18 C 462/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem JUDr. Ladislavem Nevole ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 2 000 Kč

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s tím, že žalovaný nesplnil povinnosti vyplývající ze smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací č. 4766044 uzavřené dne 31. 1. 2019 mezi žalovaným a společností právnická osoba, IČO, když po ukončení smlouvy nevrátil v rámci poskytování služeb pronajaté zařízení a byl proto povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 2 000 Kč. Pohledávka byla dne 31. 1. 2019 postoupena na žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal nečinný. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním občanem Slovenska. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Ve smyslu § 84 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, se na závazkový právní vztah (na otázku mezinárodní příslušnosti i rozhodného práva) primárně aplikují přímo použitelné předpisy Evropské unie a mezinárodní smlouvy. Žalovaný uzavřel smlouvu jako spotřebitel a mezinárodní příslušnost proto vyplývá z článku 18 bodu 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 Sb., o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), podle něhož může být žaloba proti spotřebiteli podána pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Bydliště má žalovaný dle informačního systému základních registrů v České republice a český soud má proto příslušnost věc projednat. Dále se soud zabýval otázkou rozhodného práva. Podle článku 6 bodu 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), je rozhodným právem pro pojistnou smlouvu uzavřenou mezi podnikatelem, jenž provozuje svou podnikatelskou činnost v zemi, v níž má spotřebitel své obvyklé bydliště, a spotřebitelem právo země, v níž má spotřebitel své obvyklé bydliště. Rozhodným právem je tedy zjevně právo české. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. V souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. se soud v tomto odůvodnění omezuje pouze na závěr o skutkovém stavu a právní posouzení věci. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. právnická osoba, předala žalovanému, v rámci služeb poskytovaných na základě smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací č. 4766044 uzavřené dne 6. 2. 2014, dne 7. 2. 2014 k užívání zařízení modem (příjmení: CC3540E69FCE). Žalovaný se zavázal po skončení smluvního vztahu žalobkyni zařízení vrátit nebo zaplatit smluvní pokutu v částce 2 000 Kč. Ke dni 25. 10. 2014 společnost právnická osoba, odstoupila od smlouvy, protože žalovaný nehradil včas a řádně cenu za poskytované služby. Žalovaný zařízení po ukončení smlouvy nevrátil ani neuhradil smluvní pokutu. právnická osoba, uzavřela s žalobkyní smlouvu o převodu předmětné pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. Účastníci vztahu založeného smlouvou o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací uzavřeli nájemní smlouvu ve smyslu § 2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“). právnická osoba, své závazky splnila, žalovaný však nikoliv, když po ukončení smluvního vztahu nevrátil společnosti právnická osoba, pronajaté zařízení ani nezaplatil smluvní pokutu sjednanou v souladu s § 2048 o. z.; opak žalovaný netvrdil ani jinak se nebránil. Právo k vymáhání předmětné pohledávky přešlo uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky v souladu s § 1879 a násl. o. z. na žalobkyni. Žalobkyně svůj nárok prokázala, žaloba je důvodná a soud jí proto vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 2 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava věci, předžalobní výzva, podání žaloby), tři náhrady hotových výdajů v paušální výši 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrada za jednadvacetiprocentní daň z přidané hodnoty z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Žaloba splňuje parametry tzv. formulářové žaloby ve smyslu § 14b odst. 1 písm. a) a. t. a nálezu Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 3923/11, což zjevně vyplývá z komparace s mnohými jinými, obdobnými, ke zdejšímu soudu žalobkyní podanými návrhy. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím plněna včas a řádně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.