18 C 466/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem JUDr Ladislavem Nevole ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 1 524 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 524 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 524 Kč od 4. 7. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s tím, že žalovaný neuhradil jízdné a přirážku za jízdu bez platné jízdenky v dopravním prostředku MHD žalobkyně, k níž došlo dne 3. 7. 2020 v 14:07 hod. na lince [anonymizována dvě slova]. Žalovaný se nevyjádřil a zůstal nečinný. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním občanem Ukrajiny. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Ve smyslu § 84 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, se na závazkový právní vztah (na otázku mezinárodní příslušnosti i rozhodného práva) primárně aplikují přímo použitelné předpisy Evropské unie a mezinárodní smlouvy. Žalovaný uzavřel smlouvu jako spotřebitel a mezinárodní příslušnost proto vyplývá z článku 18 bodu 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 Sb., o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), podle něhož může být žaloba proti spotřebiteli podána pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Bydliště má žalovaný dle informačního systému základních registrů v České republice a český soud má proto příslušnost věc projednat. Dále se soud zabýval otázkou rozhodného práva. Podle článku 5 bodu 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), je rozhodným právem pro smlouvu o přepravě právo země obvyklého bydliště cestujícího za předpokladu, že se v této zemi nachází rovněž místo odjezdu nebo místo určení. Rozhodným právem je tedy zjevně právo české. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. V souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. se soud v tomto odůvodnění omezuje pouze na závěr o skutkovém stavu a právní posouzení věci. Na základě zjištění učiněných z listin předložených žalobkyní má soud za prokázané, že se žalovaný přepravoval dne 3. 7. 2020 v 14:07 hod. na lince [anonymizována dvě slova], jež je součástí sítě MHD provozované žalobkyní. Při přepravní kontrole, která v ten okamžik se žalovaným byla provedena, se žalovaný neprokázal platným jízdním dokladem. Dle přepravního řádu v době provádění přepravní kontroly činilo jízdné částku 24 Kč a přirážka k jízdnému částku 1 500 Kč. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. Žalovaný s žalobkyní uzavřel nástupem do dopravního prostředku, jenž je součástí sítě MHD provozované žalobkyní, konkludentně přepravní smlouvu ve smyslu § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), čímž mu vznikla povinnost zaplatit jízdné, a pro případ neprokázání se platným jízdním dokladem při přepravní kontrole též přirážku k jízdnému. Žalovaný při přepravní kontrole neprokázal zaplacení jízdného platným jízdním dokladem a vznikla mu proto povinnost zaplatit též přirážku k jízdnému. Žalovaný své smluvní povinnosti nesplnil, když dluh včas neuhradil, pročež se ocitl v prodlení ve smyslu § 1968 o. z.; opak žalovaný netvrdil ani jinak se nebránil. Žalobkyně má proto, vedle práva na zaplacení částky 1 524 Kč, dle § 1970 o. z. právo požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky v zákonné výši, jež je stanovena § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. (8,25 % ročně ke dni počátku prodlení). Žalobkyně svůj nárok prokázala, žaloba je důvodná a soud jí proto vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 1 524 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava věci, předžalobní výzva, podání žaloby), tři náhrady hotových výdajů v paušální výši 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrada za jednadvacetiprocentní daň z přidané hodnoty z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.