18 C 474/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem JUDr. Ladislavem Nevole ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa , o: zaplacení 23 269 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 23 269 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení, ve výši 8,25 % ročně, z částky 23 269 Kč, od 23. 4. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci, na náhradě nákladů řízení, k rukám právního zástupce žalobce, JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta, částku ve výši 24 947 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se, vůči žalovanému, svým žalobním návrhem, podaným ke zdejšímu soudu, dnem 27. 8. 2021, domáhal zaplacení shora uvedené částky, spolu s příslušenstvím, a to z titulu postoupené pohledávky, z právního předchůdce žalobce na současného žalobce, kterážto pohledávka vznikla z toho důvodu, že žalovaný, jakožto úvěrový věřitel, neprověřil řádně úvěruschopnost právního předchůdce současného žalobce, a tedy původního úvěrového dlužníka, který byl, v době sjednání předmětného úvěrového rámce, vůči žalovanému, v postavení spotřebitele.

2. Žalovaný však tvrdil, že vždy prověřoval úvěruschopnost každého úvěrového dlužníka, v rámci poskytování spotřebitelských úvěrů, řádně a důkladně, a takto tomu bylo i v tomto případě, v němž, jakožto původní úvěrový dlužník, figuroval pan [jméno] [příjmení], a proto žalovaný tvrdil, že žaloba je nedůvodná a požadoval její zamítnutí.

3. Soud ve věci provedl dokazování řadou listinných důkazů, z nichž zjistil níže popsané skutečnosti.

4. Podepsaný soud tedy zjistil, že, dnem 29. 1. 2021, společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa žalobkyně], jakožto postupník, a pan [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], jakožto postupitel, uzavřeli Smlouvu o postoupení pohledávky, představující bezdůvodné obohacení ve výši 23 269 Kč, kterážto pohledávka představuje rozdíl mezi částkou, poskytnutou žalovaným, z titulu spotřebitelského úvěru, panu [příjmení], a částkou, uhrazenou tímto právním předchůdcem žalobce, v souvislosti s neplatnou Smlouvou o spotřebitelském úvěru, kterou spolu uzavřeli žalovaný, jakožto poskytovatel úvěru, a již zmiňovaný pan [jméno] [příjmení], jakožto úvěrový dlužník. Tato skutečnost byla žalovanému řádně oznámena, a to současně s předžalobní výzvou (zjištěno ze Smlouvy o postoupení pohledávky - [číslo] jakož i z listiny, obsahující Oznámení o postoupení pohledávky a Předžalobní výzvu).

5. Mezi právním předchůdcem žalobce ([jméno] Kinclem) a žalovaným byla tedy uzavřena Smlouva o poskytnutí finančních prostředků - smlouva [číslo] ze dne 17. 11. 2017, znějící na částku ve výši 30 000 Kč, kterýžto úvěr právní předchůdce žalobce čerpal v uvedené výši, což byla skutečnost, mezi oběma stranami tohoto sporu, nesporná (zjištěno z dané Smlouvy a též i z listiny, obsahující Kartu splátek).

6. Vzhledem k tomu, že shora zmiňovaná úvěrová smlouva byla uzavřena mezi žalovaným jako věřitelem a právním předchůdcem žalobce jako spotřebitelem, jedná se o spotřebitelský úvěr, poskytnutý v intencích zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru („ ZSÚ“). Na znění smlouvy a též i na činnost smluvních stran tedy plně dopadají ustanovení tohoto zákona.

7. Právní předchůdce žalobce uhradil žalovanému, na základě výše specifikované smlouvy, č. smlouvy: [číslo], v rámci níž byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, celkem částku ve výši 53 269 Kč, a tedy o částku ve výši 23 269 Kč více (zjištěno z Karty splátek).

8. Žalobce, v této souvislosti, ovšem tvrdil, že má za to, že výše uvedená úvěrová smlouva je neplatná, a to právě z důvodu porušení povinnosti žalovaného posoudit úvěruschopnost právního předchůdce žalobce, jakožto spotřebitele.

9. Žalovaný samozřejmě s tímto závěrem nesouhlasil, když tvrdil opak, nicméně, soud však nakonec dospěl k závěru, že argumentace strany žalující je, ve shora naznačeném ohledu, zcela správná a případná, a tedy naprosto v intencích závazných právních závěrů Městského soudu v Praze, jakožto soudu odvolacího, a proto žalobě vyhověl, neboť pokud žalovaný permanentně odkazoval na různé databáze dlužníků („ NRKI-BRKI“) a nebo na Tabulku umoření předmětného dluhu, v souvislosti s tvrzením, že právní předchůdce žalobce předmětný dluh splatil, a proto tedy, vlastně, úvěruschopným byl, tak takové skutečnosti ovšem nemohou, ve světle konstantní judikatury Městského soudu v Praze (viz níže – bod [číslo]), opravdu obstát, když, pokud jde o písemné prohlášení dnes již bývalé pracovnice (obchodní zástupkyně) žalovaného, paní [příjmení] [příjmení], která měla tehdy onen úvěrový rámec sjednávat, tak, i v tomto písemném projevu, není obsaženo prakticky nic, co by svědčilo o důsledném splnění povinností žalovaného, jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru, a to právě v souladu s výše zmiňovaným zákonem (viz shora – bod [číslo]). Žalovaný tedy soudu nabídl, i přes poučení, jehož se mu, ze strany podepsaného soudu dostalo, povýtce obecná tvrzení, překypující poněkud bezobsažnými floskulemi, vyvěrajícími z metafyzického způsobu myšlení současné doby, aniž by tedy jasně a konkrétně uvedl, co tedy, v souvislosti s majetkovou situací právního předchůdce žalobce, konkrétně zjistil a na základě jakých konkrétních údajů či podkladů předmětný úvěr poskytl.

10. Dle ust. § 1813, obč. zák., nemohou spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran.

11. Dle ust. § 86, odst. 1, v souvislosti s ust. § 87, odst. 1, zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze, umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86, odst. 1, větou druhou, je smlouva neplatná.

12. Vzhledem k tomu, co bylo shora uvedeno, se tedy soud nakonec ztotožnil s názorem žalobce na to, že žalovaný, jakožto poskytovatel předmětného úvěru, tuto svoji povinnost (viz výše – bod [číslo]), před uzavřením smlouvy, řádně nesplnil.

13. Z aktuální judikatury Nejvyššího soudu ČR plyne závěr, že, z důvodu porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost, jsou smlouvy neplatné absolutně a soudy k tomu musí přihlížet z úřední povinnosti (viz Rozsudek Nejvyššího soudu ČR - ze dne 25. 7. 2018, vydaný pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nejvyšší soud ČR také dospěl, v citovaném rozsudku, k závěru, že odborná péče předpokládá i nezbytnost ony údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp., objektivně je podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi, o jeho příjmech a výdajích. Nejvyšší soud dále uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), nýbrž, že se dotýkají i společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, a dojde tak k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto bylo na věřiteli (zde na žalovaném) aby dlužníka – spotřebitele (zde právního předchůdce žalobce) náležitě, před poskytnutím úvěru, prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. V této souvislosti žalobce odkazoval také na nejnovější Nález Ústavního soudu ČR - ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.: III. ÚS 4129/18, který je tak i pro podepsaný soud závazný, když, podle Ústavního soudu, jak tvrdil žalobce, lze učinit závěr v tom smyslu, že:„ Poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost, jako taková“.

14. Z výše uvedeného tak jednoznačně vyplývá, že, k tomu, aby žalovaný splnil svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí, a tedy povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, potřebuje řadu dokumentů, ze kterých zjistí relevantní informace, a to, například, výpisy z bankovního účtu spotřebitele, pracovní smlouvu spotřebitele, potvrzení o příjmu spotřebitele, příp., daňové přiznání spotřebitele, atd., což zde, v tomto konkrétním případě, vlastně doloženo nebylo. A pokud tedy je, k poskytnutí finančních prostředků, nutné nahlédnutí do databází, umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, tak žalovaný, v této souvislosti, opakovaně poukazoval vlastně jen na ono neustále omílané„ NRKI-BRKI“, v důsledku čehož tak soud nabyl přesvědčení o tom, že si žalovaný, před uzavřením smlouvy o úvěru, s právním předchůdcem žalobce, takové dokumenty neobstaral, a pokud žalovaný poukazoval i na to, že, s týmž úvěrovým dlužníkem ([jméno] Kinclem), již předtím uzavřel nějaké další úvěrové smlouvy, které byly, ze strany [jméno] [příjmení], až na dvě drobné výjimky, splaceny řádně, tak, ovšem, ani tato argumentace zde nemůže obstát.

15. Podepsaný soud, totiž, v této souvislosti, podotýká, že i on dříve sdílel názor v tom smyslu, že, pokud úvěrový dlužník svůj úvěr řádně splatil, pak tedy, vlastně, takový úvěrový dlužník byl živoucím důkazem o tom, že úvěruschopným byl, nicméně, jak byl zdejší soud poučen ze strany Městského soudu v Praze, jakožto soudu nadřízeného, a to v jiných, leč obdobných, sporech, tak taková skutečnost je bez významu, což je pro podepsaný soud závazné (viz např., rozsudek Městského soudu v Praze, č. j.: 21 Co 106/2021-96), když primární nutností je tedy ono řádné a důkladné posouzení úvěruschopnosti před poskytnutím každého spotřebitelského úvěru, takže, pokud bylo argumentováno tím, že předmětné úvěry byly spláceny, tak taková argumentace však zpětně obstát nemůže.

16. Podepsaný soud tedy dospěl k závěru, že žalovaný své zákonné povinnosti řádně nesplnil, když žalovaný měl postupovat s odbornou péčí, což, ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti každého spotřebitele, představuje kvalifikované jednání se zvýšenou mírou obezřetnosti a odpovědnosti. Závěr o tom, že žalovaný řádně před uzavřením smlouvy neposoudil úvěruschopnost právního předchůdce žalobce, proto nemůže zhojit ani prohlášení právního předchůdce žalobce, uvedené ve smluvních podmínkách ke smlouvě, a to o tom, že byly poskytnuty úplné, přesné a pravdivé, údaje, nezbytné pro posouzení schopnosti zákazníka splácet poskytnutou půjčku. V tomto ohledu je tak opět nutno přisvědčit názoru žalobce na to, že průměrný spotřebitel nemůže mít představu o tom, co je obsahem povinnosti věřitele, a to ve smyslu řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

17. Pojem odborné péče je vymezen, např., v ust. § 2, odst. 1, písm. o), zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, které stanovuje, že„ odbornou péčí se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 18. Podle ust. § 32, odst. 1, zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, je vymezen pojem„ odborné péče“ takovým způsobem, že:„ Investiční zprostředkovatel je povinen poskytovat investiční služby s odbornou péčí. Vynaložení odborné péče především znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků, zejména plní povinnosti podle této hlavy.“ 19. Jednání žalovaného, v rámci daného případu, však rozhodně vykazuje porušení povinnosti vykonávat podnikatelskou činnost s odbornou péčí. Neplatnost smlouvy o úvěru zde tedy nastupuje jako soukromoprávní sankce za nesplnění této povinnosti, která je uložena žalovanému zákonem, a to za účelem ochrany spotřebitele.

20. Dle ust. § 87, odst. 1, zák. č. 257/2016 Sb., Evropský soudní dvůr dospěl, v rozsudku CA Consumer Finance, C [číslo], k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel, resp., věřitel, neboť spotřebitel zpravidla nejen nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel, ale, že zpravidla nemá ani odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Prosté konstatování žalovaného o splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalobce proto není unesením tohoto důkazního břemene, a tudíž je neakceptovatelné. K témuž závěru dospěl podepsaný soud i z toho důvodu, že, pokud jde o obsah oné Karty zákazníka, která byla založena do spisu, ze strany žalovaného, tak, v kolonce, nazvané„ Finanční údaje v CZK“, jsou uvedeny odhadované měsíční výdaje úvěrového dlužníka (právního předchůdce žalobce) ve výši 4 000 Kč, což ovšem, vzhledem k tomu, že v oné Kartě zákazníka je uvedeno i to, že žadatel o úvěr žije v nájemním bydlení, opravdu vzbuzuje důvodné pochybnosti o reálné únosnosti takto koncipovaných pravidelných výdajů žadatele o úvěr, a tedy, zároveň, i o tom, že žalovaný, jakožto poskytovatel úvěru, s řádnou péčí nepostupoval, zvláště když je nutno vzít v úvahu i pravidelné platby za služby, s nájmem spojené, jakož i další pravidelné výdaje (strava, hygienické prostředky, léky, atd.), jež, již tehdy, nutně musely, ve svém souhrnu, představovat částku daleko vyšší, nežli 4 000 Kč měsíčně.

21. Shora uvedená Smlouva o úvěru je tedy, dle ust. § 87, odst. 1, zák. č. 257/2016 Sb., v celém rozsahu neplatná. Z této skutečnosti vyplývá, že žalovaný mohl požadovat po právním předchůdci žalobce pouze uhrazení poskytnuté jistiny úvěru, ale nikoliv tedy již uhrazení úroku a dalších poplatků.

22. Mezi oběma stranami bylo nesporným, že právní předchůdce žalobce na závazky, ze smlouvy plynoucí, uhradil celkem částku ve výši 53 269 Kč, přičemž, s ohledem na výše uvedené skutečnosti, však měl uhradit pouze částku ve výši 30 000 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami, ve výši 23 269 Kč, tedy představuje bezdůvodné obohacení.

23. V této souvislosti soud přisvědčil žalobci v tom, že, dle stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR, ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34, platí, že:„ jako prospěch získaný plněním bez právního důvodu jsou posuzovány především případy, kde právní důvod od počátku chyběl.“ V této souvislosti též žalobce poukazoval i na to, že:„ Bezdůvodné obohacení je objektivně nastalý stav, v němž bez právem uznaného důvodu dojde k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému (k tomu srov. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI (§ [číslo], relativní majetková práva 2. část, Wolters Kluwer, [obec], 2014)“ 24. Dle ust. § 2993, zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, platí, že„ plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ V této souvislosti tedy žalobce zaslal žalovanému onu Předžalobní výzvu - ze dne 17. 2. 2021, která byla žalovanému doručena dnem 15. 4. 2021, a ve které žalobce žalovaného vyzval k vydání bezdůvodného obohacení, neboť právní předchůdce žalobce žalovanému plnil na základě neplatné smlouvy o úvěru.

25. Pokud jde o zákonný úrok z prodlení, tak, o tomto, rozhodl soud dle § 1968, ve spojení s ust. § 1970, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, a dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

26. O nákladech řízení pak bylo rozhodnuto dle § 142, odst. 1, o. s. ř., když žalobce měl ve věci plný úspěch.

27. Ve výroku č. II., o náhradě nákladů řízení, tedy rozhodl soud tak, že uložil žalovanému povinnost uhradit náklady tohoto řízení žalobci, k rukám jeho právního zástupce, a to v celkové výši 24 947 Kč Tyto náklady představují soudní poplatek, ve výši 931 Kč, a dále i částku ve výši 17 134 Kč, což jsou náklady právního zastoupení žalobce advokátem, tvořené odměnou advokáta žalobce, dle § 7 a § 8, vyhl. č. 177/1996 Sb. (Advokátního tarifu), za celkem šest úkonů právní služby, po částce 2 060 Kč, dle § 7, odst. 5, a dle § 11, odst. 1 písm. a) a d) Advokátního tarifu (1x příprava a převzetí právního zastoupení, 1x zaslání před žalobní výzvy - ze dne 17. 2. 2021 - žalovanému, 1x podání žalobního návrhu - ze dne 27. 8. 2021, 1x písemné vyjádření ve věci samé – replika - ze dne 1. 4. 2022, dále 1x další písemné doplnění právní argumentace - ze dne 4. 4. 2022, jakož i 1x účast na jednání u soudu – dne 23. 6. 2022), a celkem tedy ve výši 12 360 Kč, a dále též i šest režijních paušálů, po částce 300 Kč, dle § 13, odst. 4, Advokátního tarifu, jež byly advokátem žalobce účtovány k uvedeným šesti úkonům právní služby, a celkem tedy ve výši 1 800 Kč, s tím, že advokát žalobce soudu doložil i to, že je plátcem DPH, a proto soud, do celkové částky, připadající na náhradu nákladů tohoto řízení, promítnul i položku, spočívající v částce, připadající na 21 % DPH, z odměny advokáta a z paušálních náhrad výdajů, a tedy DPH 21 % - z částky 14 160 Kč, což tak představuje částku ve výši 2 974 Kč. Kromě toho však právní zástupce žalobce ještě uplatnil i cestovní náklady, k soudu do [obec] a zpět, vynaložené dne 23. 6. 2022, jakož i náhradu za ztrátu času – dle ust. § 13, odst. 1, a dále dle ust. § 14, odst. 1 a 3, Advokátního tarifu, což tak představuje výpočet: 1 x 5 687 Kč + DPH = 6 882 Kč (2 x 297 km – [obec] – [obec] – a zpět – osobním automobilem Škoda Rapid, [registrační značka], tj., 594 km při spotřebě 4,9 litru paliva na 100 km, při tehdejší ceně benzínu, dle vyhlášky MPSV č. 511/2021 Sb., ve výši 44,50 Kč litr = 1 295,20 Kč, při amortizaci vozidla – 4,70 Kč za 1 km x 594 km = 2 791,80 Kč, a při náhradě za ztrátu času na cestě – 2 x 3 hodiny a 35 minut – tj.: 2 x 800 Kč = 1 600 Kč).

28. O povinnosti žalovaného, uhradit takto vypočtené náklady tohoto řízení, v celkové výši 24 947 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, bylo rozhodnuto podle § 149, odst. 1, o. s. ř..

29. Soud stanovil žalovanému, pro splnění jeho povinností, zákonnou, tedy 3 - denní lhůtu (dle ust. § 160, odst. 1, o. s. ř.).