18 C 98/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem JUDr. Ladislavem Nevole ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o: žaloba o určení zániku zástavního práva, <b>I. Určuje se, že zástavní právo k technologické lince na výrobu korugovaného potrubí (hromadná věc nebo soubor věcí), sestávající zejména z rotačního kompresoru – typ ERSCE 511 H se sušičkou, výrobce [příjmení], výrobní číslo B [číslo], inventární číslo HM8010, svařovacího zařízení do 630 mm, výrobce Titan- [právnická osoba], výrobní [číslo], inventární číslo HM8016, korugátoru, výrobce Corma inc, výrobní [číslo] inventární číslo HM8011, extrudéru s chlazením, výrobce [příjmení] [příjmení] [jméno] [příjmení], výrobní [číslo] inventární číslo HM8012, gravimetru, výrobce iNOEX GmbH, výrobní [číslo] inventární číslo HM8013, a HV (serverová stanice) k lince, inventární číslo HM9004, k laboratornímu přístroji k mechanickým zkouškám, výrobce Ipt Institut fur Pruftechnik, výrobní [číslo] inventární číslo HM9001, k trafostanici, výrobce Marbeton, výrobní [číslo] inventární číslo HM8022, k jeřábové dráze, výrobce [právnická osoba], výrobní [číslo] inventární číslo HM9003, k drtiči trubek, výrobce ZERMA, výrobní [číslo] inventární číslo HM8014, zřízené Smlouvou o zřízení zástavního práva k souboru věcí a věcem movitým, číslo ZM/281265 [číslo], ze dne 30. 8. 2010, sepsanou ve formě Notářského zápisu NZ [číslo], N 395/2010, vyhotoveného JUDr. [jméno] [příjmení], notářkou se sídlem v [obec], zapsané v Rejstříku zástav pod [číslo] zaniklo ke dni 1. 10. 2018.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci, na náhradě nákladů řízení, k rukám právního zástupce žalobce, Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta, částku ve výši 13 552 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobce se, svou žalobou, podanou u zdejšího soudu, dnem 30. 3. 2020, domáhal, vůči žalovanému, toho, aby soud určil, že zástavní právo, váznoucí na všech, shora zmiňovaných, movitých věcech, zaniklo, ke dni 1. 10. 2018, kdy nabyl účinnosti Reorganizační plán žalobce, ze dne 27. 7. 2018, schválený Usnesením Krajského soudu v Brně, ze dne 10. 9. 2018, vydaným pod č. j.: [insolvenční spisová značka] [číslo], jež nabylo právní moci dnem 28. 9. 2018.

2. Žalovaný však se žalobou nesouhlasil, jelikož, v konečném důsledku, zhuštěně řečeno, tvrdil, že předmětné zástavní právo, zřízené ke všem, shora specifikovaným, movitým věcem, nezaniklo, a, už jen z tohoto důvodu, navrhnul žalovaný, aby žaloba byla zamítnuta, když zároveň žalovaný tvrdil i to, že žalobce nemá, na požadovaném určení, naléhavý právní zájem, jelikož, pokud by předmětné zástavní právo, ke všem, shora popsaným, movitým věcem, skutečně zaniklo, pak k tomu ovšem žalobce žádnou součinnost žalovaného, vlastně, ani nepotřebuje, a, konečně, pak žalovaný tvrdil i to, že žalovaná strana není ve věci pasivně legitimována a rovněž i to, že žaloba je předčasná, a to z důvodu zneužití práva.

3. Podepsaný soud ve věci nařídil jednání, které se konalo dne 29. 10. 2020, přičemž soud, nakonec, dospěl k závěru, že žaloba důvodná je, a proto jí vyhověl.

4. Soud ve věci provedl dokazování řadou listinných důkazů, když soud, v této souvislosti, podotýká, že se, v tomto konkrétním případě, jednalo především o otázku právního posouzení dané věci, přičemž soud provedl dokazování Usnesením Krajského soudu v Brně, vydaným dne 11. 9. 2017, pod č. j.: [insolvenční spisová značka], z nějž soud zjistil, že dlužníku (žalobci), jenž se nachází v insolvenci, byla povolena reorganizace, když insolvenční řízení, ve věci žalobce (dlužníka), bylo zahájeno dnem 16. 5. 2017, s tím, že tento dlužník navrhnul insolvenčnímu soudu způsob řešení úpadku reorganizací. Dále soud doplnil dokazování i Usnesením Krajského soudu v Brně, vydaným dne 10. 9. 2018, pod č. j.: [insolvenční spisová značka] [číslo], jímž byl schválen Reorganizační plán dlužníka (žalobce), ze dne 27. 7. 2018, zveřejněný v insolvenčním rejstříku, dnem 30. 7. 2018, a dále pak soud doplnil dokazování též i Reorganizačním plánem dlužníka (žalobce), když, ke dni 1. 10. 2018, kdy nabyl účinnosti tento Reorganizační plán žalobce, ze dne 27. 7. 2018, schválený Usnesením Krajského soudu v Brně, ze dne 10. 9. 2018, vydaným pod č. j.: [insolvenční spisová značka] [číslo], jež nabylo právní moci dnem 28. 9. 2018, podle bodu č 16., Reorganizačního plánu žalobce, platí, že:„ Účinností reorganizačního plánu zanikají v souladu s ustanovením § 356 odst. 2 insolvenčního zákona práva třetích osob k majetku, který náleží do majetkové podstaty, a tato práva vznikají osobám uvedeným v reorganizačním plánu za podmínek v něm stanovených, není-li v insolvenčním zákoně nebo v reorganizačním plánu stanoveno jinak. To platí i pro majetek, který podle reorganizačního plánu má připadnout osobě odlišné od dlužníka. Právo třetích osob na vyloučení věci nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty tím není dotčeno. Režim zániku práv spojený s účinností reorganizačního plánu se vztahuje rovněž na veškerá zástavní práva a jiná obdobná práva zajišťující pohledávky vůči dlužníkovi. Účinností reorganizačního plánu tedy zanikají veškerá práva třetích osob k majetku, který náleží do majetkové podstaty dlužníka, přičemž podle reorganizačního plánu žádná nová práva třetích osob k majetku, který náleží do majetkové podstaty dlužníka, nevznikají“. Konečně pak soud doplnil dokazování ještě i listinou, jejímž obsahem je Potvrzení o zápisu zástavy do Rejstříku zástav – č. zápisu [číslo], z čehož soud zjistil, že zástavní práva, zapsaná ke všem, shora popsaným, věcem, jsou zde zřízena ve prospěch žalovaného.

5. Zásadním předmětem tohoto sporu se tak stalo, vlastně, to, zda žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, ve smyslu ust. § 80, o.s.ř., a zda, v této souvislosti, je nutná součinnost žalovaného, který, právě s ohledem na svou argumentaci, spočívající v tom, že zde, v tomto konkrétním případě, není naléhavý právní zájem, na straně žalobce, dán, zpochybňoval i existenci své pasivní věcné legitimace, v rámci tohoto řízení.

6. Pokud jde o tvrzení žalovaného, o absenci naléhavého právního zájmu žalobce, na požadovaném určení, a to z toho důvodu, že žalobce mohl výmazu předmětného zástavního práva k dotčeným movitým věcem, z Rejstříku zástav, dosáhnout sám, a tedy bez součinnosti žalovaného, tak, v tomto ohledu, podepsaný soud konstatuje, že tento názor žalované strany nesdílí.

7. Podle ustanovení § 1379, občanského zákoníku, totiž platí, že:„ (1) Zaniklo-li zástavní právo zapsané do rejstříku zástav, požádá zástavní věřitel bez zbytečného odkladu o jeho výmaz a zástavní právo se vymaže. To platí i v případě, že zástavní právo bylo zapsáno do veřejného seznamu, ledaže si strany ujednaly, že zástavní věřitel o výmaz zástavního práva nepožádá nebo vlastník požádal o zápis uvolněného zástavního práva. (2) Zástavní dlužník má právo podat žádost o výmaz zástavního práva; nezaniklo-li zástavní právo uplynutím doby, vymaže se z rejstříku zástav nebo z veřejného seznamu, prokáže-li zástavní dlužník zánik zástavního práva listinou potvrzenou zástavním věřitelem nebo rozhodnutím soudu nebo jinou veřejnou listinou. Nepotvrdí-li zástavní věřitel zástavnímu dlužníkovi na jeho žádost zánik zástavního práva, nahradí škodu z toho vzniklou.“.

8. Z citovaného ustanovení § 1379, občanského zákoníku, tedy vyplývá, že to je především žalovaný, kdo byl povinen, po zániku zástavního práva, zřízeného k předmětným movitým věcem, požádat o výmaz výše uvedeného zástavního práva z Rejstříku zástav, což ovšem žalovaný zcela zjevně neučinil, byť k zániku tohoto zástavního práva došlo již dne 1. 10. 2018, kdy nabyl účinnosti Reorganizační plán žalobce - ze dne 27. 7. 2018, schválený Usnesením Krajského soudu v Brně, ze dne 10. 9. 2018, vydaným pod č. j.: [insolvenční spisová značka] [číslo], které nabylo právní moci dnem 28. 9. 2018.

9. Dále je soud toho názoru, že shora uvedené zástavní právo zaniklo na základě bodu [číslo], Reorganizačního plánu žalobce, a to ve spojení s ustanovením § 356, odst. 2, zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.

10. Žalobce, jakožto zástavní dlužník, samozřejmě může o výmaz zástavního práva, k movitým věcem, z Rejstříku zástav, požádat, avšak pouze za podmínek, vtělených do ustanovení § 1379, odst. 2, občanského zákoníku, a tedy pouze tehdy, prokáže-li zástavní dlužník zánik zástavního práva listinou, potvrzenou zástavním věřitelem nebo rozhodnutím soudu nebo jinou veřejnou listinou.

11. Žalobce, v souvislosti s tím, co bylo uvedeno v bodu [číslo] (viz shora), podepsanému soudu sdělil, že nedisponuje žádnou z výše uvedených listin, takže, s ohledem na absenci součinnosti žalovaného, pak žalobci nezbylo, nežli se obrátit na soud, se žalobou o určení zániku zástavního práva, když jen takové rozhodnutí soudu je způsobilým podkladem pro výmaz zástavního práva k movitým věcem z Rejstříku zástav.

12. V souvislosti s tím, co bylo uvedeno výše (viz bod [číslo]), soud konstatuje, že žalovaný nikdy netvrdil, že by žalobci vystavil či potvrdil listinu takové povahy, jež by osvědčovala zánik zástavního práva, ke shora specifikovaným věcem, v důsledku čehož tak dospěl soud k závěru, že tvrzení žalobce, o tom, že takovou listinou nedisponuje, je pravdivé. Nadto pak žalobce, v tomto ohledu, uvedl i to, že žalovaný, ve svém písemném vyjádření k žalobě, ze dne 29. 4. 2020, naznačil, že otázku zániku zástavního práva považuje za spornou, z čehož tak i podepsaný soud dovodil, že zde, na straně žalobce, je, na požadovaném určení, naléhavý právní zájem dán.

13. V souvislosti s tím, co bylo uvedeno výše (viz bod [číslo]), pak ještě soud konstatuje, že, z elektronické korespondence, vedené mezi oběma stranami tohoto sporu, a to v souvislosti s tím, že žalobce se na žalovaného již dříve obrátil se žádostí o vydání potvrzení o zániku zástavních práv k nemovitým věcem, které sice nejsou předmětem tohoto sporu, nicméně, v této souvislosti, ovšem žalovaný již zcela jednoznačně odmítl žalobci takové potvrzení vydat, v důsledku čehož tak lze důvodně předpokládat i to, že žalovaný zjevně není ochoten vystavit žalobci ani potvrzení o zániku zástavních práv k věcem movitým, jež ovšem předmětem tohoto sporu jsou. Žalovaný, navíc, ono tvrzení žalobce, o tom, že žalovaný nebyl ochoten žalobci vydat potvrzení o zániku zástavních práv k nemovitým věcem, nikterak nezpochybňoval, a tato neochota žalovaného, k poskytnutí jakékoliv součinnosti, pak vyplývá rovněž i z, již zmiňované, elektronické korespondence (zjištěno z e-mailu právního zástupce žalobce - ze dne 18. 2. 2020 - adresovaného žalovanému, dále z e-mailu žalovaného - ze dne 20. 2. 2020 - adresovaného právnímu zástupci žalobce, dále z e-mailu právního zástupce žalobce - ze dne 20. 2. 2020 - adresovaného žalovanému, dále z e-mailu žalovaného - ze dne 24. 2. 2020 - adresovaného právnímu zástupci žalobce, dále z e-mailu právního zástupce žalobce - ze dne 27. 2. 2020 - adresovaného žalovanému, dále z e-mailu žalovaného - ze dne 27. 2. 2020 - adresovaného právnímu zástupci žalobce, též i z e-mailu právního zástupce žalobce - ze dne 28. 2. 2020 - adresovaného žalovanému, rovněž i z e-mailu právního zástupce žalobce - ze dne 25. 3. 2020 - adresovaného žalovanému, též pak i z e-mailu žalovaného - ze dne 25. 3. 2020 - adresovaného právnímu zástupci žalobce, jakož i z e-mailu právního zástupce žalobce - ze dne 25. 3. 2020 – adresovaného žalovanému).

14. Pokud jde o námitku žalovaného, vznesenou ohledně nedostatku jeho pasivní věcné legitimace, tak tuto námitku vyhodnotil podepsaný soud jakožto nedůvodnou, neboť, i kdyby na straně žalobce onen naléhavý právní zájem, na požadovaném určení, dán nebyl, tak, ani v takovém případě, by však nebylo možno hovořit o absenci pasivní věcné legitimace žalovaného, v rámci tohoto řízení, zvláště když bylo zcela nesporným to, že žalovaný je, resp., byl, zástavním věřitelem. Potenciální absence naléhavého právního zájmu žalobce, na jím požadovaném určení, tedy rozhodně nemůže vést k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného, jelikož pasivní věcná legitimace žalovaného se totiž neodvíjí od otázky existence naléhavého právního zájmu žalobce, na požadovaném určení, nýbrž, od postavení žalovaného, jakožto zástavního věřitele. V tomto ohledu se tedy žalovaný dopouští jakéhosi mechanického výkladu práva, z nějž by bylo lze vyvodit i poněkud absurdní důsledek, spočívající v tom, že, i když je nepochybné, že žalovaný, v tomto konkrétním případě, byl v pozici zástavního věřitele, tak, jaksi automaticky, pokud by na straně žalobce nebyl dán naléhavý právní zájem, na požadovaném určení, by ale žalovaný nebyl ve věci pasivně legitimován, v důsledku čehož pak ovšem není zřejmé ani to, kdo by tedy, vlastně, v tomto konkrétním případě, pasivně věcně legitimován, namísto žalovaného, byl. Lze tedy shrnout, že žalovaný je, v dané věci, pasivně věcně legitimován, a to zcela bez ohledu na způsob vyřešení otázky existence naléhavého právního zájmu žalobce, na požadovaném určení.

15. A pokud tedy žalovaný ještě argumentoval i tím, že dotyčná žaloba je předčasná, čímž ovšem, sám, vlastně, jaksi zase popírá onu svou předchozí filipiku, vedenou na téma absence své pasivní věcné legitimace, v rámci tohoto řízení, tak, z elektronické komunikace, vedené mezi účastníky tohoto sporu (viz výše – bod [číslo]), je přitom zcela evidentní principiální odmítání žalovaného vydat žalobci potvrzení o zániku zástavního práva (ať už k jakýmkoliv věcem).

16. Pokud se pak ještě jedná o námitku žalovaného, vznesenou ohledně zneužití práva, ze strany žalobce, a to ve snaze dosáhnout svého cíle, v důsledku podání žaloby, nepřiměřenou silou, tak, k tomu, soud konstatuje, že žalobce, k podání své žaloby, přistoupil teprve poté, co již bylo zřejmé, že žalovaný nevydá žalobci žádné potvrzení o zániku zástavního práva, a tedy ve chvíli, kdy bylo nepochybné, že žalovaný nehodlá splnit své povinnosti, vyplývající z ustanovení § 1379, odst. 1, občanského zákoníku.

17. Na základě shora popsaných skutečností dospěl tedy soud k závěru, že žaloba důvodnou je, a proto jí vyhověl, jelikož byla zjištěna jak existence zástavního práva žalovaného, ke shora specifikovaným movitým věcem, tak bylo zjištěno i schválení Reorganizačního plánu insolvenčním soudem, a též pak bylo zjištěno i nabytí účinnosti Reorganizačního plánu, a to ke dni 1. 10. 2018, v důsledku čehož tak došlo k zániku zástavního práva k dotčeným movitým věcem ke dni 1. 10. 2018.

18. Žalovaný skutečně neprokázal svá obranná tvrzení, o tom, že zde, v tomto konkrétním případě, je dána absence jeho pasivní věcné legitimace, v souvislosti s nedostatkem naléhavého právního zájmu žalobce, na požadovaném určení, a též pak žalovaný neprokázal ani své další tvrzení, o tom, že žalobce může dosáhnout výmazu zástavního práva, k dotčeným movitým věcem, z Rejstříku zástav, bez součinnosti žalovaného, a též pak žalovaný neprokázal ani své tvrzení o tom, že dotčené zástavní právo, zřízené ke shora popsaným věcem, stále trvá, a že tedy nezaniklo, což je ovšem zjevně v kontradikci s již schváleným Reorganizačním plánem, a to na základě Usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 10. 9. 2018, vydaného pod č. j.: [insolvenční spisová značka] [číslo], jež nabylo právní moci dnem 28. 9. 2018. Jestliže tedy byl Reorganizační plán dlužníka (žalobce) již jednou schválen pravomocným rozhodnutím soudu, pak, dle názoru podepsaného soudu, lze opravdu veškerou (zpochybňující) argumentaci žalovaného považovat za poněkud bezpředmětnou, a proto tedy podepsaný soud rozhodl tak, jak je shora uvedeno.

19. Jak již soud předeslal shora (viz bod [číslo]), tak, onu argumentaci, předestřenou ze strany žalovaného, ohledně nedostatku jeho pasivní věcné legitimace, vyvěrající z toho, že, na straně žalobce, není dán naléhavý právní zájem, na požadovaném určení, lze hodnotit jakožto jakousi snahu o poněkud mechanický výklad práva, jenž je schopen vyvolat ony absurdní či až nerozumné důsledky, proti čemuž tolik brojí Ústavní soud ČR. V této souvislosti pak podepsaný soud poukazuje na Nález č. I. ÚS 770/2011, ze dne 27. 3. 2012, v němž Ústavní soud ČR odkázal na to, že„ žádný normotvůrce (tedy ani ten, kdo uzavírá smlouvu) nezamýšlí dát k jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky“, a proto, z tohoto důvodu, tedy podepsaný soud přistoupil k vyhodnocení dané situace pod zorným úhlem vytvoření nezbytnosti rozumného základu v interpretaci předmětného zákonného ustanovení (ust. § 1379, odst. 1, občanského zákoníku – zák. č. 89/2012 Sb.), jakož i s přihlédnutím k pozdějšímu vývoji vztahů mezi účastníky (viz shora zmiňovaná elektronická korespondence – bod [číslo]).

20. Jak již tedy podepsaný soud naznačil shora, tak, podle bodu č 16., Reorganizačního plánu žalobce, schváleného insolvenčním soudem, a to na základě Usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 10. 9. 2018, vydaného pod č. j.: [insolvenční spisová značka] [číslo], jež nabylo právní moci dnem 28. 9. 2018, platí, že:„ Účinností reorganizačního plánu zanikají v souladu s ustanovením § 356 odst. 2 insolvenčního zákona práva třetích osob k majetku, který náleží do majetkové podstaty, a tato práva vznikají osobám uvedeným v reorganizačním plánu za podmínek v něm stanovených, není-li v insolvenčním zákoně nebo v reorganizačním plánu stanoveno jinak. To platí i pro majetek, který podle reorganizačního plánu má připadnout osobě odlišné od dlužníka. Právo třetích osob na vyloučení věci nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty tím není dotčeno. Režim zániku práv spojený s účinností reorganizačního plánu se vztahuje rovněž na veškerá zástavní práva a jiná obdobná práva zajišťující pohledávky vůči dlužníkovi. Účinností reorganizačního plánu tedy zanikají veškerá práva třetích osob k majetku, který náleží do majetkové podstaty dlužníka, přičemž podle reorganizačního plánu žádná nová práva třetích osob k majetku, který náleží do majetkové podstaty dlužníka, nevznikají“.

21. A pokud jde o to, zda naléhavý právní zájem, na určení právního vztahu nebo práva, je dán, tak takto tomu je, zejména, tam, kde by, bez tohoto určení, bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Tuto zásadu potvrzuje ve své judikatuře rovněž i Ústavní soud ČR, který, ve svém [příjmení] ze dne 20. 6. 1995 - sp. zn. III. ÚS 17/95 - zkonstatoval, že„ … o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což - řečeno jinými slovy - znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě".

22. Na základě výše uvedené argumentace tedy podepsaný soud uzavírá, že, i když zástavní právo, ke shora popsaným movitým věcem, podle ustanovení bodu [číslo], Reorganizačního plánu žalobce, a potažmo i podle ustanovení § 356, odst. 2, insolvenčního zákona, zaniklo, tak toto zástavní právo však je, i nadále, zapsáno v Rejstříku zástav a panuje zde tak zjevný rozpor mezi skutečným právním stavem a stavem evidenčním, v důsledku čehož tedy opravdu podepsanému soudu nezbylo, nežli rozhodnout tak, jak je shora uvedeno.

23. O nákladech řízení pak rozhodl podepsaný soud podle ust. § 142, odst. 1, o.s.ř., když procesně neúspěšnému žalovanému uložil povinnost zaplatit, procesně úspěšnému žalobci, který, v tomto sporu, byl právně zastoupen, náklady řízení, které představují náklady právního zastoupení žalobce advokátem, t. j., odměnu advokáta žalobce, který předmětnou odměnu výslovně účtoval za čtyři úkony právní služby, dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (Advokátního tarifu), po částce 2 500 Kč, za každý jednotlivý úkon (z tarifní hodnoty 35 000 Kč – dle ust. § 9, odst. 3, Advokátního tarifu), a tedy za 1x přípravu a převzetí právního zastoupení, dále za 1x podání žalobního návrhu, dále za 1x písemnou repliku žalobce k vyjádření žalovaného a konečně i za 1x účast na jednání před podepsaným soudem - dne 29. 10. 2020, a celkem tedy ve výši 10 000 Kč, a dále též i čtyři režijní paušály, k uvedeným úkonům právní služby, po částce 300 Kč, dle § 13, odst. 3, Advokátního tarifu, a to v celkové výši 1 200 Kč, s tím, že advokát žalobce soudu doložil i to, že je plátcem DPH, a proto soud, do celkové částky, připadající na náhradu nákladů tohoto řízení, musel promítnout ještě i položku, spočívající v částce, připadající na 21 % DPH, z odměny advokáta a z paušálních náhrad výdajů, což tak představuje částku ve výši 2 352 Kč Náklady tohoto řízení celkem tedy činí 13 552 Kč.

24. O povinnosti žalovaného, uhradit takto vypočtené náklady tohoto řízení, v celkové výši 13 552 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, bylo rozhodnuto podle § 149, odst. 1, o.s.ř.. Soud tedy stanovil žalovanému, pro splnění této jeho povinnosti, zákonnou, tedy 3-denní lhůtu (§ 160, odst. 1, o.s.ř.).