19 C 171/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr Ing. Tomášem Černým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 20 370 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 11 200 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % p. a. od 10. 9. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 850,91 Kč k rukám zástupce žalobkyně [titul] [titul]. [jméno] [příjmení], [anonymizováno], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 370 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o půjčce, která byla uzavřena mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále i jako„ Původní věřitel“) dne 20. 12. 2015 (dále i jako„ Smlouva“). Úvěruschopnost žalovaného byla prověřena skrze výplatní pásky, pracovní a nájemní smlouvu a údaje sdělené ze strany žalovaného. Žalovaný rovněž prohlásil, že tyto informace jsou pravdivé. Úvěruschopnost byla zkoumána rovněž skrze skóringový model. S ohledem na povinnost jednat v právním styku poctivě (viz § 6 a 7 zák. č. 89/2012, občanský zákoník, dále i jako „o. z.“) a skutečnost, že by se uvedením nepravdivých informací žalovaný vystavil nebezpečí trestního stíhání dle § 211 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, neměla žalobkyně důvod pochybovat o pravdivosti informací získaných ze strany žalovaného. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutí částky 12 000 Kč ze strany Původního věřitele celkem částku 21 170 Kč, která sestává z částek: (i) jistiny 12 000 Kč, (ii) poplatky ve výši 8 880 Kč (popl. za administrativní činnost 2 400 Kč, úrok ve výši 1 680 Kč, popl. za hotovostní inkaso 4 800 Kč), (iii) životní pojištění 290 Kč. Úvěr měl být hrazen v 58 týdenních splátkách po 365 Kč, přičemž poslední splátka měla být splacena dne 29. 1. 2017. Žalovaný doposud uhradil na úvěr toliko 800 Kč. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku zaplaceno ničeho. Pohledávka vyplývající ze Smlouvy byla převedena na žalobkyni z Původního věřitele smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud provedl následující důkazy, na jejichž základu dospěl k těmto skutkovým zjištěním: Ze smlouvy o půjčce ze dne 20. 12. 2015 uzavřené mezi Původním věřitelem a žalovaným je patrné, že žalovaný uzavřel smlouvu o úvěru v listinné podobě skrze vlastnoruční podpis, ve které se zavázal zaplatit za poskytnutí částky 12 000 Kč ze strany Původního věřitele celkem částku 21 170 Kč, která sestává z částek: (i) jistiny 12 000 Kč, (ii) poplatky ve výši 8 880 Kč (popl. za administrativní činnost 2 400 Kč, úrok ve výši 1 680 Kč, popl. za hotovostní inkaso 4 800 Kč), (iii) životní pojištění 290 Kč. Úvěr měl být hrazen v 58 týdenních splátkách po 365 Kč. Číslo smlouvy [číslo]. Z karty zákazníka ze dne 19. 12. 2015 vyplněné údaji žalovaného vystavení Původním věřitelem je patrné, že před poskytnutím úvěru byla vyplněna tato karta, kde jsou uvedeny příjmy žalovaného ve výši 23 000 Kč/měs a výdaje 11 500 Kč/měs, pod tím je uvedena kolonka„ Dokumenty k ověření“, kde jsou zaškrtnuta pole: Občanský průkaz, výplatní pásky, pracovní smlouva/ŽL, nájemní/ubytovací smlouva. Karta je podepsána žalovaným. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2019 od Původního věřitele, informací o zpracování osobních údajů ze dne 6. 12. 2019 adresovaných [celé jméno žalovaného] a podacího lístku s číslem [anonymizováno], ze dne 7. 1. 2020, podané na poště v [obec], vzal soud za prokázané, že oznámení o postoupení pohledávky bylo odesláno žalovanému spolu s informacemi o zpracování osobních údajů dne 7. 1. 2020. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi Původním věřitelem a žalobkyní dne 6. 12. 2019 vzal soud za prokázané, že pohledávka ze Smlouvy přešla (dle čl. I. odst. 1 smlouvy o postoupení pohledávek) z Původního věřitele na žalobkyni. Z přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávek je patrné, že je zde identifikován žalovaný skrze [číslo] [anonymizováno] [datum], částka 20 370, dat. [datum narození]. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 3. 9. 2020 adresované od [anonymizována čtyři slova] žalovanému a podacího lístku č. [anonymizováno], ze dne 4. 9. 2020, vzal soud za prokázané, že byla žalovanému odeslána dne 4. 9. 2020 předžalobní výzva k plnění na pohledávku ze Smlouvy. Soud s ohledem na počet nárokovaných plateb ze Smlouvy a jejich výši prověřil výši RPSN uváděné v žalobních tvrzení, jelikož dle se tato výše jevila jako neodpovídající počtu a výši plateb. Soud tak v souladu s § 120 odst. 2 o. s. ř. předložil důkaz, a to výpočet z finanční kalkulačky Finančního arbitra ČR, ze které vyplývá, že při jistině 12 000 Kč a 58 splátkách po 365 Kč za splátku vychází RPSN ve výši 204,15 % p. a. Soud tak vzal za prokázané, že Smlouva byla uzavřena tak, jak popisuje žalovaný s tím, že pohledávka ze Smlouvy následně byla postoupena na žalobkyni dne 6. 12. 2019 a dne 4. 9. 2020 byla žalovanému odeslána předžalobní výzva k plnění. Soud však nemá za dostatečně prokázané, že byla dostatečně prověřena úvěruschopnost žalovaného před podpisem Smlouvy, jelikož v tomto ohledu poskytla žalobkyně jakožto důkaz toliko zákaznickou kartu, kde byla zaškrtány políčka, že byla prověřena úvěruschopnost skrze výplatní pásky, pracovní smlouvu/ŽL a nájemní/ubytovací smlouvu, nicméně tyto dokumenty samostatně předloženy nebyly. S ohledem na to, že se žalobkyně dobrovolně nedostavila k jednání, pak jí soud nemohl poučit dle § 118a o. s. ř., aby doplnil patřičná žalobní tvrzení. V tomto ohledu soud poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 ze dne 24. 3. 2010, kde je uvedeno, že„ Ustanovení § 118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání.“ a dále na judikaturu Městského soudu v Praze sp. zn. 93 Co 234/2014 ze dne 25. 6. 2014, kde je uvedeno, že„ Avizuje-li účastník předem, že má být jednáno ve sporném řízení v jeho nepřítomnosti a k nařízenému jednání se nedostaví, vystavuje se riziku, že v případech, kdy vyvstane potřeba jeho poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., které je zásadně spojeno s jednáním ve věci, nastane bez tohoto poučení zákonná koncentrace řízení ke konci prvního jednání. Neunáší-li takto neaktivní účastník důkazní břemeno, bude odsouzen k neúspěchu a s ohledem na nastalou koncentraci řízení a zásadu neúplné apelace se nemůže až na výjimky dovolat dalších důkazů ani v odvolacím řízení.“, s níž souhlasí i odborní autoři (https://www.pravniprostor.cz/judikatura/procesni-pravo/jednani-v-nepritomnosti-ucastnika-zalobce-a-pouceni-podle-ustanoveni-118a-o-s-r). K tomu lze podotknout, že žalobkyně byla vyzvána k podrobnějšímu prokázání prověření úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením Smlouvy již usnesením ze dne 14. 6. 2021, č.j 19 C 171/2021-19. S ohledem na tuto skutečnost tak soud nemohl žalobkyni poučit a uvést, která zjištění má za prokázaná a která nikoliv (viz níže). Podle § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále i jako„ z. s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. V souladu s § 86 odst. 1 z. s. ú. je poskytovatel úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele, kdy nesplnění této povinnosti má za následek absolutní neplatnost smlouvy v souladu s § 87 odst. 1 z. s. ú., což bylo ostatně potvrzeno i rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který uvedl, že„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“. K výše uvedenému závěru se později přiklonil i ústavní soud ČR v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18, ve kterém uvedl, že soud je povinen zkoumat schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit z úřední povinnosti. Výše uvedené závěry českých soudů jsou ostatně v souladu i s rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C – 679/18, ve věci OPR- Finance s.r.o. proti GK, kde je uvedeno, že„ S ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Z judikatury českých soudů pak vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“. K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, který rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020). Z předložených důkazů dostatečně prokázáno, že by Původní věřitel jakkoliv prověřoval úvěruschopnost žalovaného mimo informace poskytnuté samotným žalovaným. Žalobkyně totiž nedoložila mimo zákaznickou kartu žádné výplatní pásky, potvrzení o příjmech od zaměstnavatele či jiné důkazy prokazující prověření příjmové stránky žalovaného a nedoložila ani žádné důkazy k prověření výdajové stránky žalovaného. Žalobkyně tak nebyla schopna dostatečně prokázat, že před podpisem Smlouvy byla prověřena úvěruschopnost žalovaného v souladu se zákonem a judikaturou vrcholných českých soudů a SDEU. V souladu s výše uvedenou judikaturou tak nedostála povinnosti vyplývající ze zákona a judikatury a Smlouva je proto absolutně neplatná (shodně např. rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 4. 2021, č.j. 18 C 22/2021-48, publikované na stránkách www.justice.cz„ …bylo vycházeno jen z tvrzení žalované, a pokud je zde uváděno, že se ověřoval pracovní poměr žalované (minimálně pracovní smlouva), pak takovéto doklady nebyly předkládány.“). Jelikož byla smlouva shledána neplatnou, pak soud rozhodl o tom, že si strany budou vracet plnění na základě bezdůvodného obohacení. Jelikož žalovaný zaplatil doposud na úvěru částku 800 Kč a oproti tomu mu byla poskytnuta částka 12 000 Kč, pak soud uložil žalovanému zaplatit 11 200 Kč, o které se bezdůvodně obohatil (viz § 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Zároveň má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k vrácení celé částky až v den, kdy mu byla doručena předžalobní výzva (doručení dřívější výzvy k plnění nebylo ze strany žalobkyně prokázáno). Předžalobní výzva byla odeslána dne 4. 9. 2020. Jelikož bylo prokázáno toliko odeslání a nikoliv doručení předžalobní výzvy, pak soud vycházel z § 573 o. z., který stanoví, že„ Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.“. Třetím pracovním dnem od data 4. 9. 2020 je středa 9. 9. 2020. Soud tak přiznal v souladu s § 513, § 1970 o. z. a nař. vlády. č. 351/2013 Sb. úrok z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 10. 9. 2020 (dne následujícím po doručení předžalobní výzvy). Dále soud poukazuje na to, že i pokud by byla smlouva shledána platnou, pak by mimo jistinu nemohly být přiznány žádné jiné náklady úvěru (úrok, poplatky), neboť se jedná o náklady, které uměle navyšují náklady úvěru. To je patrné z toho, že žalovaná neměla dle formulářové smlouvy možnost se těmto nákladům vyhnout, resp. si dobrovolně zvolit, zda je bude platit či nikoliv (výjimkou byl pouze drobný náklad za pojištění ve výši 290 Kč, u kterého je patrné, že dle znění smlouvy mohly být zvolena možnost„ Ńe“ a tento náklad tak žalovaný nemusel platit, kdyby nechtěl). RPSN ve výši vyšší než 200 % p. a. lze považovat za nemravné náklady úvěru. Soud v tomto ohledu poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 26 ICm 2856/2016, kde je uvedeno„ Soud se pak rovněž ztotožňuje s názorem žalované, že poplatek za poskytnutý úvěr sjednaný ve Smlouvě skutečně je jakýmsi skrytým úrokem, neboť je zcela bezvýznamné, že Smlouva hovoří o odměně za poskytnutí úvěru, převyšující poskytnutou částku, a současně nestanoví žádný explicitní úrok; jediným relevantním parametrem smlouvy je roční procentní sazba nákladů (RPSN), tedy vlastně cena, kterou příjemce úvěru platí za jeho poskytnutí (stejně i např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2010 č. j. 33 ICm 91/2010). V daném případě RPSN, jak je uvedeno i v samotné Smlouvě, činí 177,51 %, což je sazba jednoznačně přemrštěná a neobvykle vysoká. Soudu je z jeho úřední činnosti známo, že v době uzavření Smlouvy se obvyklá RPSN jiných bankovních i nebankovních institucí pohybovala v rozmezí 5- 20 %, tudíž sazba žalobce ji převyšuje v průměru až dvanáctinásobně. Ujednání o tom ve Smlouvě pak soud vyhodnocuje jako rozporné s dobrými mravy a (relativně) neplatné podle ust. § 588 o. z. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005), přičemž toto ujednání lze od Smlouvy oddělit při zachování její platnosti, tudíž jde o neplatnost toliko v této části Smlouvy (srov. § 576 o. z.)“. S ohledem na výše uvedené tak soud uvádí, že poplatky, kterým se žadatel o úvěr nemůže vyhnout, resp. zvolit si, zdali je bude platit či nikoliv – zde úrok a poplatky byly spjaty pevně se smlouvou, je nutné považovat za celkové náklady úvěru (RPSN), které mohou být nemravné, neboť může docházet k tomu, že náklady na úvěr jsou rozdělovány do různých separátních mandatorních nákladů spjatých s úvěrem, aby byla například snížena výše samotných úroků a úvěrová smlouva nepůsobila (co se pouze úrokové sazby týče) nevýhodně či lichevně. K tomu blíže i viz rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 11. 12. 2015, sp. zn. KSPA 60 INS 5615/2015, kde je uvedeno„ Jak již bylo shora uvedeno, formuláře smlouvy a standardních informací o spotřebitelském úvěru spojovaly možnost hotovostního vyplacení poskytnuté půjčky při podpisu smlouvy automaticky s povinností dlužníka (spotřebitele) hradit zápůjčku hotovostním inkasem v domácnosti dlužníka (vydlužitele). Toto spojení však nemá žádné zákonné opodstatnění ani racionální základ (z ničeho neplyne, že by hotovostní zápůjčka nemohla být splácena např. bezhotovostními převody) a představuje ze strany žalobce navyšování ceny poskytnuté zápůjčky.“. Soud rovněž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019, dle kterého je potřeba zkoumat i přiměřenost celkového plnění ze smlouvy (ostatně v daném případě bylo shledáno jako neadekvátní plnění ze smlouvy s RPSN 148,17 % p. a. se smluvní pokutou 25 % z částky, což se v procentuálním souhrnu blíží RPSN vyplývajícího ze Smlouvy). V daném případě byly mandatorní náklady, tedy náklady, u nichž si žadatel o úvěr nemohl vybrat, zda si je v rámci zvolí platit či nikoliv (jiná situace by byla, kdyby měla žalovaná možnost si např. zvolit, že bude platit splátku na účet a nemusel tak platit poplatek za hotovostní inkaso), na úvěr ve výši přesahující 200 % p. a. shledány jako nemravné, neboť přesahovaly obvyklou výši RPSN. O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále i jako „o. s. ř.“), jelikož žalobkyně měla úspěch ve věci v 93,3 % (11 200 Kč) a žalovaný 6,7 % (800 Kč), rozdíl je tak 86,6 % ve prospěch žalobkyně. Žalobkyni náleží v souladu s § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) bod 2. vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále i jako„ a. t.“) za jeden úkon částka 300 Kč, a to za celkem 4 úkony: převzetí zastoupení, zaslání předžalobní výzvy, podání žaloby a vyjádření se ve věci dne 2. 7. 2021 (viz § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a. t.), celkem 1 200 Kč (4 úkony po 300 Kč). Na náhradě režijního paušálu náleží žalobkyni dle § 14b odst. 5 a. t. částka 100 Kč za jeden úkon, celkem tak 400 (4 úkony po 100 Kč). V souhrnu tak za úkony náleží žalobkyni částka 1 600 Kč k tomu DPH ve výši 21 % a soudní poplatek ve výši 815 Kč, což činí v souhrnu 2 137,31 Kč, z níž náleží žalobkyni 86,6 % dle podílu úspěchu na věci, což představuje částku 1 850,91 Kč. Tuto částku tak soud přiznal žalobkyni ve výroku II tohoto rozsudku.