21 C 247/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní PaedDr. Mgr. Ivanou Jarešovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti rozhodnutí anonymizována dvě slova úřadu

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá, aby soud nahradil rozhodnutí [anonymizována čtyři slova] úřadu o rozkladu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo], se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalované.

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhal nahrazení rozhodnutí [anonymizována čtyři slova] úřadu o rozkladu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo], když tvrdil, že žalované nepřísluší náhrada nákladů právního zastoupení v předmětném řízení, jelikož žalovaná disponuje odborným aparátem, který jí umožňuje, aby svá práva v řízeních před [anonymizována dvě slova] úřadem (dále jen„ [úřad]“) kvalifikovaně hájila sama, eventuelně žalované dle žalobce náleží pouze náhrada nákladů nezastoupeného účastníka řízení ve výši dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., nebo náhrada nákladů ve snížené výši dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, jelikož žalovaná opakovaně uplatňuje u [úřad] své nároky na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech. Dle žalobce si žalovaná mohla zvolit, zda uplatní svůj nárok u [úřad] v kvazisoudním řízení, nebo zda tak učiní v civilním řízení u soudu. Za takových okolností pak dle žalobce není přípustné, aby byla náhrada nákladů správního řízení vyšší, než by byla u soudu. Žalobce se domnívá, že mu žalovaná uplatněním nároku u [anonymizováno] namísto u soudu nedůvodně způsobila škodu.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Žalovaná uvedla, že jí nemůže být upřeno její právo na právní pomoc garantované Listinou základních práv a svobod, a že nemůže být v řízení znevýhodňována tím, že bude muset nést své náklady spojené s právním zastoupením sama bez ohledu na výsledek řízení, když by tím docházelo k přenášení důsledků neplnění povinností dlužníka na věřitele. Žalovaná dále uvedla, že sice disponuje odborným právním aparátem, vymáhání pohledávek však není jejím primárním předmětem činnosti. Žalovaná také upozornila, že si v žádném případě nemůže volit, zda se svého nároku bude domáhat u soudu nebo u [úřad], ale musí postupovat striktně dle pravomocí soudů a [úřad], jak jsou stanoveny zákonem.

3. Po provedeném dokazování zjistil soud následující:

4. Žalovaná se po žalobci u [úřad] domáhala návrhem na rozhodnutí sporu o povinnosti k peněžitému plnění podle § 129 ZEK zaplacení částky [částka] spolu s příslušenstvím z titulu neuhrazené ceny za poskytnuté služby elektronických komunikací v období od [datum] do [datum] (zjištěno z návrhu na rozhodnutí sporu o povinnosti k peněžitému plnění podle § 129 ZEK)

5. Rozhodnutím [úřad] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo] bylo návrhu žalované v plném rozsahu vyhověno, a žalobci byla mimo jiné uložena povinnost uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] za správní poplatek a ve výši [částka] za právní zastoupení. [úřad] vycházel v rozhodnutí z tarifní hodnoty sporu [částka] (§ 10 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“)) a mimosmluvní odměnu za jeden úkon právní služby tedy stanovil podle § 7 a. t. ve výši [částka], přičemž takové úkony právní služby učinila právní zástupkyně žalované v řízení před [úřad] tři (příprava a převzetí zastoupení, podání návrhu, písemné podání ze dne [datum]), žalované dále náležela paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 a. t. ve výši 3 x [částka] a náhrada za DPH ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka], celkem tedy [částka] (zjištěno z rozhodnutí [úřad] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo])

6. Žalobce podal proti výroku o nákladech řízeních rozklad, o kterém bylo rozhodnuto rozhodnutím [anonymizována čtyři slova] úřadu o rozkladu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo] tak, že se rozhodnutí uvedené v předchozím odstavci potvrzuje, žalobci byla zároveň uložena povinnost uhradit žalované náhradu nákladů za řízení o rozkladu ve výši [částka]. [anonymizováno] [úřad] v odůvodnění uvedla, že žalovaná byla v řízení zastoupena advokátem a náleží jí tedy náhrada nákladů dle advokátního tarifu a nikoliv náhrada nákladů nezastoupeného účastníka dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., když z pouhé skutečnosti, že žalovaná disponuje odborným právním aparátem nelze dovozovat, že by právní zastoupení žalované v řízení nebylo účelné (k tomu v odůvodnění odkázáno na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2015, č. j. 21 Cdo 756/2014) [anonymizováno] [úřad] dále uvedla, že přiznaná náhrada nákladů řízení nepřevyšuje vymáhanou jistinu a je tedy v souladu s judikaturou Ústavního soudu (nález I. ÚS 3923/2011 ze dne 29. 3. 2012). (zjištěno z rozhodnutí [anonymizována čtyři slova] úřadu o rozkladu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo])

7. Soud provedené důkazy hodnotil podle § 132 o. s. ř. a po právní stránce věc posoudil následovně:

8. Podle § 244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen„ správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

9. K účelnosti zastoupení žalované v řízení před [úřad]

10. Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.

11. Podle § 129 odst. 4 zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění účinném ke dni 2. 9. 2021, úřad přizná účastníku řízení, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku řízení, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník řízení ve věci úspěch jen částečný, může Úřad náhradu nákladů poměrně rozdělit, popřípadě rozhodnout, že žádný z účastníků řízení nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník řízení ve věci úspěch jen částečný, může mu Úřad přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze Úřadu. Úřad přizná náhradu nákladů řízení v plné výši účastníkovi řízení také v případě, že byl pro chování dalšího účastníka řízení vzat zpět návrh, který byl účastníkem řízení podán důvodně.

12. Podle § 33 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, účastník si může zvolit zmocněnce. Zmocnění k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí. Plnou moc lze udělit i ústně do protokolu. V téže věci může mít účastník současně pouze jednoho zmocněnce.

13. Jestliže žalobce napadal samotnou odůvodněnost zastoupení žalované v řízení před [úřad], soud mu v tomto bodě nemohl přisvědčit, když právo nechat se v řízení zastoupit advokátem je právem, které žalované jednoznačně náleží, a které je ústavně chráněno. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalovaná je velkou obchodní korporací disponující vlastním právním oddělením, které by nepochybně bylo způsobilé vymáhat předmětný nárok samostatně a takovému postupu žalované nic nebrání, jedná se však toliko o právo a nikoliv povinnost žalované, po které v žádném případě nelze požadovat, aby investovala vlastní finanční prostředky do vymáhání pohledávky, která měla být v první řadě žalobcem splněna dobrovolně a ve lhůtě splatnosti.

14. K tomu ostatně odkázala na přiléhavou judikaturu i [anonymizováno] [úřad], když v napadaném rozhodnutí odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2015, č. j. 21 Cdo 756/2014, ve kterém se mimo jiné uvádí, že„ Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití práva by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. (…) Na takový závěr nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že žalovaný je„ velkou firmou“, která je„ vybavena právním útvarem“, neboť právo na zastoupení advokátem má každý účastník řízení, a tedy i právnická osoba, bez ohledu na svou„ velikost“ a na to, zda zaměstnává i osoby s právnickým vzděláním. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. 10 Co 610/2001, uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy č. 2/2002, s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít právnické osobě, jejímž předmětem podnikání (činnosti) není poskytování právních služeb. Okolností odůvodňující závěr o zneužití práva žalovaného na zastupování advokátem na úkor žalobkyně nemůže být sama o sobě ani nižší míra skutkové a právní složitosti věci (daná zejména tím, že žaloba byla vzata zpět ještě před nařízením jednání soudu), neboť ta se zohlední při rozhodování o výši odměny advokáta.“ 15. V daném případě pak ze spisu ani z tvrzeních žalobce nevyplývá, že by zastoupení žalované v předmětném řízení bylo toliko účelové a sloužilo jen k vytvoření nákladů a obohacení se na úkor žalobce, když je zřejmé, že advokátka žalované v řízení vystupovala aktivně a hájila práva žalované.

16. Soud tedy na tomto místě činí dílčí závěr o důvodnosti zastoupení žalované advokátkou, z čehož zároveň vyplývá, že žalované náleží náhrada nákladů řízení ve výši stanovené dle advokátního tarifu.

17. K pravomoci [úřad] a soudů:

18. Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

19. Podle § 7 odst. 2 o. s. ř. spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona.

20. Podle § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění účinném ke dni 2. 9. 2021, úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost (§ 7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k dluhu. Podání návrhu podléhá správnímu poplatku. Lhůta pro vydání rozhodnutí činí 4 měsíce, ve zvláště složitých případech 6 měsíců. Lhůta pro vydání rozhodnutí ve sporu zahájeném na návrh spotřebitele činí 90 dnů. Tato lhůta může být u zvlášť složitých sporů prodloužena. Strany musí být bez zbytečného odkladu informovány o prodloužení této lhůty a o celkové době, do kdy lze očekávat vydání rozhodnutí.

21. Z uvedených ustanovení vyplývá, že o předmětném sporu mohlo být rozhodováno toliko ve správním řízení před [úřad], a nikoliv v řízení před soudem, když rozhodování tohoto typu sporů bylo z pravomoci soudů ustanovením § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, vyňato. Žalobci tedy nelze dát za pravdu, pokud ve svých tvrzeních opakovaně uváděl, že si žalovaná mohla vybrat, zda bude svůj nárok uplatňovat soudní cestou, nebo zda jej uplatní u [úřad], když je zřejmé, že případné řízení o žalobě podané v dané věci k soudu by muselo být v souladu § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek pravomoci zastaveno a věc by byla postoupena právě k [úřad].

22. K možnosti aplikace § 14b a.t. ve správním řízení:

23. Podle § 14b odst. 1 a. t. v občanském soudním řízení, a) které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, b) v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50000 Kč a c) v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení, činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba za každý úkon právní služby do podání návrhu na zahájení řízení včetně z tarifní hodnoty 1. do 10000 Kč 200 Kč, 2. přes 10000 Kč do 30000 Kč 300 Kč, 3. přes 30000 Kč do 50000 Kč 500 Kč.

24. Žalobce se dovolával ustanovení § 14b a.t. a požadoval, aby žalované byla přiznána odměna pouze ve výši stanovené tímto ustanovením. Soud tedy musel posoudit, zda je tato právní norma aplikovatelná také ve správním řízení o právní věci vyplývající z poměrů soukromého práva před [úřad].

25. Jazykovým výkladem daného ustanovení soud dospěl k závěru, že toto ustanovení na správní řízení nedopadá ani při nejširším možném jazykovém výkladu, když je zcela zřejmé, že pojem občanské soudní řízení zahrnuje toliko řízení před soudy a nikoliv řízení před správními orgány, které nemohou být považovány za soudy. Aplikace § 14b odst. 1 a. t. na správní řízení by tedy byla dotvářením práva, které začíná právě tam, kde řešení právní otázky zvolené soudem nemá oporu ani v nejširším možném jazykovém textu právního předpisu. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 155/2018)

26. Dotváření práva je možné pouze tam, kde vzniká mezera v zákoně. V daném případě by se i dle argumentace žalobce mohlo jednat o mezeru, kterou právní teorie označuje jako nepravou otevřenou teleologickou mezeru, tedy takovou mezeru, kdy zákonný text vyjadřuje méně, než by odpovídalo smyslu jeho regulace. Právní norma dopadá pouze na určitou skutkovou podstatu, a nikoliv na skutkovou podstatu jinou, a neexistuje přitom rozumný důvod, proč by se na tuto obdobnou skutkovou podstatu neměla použít. Jde o argumentaci podobností, přičemž platí, že kde je stejný smysl a účel, má být stejná úprava. (k tomu srov. LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 102–103)

27. Soud tedy musel posoudit, zda v daném případě skutečně vzniká taková mezera v právu, tedy zda neexistuje rozumný důvod, proč by se na správní řízení o právní věci vyplývající z poměrů soukromého práva neměl § 14b a.t. použít stejně jako na občanské soudní řízení, čemuž by nasvědčovala skutečnost, že v obou případech je rozhodováno o právech vyplývajících ze soukromého práva a jedná se mnohdy o bagatelní pohledávky uplatňované formulářovými žalobami (návrhy).

28. Vodítko pro posouzení, zda se jedná o mezeru v právu nabízí Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13:„ Hranicí mezi tvorbou práva a (ještě) dotvářením práva je kritérium, zda bezdůvodná diferenciace mezi komparovanými skutkovými podstatami je vědomým rozhodnutím zákonodárce, či nikoli. Soudce zásadně není oprávněn vyplnit vědomou mezeru v zákoně. Pokud je hodnotově nekoherentní úprava zákonodárcem skutečně chtěná (je si vědom rozporu s teleologickým pozadím právního řádu, a přesto takovou úpravu přijme), je tím posílen demokratický princip a princip dělby moci, když tvorba práva přísluší primárně demokraticky zvolenému zákonodárci, nikoli soudci. To, zda šlo o vědomé, či nevědomé rozhodnutí zákonodárce (mezeru vědomou, či nevědomou), lze zjistit především jasně průkazným úmyslem zákonodárce; jde o skutečnou vůli zákonodárce (subjektivní historický výklad), nikoli o vůli, která se bude jen předpokládat (platí totiž presumpce opačná, předpoklad racionálního zákonodárce).“ 29. V daném případě soud nemohl přehlédnout skutečnost, že [úřad] rozhodoval spory mezi osobami vykonávajícími komunikační činnost a spotřebiteli již mnoho let (zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, nabyl účinnosti dne 1. 5. 2005) před přijetím vyhlášky č. 120/2014 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, kterou byl do advokátního tarifu s účinností od 1. 7. 2014 vložen § 14b a. t. V době přijímání novely této vyhlášky si tedy racionální zákonodárce musel být vědom, že existují také jiná než soudní řízení, ve kterých je rozhodováno o právních věcech vyplývajících z poměrů soukromého práva a vědomě je nezahrnul do § 14b a. t.

30. Takový postup zákonodárce přitom nelze považovat za zcela iracionální, když si lze představit důvody, pro které se zákonodárce nedomníval, že odměna advokáta ve správních řízeních, ve kterých je rozhodováno o právních věcech vyplývajících z poměrů soukromého práva, má být stanovena odlišně, když i přestože se mnohdy bude jednat o bagatelní pohledávky uplatňované taktéž formulářovými návrhy, následné řízení může být pro advokáty komplikovanější, když v něm nepostačuje aplikovat pouze obecné předpisy soukromého práva, nýbrž je nezbytná aplikace správního řádu a speciálních právních předpisů jako například zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích.

31. Soud tedy uzavírá, že ve vyloučení účastnických sporů z § 14b a. t. nelze považovat za mezeru v právu, kterou by měl soud vyplňovat dotvářením práva. Nadto soud uvádí, že přestože náhrada nákladů řízení přiznaná [úřad] žalované je nepochybně vyšší, než by byla v případě aplikace § 14b a. t., není pravdou, že by byla odlišná natolik zásadně, že by tím vznikal nepřijatelný nepoměr mezi soudními a správními řízeními, když tomu ostatně brání zavedená praxe [úřad] souladná s judikaturou Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11-2), která neumožňuje přiznávat náhradu nákladů řízení převyšujících výši žalované jistiny.

32. Soud se tedy ztotožnil se závěry [úřad] ohledně přiznané výše náhrady nákladů řízení. Z toho důvodu soud žalobu v plném rozsahu zamítl podle § 250i o. s. ř., když správní orgán rozhodl o sporu správně.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka] Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t. a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].

34. Místo plnění náhrady nákladů řízení a lhůtu k plnění soud určil dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.