24 C 207/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní Mgr. Magdalenou Kolářovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 21 928,48 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 928,48 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 4. 4. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se žalobou, návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, došlou soudu 4. 4. 2024, domáhala na žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím, neboť mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , kterou žalovaný podepsal dne 31. 7. 2020, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 75 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě o úvěru zavázal poskytnutý úvěr splácet společně s ujednaným úrokem, avšak žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy o úvěru a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, žalobkyně proto v souladu se smlouvu úvěr zesplatnila a žalovanému tuto skutečnost dne 19. 1. 2021 oznámila. Dle smlouvy vznikla nová jistina úvěru v částce 84 239,76 Kč sestávající z nesplacené jistiny úvěru a dosud nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru. Žalovaný se dle čl. 6.5 smlouvy zavázal pro případ prodlení s nezaplacením nové jistiny úvěru uhradit žalobkyni i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru až do jejího zaplacení, přičemž dle čl. 6.9 smlouvy souhrn výše všech ze strany žalobkyní uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla , hodnota, a celkové výše poskytnuté finanční částky, nejvýše však 200 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 11. 2021, č. j. 38 C 330/2021-48, mimo jiné rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 573,52 Kč představující smluvní pokutu dle čl. 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru do 12. 7. 2021. Následně prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny trvalo od 13. 7. 2021 do 18. 3. 2024, za toto období se žalobkyně v tomto řízení domáhá dle čl. 6.5 smlouvy zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 84 239,76 Kč v souladu s limity dle čl. 6.9 smlouvy a s ustanovením § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.

2. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je občan Vietnamské socialistické republiky. Vzhledem k tomu, že Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních vyhlášená ve Sbírce zákonů pod č. 98/1984 Sb. otázku pravomoci projednat a rozhodnout danou věc neupravuje, a vzhledem k tomu, že neexistuje ani žádná jiná mezinárodní smlouva, kterou by mezi sebou Česká republika a Vietnamská socialistická republika sjednaly zvláštní pravidla pro určení pravomoci soudů obou států k projednávání sporů o spotřebitelském úvěru a která by se ve smyslu článku 307 odst. 1 Smlouvy o založení ES použila místo nařízení Rady Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, posuzoval soud svou pravomoc nejprve podle citovaného nařízení, které se vzhledem k zásadě přednostní aplikace komunitárního práva má aplikovat přednostně před ustanovením § 6 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů. Podle článku 4 odst. 1 citovaného nařízení je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť žalovaný má své bydliště na území České republiky. Rozhodným právem je dle čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právo české, které si strany smlouvy výslovně ujednaly v článku 9 odst. 9.8. smlouvy o úvěru.

3. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a k jednání konanému dne 26. 9. 2024 se bez omluvy nedostavil. Předvolání k jednání bylo žalovanému řádně doručeno dne 6. 9. 2024, proto soud jednal podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalovaného.

4. Na základě provedeného dokazování má soud za zjištěný následující skutkový stav:

5. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru /smlouvy o úvěru mezi žalobkyní a žalovaným s daty podpisu dne 31. 7. 2020 má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný dne 31. 7. 2020 podepsali nabídku smlouvy o úvěru č. , hodnota, , dle které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 75 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit celkovou částku 162 900 Kč v 36 měsíčních splátkách po 4 525 Kč splatných nejpozději 15. dne každého kalendářního měsíce počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen, a to s pevnou zápůjční úrokovou sazbou ve výši 59,84 %, přičemž RPSN činí 79,31 %. Pro případ prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 30 dnů se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč, a to za každou takovou splátku, a dále uhradit účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného, a to při prodlení s úhradou splátky v délce 15 dní ve výši 200 Kč. Při prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její částky o délce 65 dnů mělo dojít automaticky k zesplatnění úvěru, tedy k tomuto dni se stávaly splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění, veškeré smluvní pokuty a náhrady nákladů. Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nesplacená jistina úvěru a dosud nesplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění stávaly součástí nové jistiny úvěru, i nadále však běžel úrok z úvěru, který přirůstal pouze k původní nesplacené jistině úvěru. Při neuhrazení nové jistiny úvěr v den zesplatnění se žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení, a úroky z prodlení v zákonné výši z nové jistiny až do úplného zaplacení.

6. Z oznámení žalobkyně ze dne 19. 1. 2021 má soud za prokázané, že žalobkyně oznámila žalovanému, že došlo k zesplatnění úvěru ze smlouvy č. , hodnota, , a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě zbývající dlužné jistiny ve výši 73 391,32 Kč, úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 10 848,44 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 998 Kč a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč, tedy celkem částky 85 637 Kč.

7. Z rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 11. 2021, č. j. 38 C 330/2021-48, soud zjistil, že soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni mimo jiné částku 85 637 Kč s příslušenstvím a částku 14 573,52 Kč z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 31. 7. 2020, rozhodl tak o žalobě podané dne 12. 7. 2021.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 18. 3. 2024, včetně poštovního podacího archu, má soud za prokázané, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k okamžitému plnění. Předžalobní výzva byla předána k poštovní přepravě dne 18. 3. 2024.

9. Ze sjetiny databáze časových řad ARAD za období července 2020 má soud za prokázané, že v červenci 2020 činila výše úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR u úvěrů na spotřebu s fixací sazby nad 1 rok do 5 let včetně 7,81 %.

10. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedli účastníci. Soud nemá žádný důvod pochybovat o skutečnostech vyplývajících z provedených důkazů.

11. Z provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

12. Žalobkyně a žalovaný podepsali 31. 7. 2020 smlouvu č. , hodnota, , na jejímž základě měla žalobkyně žalovanému poskytnout úvěr ve výši 75 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit v 36 měsíčních splátkách po 4 525 Kč spolu s úrokem ve výši zápůjční úrokové sazby 59,84 % ročně, součástí smlouvy byla i ujednání o smluvní pokutě. V důsledku prodlení se splátkami o délce 65 dnů došlo k automatickému zesplatnění úvěru ke dni 19. 1. 2021. Nadepsaný soud žalobě žalobkyně z titulu smlouvy č. , hodnota, rozsudkem pro zmeškání vyhověl. Předžalobní výzva byla předána k poštovní přepravě dne 18.3. 2024.

13. Po právní stránce posuzoval soud nárok uplatněný žalobkyní následovně:

14. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen jako „o. z.”), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobkyní jako úvěrujícím podnikatelem a žalovaným jako úvěrovaným spotřebitelem (srov. § 419 a násl. o. z.) byla uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Žalovanému měl být poskytnut úvěr ve výši 75 000 Kč, který měl vrátit ve sjednaných splátkách spolu s úrokem v ujednané výši do 36 měsíců (3 roky) od sjednání úvěru.

18. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. Z judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004) vyplývá, že „v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce "spokojí" - bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník - s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá "zhodnotit" běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“.

19. Je obecně známou skutečností (§ 121 o. s. ř.), že úrokové sazby uplatňované bankami v červenci 2020 (v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru) nečinily 59,84 % ročně. Otázku nemravnosti úročení spotřebitelských úvěrů je přípustné posuzovat podle databáze ARAD s ohledem na úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy pro úvěry pro domácnosti na spotřebu, v daném případě s fixací nad 1 rok do 5 let, a to bez rozlišování, zda úvěr poskytuje bankovní či nebankovní instituce. Tato sazba činila v době uzavření smlouvy 7,81 % ročně. Sjednaný úrok zápůjční úrokové sazby 59,84 % ročně přesahuje sazby uplatňované bankami více než sedmkrát (konkrétně 7,66krát). Tak vysoký rozdíl mezi obvyklou mírou úročení uplatňovanou bankami a sjednanou výší úročení ve smlouvě o úvěru je zcela nepochybně nutné považovat za zcela zjevně nepřiměřený a rozporný s dobrými mravy.

20. Tyto skutečnosti proto soud vedou k jednoznačnému závěru o tom, že ujednání o výši úročení v úvěrové smlouvě je lichevní povahy a je absolutně neplatné podle § 588 o. z. Ochrana slabší a takto zasažené smluvní strany má v takovém případě přednost před zásadami obligačního či obecně soukromého práva. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (publikovaný pod č. 16/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v němž dospěl k závěru, že „ačkoliv je ochrana autonomie vůle jedním z řídících soukromoprávních principů, je třeba ji v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti, charakterizujících lichvu, korigovat zásadou ochrany slabšího. Takové situace, kdy v tísni dochází k uzavírání disproporčních smluv, mohou totiž v jednotlivých případech způsobovat až rdousící efekt a vyprázdnění veškeré majetkové podstaty jednotlivce, čímž dochází k nepřípustnému zásahu do práva na ochranu majetku […] Nejde o to, že by stěžovatelka neměla splácet své dluhy, ale že by měla platit jen to, co lze považovat za dluhy řádné, tak, aby nedocházelo ke zneužívání tísně chudých lidí a překračování mezí slušnosti, tedy k nemravnému obchodu s chudobou.”21. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobkyně programově staví své podnikání na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů. Za této situace tak nemohou být splněny podmínky pro aplikaci § 576 a § 577 o. z. (zachování platnosti ostatních oddělitelných ujednání smlouvy a moderace výše úroků soudem), neboť nelze předpokládat, že by ze strany žalobkyně k právnímu jednání (uzavření úvěrové smlouvy) došlo i bez neplatné části, respektive že by žalobkyně k právnímu jednání bez neplatné části přistoupila ve smyslu shora uvedených ustanovení. Nepřípustnost moderace podporuje též četná judikatura Soudního dvora Evropské unie, podle které pokud soud konstatuje neplatnost zneužívajícího ujednání ve spotřebitelské smlouvě, čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS brání právní úpravě členského státu, jež soudu umožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule, ledaže by byl soud na základě neplatnosti zneužívající klauzule nucen rušit smlouvu v plném rozsahu, čímž by spotřebitele vystavil důsledkům, které by ho penalizovaly (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 6. 2012, C618/10 Banco Español de Crédito; a další navazující rozsudky tohoto soudu, např. C488/11 Asbeek Brusse a de Man Garabito; C377/14 Radlinger a Radlingerová, C349/18 Kanyeba; C482/13 Unicaja Banco a Caixabank; C125/18 Gómez del Moral Guasch nebo C779/18 Mikrokasa).

22. S ohledem na shora uvedené tak lze uzavřít, že smlouva o úvěru ze dne 30. 7. 2020 je tedy od počátku neplatná jako celek, včetně ujednání o smluvní pokutě, jejíhož zaplacení se žalobkyně domáhá v tomto řízení. Žalobkyně na její zaplacení, včetně příslušenství, proto nemá právo. Soud proto žalobu zamítnul, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

23. Soud tak rozhodl i přesto, že rozhodoval o dalším nároku ze smlouvy, jež byla titulem pro rozhodnutí soudu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 330/2020, v němž smlouva nebyla shledána absolutně neplatnou a žalobkyně byla s žalobou uplatněným nárokem úspěšná. Soud se však od právního posouzení v tomto řízení odchýlil, když k neplatnosti smlouvy, jež je lichevní povahy, a tedy v rozporu s dobrými mravy, soud přihlédne i bez návrhu a důvody absolutní neplatnosti smlouvy, včetně ujednání o smluvní pokutě, jsou odůvodněny v odst. 18 až 22 tohoto rozsudku (srov. § 13 o. z.).

24. O náhradě nákladů řízení (výrok II. tohoto rozsudku) soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario tak, že žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, jelikož žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly za situace, kdy v řízení neučinil žádný úkon.