24 C 23/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní Mgr. Magdalenou Kolářovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Anonymizováno Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Anonymizováno zastoupený opatrovnicí Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 221 576,50 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 173 974,51 Kč, jejíž splatnost se stanoví 15. den od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 47 601,99 Kč spolu s- kapitalizovaným úrokem za období od 20. 10. 2019 do 8. 4. 2022 ve výši 11 276,39 Kč,- kapitalizovaným úrokem z prodlení za období od 27. 11. 2019 do 31. 3. 2022 ve výši 860,77 Kč,- úrokem ve výši 8,9 % ročně z částky 221 576,50 Kč od 14. 5. 2022 do zaplacení a- úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 221 576,50 Kč od 14. 5. 2022 do zaplacení,zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 36 747,64 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, .

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky s odůvodněním, že její právní předchůdkyně (společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , dále též jako „banka“ nebo „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovaným dne 15. 7. 2019 Smlouvu o půjčce , Anonymizováno, č. , Anonymizováno, /, tel. číslo, /, Anonymizováno, , jejímž obsahem byl závazek banky poskytnout žalovanému úvěr v částce 272 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v 96 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 970,76 Kč vždy do 20. kalendářního dne v měsíci spolu se smluvním úrokem ve výši 8,9 % ročně a s poplatky dle smlouvy a ceníku. Banka úvěr žalovanému poskytla, žalovaný však splátky úvěru nehradil řádně a včas, právní předchůdkyně žalobkyně proto v souladu se smluvními podmínkami přistoupila dne 11. 4. 2022 k zesplatnění úvěru. Dlužná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 221 276,50 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 614,69 Kč a z dlužného kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 860,77 Kč. Předmětná pohledávka byla bankou postoupena nejprve na společnost , Anonymizováno, . a posléze z , Anonymizováno, na žalobkyni.

2. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného bankou žalobkyně uvedla, že byla zkoumána prostřednictvím bankovních a nebankovních registrů klientských informací (SOLUS), kontrolou veřejných databází (insolvenční rejstřík, databáze MVČR). Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů žalovaného, přičemž nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila. K výzvě soudu stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného bankou žalobkyně doplnila, že právní předchůdkyně žalobkyně při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých bance klientem v návrhu na uzavření smlouvy, žádost žalovaného byla hodnocena v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování, byly kontrolovány dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného banka porovnávala jeho příjmy a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, výpočtem zjistila částku disponibilních zdrojů žalovaného. Doplnila dále, že příjem žalovaného byl ověřen prostřednictvím výpisu z běžného účtu, který měl žalovaný veden u banky. Banka vycházela rovněž z životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb. a normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb. O správnosti posouzení úvěruschopnosti žalovaného svědčí i fakt, že žalovaný byl schopen úvěr splácet až do září 2021, přičemž žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 a smlouva tedy nemůže být neplatná. Žalobkyně dále sdělila, že žalovaný na předmětný úvěr uhradil částku 96 687,19 Kč bance a 1 338,30 Kč žalobkyni.

3. Žalovanému byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 2. 2024, č. j. 24 C 23/2023-45, ustanoven postupem dle ust. § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovník , Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0, advokátka, neboť se žalovanému nepodařilo doručit soudní písemnost na adresu známou v cizině.

4. Opatrovnice žalovaného se vyjádřila tak, že banka nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného, když nedodržela své povinnosti dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť nedoložila, že zkoumala i výši příjmů žalovaného a tyto následně porovnávala s jeho výdaji. Toto zřejmé pochybení zjevně odporuje dobrým mravům a veřejnému pořádku a je v rozporu se zákonem a smlouva je tak absolutně neplatná dle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance. Poukázala rovněž na povinnost banky dle § 124 zákona o spotřebitelském úvěru vyzvat spotřebitele před zesplatněním k úhradě dlužné částky a poskytnout mu lhůtu alespoň 30 dnů, přičemž z žaloby neplyne, že by tuto povinnost banka splnila. Poukázala na § 1799 o. z. a nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, I ÚS 3512/11, přičemž pokud žalobkyně zahrnula ustanovení ohledně zesplatnění dluhu ze spotřebitelského úvěru do produktových podmínek, porušila kogentní ustanovení o. z. a zároveň neprokázala, že by se žalovaný s tímto ujednáním seznámil. Opatrovnice žalovaného dále uváděla, že dle § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze pro případ prodlení s plněním dluhu sjednat pouze právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, úroky z prodlení nebo smluvní pokutu. Žalobkyní vyčíslené náklady řízení v částce 43 421,60 Kč nejsou náklady účelně vynaloženými a smluvní pokuta nebyla mezi stranami sjednána. Navrhla proto, aby soud žalobu zamítnul.

5. Žalobkyně svým podáním ze dne 21. 4. 2024 vzala žalobu částečně zpět co do částky 1 338,30 Kč a soud v tomto rozsahu řízení usnesením ze dne 30. 4. 2024, č. j. 24 C 23/2023-64, zastavil.

6. Na základě provedeného dokazování má soud za zjištěný následující skutkový stav:

7. Žalovaný je státním příslušníkem Polské republiky (zjištěno z listiny údaje klienta fyzická osoba ze dne 7. 9. 2020).

8. Banka a žalovaný dne 15. 7. 2019 podepsali smlouvu o půjčce , Anonymizováno, č. , tel. číslo, , na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 272 000 Kč a žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně jej vrátit v 96 měsíčních splátkách po 3 970,76 Kč se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 8,9 % ročně, RPSN činila 9,26 %, celková splatná částka činila 323 248,88 Kč. Půjčka , Anonymizováno, byla poskytována za účelem úhrady dluhu, který banka žalovanému poskytla na základě smlouvy o úvěru č. , tel. číslo, , ve zbývající části pak bez určení účelu. Úvěr měl být dle čl. VII. smlouvy splácen k 15. dni v měsíci počínaje 15. 8. 2019, v případě úhrady do 20. dne v měsíci nenastávají žádné následky prodlení. V čl. XI. ve spojení s čl. XII. a XIII. jsou popsány závažné skutečnosti, mezi které náleží porušení některé z povinností sjednaných ve smlouvě žalovaným, mimo jiné související s prodlením úhrady s některou platební povinností. V takovém případě bylo ujednáno, že právní předchůdkyně žalobkyně je oprávněna dosud nesplacené částky úvěru včetně úroků prohlásit za splatné (zjištěno ze smlouvy o půjčce , Anonymizováno, č. , tel. číslo, ze dne 15. 7. 2019).

9. Ze všeobecných obchodních podmínek právní předchůdkyně žalobkyně (všeobecné obchodní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně, produktové podmínky pro osobní úvěry právní předchůdkyně žalobkyně), ceníku (ceník produktů a služeb pro soukromé osoby právní předchůdkyně žalobkyně) soud zjistil podrobnou úpravu práv a povinností vyplývajících z návrhu na uzavření smlouvy. Banka žalovanému potvrdila, že návrh na uzavření smlouvy přijala, čímž došlo k uzavření smlouvy (akceptace návrhu smlouvy o půjčce , Anonymizováno, ze dne 15. 7. 2019).

10. Žalovanému byla částka 272 000 Kč bankou poskytnuta dne 15. 7. 2019 a žalovaný úvěr přestal následně splácet. Na poskytnutý úvěr žalovaný uhradil bance částku 96 687,19 Kč (zjištěno z výpisu spotřebitelského úvěru žalovaného).

11. Banka žalovaného dopisy ze dne 26. 8. 2021, 4. 10. 2021 a 27. 10. 2021 vyzývala k úhradě dluhu (zjištěno z upozornění na neuhrazenou splátku ze dne 26. 8. 2021, 2. výzvy k úhradě dluhu ze dne 4. 10. 2021 a 3. výzvy – poslední šance ze dne 27. 10. 2021).

12. Právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 11. 4. 2022 zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě částky 235 051,96 Kč (zjištěno z prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzvy k uhrazení dluhu ze dne 11. 4. 2022).

13. Právní předchůdkyně žalobkyně v protokolu o ověření úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že jeho součástí jsou vstupní informace, které žalovaný v době uzavírání smlouvy deklaroval zadáním do formuláře právní předchůdkyně žalobkyně. Současně žalovaný prohlásil, že údaje jsou pravdivé a úplné a udělil právní předchůdkyni žalobkyně souhlas k nahlédnutí do úvěrových a jiných registrů za účelem ověření si těchto informací, případně toto ověření vyplývá přímo ze zákonné povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně. K posouzení úvěruschopnosti klienta uvedla, že standardně zkoumá úvěruschopnost každého žadatele o úvěr, přičemž v tomto směru vychází z Obecných pokynů Evropského úřadu pro bankovnictví pro posouzení úvěruschopnosti ze dne 19. 8. 2015 (EBA/GL/2015/11) a podléhá též kontrole České národní banky, která rovněž testuje interní systém Banky při posuzování úvěruschopnosti a tento byl vždy shledán vyhovujícím a činěný v souladu s právními předpisy. Při posuzování úvěruschopnosti klienta bylo využito interních a externích datových zdrojů, jak je zaznamenáno níže a současně deklarováno interními systémovými záznamy. Byly provedeny potřebné lustrace a dle zjištěných informací z těchto zdrojů, dle informací získaných od klienta a dále s ohledem na výši úvěru vyhodnotila schopnost klienta splácet úvěr. V souladu s Obecným pokynem č., Anonymizováno, 1 Evropského orgánu pro bankovnictví prošetřila výši příjmu spotřebitele, přičemž vycházela jak z údajů uvedených spotřebitelem, tak z jejich nezávislého zhodnocení a ověření. Při posuzování úvěruschopnosti klienta bylo využito standardních schvalovacích postupů, přičemž rozhodovací strategie posuzovala následující oblasti: 1) tzv. tvrdá KO kritéria – aktuální dluhy interní i externí, negativní záznamy na black listech, neplatné doklady, existující exekuce; 2) informace z externích úvěrových registrů – dotazy jsou činěny do registrů BRKI/NRKI/SOLUS) – primárně se posuzuje míra úvěrového zatížení, tedy schopnost případného klienta splácet, dále celková expozice, příznaky roztáčení úvěrové spirály s negativním dopadem na schopnost klienta splácet své závazky; výsledkem je tzv. BureauScore; 3) schopnost splácet úvěr a stanovení maximálního úvěrového limitu – zohledňují se: příjmy žadatele o úvěr, pravidelné výdaje žadatele o úvěr, jako jsou splátky stávajících úvěrů, náklady na domácnost, pokrytí potřeb dětí, životní minimum, náklady na bydlení – nákladové složky se stanovují porovnáním klientem deklarované výše a aktuálních statistických dat státních úřadů (se zohledněním místa bydliště). Do výpočtu volných zdrojů klienta se berou vždy ty vyšší; 4) vyhodnocení rizikových / anti - fraud kontrol o na základě identifikace unikátního přístupového (IP adresa) a autorizačního (tel. číslo mobilního telefonu) zařízení s cílem eliminovat podvod a kontrolou podezřelých rozdílů mezi žádostmi žadatele (opakované žádosti apod.); 5) celkový skóring klienta založený na: o aplikačním skóre (primárně sociodemografický profil) a/nebo integrované score – kombinace behaviorálního score (je napočítáno na základě platební historie na stávajících úvěrových produktech v RBCZ) a transakčního score (vychází z transakčního chování na běžných účtech klienta) o BureauScore (behaviorální skóring založený na dotazech do externích úvěrových registrů); 6) Kontrola Insolvenčního rejstříku: Bez záznamu; 7) Kontrola databáze neplatných dokladů: Doklad nenalezený v databázi MV; 8) Kontrola interního Black listu (IBL): Bez záznamu; 9) Vyhodnocení externích úvěrových registrů: BRKI/NRKI: Bez negativního záznamu (jen pozitivní úvěrová historie), o SOLUS: Nebyl zjištěn aktuální dluh po splatnosti. Žalovaný dostal nabídku na základě průměrných příjmů na běžném účtu ve výši 40 165 Kč (zjištěno z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta). Právní předchůdkyně žalobkyně lustrovala žalovaného ve své interní databázi s výsledkem subjekt je v pořádku (sdělení právní předchůdkyně žalobkyně, věc: CBL, ze dne 20. 6. 2022). Banka dále prohlásila, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z výpočtu k období schvalování žádosti 15. 7. 2019, kdy regionální náklady činily 8 548 Kč, deklarovaný příjem žalovaného 60 000 Kč, celková suma měsíčních splátek žalovaného dle CBCB zprávy 3 000 Kč, celková suma měsíčních splátek uvedená žalovaným na žádosti 4 070 Kč, interní měsíční splátky žalovaného v době nápočtu nabídky 8 320 Kč, žalovaný neměl žádné externí splátky, limity interních kreditních karet žalovaného činily 95 000 Kč, limity interních úvěrů činily 196 187 Kč, příjem žalovaného činil 40 165 Kč a zpětně dopočtený příjem, na jehož základě byla nabídka spočtena, činil 39 854 Kč (prohlášení banky k protokolu o posouzení úvěruschopnosti ze dne 23. 4. 2024).

14. Žalovaný dne 1. 3. 2017 uzavřel jako zaměstnanec se zaměstnavatelem , právnická osoba, . dohodu o poskytnutí relokačního bonusu, na jejímž základě se zaměstnavatel zavázal žalovanému poskytnout relokační bonus ve výši jednonásobku měsíční čisté mzdy (zjištěno z dohody o poskytnutí relokačního bonusu ze dne 1. 3. 2017). Jako zaměstnanec uvedeného zaměstnavatele měl žalovaný od 1. 3. 2017 základní hrubou měsíční mzdu ve výši 48 000 Kč (zjištěno ze mzdového výměru ze dne 1. 3. 2017).

15. Banka a žalovaný dne 2. 3. 2017 uzavřeli smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, na jejímž základě byl mimo jiné žalovanému u banky zřízen běžný účet č. , č. účtu, . Banka ověřila totožnost žalovaného (smlouva o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 2. 3. 2017, včetně protokolů o převzetí a užívání i-pinů a t-pinů a kopie cestovního pasu a občanského průkazu žalovaného). Od , právnická osoba, . byla na účet žalovaného naposledy připsána částka 183 393 Kč dne 10. 12. 2018. Později již na účtu žalovaného jiné částky od uvedené společnosti připsány nejsou. Připsané částky v posledních třech měsících před uzavřením smlouvy tvoří pouze převody od , Anonymizováno, , přičemž u převodů , Anonymizováno, je ze samotného výpisu patrné, že jde o převod z účtu žalovaného. Je obecně známou skutečností (§ 121 o. s. ř.), že , Anonymizováno, slouží k převodům peněz mezi účty vedenými v různých měnách. Co se týče převodů od , Anonymizováno, , z výpisu z účtu je patrné, že se jedná o platby ze služby , Anonymizováno, , právě prostřednictvím zprostředkovatele platby , Anonymizováno, . Jiné příjmy z výpisu z účtu za uvedené období patrné nejsou. V červenci 2019 (jen před uzavřením smlouvy) takto byla připsána 3.

7. částka 2 632,21 Kč, v červnu 2019 17. 6. 2019 1 000 Kč, 8. 6. 4 000 Kč, 4. 6. 2 630,51 Kč, v květnu 19. 5. 10 000 Kč, 5. 5. 10 000 Kč, v dubnu 2019 29. 4. 20 000 Kč, 23. 4. 2019 20 000 Kč, 17. 4. 2019 20 000 Kč, 17. 4. 2019 18 415,21 Kč, 9. 4. 2019 12 732,66 Kč, přičemž z účtu byl buď splácen úvěr nebo prostředky byly dále převáděny na další účty (zjištěno z mimořádného výpisu z účtu , Anonymizováno, za období 1. 1. 2000 - 7. 3. 2022).

16. Pohledávka za žalovaným z předmětné smlouvy byla postoupena na společnost I, Anonymizováno, ., IČO , IČO, na základě rámcové smlouvy o postupování pohledávek č. , Anonymizováno, ze dne 29. 8. 2018 (zjištěno z rámcové smlouvy o postupování pohledávek č. , Anonymizováno, ze dne 29. 8. 2018, včetně příloh), ve spojení se smlouvou o postoupení pohledávek č. , Anonymizováno, , ze dne 25. 5. 2022 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek č. , Anonymizováno, , ze dne 25. 5. 2022, včetně přílohy, položka 25, potvrzení úplaty ze dne 7. 6. 2022). Žalovanému bylo zasláno vyrozumění o postoupení pohledávky na společnost , Anonymizováno, na adresu , Anonymizováno, a na adresu , adresa, (zjištěno z vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 20. 6. 2022 (2 x) a přehledu podacích čísel ze dne 20. 6. 2022 (2x)). Pohledávka byla následně postoupena ze společnosti, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek č. , Anonymizováno, ze dne 7. 6. 2022 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 6. 2022, včetně přílohy, položka 25). Rovněž oznámení o postoupení pohledávky ze společnosti , Anonymizováno, na žalobkyni bylo žalovanému zasláno na adresu , Anonymizováno, a na adresu , adresa, (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 7. 2022 (2 x) a seznamu odeslaných oznámení o postoupení pohledávky z , Anonymizováno, na žalobkyni).

17. Dne 20. 7. 2022 odeslala žalobkyně žalovanému na adresu , Anonymizováno, a na adresu , adresa, , předžalobní výzvu, v níž žalovaného vyzvala, aby uhradil částku 266 489,33 Kč na bankovní účet ve výzvě uvedený (zjištěno z předžalobní výzvy k úhradě ze dne 20. 7. 2022 (2x) a ze seznamu odeslaných předžalobních výzev žalobkyně).

18. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedli účastníci. Soud nemá žádný důvod pochybovat o skutečnostech vyplývajících z provedených důkazů.

19. Z provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

20. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 15. 7. 2019 na základě smlouvy o půjčce , Anonymizováno, č. , tel. číslo, ze dne 15. 7. 2019 peněžní prostředky ve výši 272 000 Kč a žalovaný se zavázal je splatit v 96 měsíčních splátkách po 3 970,76 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 8,9 % ročně a s dalšími poplatky dle smlouvy a ceníku. Žalovaný svým povinnostem vyplývající z předmětné smlouvy nedostál. Pohledávka byla bankou postoupena až na společnost žalobkyně. Žalovaný na předmětný úvěr před podáním žaloby zaplatil celkem 96 687,19 Kč. K prověřování úvěruschopnosti ze strany její právní předchůdkyně žalobkyně doložila mimo jiné protokol o ověření úvěruschopnosti žalovaného a prohlášení k němu, dle kterého banka vycházela z průměrných příjmů na běžném účtu žalovaného ve výši 40 165 Kč. Žalovaný naposledy obdržel platbu od zaměstnavatele dne 10. 12. 2018. Od té doby byly částky na účet přepisovány pouze z jiného účtu žalovaného prostřednictvím , Anonymizováno, a službou , Anonymizováno, prostřednictvím , Anonymizováno, .

21. Po právní stránce posuzoval soud nárok uplatněný žalobkyní následovně:

22. Žalovaný je státním příslušníkem Polské republiky, jedná se tedy o věc s cizím prvkem. Soud dle čl. 69 dále uvedeného nařízení aplikoval úpravu obsaženou v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), konkrétně čl. 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka tohoto nařízení, neboť poskytnutí úvěru je službou, která byla žalovanému poskytnuta bankou v jejím sídle (srov. rozsudek SDEU ze dne 15. 6. 2017, věc C-249/16 Saale Kareda proti Stefan Benkö), čímž je založena příslušnost (nejen mezinárodní, ale i místní) zdejšího soudu. Zároveň v průběhu řízení nebylo zjištěno, že by se jednalo o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu čl. 17 uvedeného nařízení.

23. Rozhodným právem je dle čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právo české.

24. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru o. z. zákona o spotřebitelském úvěru, neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420, § 419 a § 1810 a násl. o. z.

25. Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru posouzením úvěruschopnosti spotřebitele se rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

26. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

27. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

28. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

29. Podle § 580 odst. 1 o. z. platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

30. Podle § 588 o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

31. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s ní spojená, včetně jejího zajištění.

32. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

33. Podle § 2397 o. z. úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

34. Podle § 2398 odst. 1 o. z. úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

35. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

36. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

37. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.

38. Podle čl. 23 směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

39. Předně je zapotřebí uvést, že soud má za to, že neplatnost smlouvy při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je neplatností absolutní dle § 588 o. z., jak ostatně plyne i z rozsudku Soudní dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, v němž je uvedeno, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“.

40. Soud tedy zkoumal, zda právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, jak požaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Po provedeném dokazování z pohledu soudu právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného dostatečně nezkoumala, respektive žalobkyně nic takového neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.

41. V daném případě je stěžejní, že byť banka vycházela z příjmů žalovaného v částce 40 165 Kč měsíčně, tento závěr o příjmech žalovaného učinila pouze na základě jeho průměrných příjmů na běžném účtu vedeném u banky. Z výpisu z tohoto účtu je ale zároveň na první pohled zřejmé, že tyto příjmy v rozhodném období tvořily pouze převody z jiných účtů žalovaného, resp. zahraniční převody z těchto účtů. Pokud žalobkyně předložila listiny, z nichž bylo zřejmé, že žalovaný byl zaměstnán u společnosti , právnická osoba, ., tento pracovní poměr musel skončit, když poslední platba od uvedeného zaměstnavatele na účet žalovaného se udála 10. 12. 2018, tedy asi 7 měsíců před žádostí žalovaného o úvěr u banky. Banka tedy v prvé řadě nedostála své povinnosti, když nezjistila příjmy žalovaného jako základní předpoklad k tomu, aby je mohla porovnat s jeho výdaji. Za situace, kdy příjmy mohla zjistit pouze z převodů z jiných účtů žalovaného, které ihned odcházely na další účty či na úhradu úvěrů, jak se podává z výpisu z účtu žalovaného, nelze takové zjištění příjmů pokládat ze strany banky za řádné. Ohledně výdajů žalovaného pak banka vyšla pouze z jejího výpočtu, aniž tyto od žalovaného v jejich konkrétní výši zjišťovala. Banka však měla z bankovních a nebankovních a interního registru informace, že žalovaný již byl splátkově zatížen u banky částkou 8 320 Kč měsíčně a dle CBCB správy částkou 3 000 Kč měsíčně. I při zohlednění těchto (dílčích) informací tak bylo namístě věnovat pozornost tomu, zda bude žalovaný schopen splácet další splátky žádaného spotřebitelského úvěru. V tomto ohledu tedy absentují zjištění banky, jaké byly příjmy a výdaje žalovaného a zda měl v období před poskytnutím úvěru dostatek finančních zdrojů pro splácení dalšího úvěru, tedy skutečnosti zmíněné již v předchozím odstavci. Žalobkyně pak od žalovaného ani nezjišťovala a neověřovala výdaje alespoň pravidelně vznikající, zejména na bydlení, které běžně tvoří významnou část životních nákladů fyzické osoby, případně dalších pravidelně vznikajících nákladů žalovaného a spokojila se pouze s jejím výpočtem regionálních nákladů. Za situace, kdy banka řádně nezjistila příjem žalovaného a nezjišťovala další výdaje žalovaného, nebylo bankou zohledněno, zda výdaje žalovaného jsou nižší či vyšší než jeho příjmy a zda tedy disponuje částkou potřebnou pro pravidelné splácení čerpaného úvěru.

42. Jaké skutečnosti je poskytovatel úvěru povinen za účelem dostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zkoumat uvedl příkladmo Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Tyto skutečnosti v zásadě odpovídají tomu, k čemuž dospěl i soud zdejší. Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí dodal, že poskytovatel úvěru je povinen zjištěné informace „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“, a že „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.“, s tím, že „na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“. S těmito závěry se ztotožnil rovněž Ústavní soud, a to například v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

43. Pokud žalobkyně poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, uvádí soud, že jeho závěry na projednávaný případ aplikovatelné nejsou, neboť, jak je ostatně uvedeno i v uvedeném rozhodnutí, dosavadní judikatura (tedy nejen zde citovaná) se (ať už v poměrech úpravy zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, nebo v poměrech zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) vyjadřovala výlučně k otázce splnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele - vždy se přitom skutkově jednalo o situace, kdy úvěr splacen nebyl. I v projednávaném případě se (oproti citovanému rozhodnutí) jedná o situaci, kdy úvěr splacen nebyl (žalovaný z 272 000 Kč, poplatky a dalšími plněními, které měl dle smlouvy celkem plnit, zaplatil 96 687,19 Kč a 1 338,30 Kč) a aplikují se tak stran posuzování úvěruschopnosti závěry dosavadní judikatury. Skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně v projednávaném případě pochybila při posouzení úvěruschopnosti žalovaného pak znamenalo, že žalovaný následně nebyl poskytnutý úvěr schopen splácet.

44. Ani argumentaci, kterou žalobkyně naznačovala, že pakliže žalovaný na dluh právní předchůdkyni plnil, byl tím dluh jako celek uznán (§ 2054 odst. 2 o. z.), neshledal soud přiléhavou, neboť se jednalo o dílčí plnění sjednané ve splátkách, tedy o situaci, kdy závazek byl podle dohody stran rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně a většinou postupně dospívají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1008/2009).

45. Na základě shora uvedeného je tak smlouva o půjčce , Anonymizováno, č. , tel. číslo, ze dne 15. 7. 2019 absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z., jelikož v rámci jejího uzavření došlo k porušení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když nedošlo k dostatečnému prověření úvěruschopnosti spotřebitele (žalovaného) před uzavřením smlouvy. Pokud je tedy smlouva neplatná, je žalovaný povinen žalobkyni ve smyslu § 2991 o. z. a § 2993 o. z. vrátit bezdůvodné obohacení, které je tvořeno rozdílem mezi částkou, kterou právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla (272 000 Kč) a částkou, kterou žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně a žalobkyni na poskytnutý úvěr uhradil (96 687,19 Kč + 1 338,30 Kč). Výše bezdůvodného obohacení, které je žalovaný žalobkyni povinen vydat, tedy činí 173 974,51 Kč, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

46. Podle § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Citovanou část ustanovení lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení (shodně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Částku 173 974,51 Kč soud uložil žalovanému zaplatit se splatností k 15. dni od právní moci rozsudku, a to vzhledem ke skutečnosti, že se tato doba pro úhradu dlužné částky soudu jeví jako doba přiměřená možnostem žalovaného. Žalovaný v řízení nebyl nijak kontaktní a soudu neposkytl žádnou součinnost, soudu tak proto ze strany žalovaného nebylo ani tvrzeno, natož pak prokázáno, že by v této stanovené době nebyl objektivně schopen splnit svůj závazek vůči žalobkyni. Soud tak dospěl k závěru, že doba 15 dnů plynoucí od právní moci rozsudku pro úhradu dluhu žalovaného je zcela přiměřená jeho možnostem.

47. Ve zbývající části soud žalobě s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru nevyhověl, jelikož žalobkyně na toto plnění nemá nárok. Soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítnul, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

48. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 36 747,64 Kč, přičemž tato částka představuje 58,24 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 79,12 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 20,88 %, tj. při zohlednění toho, že částka 1 338,30 Kč byla žalovaným plněna až po podání žaloby a z toho důvodu bylo řízení v této části zastaveno). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 11 079 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 221 576,50 Kč sestávající z částky 9 220 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 4 610 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., z částky 9 220 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 12. 1. 2023, z částky 9 220 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (částečné zpětvzetí) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 21. 4. 2024 a z částky 9 220 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 21. 5. 2024 včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 42 990 Kč ve výši 9 027,90 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za vyjádření k výzvě soudu ze dne 23. 4. 2024 a vyjádření ze dne 2. 5. 2024, neboť doplněná tvrzení v něm uvedená měla být již součástí žaloby a k vyjádření ze dne 2. 5. 2024 žalobkyně soudem vyzvána nebyla.

49. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř. O lhůtě k plnění výroku III. rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovenou povinnost uložil žalovanému splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení, neboť neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.