24 C 252/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní Mgr. Magdalenou Kolářovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 14 312,66 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 443 Kč, jejíž splatnost se stanoví 15. den od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, se v rozsahu 10 869,66 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 16 000 Kč od 19. 5. 2022 do 24. 1. 2023 a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 059 Kč od 25. 1. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalobkyně (dříve s [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] a [právnická osoba]) se žalovaným uzavřela elektronickými prostředky komunikace na dálku dne 9. 3. 2022 smlouvu o úvěru [číslo] přičemž žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného výpisem z účtu, případně výplatními lístky žalovaného za rozhodné období a výpisem z databáze poskytovatelů úvěrů EUCB (European Credit Bureau) nebo CRIF. Žalobkyně v souladu s uzavřenou smlouvou poskytla žalovanému dne 9. 3. 2022 částku 16 000 Kč, a to převodem na účet č. [bankovní účet] a žalovaný se zavázal, že úvěr splatí nejpozději dne 6. 4. 2022, resp. po prodloužení doby splatnosti úvěru dne 18. 5. 2022, společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5 600 Kč. Žalovaný však úvěr ani poplatek za poskytnutí úvěru ve stanovené době neuhradil. Dne 20. 9. 2022 zaplatil částku 2 557 Kč, dne 9. 11. 2022 zaplatil částku 500 Kč, dne 23. 11. 2022 zaplatil částku 4 000 Kč a dne 24. 1. 2023 zaplatil částku 5 500 Kč, pročež žalobkyně krom nároku na vrácení zbytku jistiny úvěru ve výši 13 059 Kč uplatňuje rovněž nárok na zákonný úrok z prodlení ode dne 19. 5. 2022 do 24. 1. 2023 z jistiny úvěru v částce 16 000 Kč a ze zbytku jistiny ve výši 13 059 Kč od 25. 1. 2023 do zaplacení a také smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 13 059 Kč od 25. 1. 2023 do 30. 4. 2023 v celkové výši 1 253,66 Kč.

2. Žalobkyně k výzvě zdejšího soudu, jak konkrétně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, odkázala na znění § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a uvedla, že lze mít za to, že toto posouzení má být přiměřené s ohledem na výši úvěru a také jeho splatnost, kdy nelze pominout (i přes rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie z 5. 3. 2020 ve věci OPR- Finance s. r. o. versus GK) existenci základních zásad civilního procesu, a to zejména u sporného řízení ovládaného principem rovnosti účastníků a zásadou projednací. V této souvislosti žalobkyně odkázala na judikaturu Krajského soudu v Plzni, č. j. 64 Co 7/2021-72. Žalobkyně především vycházela z údajů poskytnutých žalovaným při podání žádosti o úvěr, které jsou uvedeny v profilu klienta, přičemž žalovaný v žádosti uvedl měsíční příjem ve výši 99 999 Kč a souhrn pravidelných výdajů ve výši 26 000 Kč. Žalobkyně tedy oprávněně očekávala, že informace poskytnuté žalovaným jsou úplné a pravdivé, přičemž ověřila informace poskytnuté žalovaným na základě dokladů předložených žalovaným, a to výpisy z účtu žalovaného za období 11, 12/2021 a 1/2022, z nichž vyplynul kreditní obrat, tedy součet příjmů, ve výši set tisíc Kč. Výdaje žalovaného vyplývající z předložených výpisů rovněž odpovídaly výdajům deklarovaným žalovaným. Při posuzování výdajů vzala žalobkyně v úvahu pouze výdaje pravidelné, proto nebyl pro posouzení úvěruschopnosti podstatný údaj o debetním zůstatku účtu, přičemž z pravidelných výdajů pak byly vzaty v úvahu pouze ty, které byl žalovaný povinen splatit do konce splatnosti poskytnutého úvěru. Žalobkyně dále vycházela z výpisu z databáze European Credit Bureau (EUCB) shromažďující údaje o úvěrové historii shromažďované od jiných poskytovatelů krátkodobých úvěrů, z něhož vyplývá pozitivní úvěrová historie žalovaného, a z výpisů z databáze CEE, ISIR, Black List, z nichž vyplývá, že žalovaný neměl žádné záznamy. Žalobkyně tak měla dostatečně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

3. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a k jednání konanému dne 9. 1. 2024 se bez omluvy nedostavil. Předvolání k jednání bylo žalovanému řádně doručeno dne 14. 12. 2023, proto soud jednal podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako„ o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalovaného.

4. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný je státním příslušníkem Bulharské republiky a má povolen trvalý pobyt na území České republiky. Vzhledem k tomu, že Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Bulharskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních, neupravuje zvláštní pravidla pro určení pravomoci soudů obou států k projednávání sporů plynoucích ze shora uvedené smlouvy, aplikoval soud úpravu obsaženou v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), přičemž příslušnost českých soudů věc projednat je dána na základě čl. 17 citovaného nařízení, když žalovaný má na území České republiky od 23. 3. 2021 evidován trvalý pobyt. Rozhodným právem je dle čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právo české, které si strany smlouvy výslovně ujednaly článku XIII. v odst. 1 smlouvy o spotřebitelském úvěru.

5. Na základě provedeného dokazování má soud za zjištěný následující skutkový stav:

6. Žalovaný podal dne 9. 3. 2022 prostřednictvím webových stránek žalobkyně žádost o poskytnutí úvěru, v níž uvedl své údaje s tím, že je rozvedený, nemá žádnou vyživovací povinnost, má příjmy 99 999 Kč, výdaje 10 000 Kč a náklady na bydlení 15 000 Kč. Žalobkyně provedla lustraci žalovaného v rejstříku exekucí, insolvenčním rejstříku, databázi odcizených a neplatných dokladů a v registrech dlužníků REPI a EUCB (žádost o poskytnutí úvěru [číslo] a vyhodnocení úvěruschopnosti, kopie občanského průkazu žalovaného a povolení k pobytu žalovaného, výpis z databáze EUCB, tabulka ze dne 9. 3. 2022, výpis z registru platebních informací ze dne 9. 3. 2022, informace o úvěru ze dne 24. 7. 2023 z [webová adresa], listina„ Moje data“ ze dne 24. 7. 2023 z [webová adresa]). Žalobkyně při ověření žádosti zjistila, že průměrný měsíční příjem žalovaného činí 182 243 Kč, výdaje domácnosti 10 000 Kč, jiné finanční závazky 16 000 Kč, náklady na bydlení 15 000 Kč, životní minimum pak činí 3 860 Kč, čistý příjem domácnosti 157 243 Kč a náklady činí celkem částku 25 000 Kč (žádost o poskytnutí úvěru [číslo] a vyhodnocení úvěruschopnosti, výpis z bankovního účtu č. [bankovní účet]). V období od 1. 11. 2021 do 30. 11. 2021 byla na účet žalovaného připsána částka 291 015,50 Kč a odepsána částka 291 201 Kč (výpis z běžného účtu č. [bankovní účet] ze dne 1. 12. 2021, vedený na jméno žalovaného). V období od 1. 12. 2021 do 31. 12. 2021 byla na účet žalovaného připsána částka 145 856 Kč a odepsána částka 146 000 Kč (výpis z běžného účtu č. [bankovní účet] ze dne 1. 1. 2022, vedený na jméno žalovaného). V období od 1. 1. 2022 do 31. 1. 2022 byla na účet žalovaného připsána částka 265 940,25 Kč a odepsána částka 265 883 Kč. Dne 13. 1. 2022 byla na účet mimo jiné připsána částka 40 000 Kč od [právnická osoba] [anonymizováno] a.s. s označením [anonymizováno] úvěr a dne 18. 1. 2022 od shodné společnosti částka 35 001 Kč s označením doplatek úvěru (výpis z běžného účtu č. [bankovní účet] ze dne 1. 2. 2022, vedený na jméno žalovaného). Žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 9. 3. 2022 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se zavázala poskytnout žalovanému po dobu 28 dnů částku 16 000 Kč, a to převodem na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet] a žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni spolu s poskytnutou částkou úvěru také poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 600 Kč. Pro případ prodlení žalovaného s plněním jakékoli části dluhu dle této smlouvy, a to bez ohledu na zavinění, bylo sjednáno, že je žalovaný dále povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení, a to za každý den prodlení, dále úrok z prodlení v zákonem stanovené výši a také stanovené paušální poplatky na úhradu nákladů (smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]). Žalobkyně žalovanému poskytla dne 9. 3. 2022 převodem na účet č. [bankovní účet] částku 16 000 Kč (potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady na účet ze dne 9. 11. 2022). Z důvodu, že se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou dlužné částky, žalobkyně jej dopisem ze dne 6. 3. 2023 vyzvala k úhradě s tím, že jej upozornila, že pokud dluh neuhradí, žalobkyně bude dluh dále vymáhat u soudu (e-mail s připojenou výzvou k úhradě ze dne 7. 3. 2023, výzva k úhradě dluhu ze 6. 3. 2023). [ulice] firma žalobkyně se z [právnická osoba] dne 25. 5. 2016 změnila na [právnická osoba] a dne 21. 7. 2016 na současnou obchodní firmu. Předmětem podnikání žalobkyně je mimo jiné poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (úplný výpis z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka [číslo]).

7. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedli účastníci. Soud nemá žádný důvod pochybovat o skutečnostech vyplývajících z provedených důkazů.

8. Z provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

9. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru částku 16 000 Kč, kterou měl dle smlouvy žalovaný vrátit s výše uvedeným poplatkem. Úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy byla posuzována bez řádného ověřování příjmů a výdajů žalovaného vzhledem k jeho možnosti splatit poskytnutý úvěr.

10. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420 a § 1810 a násl. o. z.

11. Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru posouzením úvěruschopnosti spotřebitele se rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle § 2397 o. z. úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

19. Podle § 2398 odst. 1 o. z. úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

20. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.

23. Podle čl. 23 směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

24. Předně je zapotřebí uvést, že soud má za to, že neplatnost smlouvy při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je neplatností absolutní dle § 588 o. z., jak ostatně plyne i z rozsudku Soudní dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C [číslo], v němž je uvedeno, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“.

25. Soud tedy zkoumal, zda žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, jak požaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Po provedeném dokazování z pohledu soudu žalobkyně úvěruschopnost žalovaného dostatečně nezkoumala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.

26. V daném případě se však žalobkyně spokojila s tím, že měsíční kreditní obrat žalovaného, tedy součet jeho příjmů, byl ve výši set tisíc korun českých (v této souvislosti však soud podotýká, že bylo zjištěno, že část příjmů byla i z jiných úvěrů poskytnutých žalovanému). Žalovaná uváděla, že výdaje žalovaného odpovídaly výdajům jím deklarovaným, přičemž žalobkyně vzala v úvahu pouze výdaje pravidelné. V řízení sice bylo zjištěno, že součet příjmů žalovaného byl ve výši set tisíců korun českých. Stejně vysoké však byly i výdaje žalovaného, když dle předložených výpisů byl zůstatek na bankovním účtu žalovaného buď záporný (- 1,25 Kč, - 58,50 Kč) či v řádech desítek korun českých (85,50 Kč). Výdaje, které tvrdil žalovaný, pak žalobkyně řádně neověřovala, když v této souvislosti měla k dispozici pouze výpisy z účtu, na němž však výdaje žalovaného byly vyšší než jeho příjmy. Podstatné výdaje žalovaného pak nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. I v případě tzv. mikroúvěrů je však potřeba úvěruschopnost dlužníka posuzovat stejně důkladně, tedy že v rozpočtu na další měsíc zbyde dostatek peněz na splátku úvěru. Režim je mírnější jen z povahy věci, kdy není třeba zkoumat jistotu příjmů na rok či více dopředu, ale jen na dobu splatnosti úvěru a podobně. Vysoké příjmy pak samy o sobě nedokládají, zda po odečtení výdajů dlužník bude schopen úvěr splácet, neboť jeho výdaje mohou být vyšší než příjmy, případně nemusí zbýt dostatečná rezerva na splácení úvěru, což je ostatně také tento projednávaný případ. Naopak pak bylo důvodem ke zvýšené pozornosti žalobkyně, pakliže měl žalovaný statisícové příjmy a zároveň žádal o úvěr 25 000 Kč. Žalobkyní tak nebylo řádně zohledněno, zda výdaje žalovaného jsou nižší či vyšší než jeho příjmy a zda tedy disponuje částkou potřebnou pro splacení čerpaného úvěru.

27. Jaké skutečnosti je poskytovatel úvěru povinen za účelem dostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zkoumat uvedl příkladmo Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Tyto skutečnosti v zásadě odpovídají tomu, k čemuž dospěl i soud zdejší. Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí dodal, že poskytovatel úvěru je povinen zjištěné informace„ porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“, a že„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.“, s tím, že„ na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“. S těmito závěry se ztotožnil rovněž Ústavní soud, a to například v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

28. Na základě shora uvedeného je tak smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 9. 3. 2022 absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z., jelikož v rámci jejího uzavření došlo k porušení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když nedošlo k dostatečnému prověření úvěruschopnosti spotřebitele (žalovaného) před uzavřením smlouvy, a to zejména ohledně výdajů žalovaného. Pokud je tedy smlouva neplatná, je žalovaný povinen žalobkyni ve smyslu § 2991 o. z. a § 2993 o. z. vrátit bezdůvodné obohacení, které je tvořeno rozdílem mezi částkou, kterou žalobkyně žalovanému poskytla (16 000 Kč) a částkou, kterou žalovaný žalobkyni na poskytnutý úvěr uhradil (12 557 Kč, jak uváděla žalobkyně; žalovaný netvrdil, natož pak prokazoval, že by uhradil částku vyšší). Výše bezdůvodného obohacení, které je žalovaný žalobkyni povinen vydat, tedy činí 3 443 Kč, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

29. Podle § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Citovanou část ustanovení lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení (shodně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Částku 3 443 Kč soud uložil žalovanému zaplatit se splatností k 15. dni od právní moci rozsudku, a to vzhledem ke skutečnosti, že se tato doba pro úhradu dlužné částky soudu jeví jako doba přiměřená možnostem žalovaného. Žalovaný v řízení nebyl nijak kontaktní a soudu neposkytl žádnou součinnost, soudu tak proto ze strany žalovaného nebylo ani tvrzeno, natož pak prokázáno, že by v této stanovené době nebyl objektivně schopen splnit svůj závazek vůči žalobkyni. Soud tak dospěl k závěru, že doba 15 dnů plynoucí od právní moci rozsudku pro úhradu dluhu žalovaného je zcela přiměřená jeho možnostem.

30. Ve zbývající části soud žalobě s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru nevyhověl, jelikož žalobkyně na toto plnění nemá nárok. Soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítnul, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

31. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 14 312,66 Kč, přičemž žalobkyně byla úspěšná co do částky 3 443 Kč, tedy žalovaný byl úspěšný v poměrné části 51,89 % (rozdíl úspěchu v řízení žalovaného a žalobkyně). O náhradě nákladů řízení proto soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a contrario tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, jelikož žalovanému, který byl v řízení úspěšnější, v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly za situace, kdy v řízení neučinil žádný úkon.

32. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.