24 C 93/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní Mgr. Magdalenou Kolářovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 358 549,16 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 90 000 Kč spolu s- úrokem ve výši 23,9 % ročně z částky 90 000 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení,- úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 90 000 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení a- kapitalizovaným úrokem ve výši 18 054,72 Kčto vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 144 034,80 Kč, jejíž splatnost se stanoví 15. den od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení částky 124 514,36 Kč spolu s úrokem ve výši 6,49 % ročně z částky 268 549,16 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 268 549,16 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 25 605,19 Kč a kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 14 773,88 Kč, zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 17 420,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , tituly před jménem, , Anonymizováno, , tituly za jménem 1. Žalobkyně se žalobou, došlou soudu 16. 6. 2022, domáhala na žalovaném v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, , právnická osoba, ., IČO , IČO, , (dále též jako „banka“ či „právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným dne 18. 8. 2016 smlouvu o vydání kreditní karty s názvem , Anonymizováno, , jejíž součástí jsou také úvěrové podmínky, sazebník poplatků a všeobecné obchodní podmínky banky. Na základě uzavřené smlouvy poskytla banka žalovanému úvěr čerpaný prostřednictvím kreditní karty ve výši 90 000 Kč (dále též jako „úvěr 1“). Žalovaný se poskytnutý úvěr zavázal splácet formou minimálních měsíčních splátek ve výši 3 % celkové dlužné částky, nejméně však 100 Kč, a hradit z čerpaného úvěru úrok ve výši 23,90 %, jakož i případné poplatky stanovené v sazebníku poplatků. Žalovaný se dále zavázal čerpat úvěr dle smlouvy prostřednictvím kreditní karty pouze do výše úvěrového limitu, přičemž v případě jeho překročení byl povinen částku čerpanou nad úvěrový limit neprodleně uhradit. Dále bylo sjednáno, že neuhrazená část úroků z čerpaného úvěru a poplatků (maximálně však ve výši neuhrazené povinné minimální splátky) se k příslušnému dni splatnosti (stanoveného Smlouvou) stává součástí jistiny a banka je oprávněna ji úročit. Žalovaný na základě smlouvy čerpal peněžní prostředky. Dle smluvních ujednání zakládalo podstatné porušení smlouvy ze strany žalovaného, pokud žalovaný neuhradil částku, o kterou byl překročen celkový úvěrový limit 90 000 Kč a bance vzniklo právo prohlásit celou vyčerpanou částku úvěru včetně příslušenství za okamžitě splatnou. Žalovaný porušil své povinnosti ze smlouvy, spočívající zejména v důvodu nesplácení úvěru v pravidelných minimálních měsíčních splátkách a dále v důvodu překročení sjednaného úvěrového limitu, a proto banka prohlásila úvěr za okamžitě splatný. Ke dni zesplatnění činila dlužná částka 113 054,72 Kč. Žalovaný pohledávku banky nevyrovnal, a to ani na základě předžalobní výzvy. Pohledávka za žalovaným byla ze strany banky postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2021 s účinností ke dni 9. 12. 2021. Za období od prohlášení o zesplatnění úvěru do dne sepisu této žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku žalobce uhrazeno ničeho. Nárok žalobkyně sestává z jistiny úvěru ve výši 90 000 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru vyčíslených do 30. 11. 2021 ve výši 18 054,72 Kč, úroků z jistiny úvěru ve výši 23,90 % od 1. 12. 2021 do zaplacení a úroků z prodlení z jistiny úvěru ve výši 8,25 % od 1. 12. 2021 do zaplacení.

2. Banka uzavřela se žalovaným dne 17. 3. 2016 smlouvu o úvěru s názvem , Anonymizováno, , jejíž součástí jsou i úvěrové podmínky, sazebník poplatků a všeobecné obchodní podmínky. Na základě uzavřené smlouvy poskytla banka žalovanému úvěr ve výši 501 000 Kč (dále též jako „úvěr 2“). Žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr v pravidelných měsíčních anuitních splátkách ve výši 6 727 Kč s tím, že každá splátka zahrnovala vedle splátky úvěru též splátku úroku z úvěru ve výši 6,49 % ročně. Žalovaný byl rovněž povinen hradit bance poplatky spojené se zasíláním upomínek a výzev stanovených v sazebníku. V případě neuhrazení splatného závazku je banka oprávněna dlužnou částku úročit též úroky z prodlení. Dále bylo ujednáno, že prodlení s jakoukoli platbou na dobu přesahující čtrnáct dní představuje případ porušení (čl. VIII. odst. 1 písm. e) podmínek), na základě kterého může banka prohlásit bez ohledu na sjednanou dobu úvěru a splácení celou zbývající částku všech úvěrů včetně příslušenství, vyčíslenou ke dni uvedenému v prohlášení, za splatnou. Žalovanému byl na základě smlouvy poskytnut úvěr na běžný účet žalovaného uvedený ve smlouvě. Žalovaný však nesplácel úvěr řádně a včas, a proto banka využila svého práva, úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu, což však žalovaný neučinil, a to ani po předžalobní výzvě. Pohledávka za žalovaným byla ze strany banky postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2021 s účinností ke dni 9. 12. 2021. Žalovaná částka sestává z jistiny úvěru ve výši 268 549,16 Kč, smluvního úroku kapitalizovaného ke dni 30. 11. 2021 ve výši 25 605,19 Kč, úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni 30. 11. 2021 ve výši 14 773,88 Kč, úroků z jistiny úvěru ve výši 6,49 % ročně od 1. 12. 2021 do zaplacení, úroků z prodlení v zákonné výši z jistiny úvěru ve výši 8,25 % ročně od 1. 12. 2021 do zaplacení.

3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že banka s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, vycházela při posouzení úvěruschopnosti žalovaného zejména z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o kreditní kartu ze dne 9. 8. 2016. Žádost o úvěr banka hodnotila v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. Vyhodnocení úvěruschopnosti vycházelo z relevantních externích i interních registrů (BRKI, insolvenční rejstřík, evidence exekucí, neplatné doklady atd.) a rovněž z údajů tvrzených žalovaným, tj. zejména z vyplněné žádosti o úvěrový produkt. Nadto banka porovnávala zjištěné informace o příjmech a výdajích klienta s veřejně dostupnými a statistickými informacemi o životním a existenčním minimu. Z žádosti zjistila, že žalovaný byl v době podání žádosti o úvěrový produkt (úvěr 1) od 1. 10. 2009 na dobu neurčitou zaměstnán u zaměstnavatele , Anonymizováno, , , Anonymizováno, že jeho čistý měsíční příjem činil 31 658,00 Kč měsíčně, že žalovaný je svobodný a že žije v pronájmu. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl v žádosti, a které si banka ověřila, dospěla k názoru, že schopnost žalovaného splácet revolvingový úvěr ve výši 90 000 Kč je dostatečná. Shodně banka postupovala i u úvěru 2, kdy z žádosti zjistila, že žalovaný byl v době podání žádosti o úvěrový produkt od 12. 12. 2008 na dobu neurčitou zaměstnán u zaměstnavatele , Anonymizováno, , že jeho čistý měsíční příjem činil 45 000 Kč měsíčně. Dále bylo z žádosti ověřeno, že žalovaný je svobodný, a že žije v pronájmu. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl v žádosti, a které si banka ověřila, dospěla banka k názoru, že schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr ve výši 501 000 Kč, je dostatečná. Žalovaný na úvěr 2 uhradil celkem 356 965,20 Kč.

4. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání dne 1. 8. 2024 se bez omluvy nedostavil. Soud tedy jednal dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného.

5. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný je státním příslušníkem Moldavské republiky a má povolen trvalý pobyt na území České republiky. Vzhledem k tomu, že smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (Moskva, 12. 8. 1982; č. 95/1983 Sb.), neupravuje zvláštní pravidla pro určení pravomoci soudů obou států k projednávání sporů plynoucích ze shora uvedené smlouvy, aplikoval soud úpravu obsaženou v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), přičemž příslušnost českých soudů věc projednat je dána na základě čl. 17 a 18 citovaného nařízení, když žalovaný má na adrese uvedené v záhlaví rozsudku, v České republice od roku 2016 (tj. v době uzavření smlouvy až doposud) evidován trvalý pobyt a lze tak vycházet z toho, že měl a má na území České republiky bydliště. Rozhodným právem je dle čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právo české, které si strany smlouvy výslovně ujednaly v čl. Vznik smlouvy, součásti smlouvy a rozhodné právo, odst. 5 smlouvy o úvěru 1 a v čl. Vznik smlouvy, součásti smlouvy a rozhodné právo odst. 6 smlouvy o úvěru 2.

6. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaný tento skutkový stav:

7. Žalobkyně je akciovou společností, jejímž předmětem podnikání je výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (zjištěno z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně).

8. úvěr 19. Žalovaný požádal banku o kreditní kartu. Uvedl, že má vysokoškolské vzdělání, je svobodný, bydlí v pronájmu, pracuje v zaměstnaneckém poměru ve vrcholovém managementu u , Anonymizováno, , IČO , IČO, od 1. 10. 2009, jeho průměrný příjem činí 31 658 Kč. Výdaje žalovaného tvoří splátky v částce 6 727 Kč (zjištěno ze žádosti o kreditní kartu č. , Anonymizováno, ze dne 9. 8. 2016).

10. Ze standardních informací kreditní karta podepsáno žalovaným 9. 8. 2016 soud zjistil, že banka před poskytnutím úvěru žalovanému sdělila podstatné informace, zejména výši splátek a jejich počet, výši úroku, výši RPSN, celkovou částku, kterou bude žalovaný povinen splatit, výši úhrady za pojištění, jakož i výši smluvních pokut a účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s případným prodlením žalované a případných zákonných úroků z prodlení.

11. Dne 18. 8. 2016 banka přijala žádost žalovaného o úvěr 1 ze dne 9. 8. 2016 a potvrdila uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, ve které byl sjednán závazek právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému kreditní kartu s možností čerpání peněžních prostředků do úvěrového limitu ve výši 90 000 Kč a žalovaný se zavázal prostředky splácet ve výši minimální splátky 3 % z celkové dlužné částky, minimálně však 100 Kč, spolu s poplatky v souladu s ceníkem, se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 23,9 % ročně u bezhotovostních transakcí a 29,9 % ročně u hotovostních transakcí. RPSN činila 27,11 % ročně. Ve čl. Vznik smlouvy, součásti smlouvy a rozhodné právo, odst. 2 bylo ujednáno, že součástí smlouvy jsou podmínky, obchodní podmínky platebního styku, sazebník poplatků a úrokové podmínky úvěrů a řídí se i všeobecnými obchodními podmínkami právní předchůdkyně žalobkyně (zjištěno z akceptačního dopisu banky ze dne 18. 8. 2016, žádosti o kreditní kartu č. , Anonymizováno, ze dne 9. 8. 2016).

12. Před poskytnutím úvěru 1 banka posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr. Vycházela z toho, že žalovaný má příjem v částce 31 658 Kč, splátky závazků činí 6 727 Kč a ostatní výdaje činí 16 612 Kč. Banka žalovaného prověřila v rejstřících BRKI, interních exekucí, interním black listu, insolvenčním rejstříku a interní platební morálky s výsledky OK. Banka verifikovala zaměstnavatele a žalovaný předložil ke své úvěruschopnosti jeden podklad (zjištěno z protokolu o prověření úvěruschopnosti klienta při schválení žádosti o úvěr ze dne 26. 7. 2022, s datem vyhodnocení 9. 8. 2016). Žalobkyně měla k dispozici výpisy z účtu žalovaného, dle nichž žalovaný obdržel od , Anonymizováno, 29. 4. 2016 částku 31 658 Kč, 27. 5. 2016 částku 31 658 Kč, 4. 7. 2016 částku 31 568 Kč, 27. 7. 2016 částku 31 568 Kč (zjištěno z výpisu z účtu vedeného u banky pro žalovaného č. , Anonymizováno, , č. účtu, ).

13. Žalovaný kontokorent od 16. 9. 2016 čerpal. Splátky nebyly žalovaným řádně a včas uhrazeny (zjištěno z výpisu z účtu ke kreditní kartě).

14. Dne 8. 3. 2021 prohlásila banka nesplacenou část úvěru 1 včetně příslušenství za splatnou ke dni 23. 3. 2021. Ke dni zesplatnění činil celkový dluh 113 054 Kč, včetně příslušenství. Nesplacená jistina činila 90 000 Kč (zjištěno z výpovědi kreditní karty ze dne 8. 3. 2021, z výpisu z účtu ke kreditní kartě a výpisu z účtu č. 1/2021).

15. úvěr 216. Žalovaný požádal banku o spotřebitelský úvěr. Uvedl, že má vysokoškolské vzdělání, je svobodný, bydlí v pronájmu, pracuje v zaměstnaneckém poměru ve vrcholovém managementu u , Anonymizováno, , IČO , IČO, od 1. 10. 2009, jeho průměrný příjem činí 45 000 Kč. Výdaje žalovaného tvoří splátky v částce 6 826 Kč a má kreditní kartu s limitem 100 000 Kč (zjištěno ze žádosti o spotřebitelský úvěr - konsolidace č. , Anonymizováno, ze dne 10. 3. 2016). Novým úvěrem měly být splaceny úvěry u , právnická osoba, . s dosavadními splátkami 6 826 Kč a 3 000 Kč (zjištěno z doplnění žádosti o spotřebitelský úvěr - konsolidace ze dne 10. 3. 2016).

17. Dne 17. 3. 2016 banka přijala žádost žalovaného o úvěr 2 ze dne 10. 3. 2016 a potvrdila uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, ve které byl sjednán závazek právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr ve výši 501 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr vrátit nejpozději do 8. 3. 2024 v 96 měsíčních splátkách po 6 727 Kč, splatných vždy k 8. dni v měsíci, se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 6,49 % ročně, RPSN činila 6,78 %, celková splatná částka činila 645 792 Kč, žalovaný se zavázal hradit i poplatky a ceny za zvláštní služby či úkony dle sazebníku bankovních poplatků. Ve čl. Vznik smlouvy, součásti smlouvy a rozhodné právo, odst. 2 bylo ujednáno, že součástí smlouvy jsou úvěrové podmínky, sazebník poplatků, úrokové podmínky úvěrů a podmínky užívání karet. V čl. Povinné údaje dle zákona o spotřebitelském úvěru, odst. 11 bylo mimo jiné ujednáno, že banka je oprávněna prohlásit bez ohledu na sjednané splácení celou vyčerpanou částku úvěru včetně příslušenství okamžitě splatnou, pokud nastane, že příslušná minimální měsíční splátka nebude uhrazena ani ke dni splatnosti v následujícím zúčtovacím období. V takovém případě je klient povinen uhradit veškeré dlužné částky dle smlouvy včetně úroků a poplatků do 15 dnů ode dne doručení prohlášení o zesplatnění (zjištěno z akceptačního dopisu banky ze dne 17. 3. 2016, žádosti o spotřebitelský úvěr – konsolidace ze dne 10. 3. 2016).

18. Před poskytnutím úvěru 2 banka posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr. Vycházela z toho, že žalovaný má příjem v částce 45 000 Kč, splátky závazků činí 9 826 Kč a ostatní výdaje činí 16 612 Kč. Banka žalovaného prověřila v rejstřících BRKI, interních exekucí, interním black listu, insolvenčním rejstříku a interní platební morálky s výsledky OK. Banka verifikovala zaměstnavatele, žalovaný nepředložil ke své úvěruschopnosti žádný podklad (zjištěno z protokolu o prověření úvěruschopnosti klienta při schválení žádosti o úvěr ze dne 26. 7. 2022, s datem vyhodnocení 10. 3. 2016).

19. Žalovaný požádal , právnická osoba, . o předčasné splacení úvěru č. , hodnota, a vypověděl smlouvu č. , č. účtu, (kreditní karta) s předčasnými splaceními úvěrů částkou 244 031 Kč a 103 000 Kč (zjištěno ze žádosti o předčasné splacení úvěru ze dne 10.3. 2016 a výpovědi smlouvy o úvěru ze dne 10. 3. 2016).

20. Banka žalovanému úvěr poskytla. Žalovaný následně úvěr přestal splácet. Na úvěr žalovaný uhradil částku celkem 356 9650,20 Kč (zjištěno z výpisů z účtu žalovaného vedeného u banky č. , Anonymizováno, ).

21. Dne 8. 3. 2021 prohlásila banka nesplacenou část úvěru 2 včetně příslušenství za splatnou ke dni 23. 3. 2021 (zjištěno z prohlášení nesplacení části úvěru za splatnou ze dne 8. 3. 2021).

22. Banka postoupila pohledávky z úvěru 1 a úvěru 2 za žalovaným na žalobkyni (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi bankou a žalobkyní ze dne 6. 12. 2021, včetně přílohy č. , hodnota, , řádky 29, 30). Postoupení pohledávky z úvěru 1 banka žalovanému oznámila (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 12. 2021).

23. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovaného k plnění částky 450 100,53 Kč z titulu úvěru 1 a úvěru 2 nejpozději do 6. 6. 2022 (zjištěno z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 23. 5. 2022, včetně podacího lístku).

24. Po právní stránce posuzoval soud nárok uplatněný žalobkyní následovně:

25. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smluv o úvěru dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen jako „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 6. 2017, neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420, § 419 a § 1810 a násl. o. z.

26. Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru posouzením úvěruschopnosti spotřebitele se rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

27. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

28. Podle § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru na dohodu, kterou se za účelem odvrácení řízení o nárocích věřitele odkládá v důsledku prodlení spotřebitele platba nebo mění způsob splácení, přičemž smluvní ujednání jsou ve svém souhrnu pro spotřebitele alespoň stejně výhodná jako v původní smlouvě, se použijí pouze § 1 až 4, § 84, § 88 až 91, § 94, 97, § 99 odst. 3, 4 a 6, § 100 odst. 1 písm. b), odst. 2 až 4, § 101 odst. 2, § 102 odst. 1 a 4, § 104, 105, 108, 109, § 112 až 117 a § 120 až 177.

29. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

30. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

31. Podle § 580 odst. 1 o. z. platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

32. Podle § 588 o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

33. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s ní spojená, včetně jejího zajištění.

34. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

35. Podle § 2397 o. z. úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

36. Podle § 2398 odst. 1 o. z. úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

37. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

38. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

39. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.

40. Podle čl. 23 směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

41. Předně je zapotřebí uvést, že soud má za to, že neplatnost smlouvy při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je neplatností absolutní dle § 588 o. z., jak ostatně plyne i z rozsudku Soudní dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, v němž je uvedeno, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“.

42. Soud tedy zkoumal, zda žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, jak požaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Po provedeném dokazování z pohledu soudu právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného ohledně smlouvy o úvěru 2 dostatečně nezkoumala, respektive žalobkyně nic takového neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.

43. Žalobkyně doplnila své tvrzení i důkazy ohledně ověřování úvěruschopnosti žalovaného ve svém podání ze dne 5. 2. 2024. Žalobkyně mimo jiné uvedla, že banka vycházela z informací uvedených v žádosti o úvěr žalovaným, jeho čistého měsíčního příjmu v částce 45 000 Kč. Žalobkyně však nikterak nedoložila, že tyto příjmy tvrzené žalovaným v částce 45 000 Kč měsíčně ověřila. Učinila tak pouze (u novějšího) úvěru 1 pomocí bankovního účtu žalovaného, z něhož zjistila, že na tento účet přicházela mzda v žalovaným deklarované výši (u úvěru 1) 31 658 Kč. Tyto výpisy z bankovního účtu však zachycují pouze období před poskytnutím úvěru 1 (duben až červenec 2016), nikoli období před poskytnutím úvěru 2, který nadto představoval vyšší splátkové zatížení než úvěr 1 a před jehož poskytnutím žalovaný deklaroval o zhruba 13 500 Kč vyšší příjmy než před poskytnutím úvěru 1. Dostatečné zjištění příjmové stránky je přitom klíčové pro to, aby bylo zjištěno, zda vůbec úvěrovaný disponuje příjmy, z nichž bude poskytnutý úvěr splácet, a které je nezbytné porovnat s výdajovou stránkou. Pokud se banka spokojila pouze s tvrzením žalovaného ohledně jeho příjmů, aniž tyto ověřila, nedostála své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí. Není přitom rozhodné, že z výpisů z účtu žalovaného za následující období vyplývá, že na něj byla připisována mzda v částce 31 658 Kč měsíčně, neboť banka měla povinnost posoudit úvěruschopnost před uzavřením smlouvy o úvěru 2. Pokud se žalobkyně této skutečnosti dovolává, je nutno konstatovat, že mzda, jež byla v období po poskytnutí úvěru 2 žalovanému zasílána, je nižší než žalovaným deklarovaná. Nelze pak ani přisvědčit argumentaci žalobkyně o tom, že s ohledem na to, že úvěr 2 byl poskytnut ke konsolidaci závazků žalovaného a došlo ke snížení měsíčních splátek, a proto se na něj postupem dle § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru neužije ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Předně soud podotýká, že k refinancování jiného úvěru žalovaného byl úvěr 2 určen jen v jeho části 244 031 Kč a 103 000 Kč z 501 000 Kč (srov. odst. 17 a 19 tohoto rozsudku). Žalobkyně pak netvrdila ani nedoložila, že smlouva o úvěru 2 v části, jež sloužila k refinancování jiného úvěru, sloužila k odvrácení řízení o nárocích věřitele v důsledku prodlení spotřebitele, neboli netvrdila a neprokazovala, že by žalovaný byl v prodlení s plněním dle jiné smlouvy o úvěru, případně že takové prodlení žalovaného hrozilo (k takové hrozbě srov. vyjádření České národní banky z 8. 12. 2016). Pokud taková tvrzení z žaloby ani jejího doplnění žádným způsobem nevyplývala, nebylo poučovací povinností soudu žalobkyni k doplnění takových tvrzení, natož k jejich prokázání, vyzývat. Soud proto neshledal, že by na úvěr 2, resp. smlouvu o něm, bylo lze aplikovat ust. § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru. Banka se při ověřování úvěruschopnosti nezaměřila na základní atribut pro to, aby ji vůbec mohla posoudit, tj. na příjmy žalovaného, když ohledně nich vyšla pouze z jeho tvrzení, která se ukázala být (pravděpodobně) nepravdivá, a neověřovala ani žádným způsobem výdaje žalovaného při uzavírání smlouvy. Žalobkyně neověřovala výdaje alespoň pravidelně vznikající, zejména na bydlení, které běžně tvoří významnou část životních nákladů fyzické osoby, případně dalších pravidelně vznikajících nákladů žalovaného – a to rovněž s přihlédnutím k uvedené výši příjmů. Bankou tedy nebylo zohledněno, zda výdaje žalovaného jsou nižší či vyšší než jeho příjmy a zda tedy disponuje částkou potřebnou pro pravidelné splácení čerpaného úvěru.

44. Jaké skutečnosti je poskytovatel úvěru povinen za účelem dostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zkoumat uvedl příkladmo Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Tyto skutečnosti v zásadě odpovídají tomu, k čemuž dospěl i soud zdejší. Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí dodal, že poskytovatel úvěru je povinen zjištěné informace „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“, a že „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.“, s tím, že „na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“. S těmito závěry se ztotožnil rovněž Ústavní soud, a to například v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

45. Na základě shora uvedeného je tak smlouva o úvěru 2 ze dne 17. 3. 2016 absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z., jelikož v rámci jejího uzavření došlo k porušení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když nedošlo k dostatečnému prověření úvěruschopnosti spotřebitele (žalovaného) před uzavřením smlouvy. Pokud je tedy smlouva neplatná, je žalovaný povinen žalobkyni ve smyslu § 2991 o. z. a § 2993 o. z. vrátit bezdůvodné obohacení, které je tvořeno rozdílem mezi částkou, kterou právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla (501 000 Kč), a částkou, kterou žalovaný právní předchůdkyni na poskytnutý úvěr uhradil (356 965,20 Kč). Výše bezdůvodného obohacení, které je žalovaný žalobkyni povinen vydat, tedy činí 144 034,80 Kč, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

46. Podle § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Citovanou část ustanovení lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení (shodně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Částku 144 034,80 Kč soud uložil žalovanému zaplatit se splatností k 15. dni od právní moci rozsudku, a to vzhledem ke skutečnosti, že se tato doba pro úhradu dlužné částky soudu jeví jako doba přiměřená možnostem žalovaného. Žalovaný v řízení nebyl nijak kontaktní a soudu neposkytl žádnou součinnost, soudu tak proto ze strany žalované nebylo ani tvrzeno, natož pak prokázáno, že by v této stanovené době nebyla objektivně schopen splnit svůj závazek vůči žalobkyni. Soud tak dospěl k závěru, že doba 15 dnů plynoucí od právní moci rozsudku pro úhradu dluhu žalovaného je zcela přiměřená jeho možnostem.

47. Ve zbývající části ohledně úvěru 2 soud žalobě s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru 2 nevyhověl, jelikož žalobkyně na toto plnění nemá nárok. Soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítnul, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

48. úvěr 149. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva, kterou soud kvalifikuje jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a n. o. z., přičemž žalovaný ji uzavřel mimo souvislost se svým podnikáním či samostatným výkonem zaměstnání, a tedy s ohledem na spotřebitelský charakter této smlouvy aplikuje se rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

50. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ve smyslu výše citovaných ustanovení je platná, neboť žalobkyně posoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr (spotřebitelský úvěr), resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž bylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen tento úvěr splácet – žalobkyně nevycházela pouze z tvrzení poskytnutých ze strany žalovaného, ale vycházela taktéž z poměrně detailního hodnocení žalovaného podle údajů, jež za účelem posouzení úvěruschopnosti žalovaného získala, ověřila jím deklarované příjmy a po zohlednění příjmové a výdajové stránky zhodnotila, že žalovaný disponoval dostatečnou částkou pro pravidelné měsíční splátky (3 % z až 90 000 Kč) pro případ čerpání úvěru.

51. Vzhledem k tomu, že žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas dle smluvních ujednání, žalobkyně byla oprávněna celý úvěr zesplatnit a požadovat jeho okamžité splacení. Žalovaný je v prodlení s plněném svého dluhu ve smyslu § 1968 o. z. Žalobkyně má proto podle § 1970 o. z. právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši dle § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb., za situace, kdy požadovaná výše úroků z prodlení nepřesahuje zákonnou výši a zákon nevylučuje, aby žalobkyně požadovala méně.

52. Žalobkyně svůj nárok ohledně úvěru 1 prokázala, žaloba je v této části důvodná a soud jí proto vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

53. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud (výrok IV. tohoto rozsudku) podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení v částce 17 420,90 Kč, přičemž tato částka představuje 30,54 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 65,27 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 34,73 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 14 342 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 358 549,16 Kč sestávající z částky 9 740 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 4 870 Kč za jednoduchou výzvu k plnění (bez právního rozboru) dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. ze dne 23. 5. 2022, z částky 9 740 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (žaloba) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 16. 6. 2022 a z částky 9 740 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 1. 8. 2024 včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 35 290 Kč ve výši 7 410,90 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za doplnění žaloby ze dne 5. 2. 2024, když doplněná tvrzení a důkazy měly být již součástí žaloby.

54. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř. O lhůtě k plnění výroku I. a IV. rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovenou povinnost uložil žalovanému splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení, neboť neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.