25 C 7/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Rybářovou ve věci žalobců: a) celé jméno žalobce, datum narození bytem adresa žalobce a žalobkyně b) celé jméno žalobkyně, datum narození bytem adresa žalobce a žalobkyně oba zastoupeni advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení příjmení sídlem adresa za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: anonymizována dvě slova obec - část obce, IČO sídlem adresa vedlejší účastnice zastoupený advokátem údaje o zástupci pro určení vlastnického práva k pozemku

I. Určuje se, že žalobci mají ve společném jmění manželů pozemek parc. číslo – ostatní plocha o výměře výměra, v k.ú. část obce, v obci obec vzniklý rozdělením pozemku parc. číslo – ostatní plocha zapsaném na list vlastnictví pro územní celek, k.ú. část obce, u stát. instituce, stát. instituce dle geometrického plánu pro rozdělení pozemku číslo zpracovaného anonymizováno jméno příjmení.

II. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobcům náklady řízení v částce 28 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobců příjmení jméno příjmení, advokátky.

1. Žalobci se domáhají určení, že jsou vlastníky pozemku parc. číslo o výměře výměra. Žalovaný je vlastníkem pozemku parc. číslo. Žalobci kupní smlouvou ze dne datum koupili pozemek parc. číslo v roce rok postavili rodinný dům na pozemku číslo, který vznikl oddělením z pozemku parc. číslo opravili a vyměnili část poškozeného stávajícího plotu. Žalovaný v dubnu rok jim sdělil, že oplocení se nachází na jeho pozemku parc. číslo. Žalobci si nechali zpracovat geometrický plán, a z něho vyplývá, že výměra drženého sousedního pozemku činí výměra obec pozemku nebyly nikdy nikým zpochybňovány, a ani když byl žalovaný účastníkem stavebního řízení v roce rok při budování městské kanalizace a kanalizační přípojky a vodovodní přípojky. Žalobci oplocenou část pozemku parc. číslo v k.ú. část obce nepřetržitě užívají v přesvědčení, že předmětný pozemek patří do jejich SJM. Při započtení dobré víry jejich právní předchůdkyně, že užívá pozemek jako vlastní, nabyli žalobci vlastnické právo k pozemku vydržením ke dni datum. Vydržecí dobu od datum do datum žalobci splnili.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Namítal, že na předmětném pozemku je místní komunikace III třídy, je svým charakterem veřejným prostranstvím, proto předmětný pozemek nelze mít v držbě a vlastnické právo k němu nelze nabýt vydržením. Žalobci nemohli být objektivně v dobré víře, že jsou vlastníky předmětného pozemku, neboť s ohledem na to, že porušili své právní povinnosti ohledně stavby nového oplocení, je zřejmé, že nezachovali potřebnou míru náležité opatrnosti a tyto skutečnosti v nich musely vyvolat důvodné pochybnosti o tom, že jsou vlastníky předmětného pozemku. Absence dobré víry žalobců brání vydržení vlastnického práva k pozemku.

3. Vedlejší účastník na straně žalovaného název vedlejší účastnice, do jejíž správy je svěřen předmětný pozemek, se ztotožnil s vyjádřením žalovaného a navrhl zamítnutí žaloby.

4. V řízení soud zjistil skutkový stav. Žalobci koupili pozemek parc. číslo od své předchůdkyně jméno příjmení kupní smlouvou ze dne datum, ve smlouvě je velikost předmětu koupě (pozemku parc. číslo) stanovena ve výměře výměra. Jedná se o pozemek s rovinatým reliéfem a pravidelným tvarem. Pozemek o výměře výměra byl vydán právní předchůdkyni žalobců povinnou osobou anonymizováno 5 slov na základě dohody o vydání ze dne datum, přílohou dohody byl geometrický plán číslo záznam podrobného měření změn z roku rok. Dle tohoto geometrického plánu byla hranice mezi pozemky parc. číslo vyznačena trubkami. Na pozemku parc. číslo v k.ú. část obce se nachází místní komunikace anonymizováno třídy anonymizována dvě slova včetně komunikační zeleně (dle rozhodnutí tehdejšího anonymizována dvě slova anonymizována dvě slova obec a číslo ze dne datum rozhodnutí, č.j. číslo spisová značka). Z informace o charakteru komunikace situované na pozemku parc. číslo v k. ú. část obce ze dne datum vyplývá, že majetková správa na zmíněné komunikace je svěřena anonymizována dvě slova obec – část obce (vedlejší účastník na straně žalovaného). Právní předchůdkyně jméno příjmení svým přípisem ze dne datum oznamovala opravu a výměnu plotu na pozemku parc. číslo který měl být vybudován z pletiva o výšce anonymizováno cm. Přílohou tohoto oznámení pak byl další geometrický plán, ze kterého vyplývá, že právní předchůdkyně ohlašovala stavbu plotu na katastrální hranici mezi pozemky parc. číslo (ohlášení stavby ze dne datum včetně příloh, sdělení stavebního odboru ze dne datum rozhodnutí, č.j. číslo spisová značka). Žalobci vybudovali mezi roky rok a rok nové oplocení, které je tvořeno neprůhlednými kovovými deskami z vlnitého plechu, svůj záměr na příslušných úřadech neoznámili, záměr byl proveden bez vědomí příslušného stavebního úřadu, o změně provedení oplocení neexistuje žádný záznam. V současné době je vedeno odborem výstavby anonymizována dvě slova obec a číslo řízení o odstranění stavby uličního oplocení pozemku parc. číslo. Toto řízení je nyní přerušeno, neboť žalobci podali žádost o dodatečné povolení stavby tohoto oplocení. Toto řízení pak bylo taktéž přerušeno, a to z důvodu podání této žaloby na určení vlastnického práva (oznámení o zahájení řízení ze dne datum rozhodnutí, číslo jednací anonymizováno, usnesení o přerušení řízení ze dne datum rozhodnutí, číslo jednací anonymizováno, usnesení o přerušení řízení ze dne datum rozhodnutí, číslo jednací anonymizováno). Z geometrického plánu číslo rok ze dne datum, který byl zpracován v souvislosti s výstavbou rodinného domu (nyní pozemek parc. číslo), a který byl také přílohou kolaudačního rozhodnutí stavby rodinného domu na pozemku parc. číslo vyplývá, že katastrální hranice mezi pozemky parc. číslo parc. číslo nenavazuje ani netvoří jednu souvislou linii s hranicí mezi pozemky parc. číslo pozemkem parc. číslo. V tomto geometrickém plánu je uvedena výměra pozemku výměra (geometrický plán číslo rok, kolaudační rozhodnutí ze dne datum rozhodnutí, č.j. spisová značka).

5. Vlastníkem místní komunikace anonymizováno třídy anonymizována dvě slova je žalovaný. Podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, je vlastníkem místních komunikací obec, na jejímž území se místní komunikace nachází.

6. Žalovaný namítal, že ze strany žalobců při výměně drátěného plotu pláty z vlnitého plechu muselo být manipulováno s kovovými trubkami, a tedy i s hranicí předmětného pozemku. Rovněž pak byla v plotu vybudována železná branka, tj. nový vstup na pozemek, který zde dříve nebyl, a podle názoru žalovaného při výstavbě této branky muselo nutně být také manipulováno s kovovými trubkami. Dále žalovaný zmínil, že v místech katastrální hranice mezi pozemky parc. číslo je umístěný původní betonový sloupek. Mezi tímto a vedlejším betonovým sloupkem je menší rozestup, než mezi ostatními betonovými sloupky, které jsou umístěny v rámci linie západního oplocení v pravidelných větších rozestupech. Z tohoto důvodu se žalovaný domnívá, že předmětný betonový sloupek je rohový sloupek původního oplocení, kdy nové oplocení nerespektuje takto vytyčené původní hranice. Z fotografií je vidět, že roh oplocení je tvořen kovovou trubkou umístěnou asi 50 cm vlevo od betonového sloupku.

7. Žalobci na tuto námitku žalovaného reagovali tak, že kovové trubky a betonové sloupky jsou původní, jsou stále na tom místě, jak byly, kdy byl pozemek vydán původní vlastnici povinnou osobou. Svědek jméno příjmení vypověděl, že pozemek žalobců (původní vlastnice jméno příjmení) byl oplocen drátěným plotem, ze západní strany areálu byly betonové sloupky. Soud poučil žalovaného, že není prokázáno jeho tvrzení, že první betonový sloupek je rohový, a že roh, který je tvořen kovovou trubkou, není původní (resp., že roh je vytvořen manipulací s kovovými trubkami, na kterých je umístěno původní drátěné oplocení, nyní kovové oplocení), jiný důkaz k prokázání svého tvrzení žalovaný nenavrhl.

8. Ze shora uvedeného soud uzavřel, že nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že s kovovými trubkami, které tvoří hranici pozemků, bylo manipulováno ze strany žalobců, kteří v roce rok, rok opravili drátěný plot tak, že místo drátěného plotu použili kovové desky z vlnitého plechu, případně ze strany jejích právní předchůdkyně, když v roce rok opravila drátěný plot. Původní kovové trubky se stále nacházejí na místě, je to patrné z fotodokumentace. Žalobci tvrdili, že s kovovými trubkami a betonovými sloupky nebylo manipulováno, zůstávají stále na stejném místě, na nich byl umístěn drátěný plot, který následně žalobci vyměnili za plot plechový. Z provedených důkazů nebylo možno dovodit závěr, že žalobci při stavbě plotu manipulovali kovovými trubkami nebo betonovými sloupky.

9. V souladu s ust. § 3028 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dle kterého se řídí právní poměry týkající se věcných práv tímto zákonem; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů, aplikoval soud právní předpisy účinné do 31. 12. 2013, neboť předmětem sporu je vznik (a následné trvání) vlastnického práva k předmětnému pozemku. Důvodem aplikace obč. zák. byla skutečnost, že právě za jeho účinnosti mělo dojít k vydržení.

10. Podle ust. § 130 odst. 1 obč. zák., je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Podle ust. § 134 obč. zák., oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle ust. § 134 odst. 3 obč. zák., do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

11. K otázce posuzování dobré víry držitele se i opakovaně vyjádřil Ústavní soud ČR, který ve svém rozhodnutí ze dne 3. 4. 2004 vydaném pod sp. zn. III. ÚS 50/04 uvedl, že při posuzování otázky, zda byl držitel„ se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří“, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité (běžné) opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl, respektive mohl mít, během vydržecí doby důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (vychází z toho, jak by věc posoudil průměrný člověk při zachování obvyklé opatrnosti). Dobrá víra je psychický stav držitele - takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoliv pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Oprávněná držba zpravidla spočívá na skutkovém omylu; držitel je v omylu ohledně skutkových okolností, které mají za následek vznik věcného práva (například se domnívá, že byl učiněn určitý projev vůle, ač tomu tak nebylo), nebo naopak o určité skutečnosti, která má za následek neplatnost právního úkonu či jinak brání vzniku práva, neví (rozsudek NS 22 Cdo 1417/2001). Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Postačuje tedy domnělý právní titul (titulus putativus). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením.

12. Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Vydržení části parcely je tedy možné. To je praktické zejména v případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku. Právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (dohoda o vydání věci, kupní smlouva); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000). Judikatura připouští, že lze připustit omluvitelnost omylu v případě, že tento poměr dosahuje až 50%, výjimečně i více (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1261/2007).

13. Žalovaný tvrdí, že skutečná hranice je dána trubkou 56 a 57 dle geometrického plánu z roku 1991, hranice je v jedné linii. Stejně tak žalobci a jejich právní předchůdkyně jsou přesvědčeni, že skutečná hranice vyplývá z tohoto geometrického plánu z roku 1991. Právní předchůdkyně žalobců nabývá pozemek na základě dohody o vydání pozemku z roku rok a žalobci kupují pozemek od právní předchůdkyně kupní smlouvou z roku rok. Z dalšího geometrického plánu číslo rok ze dne datum vyplývá, že hranice pozemku není v jedné linii. Z uvedeného zjištění lze dovodit, že hranice pozemku tvořená kovovými trubkami, jak to vyplývá z geometrického plánu z rok, není správná, resp. nepodává úplnou informaci o průběhu hranic. A lze připustit i ten závěr, že hranice tvořena kovovými trubkami vyjadřuje dnešní faktický stav a neodpovídá katastrální hranici.

14. Žalovaný poukázal na rozdílné znázornění hranice pozemků podle geometrického plánu z roku rok, z něhož vyplývá, že hranice pozemku je v jedné linii, avšak podle geometrického plánu z roku rok není hranice pozemku v jedné linii, je viditelný výkus do pozemku žalovaného. Oba geometrické plány popisují výměru pozemku žalobců výměra. Podle názoru žalovaného tento viditelný rozdíl v hranicích pozemků musel být žalobcům znám, proto je jejich dobrá víra, že se stali vlastníky předmětného pozemku, zpochybněna.

15. Soud se zabýval otázkou, zda dobrá víra žalobců, že užívají předmětný pozemek žalovaného jako své vlastnictví, mohla být narušena právě zjištěním z geometrického plánu z roku rok.

16. Zjištěním z geometrického plánu z roku rok, že hranice pozemku není v jedné linii, a v terénu pohledem na oplocení odskočení z linie není vidět (viz fotografie), s hraničními body (kovové trubky, betonové sloupky) nebylo manipulováno, nelze z toho dovodit, že žalobci mají mít pochybnosti o správnosti hranice pozemku, že svým oplocením zasahují do pozemku žalovaného, dle názoru soudu dobrá víra žalobců narušena není.

17. Žalovaný namítal, že z hlediska běžné opatrnosti je rozdíl v přístupu nabyvatele v případě, kdy je mu věc prodávána za úplatu cizí osobou, a v případě, kdy ji získává bezúplatně od nejbližších osob z jejich déletrvající držby. V tomto případě, žalobci nabyli pozemek parc. číslo za úplatu. Z žaloby pak nevyplývá, že by mezi právní předchůdkyní žalobců a žalobci byl nějaký bližší příbuzenský nebo obdobný vztah. Žalovaný tak má za to, že po žalobcích je nutné vyžadovat v tomto případě poměrně vyšší míru opatrnosti.

18. Soud míru opatrnosti žalobců zhodnotil. Při vědomosti toho, že žalobci koupili pozemek o výměře výměra, tato výměra je i v dohodě o vydání pozemku původní vlastnici z roku rok a také v geometrickém plánu z roku rok, nelze klást žalobcům k tíží, že měli mít pochybnost, že oplocení není na hranici pozemku, ale že oplocením se zasahuje do pozemku žalovaného. Pouhým pohledem na pozemek v terénu nelze zjistit, zda oplocení kopíruje hranici pozemku či nikoli. Nelze přijmout závěr, že jen ten, kdo si na vlastní náklady zhotoví zaměření, aby s jistotou zjistil, zda oplocení je na hranici nebo mimo hranice pozemku, postupuje s normální opatrností. Dobrá víra je zpravidla vyloučena tam, kde i laik musí při zachování běžné opatrnosti poznat, že užívá více, než koupil. Nabyvateli pozemku nelze klást k tíži, že si pozemek nepřeměřil. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Například ho někdo informoval, kdo je skutečným vlastníkem věci. Není-li žádný subjekt, který zpochybňuje hranice pozemků, není rovněž důvod žádat po žalobcích, aby si sami pro sebe ověřovali za vynaložení vlastních prostředků, že hranice pozemku je správná. Takto se ostatně žalobci chovali až poté, kdy žalovaný jim v dubnu rok sdělil, že oplocení se nachází na jeho pozemku parc. číslo. Žalobci si nechali zpracovat geometrický plán, rozdíl je výměra.

19. Jak vyplývá z výše uvedeného, při posouzení toho, zda se jedná o držbu oprávněnou ve smyslu § 130 občanského zákoníku v platném znění, která vede k vydržení vlastnického práva podle § 134 tohoto zákona, je třeba posuzovat všechny okolnosti a také poměr plochy pozemku, který žalobci, resp. jejich právní předchůdce vlastnili, která činila výměra a skutečně drženého pozemku, která činila výměra. Nejde o hrubý a zřejmý nepoměr, když žalobci, právní předchůdce žalobců vlastní pozemek o výměře výměra, spolu s připočtenými výměra, ohledně nichž se žalobci domáhají určení vlastnického práva, činí výměra, tedy jde o výměru, která je zhruba o 1/3 vyšší než to, co žalobci, resp. jejich právní předchůdkyně skutečně vlastnili. A když je pochopitelné, že nebylo povinností žalobců a ani jejich právní předchůdkyně si výměry parcel, které jim vlastnicky náleží, přeměřovat, a to již proto, že jde o technicky poměrně náročný úkon, který přísluší spíše geodetovi a nikoliv laikovi. Soud v této souvislosti nemohl přehlédnout, že to byl především žalovaný, resp. jeho právní předchůdci, kteří již v roce rok nesprávně určili hranici pozemku původní vlastnice, připlotili předmětný pozemek k pozemku žalobců, resp. právní předchůdkyně a tento stav byl po mnoha let potvrzován. Žalobci, resp. jejich právní předchůdkyně tak nepochybně byli v dobré víře o tom, že jim uvedený pozemek, resp. jeho část o výměře výměra právem náleží, když k posunu hranic došlo pouze a jen vinou žalovaného, resp. jeho právních předchůdců.

20. V řízení bylo prokázáno tvrzení žalobců, že k datum pozemek č. parc. číslo o výměře výměra nabyli do svého vlastnictví vydržením. Od roku rok do rok vlastník pozemku parc. číslo byl dobré víře, že pozemek žalovaného užívá jako své vlastnictví. Žalobci se ujali držby pozemku na základě kupní smlouvy z datum, jejich právní předchůdkyně se ujala držby pozemku dle dohody o vydání věci z roku rok. Žalobci nemohli vědět, že jejich oplocení pozemku zasahuje do pozemku žalovaného, mohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim tvrzené právo náleží, a mohli jej tudíž vydržet. Žalovaný netvrdil a neprokázal, že nejpozději do roku rok učinil námitky a vyvracel dobrou víru žalobců případně jejich právní předchůdkyně ve vztahu k pozemku. Netvrdil, že se po tuto dobu 10 let o tuto část pozemku jako o své vlastnictví přihlásil, že jej užíval, staral se o něj, prováděl údržbu. Žalobci předmětnou část pozemku v dobré víře užívali jako své vlastnictví déle než 10 let, o nějž se starali a zajišťovali jeho údržbu, užívali jej v dobré víře jako své vlastnictví, neboť považovali kupní smlouvu, kterou nabyli vlastnictví k pozemku za titul oprávněné držby pozemku. Žalobci se držby neuchopili svévolně bez jakéhokoliv právního důvodu, postačilo, že žalobci byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový domnělý právní titul je (ve skutečnosti takový titul zde není), jak vyplynulo ze shora uvedené citace z rozhodnutí Ústavního soudu. Zjištění o spornosti hranice mezi pozemky ve vlastnictví žalobců a žalovaného, jehož se žalobcům dostalo až po uplynutí běhu desetileté vydržecí doby, nestačilo k vyvolání pochybnosti o jejich dobré víře, že jim držená část pozemku žalovaného parc. č číslo nepatří, a že nejsou i nadále oprávněným držitelem.

21. Žalobci dále tvrdili, že splnili podmínky mimořádného vydržení pozemku, který mají v poctivé držbě po dobu 20 let. Podle § 1095 obč. zák. (zák. č. 89/2012 Sb.) uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. S ohledem na shora uvedený závěr se soud již nezabýval tímto žalobním tvrzením.

22. Důkazní návrh místního šetření a návrh vedlejšího účastníka, aby soud vyžádal zprávu finančního úřadu ohledně o placení daně z nemovitostí pro nadbytečnost, soud zamítl.

23. V projednávané věci žalobci tvrdí, že vydrželi část pozemku, která je připlocena k jejich pozemku, na této části se komunikace nenachází, komunikace začíná za oplocením. Není vyloučeno, že pozemek pod místní komunikací, která je samostatnou věcí (stavbou) lze vydržet, vykonává-li oprávněná osoba jeho držbu pro své soukromoprávní potřeby. Nakládání s věcí jako vlastní ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák. je takové, které realizuje oprávnění, které je složkou vlastnického práva jako práva soukromého. Žalobci tvrdí, že vydrželi pozemek nikoli místní komunikaci, proto soud považuje za bezpředmětnou námitku žalovaného, že místní komunikace, která se nachází na pozemku žalovaného parc. číslo jako veřejný statek (ve smyslu ust. § 490 obč. zák. č. 89/2012 Sb.) nezakládá možnost nakládat s touto jako s věcí vlastní pro sebe a nemůže tudíž být ani způsobilým předmětem držby ve smyslu ust. § 1089 a násl. obč. zák.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. o.s.ř. tak, že přiznal žalobcům, jež byli v řízení zcela úspěšní, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 28 800 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč, která činí 2 500 Kč za 5,5 úkonů právní služby ve věci žalobce a) v částce 13 750 Kč a žalobce b) v částce 13 750 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby, jednání dne datum, datum a datum – ½ úkonu). Dle ust. § 12 odst. 4 cit. vyhl., jde-li o společné úkony při zastupování dvou a více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou osobu odměna snížená o 20%. Za zastupování žalobce a) odměna 11 000 Kč, za žalobce b) odměna 11 000 Kč, celkem 22 000 Kč, dále za 6 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 a.t. = 1 800 Kč, celkem 23 800 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, mohou se žalobci domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.