28 C 110/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 39 720 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 080 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 5 080 Kč za období od [datum] do zaplacení a částku 6 400 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 6 400 Kč za období od [datum] do zaplacení, to vše do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku žalobkyně na zaplacení částky 8 540 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 029,48 Kč, s úrokem z prodlení v zákonné výši kapitalizovaným částkou ve výši 2 727,78 Kč, s úrokem 25,77 % ročně z částky 10 000 Kč za období od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z částky 10 000 Kč za období od [datum] do zaplacení a dále co do nároku na zaplacení částky 19 700 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 14 884,30 Kč, s úrokem z prodlení v zákonné výši kapitalizovaným částkou ve výši 6 050,53 Kč, s úrokem 24,6 % ročně z částky 20 300 Kč za období od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z částky 20 300 Kč za období od [datum] do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá na žalovaném zaplacení částky 39 720 Kč s příslušenstvím a to s odůvodněním, že se jedná o dluh ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum], kterou žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] a ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum], který byly uzavřeny s totožným právním předchůdcem žalobkyně. Žalované byla na základě smlouvy [číslo] poskytnuta částka 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala uhradit společně s úrokem za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 000 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Žalovaná si dále zvolila sjednat doplňkovou asistenční službu, za kterou se zavázala uhradit poplatek ve výši 540 Kč. Úhrada úvěru měla proběhnout prostřednictvím 60 týdenních splátek ve výši 309 Kč, počínaje [datum] a konče dnem [datum], kdy mělo dojít k úhradě poslední splátky. Žalovaná na spotřebitelský úvěr [číslo] uhradila celkem částku 4 920 Kč.

2. Na základě smlouvy [číslo] ze dne [datum] byla žalované poskytnuta částka 24 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4 800 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 4 800 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 9 600 Kč a to prostřednictvím 60 týdenních splátek ve výši 720 Kč, počínaje dnem [datum] a konče dnem [datum]. Žalovaná na základě této smlouvy o úvěru uhradila částku 17 600 Kč.

3. Obě pohledávky ze spotřebitelských úvěrů přešly na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], přičemž žalovaná byla o jejich postoupení informována dopisem ze stejného dne.

4. Žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez potřeby nařízení jednání výslovně souhlasila v žalobě; žalovaná se k dotazu soudu v tomto ohledu nevyjádřila a soud tak její souhlas presumoval, uzavřel, že oba účastníci souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a tímto způsobem pak ve věci rozhodl. V tomto kontextu soud dodává, že usnesením č. j. 28 C 110/2023-19 žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a důkazů o tom, zdali a jak byla před uzavřením úvěrové smlouvy úvěrujícím subjektem v případě žalované zkoumána úvěruschopnost žalované a zda a jak byly posouzeny údaje poskytnuté před uzavřením smlouvy žalovanou. Žalobkyně na základě této výzvy v podání ze dne [datum] písemně sdělila, že její právní předchůdce posuzoval schopnost žalované úvěr splácet na základě informací uvedených žalovanou v žádosti o spotřebitelský úvěru, kde žalovaná uvedla informace o jejích rodinných, majetkových, pracovních a příp. jiných poměrech. Toto tvrzení žalobkyně podpořila důkazem – kartou zákazníka. Na základě těchto (na základě výzvy) předložených důkazů soud dospěl k jednoznačnému závěru, že úvěruschopnost žalované v tomto případě dostatečně zkoumána nebyla, a to zejména proto, že úvěrující subjekt rezignoval na dostatečné ověření údajů poskytnutých žalovanou a na zkoumání a ověření reálných příjmů a výdajů žalované (tento závěr je rozveden níže). Vzhledem k tomu rozhodl soud v této věci dle ust. § 115a o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, při kterém by žalovanou opakovaně poučil, a to ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. – tento postup soud pokládá za obsoletní, neboť žalobkyně evidentně žádnými dalšími důkazy ohledně prověřování úvěruschopnosti žalované, nežli těmi k výzvě soudu předloženými, nedisponuje.

5. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila a zůstala nečinná.

6. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

7. Dne [datum] uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo]. Právní předchůdce žalobkyně se smlouvou zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 24 000 Kč a to v hotovosti při podpisu smlouvy a žalovaná se zavázala úvěr splatit prostřednictvím 60 týdenních splátek ve výši 720 Kč Celkem se tedy žalovaná zavázala uhradit částku 43 200 Kč, která se skládala z jistiny ve výši 24 000 Kč, úroku ve výši 4 800 Kč, administrativního poplatku ve výši 4 800 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 9 600 Kč (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo]).

8. Před uzavřením této smlouvy o úvěru žalovaná vyplnila zákaznickou kartu – žádost o spotřebitelský úvěr. Žalovaná v ní uvedla, že její čistý měsíční příjem z hlavního pracovního poměru u společnosti [právnická osoba] činí 20 000 Kč, měsíční výdaje na bydlení činí 3 000 Kč, osobní výdaje 4 000 Kč a splátky úvěrů 2 000 Kč měsíčně; tedy že její měsíční výdaje činí celkem 9 000 Kč a použitelná část příjmu činí 11 000 Kč. V žádosti je dále uvedeno, že žalovaná údajně doložila výplatní pásky a pracovní smlouvu; tyto dokumenty však žalobkyní předloženy nebyly (prokázáno zákaznickou kartou).

9. Žalovaná na úvěr [číslo] uhradila v období od [datum] do [datum] celkem částku 17 600 Kč (prokázáno přehledem plateb ke smlouvě [číslo]).

10. Dne [datum] uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo]. Právní předchůdce žalobce se smlouvou zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 10 000 Kč a to v hotovosti při podpisu smlouvy a žalovaná se zavázala úvěr splatit prostřednictvím 60 týdenních splátek ve výši 309 Kč Celkem se tedy žalovaná zavázala uhradit částku 18 540 Kč, která se skládala z jistiny ve výši 10 000 Kč, úroku ve výši 2 000 Kč, administrativního poplatku ve výši 2 000 Kč, odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a poplatku za sjednanou asistenční službu ve výši 540 Kč (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] zařazením zákazníka do programu poskytování asistenčních služeb).

11. Před uzavřením této smlouvy o úvěru žalovaná vyplnila zákaznickou kartu – žádost o spotřebitelský úvěr. Žalovaná v ní uvedla, že její čistý měsíční příjem z hlavního pracovního poměru u společnosti [právnická osoba] činí 17 500 Kč, měsíční výdaje na bydlení činí měsíčně 3 000 Kč, osobní výdaje 5 000 Kč a splátky úvěrů 3 800 Kč měsíčně, tedy že její měsíční výdaje činí celkem 11 800 Kč a použitelná část příjmu 5 700 Kč. V žádosti je dále uvedeno, že žalovaná údajně doložila výplatní pásky a pracovní smlouvu; tyto dokumenty však žalobkyní předloženy nebyly (prokázáno zákaznickou kartou).

12. Žalovaná na úvěr [číslo] uhradila v období od [datum] do [datum] celkem částku 4 920 Kč (prokázáno přehledem plateb ke smlouvě [číslo]).

13. Dne [datum] uzavřela společnost [právnická osoba] s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které přešly obě výše uvedené pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem ze dne [datum] (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně přílohy – seznamu postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího lístku).

14. Dne [datum] zaslala žalobkyně žalované předžalobní upomínku (prokázáno výzvou k plnění ze dne [datum]).

15. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav posoudil následovně:

16. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byly uzavřeny dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byly žalované poskytnuty finanční prostředky. Žalovaná čerpala uvedený úvěr a zavázala se jej uhradit společně s úrokem a poplatky prostřednictvím pravidelných splátek.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit.

20. Soudní dvůr EU ve svém rozsudku č. C [číslo], ze dne [datum], rozhodl, že je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 21. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne [datum] v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje rozsudek soudního dvora ze dne [datum], sp. zn. C [číslo] jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

22. Z výše uvedeného se podává, že bez ohledu na ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr vyplývá též z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne [datum], kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. není ustanovením, které lze v otázce posouzení úvěruschopnosti aplikovat, neboť v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES a nikoliv podle § 87 zákona č. 250/2016 Sb. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18.

23. Z judikatury českých soudů pak vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne [datum], sp. zn. C – [číslo], [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení], kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, [příjmení], BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

24. Soud je tedy s odkazem na výše uvedené povinen zkoumat ex officio, zda právní předchůdce žalobkyně dostál své povinnosti dostatečně posoudit úvěruschopnost žalované. Dále je nutno zkoumat, zdali úvěrující subjekt ověřil údaje poskytnuté spotřebitelem a zdali z hlediska úvěruschopnosti hodnotil jeho faktickou finanční situaci a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr. Z žalobkyní předložených důkazů však nevyplývá, že by tato povinnost byla v souzeném případě adekvátně splněna. Naopak má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně tuto zákonnou povinnost splnil pouze formálně. Přes výzvu soudu nebyly doloženy důkazy k tomu, že by byla před uzavřením smlouvy provedena lustrace žalované v dostupných evidencích (ISIR, registr exekucí, BRKI, NRKI, SOLUSetc.) a poskytovatel úvěru navíc neznal, neověřil a nehodnotil faktickou výši výdajů a příjmů žalované. Jediným podkladem pro hodnocení schopnosti žalované dané úvěry splácet byly informace, které samotná žalovaná uvedla v žádostech o úvěry. Ačkoliv v zákaznických kartách je uvedeno, že žalovaná k nim dokládala výplatní pásky a pracovní smlouvy, tyto listiny v řízení ze strany žalobkyně doloženy nebyly. Žalobkyně, na kterou dluh přešel, je pak odpovědná za to, aby si od postupitelů vyžádala i veškeré podklady k jednotlivým úvěrovým smlouvám a předložila tyto dokumenty soudu (který žalobkyni navíc v tomto kontextu vyzval k doplnění tvrzení a důkazů), což se v tomto případě nestalo. Soud tedy nemá za prokázané, že by úvěrující subjekt jakkoliv ověřoval údaje poskytnuté samotnou žalovanou. Úvěrující společnost se toliko spolehla na tyto žalovanou deklarované údaje, což v rámci prověřování úvěruschopnosti nelze shledat jako dostatečný postup. Stran výdajů žalované pak ani není tvrzeno, že by žalovaná jakékoliv podklady v tomto kontextu doložila. Úvěrující společnost v ohledu výdajů nehodnotila ani tehdy aktuální statistické údaje ČSÚ. Pracováno nebylo například ani s výpisy z účtu žalované.

25. Soud se též pozastavuje nad rozdílnými částkami příjmů žalované uvedenými v žádostech o úvěry. Ačkoliv zaměstnání žalované bylo v obou případech totožné – hlavní pracovní poměr u společnosti [právnická osoba] – tak žalovaná v žádosti ze dne [datum] uvedla, že její čistý měsíční příjem činí částku 20 000 Kč a v žádosti o úvěr ze dne [datum] uvedla, že její čistý měsíční příjem činí částku 17 500 Kč. Dle žádostí tedy měl její čistý měsíční příjem během tří měsíců klesnout o částku 2 500 Kč, což však úvěrující subjekt nikterak nereflektoval. Je tedy zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrových smluv plnil pouze formálně, což nemůže být soudem aprobováno.

26. Úvěrová smlouva tedy byla posouzena jako absolutně neplatná pro rozpor s kogentní vnitrostátní zákonnou úpravou a zejména pro rozpor s výše citovanou evropskou legislativou. Žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalované před poskytnutím předmětného úvěru dostatečným způsobem zkoumána a adekvátně prověřována (k této problematice srov. také např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

27. Podle ustanovení § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

28. Dle ustanovení § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

29. Podle ustanovení § 1887 o. z. lze postoupit i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

30. Dle § 588 věty prvé o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

31. Dle § 2991 o. z. platí že, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

32. Soud má za prokázané, že žalovaná uzavřela dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru, na jejíchž základě jí byla vyplacena částka celkem 34 000 Kč. Na základě smlouvy [číslo] jí byla vyplacena částka 24 000 Kč, přičemž žalovaná na ní uhradila částku 17 600 Kč a na základě smlouvy [číslo] jí byla vyplacena částka 10 000 Kč, přičemž žalovaná na ni uhradila částku 4 920 Kč. V řízení ovšem nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně dostatečně zkoumal úvěruschopnost žalované. Ve světle výše uvedeného tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětných smluv o spotřebitelském úvěru. Žalovaná se tak na úkor právního předchůdce žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatila a je proto v souladu s § 2991 o. z. povinna žalobkyni, na kterou dluh přešel, nevydané části bezdůvodného obohacení.

33. Ze všech výše popsaných důvodů soud zamítl žalobu v rozsahu uvedeném ve výroku II. tohoto rozsudku. Ve zbylé části soud žalobě vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

34. Povinnost žalované zaplatit zákonný úrok z prodlení vyplývá z § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Předžalobní výzva k úhradě dluhu byla žalované zaslána dne [datum], tudíž se má za to, že byla doručena dne [datum] (viz ust. § 573 o. z.). Dnem následujícím po doručení výzvy ([datum]) se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení žalobkyni, na kterou dluh přešel.

35. Lhůtu k plnění soud žalované určil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní pariční lhůta by byla pro žalovanou velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená pariční lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční pariční lhůty ke splnění tímto rozsudkem uložených povinností (§ 160 o.s.ř.).

36. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., které stanovuje, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Převážně úspěšná byla v tomto sporu žalovaná, které však náklady tohoto řízení vzhledem k její pasivitě nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran sporu.