28 C 122/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 41 296,42 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 19 638,30 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 19 638,30 Kč za období od [datum] do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku žalobkyně na zaplacení částky 21 658,12 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 098,10 Kč za období od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení v zákonné výši kapitalizovaným částkou ve výši 2 891,48 Kč za období od [datum] do [datum], s úrokem 11,75 % ročně z částky 39 076,42 Kč za období od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 39 076,42 Kč za období od [datum] do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 41 296,42 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že s žalovaným dne [datum] uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na základě kterého se žalobkyně zavázala žalovanému na základě jeho příkazů poskytnout úvěr až do limitu 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal čerpaný úvěr pravidelně splácet a z vyčerpané a nesplacené jistiny hradit úrok ve výši 16,9 % ročně. Úvěr měl být splácen prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 5 % ze sjednané výše úvěrového limitu. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas a žalobkyně proto dne [datum] přistoupila k zesplatnění celého úvěru, o čemž byl žalovaný informován prostřednictvím dopisu.

2. Soud uvádí, že žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání výslovně souhlasila v žalobě; žalovaný se k dotazu soudu v tomto směru nevyjádřil a soud tak jeho souhlas presumoval. V tomto kontextu soud dodává, že usnesením č. j. 28 C 122/2023-16 žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a důkazů o tom, zdali a jak byla před uzavřením úvěrové smlouvy v případě žalovaného zkoumána úvěruschopnost žalovaného a jeho příjmy a výdaje a zda a jak byly posouzeny údaje poskytnuté před uzavřením smlouvy žalovaným. Žalobkyně na základě této výzvy v podání ze dne [datum] písemně sdělila, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala na základě informací získaných od žalovaného (potvrzení o příjmu). S ohledem na tyto žalovaným poskytnuté informace došla žalobkyně k závěru, že je žalovaný schopen úvěr splácet. Tato tvrzení žalobkyně podpořila těmito důkazy: nedatované posouzení úvěruschopnosti klienta včetně informace z CCB, potvrzení o příjmu. Na základě těchto (na základě výzvy) předložených důkazů soud dospěl k jednoznačnému závěru, že úvěruschopnost žalovaného v tomto případě dostatečně zkoumána nebyla, a to zejména proto, že úvěrující subjekt absolutně rezignoval na jakékoliv snahy o zjištění skutečné finanční situace žalovaného, zejména jeho reálných výdajů (tento závěr je rozveden níže). Vzhledem k tomu rozhodl soud v této věci dle ust. § 115a o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, při kterém by žalovanou opakovaně poučil ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. (takovýto postup soud pokládá za obsoletní).

3. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a zůstal nečinný.

4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

5. Žalobkyně a žalovaný spolu dne [datum] uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] v níž se žalobkyně zavázala žalovanému na základě jeho příkazů poskytnout úvěr až do limitu 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 5 % ze sjednaného výše úvěrového limitu (tedy splátek ve výši 2 000 Kč měsíčně) a to společně se smluvním úrokem ve výši 16,9 % ročně. Splatnost splátek byla sjednána k 14. dni kalendářního měsíce. Nedílnou součástí smlouvy byly též všeobecné obchodní podmínky a ceník poplatků (prokázáno smlouvou o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne [datum], všeobecnými obchodními podmínkami pro soukromou klientelu platnými od [datum], ceníkem pro soukromou klientelu účinným od 1. 4. 2017).

6. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradu splátek. Dne [datum] zaslala žalobkyně žalovanému dopis označený jako poslední výzva k úhradě dlužné částky a výpověď smlouvy. Žalovaný byl dopisem vyzván k úhradě dlužné částky 7 234 Kč do dne [datum]. Žalovaný byl současně upozorněn, že pokud dlužnou částku ve stanovené lhůtě neuhradí, tak dojde k zesplatnění celého úvěru (prokázáno poslední výzvou k úhradě ze dne [datum]). Žalovaný dluh přesto neuhradil a žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění celého úvěru, což žalovanému oznámila dopisem ze dne [datum] (prokázáno rozhodnutím o okamžité splatnosti celého dluhu ze dne [datum]).

7. Dne [datum] žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu na adresu jeho trvalého bydliště i na adresu pro doručování uvedenou ve smlouvě, žalovaný přesto na dluh neuhradil ničeho dalšího (prokázáno výzvami k úhradě ze dne [datum] včetně poštovního podacího archu).

8. V průběhu úvěrového vztahu žalovaný čerpal celkovou částku 125 830 Kč a na úvěr uhradil celkovou částku 106 191,07 Kč (prokázáno přehledem celkového čerpání úvěru, kompletním přehledem úhrad).

9. Z nedatovaného dokumentu označeného jako Posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že dle žalobkyně byla žádost o poskytnutí úvěru poskytnuta přes pobočkovou síť v rámci tzv. kreditní linky. [příjmení] byla napočtena na základě příjmu z předchozí úvěrové žádosti, kde klient uvedl příjem ve výši 70 000 Kč. Příjem měl být doložen i dokumentem v německém jazyce označeném jako [anonymizována tři slova] ze dne [datum]. Žalobkyně v dokumentu dále uvedla, že pomocí interního napojení na insolvenční rejstřík ověřila, že klient nebyl v době žádosti v aktivním insolvenčním řízení, a že z informací c CBCB ověřila předchozí splátkovou morálku klienta. Z historie v interní evidenci klientů pak žalobkyně dle tohoto nedatovaného dokumentu ověřila, že klient neměl žádné relevantní negativní informace. Dále žalobkyně uvedla, že klient na žádosti o úvěr uvedl výdaje ve výši 0 Kč, přičemž banka na základě dat svěřených klientem a statistického modelu stanovila jeho náklady na 9 200 Kč měsíčně. Z dokumentu nevyplývá, z jakých konkrétních informací uvedených klientem (banka uvádí např. počet vyživovaných osob, způsob bydlení atd.) měla banka vycházet, ani jaké podklady měla mít v době posuzování úvěruschopnosti žalovaného k dispozici, jelikož samotná žádost o poskytnutí úvěru soudu doložena nebyla. Dále je v odkazovaném dokumentu uvedeno, že žalovaný v žádosti uvedl, že žádné měsíční splátky nehradí, kdežto žalobkyně dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný hradí na splátkách částku celkem 34 737 Kč měsíčně. Dokument není žalovaným podepsán.

10. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav posoudil následovně:

11. Mezi účastníky řízení byla uzavřena úvěrová smlouva ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytnula žalovanému finanční prostředky. Žalovaný čerpal uvedený úvěr a zavázal se jej splácet v pravidelných měsíčních splátkách.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit.

15. Soudní dvůr EU ve svém rozsudku č. C -679/18, ze dne 5. 3. 2020, rozhodl, že je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 16. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C -679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

17. Z výše uvedeného se podává, že bez ohledu na ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr vyplývá též z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. není ustanovením, které lze v otázce posouzení úvěruschopnosti aplikovat, neboť v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES a nikoliv podle § 87 zákona č. 250/2016 Sb. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

18. Z judikatury českých soudů pak vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

19. Soud je tak s odkazem na výše uvedené povinen zkoumat ex officio, zda žalobkyně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného. Ze žalobních tvrzení a z předložených důkazů však nevyplývá, že by tato povinnost byla řádně splněna. Žalobkyně dokládá prověření úvěruschopnosti klienta pouze dokumentem označeným jako„ Posouzení úvěruschopnosti klienta“, který není datován a žalovaným není podepsán ani nijak jinak potvrzen. Naopak z tohoto dokumentu vyplývá, že žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl nepravdivé informace o tom, že jeho měsíční výdaje jsou nulové a že nehradí žádné další splátky. Soud by tedy v takovémto případě očekával, že úvěrující subjekt bude při posuzování úvěruschopnosti takovéhoto žadatele dostatečně obezřetný, avšak nestalo se tak – nebylo prokázáno, že by se úvěrující před uzavřením smlouvy pokusil alespoň rámcově zjistit a ověřit reálné měsíční výdaje žalovaného, a to alespoň za použití aktuálních statistických údajů ČSÚ, nikoliv jen za použití jakéhosi blíže nespecifikovaného interního modelu výpočtů. Žalobkyně pak netvrdila a neprokazovala ani to, že by interní model úvěrujícího subjektu pracoval s reálnými údaji o výdajích žalovaného, které by byly zjištěny například z výpisů z jeho účtu. Posuzování úvěruschopnosti žalovaného tak dle názoru soudu proběhlo pouze formálně (pokud vůbec proběhlo), a to takovým způsobem, že z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného nemohlo vyplynout, že nejsou dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Úvěrující subjekt neměl dle názoru soudu reálnou představu o bonitě žalovaného a z valné části se pouze spolehnul na jím poskytnuté údaje.

20. V tomto případě tedy nebylo dle názoru soudu prokázáno, že by adekvátní posuzování úvěruschopnosti a informací poskytnutých žalovaným proběhlo. K prokázání tvrzení o prověření úvěruschopnosti žalobkyně předložila v zásadě pouze zmíněný dokument úvěrujícího subjektu označený jako„ Posouzení úvěruschopnosti klienta“, který není žalovaným podepsán ani jinak potvrzen, a navíc není ani datován, tudíž nemá žádnou vypovídající hodnotu, neboť z něho není vůbec patrno, kdy mělo ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného dojít, a zda k tomuto zkoumání vůbec došlo před uzavřením úvěrové smlouvy. Jak bylo zmíněno, z tohoto dokumentu navíc vyplývá, že banka stanovila bonitu klienta pouze na základě vlastního ekonomického modelu a vlastních propočtů, v nichž nebyla zohledněna faktická ekonomická situace žalovaného, vyplývající například z jeho výpisu z účtu, ani (alespoň) aktuální statistické údaje ČSÚ. Naopak skutečnost, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl nepravdivé informace (přičemž už v době žádosti o předmětný úvěr splácel měsíčně částku téměř 35 000 Kč na úvěry další), žalobkyně prakticky nijak nereflektovala a nebyla tedy v tomto ohledu dostatečně obezřetná, jak již bylo naznačeno. Popsaný postup pak soud z hlediska posuzování úvěruschopnosti spotřebitele nepokládá za dostatečný.

21. Úvěrová smlouva tedy byla posouzena jako absolutně neplatná pro rozpor s kogentní vnitrostátní zákonnou úpravou a zejména pro rozpor s výše citovanou evropskou legislativou. Žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím předmětného úvěru dostatečným způsobem zkoumána a adekvátně prověřována (k této problematice srov. také např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

22. Dle § 588 věty prvé o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

23. Dle § 2991 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Soud uzavírá, že má za prokázané, že žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byla žalovanému vyplacena celková částka 125 830 Kč, a na kterou žalovaný uhradil částku 106 191,07 Kč. V tomto řízení nebylo (přes písemnou výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazů) žalobkyní předloženými důkazy prokázáno, že by byla před uzavřením smlouvy dostatečně zkoumána úvěruschopnost žalovaného a že by žalovaná vyvinula jakoukoliv snahu ke zjištění skutečné finanční situace žalovaného. Naopak žalobkyní předložené a k výzvě soudu doplněné důkazy poukazují na to, že adekvátní zkoumání úvěruschopnosti žalovaného neproběhlo. Soud proto v návaznosti na výše popsané judikaturní postuláty z úřední povinnosti posoudil předmětnou smlouvu o revolvingovém úvěru jako absolutně neplatnou. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatil a soud mu proto uložil vydat žalobkyni částku dosud nesplaceného bezdůvodného obohacení.

25. Soud opakuje, že žalobkyně souhlasila s rozhodnutím dle § 115a o. s. ř. a že byla soudem adekvátně a návodně písemně poučena o tom, jaké důkazy je třeba doložit. Z těchto žalobkyní předložených důkazů je pak z pohledu soudu evidentní, že řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného neproběhlo. Na tomto závěru by dle názoru soudu nemohlo ničeho změnit ani nařízení jednání a další poučení žalované ve smyslu ust. § 118a o. s. ř.

26. Ze všech výše uvedených důvodů soud zamítl žalobu co do částky 21 658,12 Kč s příslušenstvím a žalobkyni přiznal částku 19 638,30 Kč jakožto dosud nevydanou část bezdůvodného obohacení žalovaného. Povinnost žalovaného zaplatit zákonný úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení vyplývá z § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Předžalobní výzva k úhradě dluhu byla žalovanému zaslána dne [datum], tudíž se má za to, že byla doručena dne [datum] (viz ust. § 573 o. z.). Dnem následujícím po doručení výzvy se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení žalobkyni, na kterou jeho dluh přešel.

27. Lhůtu k plnění soud žalovanému určil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní pariční lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená pariční lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční pariční lhůty ke splnění tímto rozsudkem uložených povinností (§ 160 o.s.ř.).

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., které stanovuje, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

29. Převážně úspěšný byl v tomto řízení žalovaný, jemuž však náklad řízení nevznikly, pročež soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků řízení.