28 C 123/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Janem Bártou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastupování státu ve věcech majetkových, IČO sídlem adresa žalované o určení, že žalobce je dědicem ze zákona

I. Žaloba s tím, že se určuje, že žalobce [celé jméno žalobce], [datum narození], bytem [adresa], je dědicem ze zákonné posloupnosti po zůstaviteli [jméno] [celé jméno žalobce], narozeném [datum], zemřelém dne [datum], naposledy bytem [adresa], se zamítá.

II. Žalované se ve vtahu k žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobce se, jakožto pozůstalý syn po zůstaviteli [jméno] [celé jméno žalobce], zemřelém dne [datum], v tomto řízení domáhal určení, že je zákonným dědicem jmenovaného zůstavitele.

2. Žaloba byla odůvodněna tím, že jmenovaný zůstavitel pořídil pro případ jeho smrti závětí a listinou o vydědění pořízenou ve formě notářského zápisu ze dne 3. 7. 2018, zn. [spisová značka], NZ [číslo], [spisová značka]. Notářský zápis byl sepsán notářem Mgr. [jméno] [příjmení]. Žalobce byl z práva na povinný díl vyloučen (vyděděn) v rámci čl. 3 listiny, a to s odkazem na ust. § 1646 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku. Žalobce uvedl, že s důvody vydědění, které jsou v listině o vydědění obsaženy, nesouhlasí, a že tyto důvody nebyly v jeho případě dány. Žalobce v rámci své argumentace podrobně popsal, že jeho vztah k zůstaviteli sice byl problematický, avšak že se postupem času pozitivně vyvíjel, a že si k sobě se zůstavitelem i v posledních letech před jeho smrtí našli cestu, vídali se a měli společné zájmy. Žalobce dle svého tvrzení kupříkladu zůstavitele v době několika let před jeho úmrtím často navštěvoval, vozil jej do nemocnice, věnoval se mu a společně provozovali různé aktivity. Skutečnost, že byl vyděděn, žalobce přisuzuje zejména svojí maceše, která jej vždy šikanovala, a která měla na zůstavitele zásadní vliv a dle tvrzení žalobce zůstavitele přiměla k tomu, aby k žalobcovu vydědění přistoupil. Žalobce také tvrdil, že zůstavitel měl při jejich setkáních opakovaně hovořit o tom, že nechce, aby se o těchto schůzkách se žalobcem dozvěděla žalobcova macecha, která k žalobci nikdy neměla pozitivní vztah.

3. Zejména na základě výše popsaných tvrzení žalobce shrnul, že důvody k jeho vydědění ve skutečnosti neexistovaly. Po zůstavitelově smrti a zahájení dědického řízení žalobce soudní komisařce písemně sdělil, že s vyděděním nesouhlasí, a soudní komisařka jej v návaznosti na to vyzvala, nechť ke zdejšímu soudu ve lhůtě 2 měsíců podá určovací žalobu, která je předmětem tohoto řízení.

4. Žalovaná v rámci své obrany uvedla, že důvody vydědění pokládá za existující a vydědění za platné. Poukázala na to, že listina o vydědění má formu veřejné listiny – notářského zápisu, a že tato skutečnost slouží ke zvýšení důvěryhodnosti úkonu a právní jistoty, a že na právní jednání by mělo být nahlíženo spíše jako na platné. Žalovaná taktéž uvedla, že zůstavitel v rámci svého pořízení pro případ smrti ustanovil jako jedinou dědičku svou aktuální manželku a žalobcovu macechu. Pro případ, že by tato dědička nedědila, byla za univerzální dědičku povolána zůstavitelova dcera (tyto dvě osoby pak žalovaná případně navrhla slyšet k důkazu jako svědky).

5. Během ústních jednání konaných v této věci žalující strana k doplňujícím dotazům soudu opakovaně uvedla, že v rámci podané žaloby sporuje výhradně důvody žalobcova vydědění, nikoliv platnost či pravost listiny pořízení pro případ zůstavitelovy smrti. Tvrzeno (ani zjištěno) nebylo ničeho ani v tom smyslu, že by měl být zůstavitel nezpůsobilý pro případ jeho smrti platně a účinně pořídit. Žalující strana také uvedla, že jedinou pohnutkou k podání této žaloby byla výzva soudní komisařky k jejímu podání – žádný jiný naléhavý právní zájem k podání této určovací žaloby žalující strana netvrdila.

6. Ke koncentraci řízení došlo uplynutím desetidenní lhůty, poskytnuté na jednání zdejšího soudu, konaném v této věci dne [datum], na němž byly strany sporu o koncentraci řízení poučeny (stejně jako v předvolání k tomuto jednání). <b>7. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti:</b> 8. [příjmení] [jméno] [celé jméno žalobce] zemřel dne [datum] na území [obec a číslo]. Pro případ smrti pořídil zůstavitel závěť a listinu o vydědění, a to formou notářského zápisu ze dne [datum]. Za jedinou dědičku povolal zůstavitel v této listině svou manželku – pro případ, že by tato nemohla dědit, byla za dědičku povolána zůstavitelova dcera. Žalobce byl z práva na povinný díl vyloučen vyděděním z důvodů uvedených v ust. § 1646 odst. 1, písm. b) občanského zákoníku. Pro případ, že by se žalobce nedožil zůstavitelovy smrti, byli z práva na povinné díly vyloučeni i všichni žalobcovi potomci. V listině je obsaženo také zůstavitelovo odůvodnění vydědění: žalobce dle jeho obsahu neměl o zůstavitele projevovat skutečný zájem, někdy jej měl i vulgárně urážet a psát mu v opilosti expresivní SMS zprávy (prokázáno úmrtním listem z [datum] a notářským zápisem ze dne 3. 7. 2018, zn. [spisová značka], NZ [číslo], Z 76/2018).

9. Následně bylo u zdejšího soudu zahájeno dědické řízení sp. zn. 34 D 1366/2019 týkající se zůstavitelovy pozůstalosti. Dne [datum] žalobce jako účastník dědického řízení při jednání konaném v kanceláři soudní komisařky do protokolu uvedl, že si ponechává lhůtu za účelem vyjádření se k zůstavitelovu pořízení pro případ smrti. Dne [datum] dal žalobce soudní komisařce písemně na vědomí, že se svým vyděděním nesouhlasí. Dne [datum] v rámci jednání v kanceláři soudní komisařky závětí povolaní dědicové uvedli, že pozůstalost odmítají. Během jednání bylo konstatováno, že zůstavitel zanechal 3 dědice ze zákona, včetně žalobce, který byl v rámci zůstavitelova pořízení pro případ smrti vyděděn. Pozůstalost tedy připadla českému státu. Dne [datum] bylo v rámci jednání v kanceláři soudní komisařky do protokolu konstatováno, že vzhledem k tomu, že žalobce své vydědění neuznal, je třeba postavit najisto, proti komu má podat žalobu na neplatnost svého vydědění a na určení, že je dědicem ze zákona. Žalovaná při tehdejším jednání navrhla, aby byl žalobce usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 odkázán k podání žaloby na určení svého dědického práva. Usnesením zdejšího soudu ze dne 13. 8. 2020, č. j. 34 D 1366/2020-172, bylo žalobci ze strany soudní komisařky uloženo, aby ve lhůtě do 2 měsíců od právní moci tohoto usnesení uplatnil své dědické právo žalobou podanou u zdejšího soudu proti žalované, a to na určení, že je zůstavitelovým dědicem ze zákona, a aby o podání žaloby soudní komisařku vyrozuměl. Po celou dobu byl žalobce v rámci dědického spisu veden jako účastník dědického řízení a výzvu k podání určovací žaloby splnil řádně a včas, jak mu bylo uloženo soudní komisařkou (prokázáno listinou založenou na č.l. 131 dědického spisu (usnesení soudní komisařky o přiznání odměny znalci); protokolem ze dne [datum] založeným na č.l. 142 dědického spisu; listinou založenou na č.l. 149 dědického spisu (dopis žalobce ze dne [datum]); dopisem žalobce na č.l. 157 dědického spisu ze dne [datum]; protokolem ze dne [datum] založeným na č.l. 163 dědického spisu; protokolem ze dne [datum] založeným na č.l. 168 dědického spisu, usnesení zdejšího soudu ze dne 13. 8. 2020, č. j. 34 D 1366/2020-172).

10. Z dalších provedených důkazů již soud žádné skutečnosti relevantní pro rozhodnutí v této věci nezjistil, neboť tyto důkazy se týkaly výhradně tvrzení žalobce týkajících se sporování existence důvodů k jeho vydědění (jedná se o tyto důkazy: čestná prohlášení [celé jméno žalobce], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], všechna ze dne [datum]; dopis zůstavitele ze dne [datum]; listina ze dne [datum] označená:„ věc: závěť a listina o vydědění [jméno] [celé jméno žalobce]“, kterou sepsal žalobce).

11. Ani další dokazování pak v této věci prováděno nebylo, neboť zdejší soud má za to, že skutkový stav byl provedeným dokazováním objektivně prokázán s dostatečnou mírou jistoty v rozsahu potřebném pro rozhodnutí v této věci. Ohledně tvrzené neexistence důvodů žalobcova vydědění zůstavitelem pak soud obšírnější dokazování neprováděl, neboť za situace, kdy žalobce sporuje pouze důvody svého vydědění, nikoliv platnost a pravost zůstavitelova pořízení pro případ smrti, není v řízení o této žalobě řešena sporná otázka dědického práva a posouzení opodstatněnosti vydědění by mělo být případně řešeno v řízení o eventuální žalobě žalobce na povinný díl (plnění), kterou by žalobce případně podával jakožto věřitel proti právoplatnému dědici zůstavitele (žalované). Eventuálně by se jednalo o žalobu na plnění, která má v tomto případě (a zpravidla i jindy) před žalobou na určení přednost, pokud je možné ji podat (což v tomto případě možné je). <b>12. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:</b> 13. Žalobce byl jakožto pozůstalý syn a nepominutelný dědic zůstavitele [jméno] [celé jméno žalobce] tímto zůstavitelem vyděděn v rámci pořízení pro případ zůstavitelovy smrti – závěti a listiny o vydědění, pořízené zůstavitelem ve formě notářského zápisu ze dne [datum], a to s poukazem na ust. § 1646 odst. 1, písm. b) občanského zákoníku. Dne [datum] zůstavitel zemřel. Následně se žalobce již jakožto účastník dědického řízení po úmrtí zůstavitele proti důvodům vydědění ohradil a označil je za neexistující, a to aniž by sporoval platnost a pravost listiny, kterou zůstavitel pro případ své smrti pořídil. Žalobce trvá na tom, že důvody k vydědění v jeho případě nejsou dány, což odůvodňuje svými tvrzeními o tom, že se zůstavitelem se fakticky vídal a ač měli problematický vztah, vytvořili si k sobě cestu a měli společné zájmy. <b>14. Po právní stránce soud zhodnotil zjištěný skutkový stav následovně:</b> 15. Podle ust. § 1475 odst. 1 občanského zákoníku dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní. Dle odst. 2 pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Dle odst. 3 komu náleží dědické právo, je dědic, a pozůstalost ve vztahu k dědici je dědictvím.

16. Podle ust. § 1476 občanského zákoníku dědí se na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona Tyto důvody mohou působit i vedle sebe.

17. Podle ust. § 1481 občanského zákoníku z dědického práva je vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.

18. Podle ust. § 1491 občanského zákoníku pořízení pro případ smrti jsou závěť, dědická smlouva nebo dovětek.

19. Podle ust. § 1492 občanského zákoníku pořízením pro případ smrti nelze zkrátit povinný díl nepominutelného dědice, který se práva na povinný díl nezřekl a nedošlo-li ani k vydědění. Pokud tomu pořízení pro případ smrti odporuje, náleží nepominutelnému dědici povinný díl.

20. Podle ust. § 1494 odst. 1 občanského zákoníku závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz. Není-li zřejmé, který den, měsíc a rok byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení, je závěť neplatná. Dle odst. 2 závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Slova použitá v závěti se vykládají podle jejich obvyklého významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s určitými výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl.

21. Podle ust. § 1532 občanského zákoníku závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami.

22. Podle ust. § 1642 občanského zákoníku nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl.

23. Podle ust. § 1643 odst. 1 občanského zákoníku nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci. Dle odst. 2 je-li nepominutelný dědic nezletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu. Je-li nepominutelný dědic zletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu.

24. Podle ust. § 1646 odst. 1, písm. b) občanského zákoníku ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit mj. nepominutelného dědice, který o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl.

25. Podle ust. § 1654 odst. 1 věta prvá občanského zákoníku nepominutelný dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu.

26. Podle ust. § 1672 občanského zákoníku uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží.

27. Podle ust. § 1673 odst. 1 občanského zákoníku proti dědici, který se opírá o dědickou smlouvu nepopřenou co do pravosti, se k podání žaloby odkáže každý dědic ze závěti nebo dědic zákonný. Proti dědici, který se opírá o závěť nepopřenou co do pravosti, se odkáže k podání žaloby každý zákonný dědic. Dle odst. 2 uvede-li zůstavitel důvod vydědění, odkáže se k podání žaloby potomek, který tvrdí, že byl vyděděn neprávem. Není-li důvod vydědění uveden, odkáže se k podání žaloby ten, kdo má dědit na jeho místě.

28. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních jestliže někdo z těch, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, se neúčastní řízení od jeho zahájení, soud, jakmile se o něm dozví, jej přibere do řízení jako účastníka. Proti takovému usnesení není odvolání přípustné. Dle odst. 2 jestliže se řízení účastní ten, o jehož právech nebo povinnostech se v řízení nejedná, soud usnesením jeho účast v řízení ukončí.

29. Podle ust. § 113 zákona o zvláštních řízeních soudních nepominutelný dědic je účastníkem (řízení o pozůstalosti – pozn. soudu), jde-li v něm o soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jeho povinného dílu.

30. Podle ust. § 170 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce. Dle odst. 2 nebyla-li žaloba ve lhůtě podána, bylo-li řízení o žalobě zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou. Dle odst. 3 vyplývá-li z odstavce 2 nebo z rozhodnutí soudu o žalobě, že dědické právo nesvědčí některému z dosavadních dědiců, soud usnesením jeho účast v řízení ukončí. Ustanovení § 169 odst. 2 se použije obdobně.

31. Podle ust. § 180 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních na podkladě soupisu pozůstalosti, seznamu pozůstalostního majetku, společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku nebo shodných údajů dědiců o zůstavitelově majetku a na základě shodných údajů dědiců o pasivech pozůstalosti soud usnesením stanoví obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti, popřípadě výši předlužení. Dle odst. 2 zjistí-li soud dříve, než bude řízení o projednání pozůstalosti pravomocně skončeno, nové skutečnosti, které odůvodňují změnu usnesení vydaného podle odstavce 1, provede potřebnou opravu samostatným usnesením.

32. Podstatou této věci je vyřešení právní otázky, zda se v tomto případě, kdy žalobce jako nepominutelný dědic zpochybňuje pouze důvodnost svého vydědění, aniž by napadal i pravost a platnost závěti zůstavitele, jedná o spor o dědické právo, a zda bylo žalobce v tomto konkrétním případě jakožto nepominutelného dědice ve smyslu ust. § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních adekvátní odkázat k podání v tomto řízení řešené žaloby na určení. Soud v této souvislosti úvodem konstatuje, že na v tomto řízení posuzované určovací žalobě neshledává naléhavý právní zájem a zastává názor, že za situace, kdy žalobce sporuje pouze důvody svého vydědění, a nikoliv pravost a platnost závěti zůstavitele (jak sám opakovaně uvedl), nevznikl mezi účastníky řízení faktický spor o dědické právo. Žádné další důvody vydědění nebo poznatky o eventuální trestné činnosti spáchané žalobcem ve vztahu k zůstaviteli či členům jeho rodiny pak nebyly v rámci tohoto řízení tvrzeny žádnou ze stran sporu, ani zjištěny ze spisů či z provedeného dokazování (expresivní SMS zprávy, které měl žalobce zůstaviteli posílat, nikdy nevyústily až v trestní stíhání a postih žalobce pro trestnou činnost). Soud tedy vycházel z toho, že jedinými důvody žalobcova vydědění jsou ty, které jsou popsány v zůstavitelově pořízení pro případ smrti, a že nejsou dány ani důvody dědické nezpůsobilosti žalobce (srov. ust. § 1481 a násl. občanského zákoníku – tyto závěry o neexistenci důvodů dědické nezpůsobilosti žalobce ostatně vyplývají i z konstatování soudní komisařky – viz protokol ze dne [datum] založený na č.l. 142 dědického spisu, který byl proveden k důkazu).

33. Žádnou jinou pohnutku (právní zájem) k podání v tomto řízení posuzované určovací žaloby, nežli pokyn soudní komisařky (viz usnesení zdejšího soudu ze dne 13. 8. 2020, č. j. 34 D 1366/2020-172), pak žalobce v tomto řízení netvrdil ani neosvědčil.

34. V projednávané věci musí být na podanou žalobu na určení pohlíženo jako na žalobu, jejímž prostřednictvím se žalobce domáhá prakticky pouze určení jeho postavení jako nepominutelného dědice, a je tudíž nezbytné, aby na požadovaném určení prokázal ve smyslu ustanovení § 80 o.s.ř. svůj naléhavý právní zájem. Takovýto naléhavý právní zájem v případě žalobce zjištěn nebyl, neboť žalobce při podání žaloby vycházel výhradně z nepřípadného pokynu soudní komisařky a žádný jiný naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě netvrdil ani neprokázal. Naléhavý právní zájem nelze dovozovat pouze z odkazu soudní komisařky nebo ze samotné možné existence práva nepominutelného dědice, neboť postavení osoby nepominutelného dědice je zajištěno procesním právem v rámci ust. § 113 zákona o zvláštních řízeních soudních.

35. Pokud je tedy na podání žaloby na určení, že je dědicem ze zákona, soudním komisařem odkázán tzv. nepominutelný dědic, a to postupem podle ust. § 170 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, nemůže takovéto usnesení soudního komisaře založit žádné právní účinky – jestliže totiž žalobce jakožto nepominutelný dědic nezpochybňuje platnost zůstavitelova pořízení pro případ smrti a své právo spojuje jen s tvrzenými skutečnostmi o důvodech neplatnosti vydědění, nevzniká spor o dědické právo a nejedná se o určovací žalobu podanou ve smyslu ustanovení § 170 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních. Není-li pak tvrzen a prokázán jiný naléhavý právní zájem na požadovaném určení, což se v tomto řízení nestalo, nelze naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovozovat pouze z toho, že byl žalobce na podání této žaloby odkázán, ani ze samotné možné existence práva žalobce jako nepominutelného dědice. Jak bylo konstatováno, procesní postavení nepominutelných dědiců je zajištěno samotným ust. § 113 zákona o zvláštních řízeních soudních (podle něhož se nepominutelný dědic stává účastníkem řízení o pozůstalosti, jde-li v něm mimo jiné o vypořádání jeho povinného dílu), a vzhledem k tomu dospěl zdejší soud k závěru, že žalobce nemůže mít na jím požadovaném určení účastenství (postavení) v pozůstalostním řízení po zůstaviteli naléhavý právní zájem. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani okolnost, že žalobce podal žalobu na určení na základě právně neúčinného odkazu pozůstalostní soudní komisařky. Soud doplňuje, že účastenství žalobce v pozůstalostním řízení je patrno i z provedeného dokazování, z něhož je očividné, že žalobce byl ze strany soudní komisařky jako účastník dědického řízení veden a toto postavení mu svědčilo. Odkaz na podání této určovací žaloby tak zdejší soud nepokládá za adekvátní, jak bylo uvedeno.

36. Ust. § 1673 odst. 2 občanského zákoníku, ve spojení s procesním ust. 170 zákona o zvláštních řízeních soudních, se dle názoru soudu vztahuje pouze na situace, kdy v pozůstalostním řízení vznikne faktický spor o dědické právo, což není tento případ. Vzhledem k tomu, že nepominutelný dědic (oproti dřívější právní úpravě v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, účinném do 31. 12. 2013) již nemá právo na dědický podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu (srov. ust. § 1654 odst. 1 věta prvá občanského zákoníku), stává se, není-li mu dědický podíl zanechán zůstavitelem, jako v případě žalobce, věřitelem povolaných dědiců – nesvědčí mu tudíž dědické právo po zůstaviteli, ale právo věřitele, který může právoplatného dědice (v tomto případě žalovanou) případně žalovat o vyplacení povinného dílu v penězích.

37. V rámci této věci se žalobce jako nepominutelný dědic zůstavitele domáhá v zásadě toliko svého povinného dílu, a to prostřednictvím argumentace, kterou zpochybňuje důvodnost jeho vydědění, avšak současně uznává platnost zůstavitelem sepsané závěti, ve které zůstavitel ustanovil jedinou dědičkou svou tehdejší manželku (macechu žalobce), případně svou dceru. Dle názoru soudu je tedy na místě učinit závěr, že v této věci mezi účastníky řízení nevznikl spor o dědické právo, nýbrž pouze spor o nárok nepominutelného dědice (žalobce) na povinný díl. Jak již soud avizoval, je-li na podání určovací žaloby ve smyslu ust. § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních odkázán nepominutelný dědic, který napadá pouze důvody vydědění zůstavitelem, nemůže takovýto odkaz založit žádné právní účinky, neboť výsledkem takto indikovaného sporného soudního řízení není vyřešení otázky dědického práva. I kdyby byla v řízení o této žalobě určena nedůvodnost vydědění žalobce, ničeho by to nezměnilo na okruhu dědiců zůstavitele, který byl stanoven závětí, jejíž platnost ani pravost žalobce nesporuje. Dlužno také podotknout, že v této kauze zůstavitel pro případ smrti pořídil ve formě veřejné listiny, což zvyšuje důvěryhodnost tohoto jeho úkonu.

38. Žalobcova práva v rámci pozůstalostního řízení po zůstaviteli jsou pak zajištěna tak, jak již bylo výše naznačeno, tj. procesním právem v rámci ust. § 113 zákona o zvláštních řízeních soudních. V části pozůstalostního řízení, v níž se řeší vypořádání povinného dílu, se soudní komisař zabývá také případnou otázkou postavení nepominutelného dědice v rámci pozůstalostního řízení. Pokud nebude žalobcovo právo na povinný díl uspokojeno v rámci pozůstalostního řízení (např. rozhodnutím nebo dohodou o vypořádání povinného dílu), může se žalobce jako nepominutelný dědic zůstavitele ve smyslu ust. § 1654 odst. 1 věta prvá občanského zákoníku domáhat žalobou vůči dědici zůstavitele (žalované) plnění spočívajícího ve vyplacení povinného dílu v penězích (případně jiným dohodnutým způsobem). Soud se pak bude ve sporném řízení zahájeném takovouto žalobou na plnění v rámci předběžné otázky zabývat i tím, zda byl žalobce vyděděn po právu či nikoli.

39. Bude-li tedy žalobce jakožto nepominutelný dědic v pozůstalostním řízení po zůstaviteli žádat svůj povinný díl, bude s ním v řízení o pozůstalosti nadále pokračováno jako s účastníkem řízení ve smyslu ust. § 113 zákona o zvláštních řízeních soudních, a to potud, jde-li o soupis pozůstalosti, o určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jeho povinného dílu. V řízení o pozůstalosti bude pak třeba posoudit, zda lze otázku povinného dílu v rámci řízení o pozůstalosti vyřešit. Jestliže se bude jednat o otázku skutkovou, ukončí soudní komisařka účast nepominutelného dědice (žalobce) podle ust. § 7 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních a opět jej odkáže na podání sporné žaloby – jak bylo naznačeno, jednalo by se však o žalobu na plnění, která má v návaznosti na vše výše uvedené přednost před určovací žalobou, kterou žalobce podal v této věci – žalobce by na plnění případně žaloval z pozice věřitele dědice zůstavitele (žalované) a v tomto řízení by pak byla jakožto předběžná otázka eventuálně posuzována důvodnost jeho vydědění.

40. Ohledně výpočtu povinného dílu, jehož výše je určována na základě ceny pozůstalosti zjištěné v pozůstalostním řízení podle ust. § 180 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, zdejší soud pro úplnost zdůrazňuje, že nepominutelní dědicové ve smyslu ust. § 113 zákona o zvláštních řízeních soudních musí být účastníky pozůstalostního řízení a usnesení o obvyklé ceně majetku zůstavitele jim musí být doručeno, a to již z toho důvodu, aby pro ně byla určená cena pozůstalosti závazná.

41. S přihlédnutím k relevantní judikatuře (zejména k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4392/2017 nebo k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2836/2019) zdejší soud tedy uvádí, že nepokládá podanou žalobu za důvodnou. Dospěla-li soudní komisařka v pozůstalostním řízení po zůstaviteli k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou vznikl spor o dědické právo, a odkázala-li proto žalobce dle ust. § 170 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních k podání této určovací žaloby, nelze tento její postup považovat za zcela přiléhavý. Za situace, kdy občanský zákoník ani zákon o zvláštních řízeních soudních neobsahuje konkrétní ustanovení o tom, jak postupovat ve sporu ohledně platnosti žalobcova vydědění, nezbývá než řešení hledat v ust. § 1654 odst. 1 věty první občanského zákoníku a v zásadě, vyplývající z ust. § 80 o.s.ř., dle níž nelze žalovat na určení, je-li možné žalovat na plnění. Pokud žalobce bude na tvrzeních o nedůvodnosti svého vydědění trvat, může svá práva uplatnit v rámci žaloby na plnění tak, jak bylo výše popsáno. Soud si v tomto kontextu dovoluje pouze podotknout, že z obsahu dědického spisu není patrno, že by zůstavitelova pozůstalost vykazovala nějaká vyšší aktiva – spíše je tomu naopak.

42. Soud vzhledem k uvedenému uzavírá, že otázkou platnosti žalobcova vydědění se v tomto řízení zevrubněji nezabýval, jelikož ať by byl jeho závěr v tomto ohledu jakýkoliv, nemohl by ničeho změnit na okruhu dědiců zůstavitele, který byl určen závětí zůstavitele, jejíž platnost ani pravost žalobce nesporuje. Soud tedy o podané určovací žalobě rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

43. O náhradě nákladů tohoto soudního řízení rozhodl zdejší soud výrokem II. rozsudku ve smyslu ust. § 150 o.s.ř. tak, že procesně úspěšné žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal. Soud v této věci spatřuje specifické okolnosti, které jej k tomuto závěru ohledně nákladů řízení vedly. Jedná se zejména o to, že žalobce byl na podání této určovací žaloby z pohledu soudu neadekvátně a ne zcela správně odkázán soudní komisařkou, jejímž poučením a jejíž výzvou se v tomto směru řídil, což žalobci nelze vyčítat. Nelze se podivovat ani tomu, že žalobce na podané určovací žalobě minimálně z opatrnosti setrval, neboť se obával důsledků uvedených v ust. § 170 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních Tyto popsané skutečnosti dle názoru soudu představují důvody hodné zvláštního zřetele, které aplikaci ust. § 150 o.s.ř. v této věci opodstatňují – proto tedy soud ohledně nákladů řízení rozhodl s použitím tohoto zákonného ustanovení.