28 C 132/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 325 573,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 281 480 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 281 480 Kč za období od datum do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do nároku na zaplacení částky 44 093,60 Kč s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 325 573,60 Kč za období od datum do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 325 573,60 Kč za období od datum do datum, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 57 769,48 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobkyně se návrhem podaným ke zdejšímu soudu dne datum domáhala po žalované zaplacení částky 325 573,60 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že se jedná o dluh z úvěrové smlouvy ze dne datum, kterou žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba Právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy o úvěru poskytla žalované úvěr ve výši 300 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 4 698 Kč, s úrokovou sazbou 13,9% ročně. Žalovaná byla v prodlení s úhradou splátek, právní předchůdkyně žalobkyně proto v souladu s ujednáním úvěrové smlouvy prohlásila celý úvěr za splatný ke dni datum. Ke dni zesplatnění činila jistina úvěru částku 325 573,60 Kč, po zesplatnění úvěru žalovaná na dluh uhradila pouze částku 5 000 Kč, která se započítala na příslušenství jistiny. Na žalobkyni přešla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum. Dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 325 573,60 Kč (součástí jistiny se po zesplatnění stala také nesplacená část kapitalizovaného řádného úroku ve výši 28 704,60 Kč), úroku ve výši 8,25 % ročně za období od datum do zaplacení a zákonného úroku z prodlení za období od datum do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala i přes výzvu soudu nečinná.

3. Po provedeném dokazování soud učinil následující skutková zjištění:

4. Dne datum podala žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně, společnosti právnická osoba (dále jen„ banka“) žádost o poskytnutí úvěrového produktu. V žádosti uvedla, že je zaměstnaná u společnosti právnická osoba a její příjem činí 13 319 Kč. K výdajům uvedla, že výše jejího nájemného činí 1 000 Kč, nesplácí žádný úvěr a ani nemá další pravidelné výdaje (např. na výživné, léky, apod.). K žádosti doložila potvrzení zaměstnavatele ohledně výše jejího příjmu (prokázáno žádostí o poskytnutí úvěrového produktu ze dne datum, potvrzením zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance ze dne datum).

5. Dne datum banka smlouvu o úvěru s žalovanou uzavřela. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru přitom byly i všeobecné obchodní podmínky banky a ceník obec spořitelny pro bankovní obchody. Téhož dne banka žalované poskytla úvěr ve výši 300 000 Kč, přičemž peníze zaslala žalované bezhotovostně na její bankovní účet, uvedený ve smlouvě o úvěru (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne datum, informacemi o bance, ceníkem obec spořitelny, všeobecnými obchodními podmínkami, dokumentem„ stav úvěru v minulosti“ ze dne datum). Žalovaná se úvěr zavázala splatit prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 4 698 Kč, společně s ujednaným obchodním úrokem ve výši 13,9 % ročně. Splátky byly splatné vždy k 20. dni kalendářního měsíce, přičemž první měla být uhrazena k datu datum (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne datum).

6. Žalovaná porušila svou povinnost splácet úvěr řádně a včas, v období od datum do datum neuhradila na úvěr ničeho. příjmení proto využila svého práva vyplývajícího z úvěrové smlouvy a celý úvěr ke dni datum zesplatnila, o čemž žalovanou informovala dopisem z téhož dne. Po zesplatnění úvěru uhradila žalovaná na dluh částku 5 000 Kč (prokázáno výpisem z úvěrového účtu číslo rozhodnutím o okamžité splatnosti celého dluhu ze dne datum, dokumentem o splácení úvěru v období od datum do datum).

7. Pohledávka za žalovanou následně přešla z banky na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek z datum včetně potvrzení o zaplacení kupní ceny a seznamu postoupených pohledávek). Žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem ze dne datum (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky z datum).

8. Dne datum zaslala žalobkyně žalované předžalobní upomínku, ve které jí vyzvala k úhradě dluhu (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne datum včetně dokladu o doručení).

9. V řízení byl dále proveden důkaz výpis z insolvenčního rejstříku ze dne datum a výpis MS z databáze neplatných dokladů ze dne datum Tyto důkazy byly navrženy za účelem prokázání skutečnosti, že banka před poskytnutím úvěru dostatečným způsobem ověřila schopnost žalované úvěr splácet. Úvěruschopnost žalované měla být ověřena před samotným uzavřením smlouvy o úvěru (datum) a tyto výpisy jsou z května 2022, pro účely tohoto řízení proto nejsou relevantním důkazním prostředkem. Pokud se jedná o poslední z provedených důkazů, výpis z CCB, tak ten je sice datován ke dni datum, nicméně, vzhledem k jeho velice strohému obsahu, není možné ho spojit s osobou žalované, jelikož neobsahuje žádnou identifikaci osoby, které se má týkat.

10. Z dokumentu banky nazvaného Posouzení úvěruschopnosti klienta (datováno datum) je uvedeno, že příjem žalované byl bankou ověřen na základě výše uvedeného potvrzení o zaměstnání. Vzhledem k tomu, že žalovaná uvedla výdaje pouze ve výši 1 000 Kč, stanovila banka podle svého interního modelu měsíční výdaje žalované na 4 999 Kč. Ukazatel splátkového zatížení pak po zohlednění splátky (4 714 Kč) v případě žalované dosahoval hodnoty 35,39 %.

11. Během jednání konaného dne datum byla žalobkyně ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. vyzvána, aby doplnila další důkazy o tom, jakým způsobem byla posuzována úvěruschopnost žalované, a zejména jak byly zjišťovány či stanovovány její měsíční výdaje (výdaje ve výši pouze 1 000 Kč měsíčně žalovaná nemohla reálně vykazovat), a zda byly reálné výdaje žalované porovnány s příjmy žalované ve vztahu k výši splátky. Žalobkyně byla také vyzvána k předložení důkazů o tom, zda byla žalovaná lustrována před uzavřením úvěrové smlouvy v bankovních/nebankovních registrech, a v jakých konkrétně. K předložení důkazů o zkoumání úvěruschopnosti byla žalobkyně vyzvána také písemně před nařízením jednání, a to usnesením č. j. 28 C 132/2022-12. K této výzvě žalobkyně předložila pouze dokumenty citované v bodech 9, 10. tohoto rozsudku. Tyto důkazy však soud nepokládá za dostačující k prokázání tvrzeného dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením úvěrové smlouvy.

12. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

13. Předně soud uvádí, že žaloba je dle názoru soudu důvodná pouze z části.

14. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla sjednána smlouva o úvěru dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaná uzavřela úvěrovou smlouvu v postavení spotřebitele a právní předchůdce žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele. Smlouva podléhá režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění.

15. Podle ust. § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěryschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěryschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěryschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěru splácet. Podle ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěryschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen mínusem za prodej majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Dle ust. § 87 odst. 1 věta první zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná.

17. Soud konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit, příp. si je nechá od žadatele doložit. Pro doplnění lze uvést, že úmyslem zákonodárce při stanovení povinnosti zkoumat platební schopnost spotřebitelů bylo zabránit v poskytování úvěrů a půjček spotřebitelům, kteří nejsou schopni svým závazkům dostát a čerpáním dalších úvěrů a půjček se dostávají do bezvýchodné situace a dluhové pasti. Zkoumání platební schopnosti spotřebitelů tak nemůže být pouhým formálním úkonem bez dalšího ověření, splněným prohlášením, že spotřebitel je poskytnuté peníze schopný splácet. Je nezbytné, aby údaje uváděné spotřebitelem poskytovatel skutečně ověřoval a také aby sám aktivně zjišťoval, zdali spotřebitel řádně plní své stávající závazky. Poskytovatel úvěru si například ověří údaje o výši příjmu spotřebitele tím, že mu spotřebitel předloží své výplatní pásky, či alespoň výpisy z účtu (k čemuž v tomto případě nedošlo).

18. Povinnost poskytovatele úvěru nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá mj. také z rozhodnutí Soudního dvora EU sp. zn. C číslo (ve věci právnická osoba vs. jméno příjmení).

19. Vedle prověření příjmů a výdajů spotřebitele by pak mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejně dostupných rejstříků, např. v centrální evidenci exekucí nebo v systému příjmení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

20. Prověření úvěruschopnosti žalované však dle názoru soudu v tomto případě nebylo žalobkyní provedeno v dostatečné a adekvátní míře. Jak bylo zmíněno, usnesením ze dne 5. 5. 2022 č. j. 28 C 132/2022-12 soud žalobkyni vyzval, aby ve stanovené lhůtě doplnila žalobu o skutková tvrzení a důkazy týkající se toho, jakým způsobem úvěrující společnost prověřovala úvěruschopnost žalované. Žalobkyně na tuto výzvu reagovala vyjádřením, že úvěrující společnost vyhledala žalovanou v databázi dlužníků, vyhledala žalovanou v insolvenčním rejstříku, prověřila platnost občanského průkazu žalované v databázi Ministerstva vnitra, získala informace přímo od žalované a též u zaměstnavatele žalované. K vyhledání žalované v databázi dlužníků dodala žalobkyně podklad, ze kterého sice vyplývá, že dne datum byla nějaká osoba lustrována v databázi CCB, přičemž tato osoba v databázi neměla žádný záznam, nicméně tento podklad nelze jednoznačně spojit s osobou žalované, jelikož postrádá identifikaci prověřovaného subjektu. Žalobkyně také doložila výpis z insolvenčního rejstříku ze dne datum, tedy výpis až z doby, kdy již probíhalo toto soudní řízení. Obdobné pak platí i pro potvrzení o vyhledání občanského průkazu žalované v systému Ministerstva vnitra, které je datováno datum, a taktéž z něho není nikterak patrno, že by byla tato lustrace prováděna v době před uzavřením úvěrové smlouvy. Důkazy o tom, že by banka žalovanou prověřovala v databázích NRKI, BRKI nebo příjmení zcela absentují. K výzvě dané při jednání dne datum žalobkyně předložila soudu pouze dokument s názvem Posouzení úvěruschopnosti klienta, z něhož také nevyplývá, že by byla úvěruschopnost žalované adekvátně prověřena.

21. Pokud se jedná o dotazník vyplněný k žádosti o úvěr žalovanou a o samotný zmíněný dokument banky s názvem Posouzení úvěruschopnosti klienta, pak z těchto listin vyplývá, že příjem žalované v předmětné době činil 13 319 Kč a nájemné 1 000 Kč, přičemž žádné další výdaje žalovaná neuvedla. Dle vyjádření žalobkyně ze dne datum tedy stanovila banka měsíční výdaje žalované dle jejího vlastního interního ekonomického modelu na částku 4 999 Kč, tudíž žalovaná mohla z hlediska tohoto výpočtu banky měsíčně disponovat s částkou 8 320 Kč, přičemž splátka ve výši 4 698 Kč představovala dle vyjádření žalobkyně (a banky) 35,39 % disponibilního příjmu žalované. Je však nutno podotknout, že od částky příjmů žalované (13 319 Kč) je nutno odečíst (bankou zcela iluzorně) vypočtené výdaje žalované ve výši 4 999 Kč, čímž by byl zjištěn disponibilní zůstatek z příjmu žalované ve výši 8 320 Kč měsíčně – za této situace činí splátka ve výši 4 698 Kč ve skutečnosti 56,47 % z disponibilního zbytku měsíčního příjmu žalované po odečtení (bankou stanovených) výdajů, což dle veřejně dostupných stanovisek ČNB značí rizikového klienta, u něhož je vysoká možnost, že úvěr nebude řádně splácet. Pokud hodnota ukazatele splátkového zatížení dosahuje více než 35 %, měl by být úvěrující subjekt zvláště obezřetný a údaje žadatele o úvěr si důkladně prověřit. V tomto případě však banka údaje o výdajích žalované nijak nezjistila a neověřila, a jakýmsi vlastním výpočtem (který navíc může být zcela účelový, jelikož vůbec nebyly specifikovány veličiny, z nichž bylo v tomto směru bankou při výpočtu výdajů žalované vycházeno) je stanovila na 4 999 Kč měsíčně. Před uzavřením úvěrové smlouvy nebyly zohledněny ani např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ani údaje o průměrných výdajích obyvatelstva zveřejňované Českým statistickým úřadem. příjmení měla formálně doložený pouze příjem žalované ve výši 13 319 Kč měsíčně, zbylé údaje si stanovila sama a nijak je neporovnávala s reálnou situací žalované. Není patrno ani to, že by banka před uzavřením úvěrové smlouvy prověřovala například alespoň výpisy z účtu žalované a obraty na tomto účtu.

22. Z provedených důkazů tedy nevyplývá, že by poskytovatel úvěru před poskytnutím úvěru dostatečným způsobem posuzoval úvěruschopnost žalované, dosavadní dluhy žalované, skutečné příjmy žalované, příp. její vyživovací povinnosti, nebo ostatní majetkové poměry. Z předložených důkazů rovněž nevyplývá, že by žalovaná před poskytnutím úvěru vykazovala dostatečnou bonitu a rovnováhu výdajů a příjmů k tomu, aby jí byl úvěr poskytnut. Nebylo tedy prokázáno, že by byla v tomto případě úvěruschopnost žalované řádně a efektivně posouzena.

23. Dlužno také podotknout, že soud má z úřední povinnosti zjišťovat, zdali byla před uzavřením úvěrové smlouvy zkoumána úvěruschopnost spotřebitele jakožto úvěrovaného subjektu (viz články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS). Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne datum v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje rozsudek soudního dvora ze dne datum, sp. zn. C číslo jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

24. Z uvedeného tedy vyplývá, že bez ohledu na ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je soud povinen zkoumat porušení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr též vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne datum, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. není ustanovením, které lze v otázce posouzení úvěruschopnosti aplikovat, neboť v tomto směru musí soud postupovat podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES a nikoliv podle § 87 zákona č. 250/2016 Sb.

25. Soud opakuje, že z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by poskytovatel úvěru měl dostatečné výsledky a podklady k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (žalované), z nichž by nevyplývaly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele (žalované) spotřebitelský úvěr splácet. V návaznosti na výše uvedené tak byla úvěrová smlouva posouzena jako absolutně neplatná pro rozpor s kogentní vnitrostátní zákonnou úpravou a pro rozpor s citovanou evropskou legislativou. Žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalované před poskytnutím předmětného úvěru dostatečným způsobem zkoumána a adekvátně prověřována (k této problematice srov. také např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

26. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním s právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. V návaznosti na toto ustanovení o. z. a na výše odůvodňovaný závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy soud práva a povinnosti účastníků řízení vyhodnotil jako bezdůvodné obohacení na straně žalované ve výši poskytnuté a dosud nesplacené jistiny úvěru v částce 281 480 Kč. Vzhledem k závěru soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy byl žalobkyni přiznán zákonný úrok z prodlení v nárokované výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v souladu s ustanovením § 1970 o. z., a to ode dne datum, tj. ode dne následujícího dni doručení žaloby žalované. Z bankou fakticky poskytnutých 300 000 Kč žalovaná uhradila 18 520 Kč (viz vyjádření žalobkyně ze dne datum), tudíž soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky 281 480 Kč s příslušenstvím.

27. S ohledem na to, že úvěrová smlouva byla z důvodu absence řádného prověřování úvěruschopnosti žalované vyhodnocena jako absolutně neplatná, zamítl soud žalobu co do nároku žalobkyně na zaplacení částky 44 093,60 Kč (rozdíl mezi původní žalovanou částkou 325 573,60 Kč a přiznanou částkou 281 480 Kč) s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 325 573,60 Kč za období od datum do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 325 573,60 Kč za období od datum do datum. Vzhledem k absenci důkazů ohledně adekvátního prověřování úvěruschopnosti žalované také v této věci nebyl vydáván rozsudek pro zmeškání, ač to bylo žalobkyní navrženo.

28. Lhůtu k plnění soud určil standardní třídenní, jelikož neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 57 769,48 Kč, přičemž tato částka představuje 72,92 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 86,46 % a úspěchu žalované v rozsahu 13,54 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 13 024 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 325 573,60 Kč sestávající z částky 9 620 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 4 810 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., z částky 9 620 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (žalobu) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 9 620 Kč za písemné podání dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne datum, z částky 9 620 Kč za písemné podání dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne datum a z částky 9 620 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne datum, včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 54 710 Kč ve výši 11 489,10 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve trojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.