28 C 172/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 345 377,75 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě do 1 měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku částku ve výši , částka, s úrokem z prodlení z částky , částka, v zákonné výši 12 % ročně za období od , datum, do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě do 1 měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku částku , částka, s úrokem z prodlení z částky , částka, v zákonné výši 12 % ročně za období od , datum, do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě do 1 měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku částku , částka, s úrokem z prodlení z částky , částka, v zákonné výši 12,75 % ročně za období od , datum, do zaplacení.

IV. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky , částka, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, , s kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, , s úrokem z prodlení z částky , částka, v zákonné výši 12,75 % ročně za období od , datum, do zaplacení, s úrokem 12,75 % ročně z částky , částka, za období od , datum, do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, , s úrokem z prodlení z částky , částka, v zákonné výši 12,75 % ročně za období od , datum, do zaplacení a s úrokem 10,99 % ročně z částky , částka, za období od , datum, do zaplacení.

V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši , částka, , a to ve lhůtě do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá na žalovaném zaplacení částky v celkové výši , částka, s příslušenstvím. Předmětem nároku I. je částka ve výši , částka, s příslušenstvím, předmětem nároku II. je částka , částka, s příslušenstvím a předmětem nároku III. je částka ve výši , částka, s příslušenstvím.Nárok I.

2. Dle tvrzení žalobkyně uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, (dále také jako „právní předchůdkyně žalobkyně“ nebo „banka“), dne , datum, smlouvu o povoleném debetu č. , Anonymizováno, , na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve formě možnosti přečerpání běžného účtu do sjednaného limitu. K běžnému účtu žalovaného byl zřízen povolený debet s limitem , částka, , jehož překročení znamenalo porušení smlouvy a vznik nepovoleného záporného zůstatku. Žalovaný se zavázal splácet úvěr prostřednictvím účtu, na kterém měl udržovat příchozí transakce ve výši alespoň jedné třetiny úvěru v průměru za tři měsíce. Poskytnuté prostředky byly úročeny sazbou 21,9 % ročně a žalovaný měl povinnost hradit poplatky dle smlouvy a ceníku, včetně případného pojištění. Smlouva stanovila, že v prodlení je žalovaný povinen platit úrok z prodlení nejen z jistiny, ale i z nesplacených poplatků, úroků a smluvních pokut. Žalovaný porušil své závazky tím, že se dostal do nepovoleného debetu a nezajistil sjednaný objem transakcí, pročež právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila celý dluh včetně úroků a poplatků za okamžitě splatný ke dni , datum, . Dlužná částka činila , částka, a nebyla uhrazena v plné výši.Nárok II.

3. Dle tvrzení žalobkyně uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně dne , datum, smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, na jejímž základě mu banka poskytla zřízení a vedení běžného účtu č. , hodnota, (dále také jen „smlouva o zřízení a vedení běžného účtu č. , hodnota, “). Žalovaný se zavázal hradit poplatky dle ceníku a udržovat kladný zůstatek na běžném účtu, avšak porušil smlouvu tím, že se dostal do nepovoleného záporného zůstatku. Podle všeobecných obchodních podmínek právní předchůdkyně žalobkyně, které byly součástí smlouvy, je takový zůstatek považován za pohledávku banky splatnou následující den po jejím vzniku, přičemž nepovoleným zůstatkem jsou i neuhrazené poplatky. Banka proto od smlouvy odstoupila ke dni , datum, a od , datum, má žalobkyně nárok i na úrok z prodlení z dlužné částky v zákonné sazbě.Nárok III.

4. Dle tvrzení žalobkyně uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně dne , datum, smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, , na jejímž základě banka žalovanému poskytla úvěr ve výši , částka, . Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v 120 pravidelných měsíčních splátkách po , částka, , a to s neměnnou úrokovou sazbu ve výši 10,99 % ročně. Žalovaný se též zavázal hradit případné platby (zejména poplatky) dle smlouvy o úvěru, resp. dle Sazebníku poplatků, který společně se Všeobecnými obchodními podmínkami a Ceníkem tvořil nedílnou součást úvěrové smlouvy. Splátky měly být hrazeny formou inkasních plateb z účtu žalovaného. Žalovaný nesplácel půjčku řádně a včas, banka proto ke dni , datum, úvěr zesplatnila. Žalobkyni proto vzniklo právo na okamžité splacení veškerých závazků, které ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, vyplývaly.

5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byly výše uvedené pohledávky ze smluv 1) o povoleném debetu č. , Anonymizováno, (nárok I.), 2) o zřízení a vedení běžného účtu č. , hodnota, (nárok II.) a 3) o úvěru č. , Anonymizováno, (nárok III.) postoupeny na žalobkyni, a to s účinností ke dni , datum, . Žalovanému bylo postoupení pohledávek oznámeno doporučeným dopisem.

6. Pohledávka vyplývající z nároku I. činila ke dni postoupení pohledávek celkem , částka, bez kompletního příslušenství. Žalobkyně požaduje zaplacení jistiny úvěru ve výši , částka, , smluvního úroku ve výši , částka, splatného ke dni , datum, a úroku z prodlení ve výši , částka, splatného ke stejnému dni. Dále žalobkyně požaduje také zaplacení smluvních úroků ve výši 12,75 % ročně z jistiny úvěru , částka, od , datum, do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

7. Pohledávka vyplývající z nároku II. činila ke dni postoupení pohledávek celkem , částka, bez kompletního příslušenství. Žalobkyně požaduje zaplacení nepovoleného záporného zůstatku na běžném účtu ve výši , částka, . Dále žalobkyně požaduje zaplacení zákonných úroků z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

8. Pohledávka vyplývající z nároku III. činila ke dni postoupení pohledávek celkem , částka, bez kompletního příslušenství. Žalobkyně požaduje zaplacení jistiny úvěru ve výši , částka, , smluvního úroku ve výši , částka, splatného ke dni , datum, a úroku z prodlení ve výši , částka, splatného ke stejnému dni. Dále žalobkyně požaduje zaplacení smluvních úroků ve výši 10,99 % ročně z jistiny úvěru , částka, od , datum, do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 12,75 % ročně z celkové částky , částka, , sestávající se z jistiny úvěru , částka, a splatného smluvního úroku , částka, , a to za období od , datum, do zaplacení9. Žalobkyně předžalobní výzvou ze dne , datum, vyzvala na základě výše uvedeného žalovaného k úhradě částky v celkové výši , částka, , a to v dodatečné lhůtě do , datum, .

10. Žalobkyně na výzvu soudu obsaženou v usnesení ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, reagovala podáním doručeným soudu dne , datum, . Ve svém podání se žalobkyně vyjádřila ke všem výše uvedeným pohledávkám.

11. Co se týče nároku I., tedy smlouvy č. , Anonymizováno, , žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně, jako poskytovatel úvěru, splnila zákonnou povinnost dle zákona č. 257/2016 Sb., když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr na základě informací od žalovaného a z interních zdrojů a veřejných registrů, což dokládá Protokol o ověření úvěruschopnosti. Posouzení proběhlo v souladu se zákonem, pod dohledem ČNB a dle pokynů EBA, přičemž banka prověřila registry (BRKI, NRKI, SOLUS, insolvenční rejstřík) a průměrné příjmy žalovaného na jeho běžném účtu které činily , částka, , což prokázalo jeho schopnost splácet. Na základě těchto zjištění byl schválen úvěr ve výši , částka, jako povolený debet k běžnému účtu. Povolený debet je pak nedílnou součástí běžného účtu, proto nelze oddělit čerpání a úhrady; žalobkyně vychází z bankovních výpisů prokazujících čerpání prostředků. Pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení postačí dle názoru žalobkyně doložit, že prostředky byly čerpány na základě neplatného úkonu a nebyly vráceny, což žalobkyně prokazuje výpisy obsahující převod nesplacené jistiny úvěru.

12. Co se týče nároku II., tedy smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu č. , hodnota, , žalobkyně uvedla, že v tomto případě nebyl žalovanému poskytnut úvěrový produkt, tudíž nebyla povinnost ze strany právní předchůdkyně žalobkyně prověřovat úvěruschopnost žalovaného.

13. Co se týče nároku III., tedy smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, , žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně, jako poskytovatel úvěru, splnila zákonnou povinnost dle zákona č. 257/2016 Sb., když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr. Posouzení proběhlo podle § 86 odst. 1 odkazovaného zákona, který vyžaduje přiměřenost procesu prověření úvěruschopnosti k povaze úvěru a využití relevantních vnitřních i vnějších zdrojů. Banka postupovala podle přísně nastavených interních pravidel, pod dohledem ČNB a v souladu s Obecnými pokyny EBA (EBA/GL/2015/11). V rámci prověřování úvěruschopnosti banka zkontrolovala aktuální dluhy, negativní záznamy, platnost dokladů a údaje z externích registrů (BRKI, NRKI, SOLUS, insolvenční rejstřík). Na základě těchto informací a údajů od žalovaného vytvořila banka skóring, který zahrnoval i kontrolu příjmů žalovaného – průměrné příjmy na běžném účtu činily , částka, , což prokázalo dostatečný rozdíl mezi příjmy a výdaji. Tyto kroky potvrdily schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto byl schválen úvěr ve výši , částka, . Žalobkyně současně odkázala na závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, a Městského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, . K jejím tvrzením žalobkyně předložila protokol o prověření úvěruschopnosti žalovaného, výpis z jeho běžného účtu a souhrnný výpis pohybů na účtu. Žalobkyně uvedla, že žalovaný uhradil celkem , částka, ve 112 splátkách, a to v období od , datum, do , datum, .

14. Žalovaný se k žalobě a jejímu doplnění nevyjádřil a zůstal během řízení zcela nečinný.

15. Soud z listin předložených žalobkyní ve věci zjistil následující skutkový stav:

16. Žalobkyně je akciovou společností, jejímž předmětem podnikání je mj. poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (prokázáno výpisem z obchodního rejstříku žalobkyně).

17. Dne , datum, uzavřel žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně smlouvu o povoleném debetu č. , Anonymizováno, , na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve formě možnosti přečerpání do částky , částka, . Žalovaný se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně prostředky poskytnuté formou povoleného debetu a uhradit úroky z poskytnutého povoleného debetu ve výši 21,9 % ročně. Celková částka splatná žalovaným podle výše specifikované smlouvy činila , částka, (návrh smlouvy č. , Anonymizováno, , akceptace návrhu smlouvy č. , Anonymizováno, ).

18. Žalovaný porušil povinnosti vyplývající z uvedené smlouvy tím, že se dostal do nepovoleného debetu na svém účtu ve výši , částka, a nezajistil sjednaný objem příchozích transakcí. V důsledku tohoto porušení smluvních povinnosti žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni , datum, zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši , částka, (Prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzva k uhrazení dluhu ze dne , datum, ).

19. Dne , datum, uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, , na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho účet úvěr ve výši , částka, . Smluvní strany se dohodly na smluvním úroku ve výši 10,99 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splácet 120 měsíčními splátkami ve výši , částka, (návrh smlouvy č. , Anonymizováno, , akceptace návrhu smlouvy č. , Anonymizováno, ).

20. Žalovaný porušil povinnosti ze smlouvy č. , Anonymizováno, tím, že se opakovaně dostal se splátkami do prodlení. Právní předchůdkyně žalobkyně tak úvěr ke dni , datum, zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši , částka, (Prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzva k uhrazení dluhu ze dne , datum, ).

21. Žalovaný na pohledávce uhradil částku celkem , částka, (přehled provedených splátek).

22. Dne , datum, uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě této smlouvy poskytla žalovanému zřízení a vedení běžného účtu č. , hodnota, . Nedílnou součástí Smlouvy byly i všeobecné obchodní podmínky, dle nichž je nepovolený záporný zůstatek na běžném účtu považován za pohledávku právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným a je splatný dnem následujícím po jeho vzniku. (Smlouva o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne , datum, , Všeobecné obchodní podmínky , právnická osoba, .). Žalovaný porušil své závazky ze smlouvy tím, že se dostal do nepovoleného záporného zůstatku ve výši , částka, . Banka využila svého práva od Smlouvy odstoupila s účinností ke dni , datum, (výzva k úhradě s upozorněním na možné odstoupení od smlouvy ze dne , datum, , odstoupení od smlouvy ze dne , datum, ).

23. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta bez datace a bez podpisu žalovaného ke smlouvě č. , Anonymizováno, vyplývá, že dne , datum, požádal žalovaný o povolený debet ve výši , částka, . Schvalovací proces proběhl podle platných interních předpisů , právnická osoba, ., které odpovídají regulacím ČNB a pokynům Evropského orgánu pro bankovnictví (EBA/GL/2015/11). Banka prověřila úvěruschopnost klienta na základě interních i externích zdrojů, včetně kontrol registrů BRKI, NRKI, SOLUS, insolvenčního rejstříku, platnosti dokladů a interního blacklistu. Hodnocení zahrnovalo příjmy, výdaje, míru úvěrového zatížení, rizikové a antifraud kontroly a celkový skóring klienta. Nebyly zjištěny negativní záznamy, příjmy žalovaného dosahovaly průměrně , částka, , což prokázalo jeho schopnost úvěr splácet. Na základě těchto skutečností byl povolený debet dne , datum, schválen.

24. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta bez datace a bez podpisu žalovaného ke smlouvě č. , Anonymizováno, vyplývá, že , datum, požádal žalovaný o úvěr ve výši , částka, se splatností 120 měsíců. Schvalovací proces proběhl podle platných interních předpisů , právnická osoba, ., které odpovídají regulacím ČNB a pokynům Evropského orgánu pro bankovnictví (EBA/GL/2015/11). Banka standardně prověřila úvěruschopnost klienta na základě interních i externích zdrojů, včetně kontrol registrů BRKI, NRKI, SOLUS, insolvenčního rejstříku, platnosti dokladů a interního blacklistu. Hodnocení zahrnovalo příjmy, výdaje, míru úvěrového zatížení, rizikové a antifraud kontroly, a celkový skóring klienta (aplikační, behaviorální, transakční). Nebyly zjištěny negativní záznamy, příjmy žalovaného dosahovaly průměrně , částka, , což prokázalo jeho schopnost úvěr splácet. Na základě těchto skutečností byl úvěr dne , datum, schválen.

25. Z Tabulky o prověření žalovaného v registrech s číslem verifikace , Anonymizováno, , s datem dotazu dne , datum, v 8:22 hod., a Tabulky o prověření žalovaného v registrech s číslem verifikace , Anonymizováno, , s datem dotazu dne , datum, v 8:24 hod vyplývá, že žalovaný byl k datu , datum, lustrován v externí úvěrové databázi ADB/ADB IBL Check, a to s výsledkem verifikace „subjekt je v pořádku (nebyla nalezena negativní informace)“.

26. Z výpisu z běžného účtu číslo , č. účtu, za období od , datum, do , datum, vyplývá, že žalovaný měl za uvedené období celkové příjmy , částka, a celkové výdaje , částka, .

27. Z výpisu z běžného účtu číslo , č. účtu, za období od , datum, do , datum, vyplývá, že žalovaný měl za uvedené období celkové příjmy ve výši , částka, a celkové výdaje ve výši , částka, .

28. Banka, společnost , právnická osoba, ., postoupila pohledávky vyplývající z nároků I., II. a III. za žalovaným na žalobkyni, a to Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, . Postoupení jednotlivých pohledávek bylo žalovanému oznámeno prostřednictvím písemných vyrozumění ze dne , datum, (smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, , potvrzení úplaty týkající se smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , příloha č. , hodnota, ke smlouvě o postoupení pohledávek, tři vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne , datum, spolu s přehledy podacích čísel , právnická osoba, .).

29. S ohledem na to, že žalovaný na pohledávce, která dle žalobkyně činila za všechny uvedené nároky částku , částka, , neuhradil ničeho, zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku ze dne , datum, s dodatečnou lhůtou k úhradě do , datum, . Žalovaný neuhradil ničeho (předžalobní upomínka ze dne , datum, spolu s podacím archem ze dne , datum, ).

30. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu:

31. Dne , datum, uzavřel žalovaný s bankou smlouvu o povoleném debetu č. , Anonymizováno, ve výši , částka, s úrokem 21,9 % ročně, celková splatná částka činila , částka, . Žalovaný však porušil smlouvu tím, že se dostal do nepovoleného debetu a nezajistil sjednaný objem příchozích transakcí, proto byl úvěr ke dni , datum, zesplatněn a žalovaný byl vyzván k úhradě částky , částka, . Dne , datum, uzavřel žalovaný s bankou smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, na částku , částka, s úrokem 10,99 % ročně, splácenou ve 120 měsíčních splátkách po , částka, . Žalovaný se opakovaně dostal do prodlení se splácením úvěru, a proto byl úvěr ke dni , datum, zesplatněn s dlužnou částkou , částka, . Banka při schvalování obou úvěrových produktů prověřila úvěruschopnost žalovaného na základě interních i externích zdrojů, včetně registrů BRKI, NRKI, SOLUS, insolvenčního rejstříku a interního blacklistu a ověřila platnost dokladů žalovaného; nebyly však zjištěny negativní záznamy. Příjmy žalovaného činily průměrně , částka, při hodnocení úvěruschopnosti ohledně povoleného debetu a , částka, při hodnocení úvěruschopnosti ohledně úvěrové smlouvy z , datum, , což mělo prokazovat schopnost žalovaného úvěr splácet. K datu , datum, byl žalovaný opětovně lustrován v externích úvěrových databázích s výsledkem „subjekt je v pořádku (nebyla nalezena negativní informace)“.

32. Dne , datum, uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb, na jejímž základě mu byl zřízen a veden běžný účet č. , hodnota, . Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky, podle nichž je nepovolený záporný zůstatek na účtu považován za pohledávku banky splatnou následující den po jejím vzniku. Žalovaný porušil své smluvní povinnosti tím, že se dostal do nepovoleného debetu ve výši , částka, , a proto banka využila svého práva od smlouvy odstoupit s účinností ke dni , datum, .

33. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

34. Žalovaný je občanem Vietnamské socialistické republiky s posledním bydlištěm na území České republiky. V daném případě jde tedy o věc s tzv. cizím (mezinárodním) prvkem, v níž je soud povinen zkoumat svou mezinárodní příslušnost. Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních ustanovení o věcné a místní příslušnosti v dané neupravuje. Soud tak s odkazem na ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, aplikoval nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), konkrétně pravidlo příslušnosti v čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení. Žalovaný měl poslední známé bydliště na území České republiky ve smyslu českého práva, na které odkazuje čl. 62 nařízení Brusel I bis. Dána je proto mezinárodní příslušnost českého soudu. Rozhodným právem je v tomto řízení právo české, a to ve smyslu čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

35. Žaloba je důvodná pouze z části.

36. Co se týče nároků I. a III., byla mezi žalovaným a bankou (dle jejího obsahu) v obou těchto případech uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Na základě těchto smluv poskytla banka žalovanému finanční prostředky. V případě nároku I. poskytla banka žalovanému finanční prostředky ve formě kontokorentu k jeho běžnému účtu a žalovaný se zavázal úvěr vrátit měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení. V případě nároku III. se žalovaný zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení spolu s příslušenstvím.

37. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

38. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

39. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z , datum, , OPR-, právnická osoba, ., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z , datum, , sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

40. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne , datum, v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne , datum, , sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

41. Soud v souvislosti s výše odkazovanou judikaturou a legislativní úpravou konstatuje, že poskytovatel úvěru má zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem (jako tomu bylo v tomto případě, a to zejména ohledně výdajů žalovaného, viz níže), ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne , datum, , v němž Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18.

42. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze , právnická osoba, (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne , datum, , sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v. , jméno FO, , kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

43. Jak již bylo výše konstatováno, soud je tedy v obdobném typu případů, jako je ten souzený (konkrétně nároky I. a III.) povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Žalobkyně pak v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že s ohledem na průměrnou výši příjmů žalovaného je jeho schopnost splácet úvěry dostatečná, neboť žalovaný má po zohlednění jeho výdajů dostatečnou finanční rezervu. Jinými slovy, těžiště své argumentace týkající se řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v obou dotčených případech spatřovala v dostatečné výši příjmu žalovaného. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , konkrétně na část argumentace obsažené v bodu 17. rozsudku, kde tamní odvolací soud konstatoval, že „stačilo přitom, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě.“ Dále žalobkyně odkázala na závěry obsažené v bodu 23. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , týkající se prověření výdajů domácnosti žalovaného: „Žalovaný sice neuvedl měsíční platby domácnosti, ačkoli na toto byl v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu výslovně dotazován, ale to nelze klást k tíži druhé smluvní strany. Banka proto zcela správně přikročila k posouzení těchto výdajů dle ekonomického modelu. Banka tak zcela dostála povinnosti podle ust. § 9 odst. 3 zákona č. 145/2010 Sb., jak již také správně uzavřel soud I. stupně.“44. Žalobkyně ve vztahu k prověření úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím obou úvěrů postavila svou žalobní argumentaci na nedatovaných protokolech banky o ověření úvěruschopnosti klienta. V tomto protokolu banka uvádí, že bylo využito standardních schvalovacích postupů, které banka dále rozvádí. Konečné rozhodnutí o poskytnutí úvěru žalovanému pak bylo vztaženo na posouzení rentability poskytnutého úvěru ve vazbě na výslednou rizikovost konkrétní žádosti žalovaného. Banka dále uvedla, že příjmy žalovaného vyplývající z jeho pohybů na účtu byly ve výši , částka, , resp. , částka, , což ověřila s využitím svého „komplexního statistického nástroje“. Tyto nedatované listiny však dle názoru soudu nemají v zásadě žádnou důkazní hodnotu, neboť z nich není nikterak prokázáno, že by byla úvěruschopnost žalovaného prověřována skutečně v době před uzavřením úvěrových smluv, ani z nich není patrno, jaké konkrétní úkony byly skutečně před uzavřením smluv ohledně prověření úvěruschopnosti žalovaného realizovány. Banka současně odkázala na přílohy k tomuto protokolu, konkrétně na vstupní informace poskytnuté žalovaným, na vstupní formulář a na kontrolu v aplikaci ADB/ADB IBL Check s datací , datum, , tj. až dlouho po poskytnutí obou úvěrů – nebylo tedy nijak prokázáno (přes opakované výzvy soudu), že by banka předmětné lustrace žalovaného skutečně provedla před uzavřením předmětných úvěrových smluv.

45. Ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru klade na informace, z nichž úvěrující společnost při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí vycházet, požadavek spolehlivosti, dostatečnosti a přiměřenosti ve vztahu k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele. Tyto zákonem vyžadované informace navíc musí být získány z relevantních nebo vnějších zdrojů.

46. V tomto případě tedy nepřichází v úvahu použití závěrů obsažených v bodu 17. rozsudku Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , na který žalobkyně odkazovala. Předně, v případě posuzovaném krajským soudem byla aplikována předchozí právní úprava, konkrétně ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů: předchozí právní úprava však na informace získané od spotřebitele kladla menší nároky, než právní úprava aplikovaná v tomto případě, neboť obsahovala pouze kritérium dostatečnosti. Krajský soud považoval faktickou manipulaci s dokumenty obsahujícími informace nutné k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele bez pořízení jejich kopií za dostatečnou, neboť extrakce potřebných údajů z nich byla stvrzena podpisem žalovaného. V případě posuzovaném krajským soudem navíc žalobkyně disponovala výrazně širší sadou informací o spotřebiteli, zejména pak informací o výši nákladů na bydlení z doložené nájemní smlouvy z předchozí žádosti spotřebitele a informací o existenci dalších zápůjček dlužníka u téhož věřitele. Z důkazů předložených žalobkyní v tomto řízení však není ve vztahu k prověření úvěruschopnosti před uzavřením předmětných smluv vůbec patrné, z jakých podkladů banka informace o příjmech a výdajích žalovaného, krom pohybů na jeho běžném účtu, extrahovala (a to zvlášť s přihlédnutím k tomu, že banka v důkazní dokumentaci uvádí, že její vlastní komplexní statistický nástroj predikuje realitu dosažitelných příjmů žalovaného dle jeho „osobních předpokladů“). Žalovaný pak nestvrdil svým podpisem nedatované protokoly o ověření jeho úvěruschopnosti a není nijak objektivizováno, že by banka před poskytnutím úvěrů prováděla jakékoliv lustrace žalovaného, o kterých se v těchto protokolech hovoří.

47. Za nepřiléhavou soud považuje i argumentaci žalobkyně odkazující na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, . V tamním případě byl žalovaný k doložení svých výdajů úvěrujícím subjektem výslovně vyzván, úvěrující subjekt měl navíc k dispozici i výpis z osobního účtu žalovaného, který byl veden u úvěrujícího subjektu. Teprve až když žalovaný výdaje domácnosti nesdělil, přikročil úvěrující subjekt ke stanovení výdajů dle vlastního ekonomického modelu. Skutkové okolnosti tohoto případu jsou však odlišné – z žalobních tvrzení a z předložených důkazů sice vyplývá, že banka měla k dispozici přístup k běžnému účtu žalovaného, který pro něj vedla, ověřovala však toliko (alespoň dle doložených důkazů) pouze pohyby žalovaného na jeho účtu za období od , datum, do , datum, a od , datum, do , datum, . Délku těchto časových úseků označených ve výpisech přitom soud nepovažuje za dostatečnou, když tento časový úsek je kratší než jeden měsíc: z těchto výpisů tedy není možno učinit si ucelenou představu o finanční situaci žalovaného. Navíc banka zohledňovala pouze obraty na těchto účtech a nikoliv reálné příjmy a výdaje žalovaného. Ze žádného z doložených důkazů nevyplývá, že by měl žalovaný skutečně průměrné příjmy ve výši , částka, při hodnocení úvěruschopnosti ohledně povoleného debetu, resp. ve výši , částka, při hodnocení úvěruschopnosti ohledně úvěrové smlouvy z , datum, . Nebylo doloženo žádné potvrzení o pravidelném příjmu žalovaného z pracovní činnosti ani daňové přiznání žalovaného nebo obdobný doklad. Z doložených výpisů z účtu pak není patrna nějaká pravidelně se opakující příjmová transakce, ze které by bylo možno bez pochybností uzavřít, jaký je reálný měsíční příjem žalovaného. Soud také upozorňuje na to, že výdaje a příjmy žalovaného se dle výpisů z účtu prakticky rovnaly – je tedy očividné, že žalovaný neměl prakticky žádné finanční rezervy, z nichž by mohl úvěry splácet. Ve výpisech z účtu žalovaného z února 2020 se také opakovaně objevují desetitisícové výdajové položky (platby kartou) v , jméno FO, kasinu v Praze. Z pohledu soudu tento fakt prokazuje rizikovost žalovaného jakožto úvěrovaného a o to spíše se měla banka zaměřit na zjištění a ověření reálných příjmů a výdajů žalovaného, na což zcela rezignovala.

48. Po poučení soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k otázce ověření úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doplnila, že u příjmů a výdajů strany žalované banka vycházela z výpisů z účtu žalovaného a výdaje ještě stanovila na základě svého interního modelu. V doplnění žalobkyně však absentují tvrzení o tom, jakým způsobem banka ověřovala schopnost žalovaného splácet úvěr stran jeho výdajů (reálné výdaje žalovaného např. na bydlení banka vůbec nezjišťovala, a tím méně je mohla prověřit) a zda měl žalovaný v období před poskytnutím úvěru dostatek finančních zdrojů pro splácení úvěru. Absentují také podklady směřující ke zjištění reálných výdajů a příjmů žalovaného (potvrzení zaměstnavatele, daňové přiznání, údaje o bydlení a související podklady jako nájemní smlouva, informace o povinnosti platit případné výživné apod.). Uvedený postup svědčí toliko o rezignaci banky na zjištění reálné příjmové a výdajové stránky žalovaného, přičemž v takovém případě nelze postup banky považovat za řádné ověření úvěruschopnosti žalovaného. Takový závěr ostatně vyplývá např. také z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , dle něhož: „…Neobstojí úvaha odvolacího soudu, že předchůdkyně žalobkyně - banka řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, vycházela-li pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích osob žijících ve společné domácnosti uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu. Podle zjištění soudu prvního stupně šlo o zohlednění pouze statistických nástrojů – tzv. „předpokládaného příjmu“, výdajů na bydlení (, částka, ) a životního minima (, částka, ).“49. Tvrzení, že žalovaný měl u banky účet, a ta tedy věděla, že má žalovaný dostatek prostředků pro splácení úvěrů, je předně příliš obecné a o schopnosti žalovaného splácet úvěry nic nevypovídá. Současně z předložených výpisů z účtu žalovaného ani neplyne, že by žalovaný měl po odečtení výdajů příjmy deklarované bankou. Pokud žalobkyně netvrdila tyto skutečnosti, ačkoli k tomu byla vyzvána usnesením soudu a dále dle § 118a odst. 1 o.s.ř. na ústním jednání dne , datum, , neunesla břemeno tvrzení stran posouzení úvěruschopnosti strany žalované. Nedostála-li žalobkyně své povinnosti tvrzení, nemohla adekvátní posouzení úvěruschopnosti žalovaného ani prokázat, jak plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, : „Rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl břemeno tvrzení.“50. Reálné příjmy ani výdaje žalovaného tak nebyly zjištěny a prověřeny dostatečným způsobem (a to ve vztahu k oběma posuzovaným úvěrovým produktům), resp. žalobkyně ani po výzvě soudu takové prověření neprokázala. Banka dle názoru soudu měla ověřit aspoň výdaje žalovaného na bydlení a související platby a pokusit se zjistit jeho reálné čisté měsíční příjmy – neučinila však tak a přistoupila k výpočtům kredibility žalovaného prostřednictvím jakéhosi interního modelu, u něhož ani nelze přezkoumat, s jakými konkrétními vstupními daty banka pracovala. Např. na to, zdali má nějakou vyživovací povinnost, nebyl žalovaný dotazován vůbec. Banka rovnou přistoupila na stanovení výdajové složky žalovaného prostřednictvím svého modelu, aniž by se aspoň pokusila zjistit reálné příjmy a výdaje žalovaného (zejména výdaje na bydlení). Z předloženého výpisu z běžného účtu žalovaného sice vyplývá vysoká četnost výdajových i příjmových transakcí (vklady hotovosti), avšak ani jedna z plateb krom plateb realizovaných platební kartou neobsahuje údaj o tom, zda se jedná o výdaj za bydlení žalovaného. Není ani patrno jakýkoliv stabilní příjem žalovaného z pracovní či podnikatelské činnosti. Reálné příjmy a výdaje žalovaného tak ve výpočtech banky dle názoru soudu nebyly reflektovány prakticky vůbec. Banka navíc po žalovaném nevyžadovala žádné podklady k výdajům, které žalovaný dle předložené tabulky deklaroval. Pro řádné prověření úvěruschopnosti je však nezbytné, aby informace poskytnuté spotřebitelem byly podepřeny i doklady. Nelze tedy dospět k závěru, že by byla schopnost žalovaného úvěry splatit v posuzovaných případech bankou zkoumána dostatečně.

51. Zdejší soud tak obě inkriminované úvěrové smlouvy (nároky I. a III.) posoudil jako absolutně neplatné, jelikož žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím předmětných úvěrů adekvátně zkoumána a prověřována, a že by si úvěrující společnost od žalovaného v tomto směru vyžádala dostatečné podklady o jeho reálných výdajích a příjmech a tyto prověřila z hlediska jejich správnosti a úplnosti (k této problematice srov. např. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Za situace, kdy jsou obě úvěrové smlouvy absolutně neplatné, tedy nemůžou nároky žalobkyně na zaplacení celé dlužné částky s veškerým příslušenstvím obstát.

52. Dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

53. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

54. Podle ust. § 1887 o. z. lze postoupit i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

55. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

56. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

57. Soud uzavírá, že má za prokázané, že banka se žalovaným uzavřeli dne , datum, smlouvu o povoleném debetu ve výši , částka, (dle obsahu smlouvu o úvěru), kdy žalovaný porušil smlouvu tím, že se dostal do nepovoleného debetu a nezajistil sjednaný objem příchozích transakcí, přičemž následně byl úvěr z tohoto důvodu zesplatněn. Dále bylo prokázáno, že dne , datum, uzavřeli banka se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě banka poskytla žalovanému úvěr ve výši , částka, ; žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou splátek a úvěr byl zesplatněn. Z provedeného dokazování také vyplývá, že dne , datum, uzavřeli banka se žalovaným smlouvu o běžném účtu, kdy žalovaný se dostal do nepovoleného záporného zůstatku ve výši , částka, , což je v rozporu se smluvními povinnostmi žalovaného. Uvedené pohledávky byly na žalobkyni bankou úplatně převedeny s účinností k , datum, – žalobkyni tedy svědčí aktivní legitimace k podání žaloby na zaplacení předmětných dluhů žalovaného.

58. V řízení však nebylo prokázáno, že by banka ve vztahu ke smlouvám uvedeným v nároku I. a nároku III. dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného (nebyly zjištěny ani ověřeny reálné příjmy a výdaje žalovaného a banka pracovala pouze s obraty na účtu žalovaného a blíže nespecifikovaným interním modelem). Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne , datum, a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného jako důvod způsobující absolutní neplatnost obou předmětných úvěrových smluv. S ohledem na absolutní neplatnost daných smluv pak soud nemohl žalobkyni v plné výši přiznat ani žalobou uplatněné úroky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrových smluv na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Na základě provedených listinných důkazů bylo možno bez pochybností uzavřít, že splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného přes písemnou výzvu soudu v tomto případě prokázáno nebylo.

59. Závěrem soud podotýká, že ani skutečnost, že žalovaný na základě úvěrových smluv částečně plnil, nemá za následek, že by se absence dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného neměla projevit v závěru o absolutní neplatnosti daných úvěrových smluv. V tomto kontextu soud vychází mj. z rozhodnutí Soudního dvora EU č. C755/22, dle něhož: je třeba uvést, že i v případě, že úvěrová smlouva uzavřená spotřebitelem byla v plném rozsahu splněna, aniž tento spotřebitel během tohoto plnění nebo v návaznosti na něj utrpěl škodlivé následky, platí, že – jak vyplývá z bodů 33 a 34 tohoto rozsudku – povinnost stanovená v článku 8 směrnice 2008/48 má za cíl nejen chránit spotřebitele před takovými riziky, ale také to, aby věřitelé jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. … Je přitom třeba uvést, že kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.

60. Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení (vztažmo k nárokům I. a III.).

61. V případě žalobního nároku I. byla žalovanému poskytnuta částka v celkové výši , částka, prostřednictví povoleného debetu. Žalovaný se pak dostal do nepovoleného záporného zůstatku ve výši , částka, , a o tuto částku se tak na úkor banky ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, nevydal. Bezdůvodné obohacení je pak vždy splatné na výzvu věřitele (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. , spisová značka, nebo sp. zn. , spisová značka, nebo sp. zn. , spisová značka, ) a za den splatnosti bezdůvodného obohacení se tak považuje den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění. V dopisu ze dne , datum, žalobkyně žalovaného vyzvala, aby uhradil dluh do , datum, ; ode dne následujícího je tedy s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení (viz ust. § 1968 – 1970 o.z.). Sazba úroku z prodlení v zákonné výši se odvíjí od ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení s příslušenstvím žalobkyni vrátil.

62. V případě žalobního nároku III. byla žalovanému z titulu úvěrové smlouvy poskytnuta částka v celkové výši , částka, . Žalovaný pak uhradil částku ve výši , částka, . Co do částky , částka, se tak žalovaný na úkor úvěrující společnosti ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, nevydal. Bezdůvodné obohacení je pak vždy splatné na výzvu věřitele (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. , spisová značka, nebo sp. zn. , spisová značka, nebo sp. zn. , spisová značka, ) a za den splatnosti bezdůvodného obohacení se tak považuje den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění. V dopisu ze dne , datum, žalobkyně žalovaného vyzvala, aby uhradil dluh do , datum, ; ode dne následujícího je tedy s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení (viz ust. § 1968 – 1970 o.z.). Sazba úroku z prodlení v zákonné výši se odvíjí od ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto výrokem II. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení s příslušenstvím žalobkyni vrátil.

63. Co do zbytku soud žalobní nároky I. a III. z důvodu absolutní neplatnosti smluv o úvěrech výrokem IV. tohoto rozsudku zamítl.

64. Co se týče žalobního nároku II., mezi účastníky byla uzavřena smlouva o účtu ve smyslu § 2662 a násl. o. z. Dle ustanovení § 2662 o.z. se smlouvou o účtu ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet.

65. Dle ust. § 2668 o. z. zanikne-li závazek, vypořádá ten, kdo vede účet, bez zbytečného odkladu pohledávky a dluhy týkající se účtu, zejména provede převody peněžních prostředků z účtu uskutečněné prostřednictvím platebních prostředků a šeků použitých do dne zániku závazku, účet zruší a zůstatek peněžních prostředků vyplatí majiteli účtu.

66. Dle § 2002 odst. 1 o.z. poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není67. Dle § 2004 odst. 1 o.z. se odstoupením od smlouvy závazek zrušuje od počátku.

68. Ohledně smlouvy o vedení bankovního účtu ze dne , datum, soud konstatuje, že v návaznosti na výše citované ust. § 2662 o. z. ve spojení se samotnou smlouvou ze dne , datum, , kterou účastníci ohledně vedení běžného účtu žalovaného uzavřeli, je takováto smlouva závazkovým vztahem, v jehož rámci je klient banky (žalovaný) mj. povinen dbát na to, aby nebyl na jeho bankovním účtu nepovolený záporný zůstatek. Vznik nepovoleného záporného zůstatku na účtu je podstatným porušením smluvní povinnosti klienta a zakládá možnost banky odstoupit od smlouvy, které banka v tomto případě využila. Žalovaný se dostal do nepovoleného záporného zůstatku, což představuje dle všeobecných podmínek právní předchůdkyně žalobkyně i ve světle výše uvedených zákonných ustanovení podstatné porušení smlouvy a právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo právo na odstoupení od smlouvy o vedení bankovního účtu ze dne , datum, . Po zániku smlouvy o vedení bankovního účtu ze dne , datum, pak banka postupovala v intencích ust. § 2668 o. z.

69. S ohledem na to, že odstoupením od smlouvy o vedení bankovního účtu ze dne , datum, zanikl smluvní závazek od počátku, uplatní se i v případě nároku II. pravidla bezdůvodného obohacení (§ 2991 a § 2993 o.z.), neboť žalovaný se na úkor banky co do částky záporného zůstatku, tedy co do částky , částka, , bezdůvodně obohatil. Bezdůvodné obohacení je pak vždy splatné na výzvu věřitele (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. , spisová značka, nebo sp. zn. , spisová značka, nebo sp. zn. , spisová značka, ) a za den splatnosti bezdůvodného obohacení se tak považuje den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, nebylo-li ujednáno jinak. Banka od smlouvy z , datum, odstoupila s účinností ke dni , datum, , což oznámila žalovanému dopisem z , datum, , v němž byl také žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Podle všeobecných obchodních podmínek právní předchůdkyně žalobkyně, které byly součástí smlouvy z , datum, , je záporný zůstatek považován za pohledávku banky splatnou následující den po jejím vzniku. Ode dne následujícího po dni ukončení smlouvy, kdy se stal nárok II. také splatným (tj. od , datum, ) je tedy žalovaný s vydáním bezdůvodného obohacení (záporného zůstatku ve výši , částka, ) v prodlení (viz ust. § 1968 – 1970 o.z.). Sazba úroku z prodlení v zákonné výši se odvíjí od ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto výrokem III. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby jeho bezdůvodné obohacení s příslušenstvím vrátil žalobkyni, na kterou předmětná pohledávka přešla.

70. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, , přičemž tato částka představuje 26,12 % z jejich celkové výše, která by byla v případě plného úspěchu žalobkyně , částka, (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 63,06 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 36,94 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky , částka, za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., z částky , částka, za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t. a z částky , částka, za účast na jednání soudu dne , datum, dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky , částka, ve výši , částka, . Odměna za doplnění žaloby ze dne , datum, přiznána nebyla, neboť argumentace zde uvedená měla a mohla být obsažena již v samotné žalobě.

71. Lhůtu k plnění soud žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní pariční lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená pariční lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční pariční lhůty ke splnění tímto rozsudkem uložených povinností (§ 160 o.s.ř.).