28 C 234/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 568 066,49 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě do 1 měsíce ode dne právní moci tohoto rozsudku částku ve výši , částka, s úrokem z prodlení z částky , částka, v zákonné výši 12 % ročně za období od , datum, do zaplacení.

II. Zamítá se žaloba co do nároku na zaplacení částky , částka, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, , s úrokem z prodlení z částky , částka, za období od , datum, do zaplacení v zákonné výši 12,75 % ročně, s úrokem ve výši 8,7 % ročně z částky , částka, za období od , datum, do zaplacení a s úrokem ve výši 8,7 % ročně z částky , částka, za období od , datum, do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši , částka, , a to ve lhůtě do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, sídlem , adresa, (dále jako „právní předchůdkyně žalobkyně“ nebo „banka“) s žalovaným uzavřeli dne , datum, (v žalobě je datum uzavření smlouvy uvedeno nesprávně dne , datum, ) smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku ve výši , částka, na úvěrový účet č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal splácet právní předchůdkyni žalobkyně čerpaný úvěr v pravidelných měsíčních splátkách spolu s úroky ve výši 8,99 % p.a. a poplatky dle Sazebníku , právnická osoba, ., přičemž byl povinen udržovat na účtu dostatek prostředků. Smlouva umožňovala bance připisovat úroky k jistině a v případě prodlení účtovat zákonný úrok z prodlení, smluvní pokuty a další poplatky. Vzhledem k tomu, že žalovaný své povinnosti neplnil, banka po opakovaných výzvách dne , datum, úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě celého dluhu, který nadále úročila sjednaným úrokem i zákonným úrokem z prodlení. Dluh nebyl uhrazen, a pohledávka byla dne , datum, postoupena žalobkyni, přičemž činila , částka, (jistina, úroky, úrok z prodlení a poplatky). Od postoupení nebylo zaplaceno ničeho, proto žalobkyně požaduje zaplacení jistiny , částka, , kapitalizovaných úroků z prodlení , částka, a kapitalizovaných úroků z úvěru v částce , částka, , poplatků , částka, a dále úroků z úvěru a zákonných úroků z prodlení až do zaplacení. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k plnění předžalobní výzvou ze dne , datum, , avšak bez výsledku.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celou dobu řízení nečinný.

3. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, v podání ze dne , datum, uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z údajů, které žalovaný poskytl v žádosti o úvěr (rodinné, majetkové a pracovní poměry, příjem, výše úvěru). Žalovaný uvedl, že je svobodný, bez vyživovací povinnosti, že žije ve vlastním bydlení bez zástavy, má pracovní poměr na dobu neurčitou a že má dostatečný příjem. Žalovaný uvedl příjem , částka, . Banka tento údaj ověřila kontrolou příchozích transakcí na účtu klienta vedeném u ní, přičemž výpisy potvrdily průměrný příjem žalovaného odpovídající uvedené částce. Banka dále prověřila, že klient ani jeho zaměstnavatel nebyli v době podání žádosti v insolvenčním řízení (kontrola přes Insolvenční rejstřík), ověřila splátkovou morálku klienta prostřednictvím , Anonymizováno, , a z interní evidence zjistila, že klient neměl negativní záznamy (např. podvody, AML, exekuce). Klient deklaroval výdaje , částka, , pročež banka stanovila jeho životní náklady na , částka, pomocí ekonomického modelu, který zohledňuje údaje o klientovi, statistické normativy a interní data. Klient neměl jiné úvěry (ověřeno přes , Anonymizováno, a interní systémy). Splátka nového úvěru činila , částka, , což spolu s životními náklady bylo kryto příjmem klienta – po odečtení splátky mu zůstávalo , částka, na životní výdaje. Banka tak vyhodnotila, že příjem klienta je dostatečný pro splácení úvěru i pokrytí životních nákladů. Po vyhodnocení informací byla uzavřena úvěrová smlouva. Doplnění žalobkyně se opírá i o judikaturu (rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97 a Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č.j. 12 Co 367/2020-170), která dle názoru žalobkyně potvrzuje, že poskytovatel úvěru v obdobných případech splnil výše popsaným způsobem povinnost odborného posouzení dle zákona č. 145/2010 Sb., a že pravdivost údajů je odpovědností žadatele. Současně žalobkyně doplnila přehledovou tabulku, dle níž žalovaný na svůj dluh zaplatil celkem částku , částka, .

4. Soud z listin předložených žalobkyní ve věci zjistil následující skutkový stav:

5. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru (oproti tvrzení v žalobě, kde je uvedeno datum , datum, ), na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši , částka, . Smluvní strany se dohodly na úrokové sazbě ve výši 8,99 % ročně a RPSN ve výši 9,51 %. Žalovaný se zavázal úvěr splatit do , datum, , a to v měsíčních splátkách ve výši , částka, . (Smlouva o úvěru ze dne , datum, ).

6. Právní předchůdkyně žalobkyně prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Vycházela přitom jednak z údajů uvedených žalovaným, kdy žalovaný deklaroval, že jeho měsíční příjem činí , částka, , a že jeho měsíční výdaje činí , částka, ; banka proto výdaje žalovaného vypočetla na základě interního modelu pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Tímto způsobem žalobkyně stanovila životní náklady žalovaného na , částka, . Splátka nového úvěru činila , částka, , což spolu s životními náklady bylo kryto příjmem klienta – po odečtení splátky mu zůstávalo , částka, na životní výdaje. Banka tak vyhodnotila, že příjem klienta je dostatečný pro splácení úvěru i na pokrytí jeho životních nákladů. Žalovaný tak byl bankou vyhodnocen jako úvěruschopný. (Dokument označený jako „Posouzení úvěruschopnosti klienta“ bez datace).

7. V období od , datum, do , datum, bylo na účet žalovaného připsáno celkem , částka, a odepsáno bylo celkem , částka, . V období od , datum, do , datum, bylo na účet žalovaného připsáno celkem , částka, a odepsáno bylo celkem , částka, . V období od , datum, do , datum, bylo na účet žalovaného připsáno celkem , částka, a odepsáno bylo celkem , částka, . V období od 1. 6. do , datum, bylo na účet žalovaného připsáno celkem , částka, a odepsáno bylo celkem , částka, . V období od , datum, do , datum, bylo na účet žalovaného připsáno celkem , částka, a odepsáno bylo celkem , částka, . V období od , datum, do , datum, bylo na účet žalovaného připsáno celkem , částka, a odepsáno bylo celkem , částka, . V období od , datum, do , datum, bylo na účet žalovaného připsáno celkem , částka, a odepsáno bylo celkem , částka, . V období od , datum, do , datum, bylo na účet žalovaného připsáno celkem , částka, a odepsáno bylo celkem , částka, . V období od , datum, do , datum, bylo na účet žalovaného připsáno celkem , částka, a odepsáno bylo celkem , částka, . V období od , datum, do , datum, bylo na účet žalovaného připsáno celkem , částka, a odepsáno bylo celkem , částka, . V období od , datum, do , datum, bylo na účet žalovaného připsáno celkem , částka, a odepsáno bylo celkem , částka, . Žalovanému byla také pravidelně každý měsíc na bankovní účet připisována částka v rozmezí 15 000 – , částka, od spol. , právnická osoba, (výpisy z účtu žalovaného za období od listopadu 2021 do října 2022).

8. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením úvěru, o čemž žalobkyně vyrozuměla žalovaného dne , datum, a upozornila jej, že pokud dlužnou částku neuhradí do , datum, , bude úvěr zesplatněn. Jelikož žalovaný ani přes výzvu žalobkyně dlužnou částku neuhradil, žalovaná úvěr ke dni , datum, zesplatnila, o čemž žalovaného vyrozuměla dopisem ze dne , datum, . (Výzva k úhradě dlužné částky z , datum, , Výzva k okamžitému zaplacení dluhu ze dne , datum, ).

9. Žalovaný uhradil žalobkyni z titulu předmětné úvěrové smlouvy celkovou částku ve výši , částka, . (Přehled ze dne , datum, týkající se uhrazených splátek úvěru a jeho nesplacené části, tabulka uhrazených splátek).

10. Inkriminovaná pohledávka ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, (s účinností od , datum, ) právní předchůdkyní žalobkyně postoupena na žalobkyni. O této skutečnosti byl žalovaný informován písemným oznámením ze dne , datum, . (Smlouva o postoupení pohledávek z , datum, , Oznámení o postoupení pohledávky z , datum, , Seznam postoupených pohledávek, Podací lístek ze dne , datum, ).

11. Dne , datum, žalobkyně zaslala žalovanému dopis označený jako výzva k plnění, v němž žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši , částka, , a to ve lhůtě do , datum, (Předžalobní výzva z , datum, a podací lístek z téhož dne).

12. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

13. Žalovaný je občanem Vietnamské socialistické republiky s bydlištěm na území České republiky. V daném případě jde tedy o věc s tzv. cizím (mezinárodním) prvkem, v níž je soud povinen zkoumat svou mezinárodní příslušnost. Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních ustanovení o věcné a místní příslušnosti v dané neupravuje. Soud tak s odkazem na ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, aplikoval nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), konkrétně pravidlo příslušnosti v čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení. Žalovaný měl poslední známé bydliště na území České republiky ve smyslu českého práva, na které odkazuje čl. 62 nařízení Brusel I bis. Dána je proto mezinárodní příslušnost českého soudu. Rozhodným právem je v tomto řízení právo české, a to ve smyslu čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

14. Žaloba je důvodná pouze z části.

15. Mezi žalovaným a bankou byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla banka žalovanému finanční prostředky. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení spolu s příslušenstvím.

16. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“19. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

20. Soud tedy v návaznosti na výše uvedené zkoumal, zda banka posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele i z dalších databází a zdrojů. Z pohledu soudu právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného dostatečně nezkoumala (zejména z hlediska výdajové složky žalovaného), resp. žalobkyně nic takového (přes výzvy soudu) neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů, nájemní smlouvy apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.

21. Po provedeném dokazování lze konstatovat, že příjmovou složku žalovaného banka dostatečně ověřila na základě výpisů z účtu žalovaného, z něhož v rozhodné době bezprostředně před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy vyplýval pravidelný měsíční příjem žalovaného v rozmezí , částka, Co se týče výdajové složky žalovaného, právní předchůdkyně žalobkyně se však spolehla výhradně na svůj (z hlediska vstupních hodnot a konkrétních výpočtů a jejich výstupů blíže nijak nespecifikovaný) interní model, aniž by po žalovaném vyžádala jakoukoli konkretizaci jeho reálných výdajů (údaje o výdajích na bydlení, údaje o případné vyživovací povinnosti, apod.). Posouzení výdajů spotřebitele je pak nutné provést vždy. Této povinnosti se není dle názoru soudu možné vyhnout ani při výrazně nadprůměrných příjmech spotřebitele, neboť lze logicky dovodit, že by takový spotřebitel nepotřeboval uzavřít úvěrovou smlouvu, kdyby neměl kromě vysokých příjmů také vysoké výdaje. V tomto případě navíc žalovaný nikterak nadprůměrné příjmy neměl (ba naopak) a jeho reálné výdaje se dle doložených výpisů z jeho účtu pohybovaly v řádech desetitisíců Kč měsíčně (viz bod 7. odůvodnění tohoto rozsudku), tj. výrazně nad částkou výdajů žalovaného stanovenou (přes výzvu soudu) nepřezkoumatelným a nekonkretizovaným výpočtem banky na částku , částka, . V některých měsících výdaje žalovaného příjmy také překračovaly, avšak těmto rizikovým faktorům banka nevěnovala žádnou pozornost. Banka se také nijak nevěnovala posouzení výdajů žalovaného souvisejících s bydlením, které jsou signifikantním výdajem spotřebitele a z toho důvodu by jim měl poskytovatel úvěru věnovat pozornost a ověřit je prostřednictvím dokladů [viz také FLÍDR, Jan. Ověření příjmů a výdajů při posouzení úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení. Právní rozhledy [online]. 2022, č. 10; dostupné z: www.beck-online.cz], což se však v tomto případě nestalo – banka si žádné podklady k výdajům žalovaného na bydlení nevyžádala a vůbec tedy reálné výdaje žalovaného na bydlení (ani jakékoliv jeho další reálné výdaje) nemohla zohlednit, ani je v rámci svého interního modelu případně porovnat s údaji statistickými. Banka z hlediska hodnocení výdajové složky žalovaného vyšla pouze ze zmiňovaného interního modelu, aniž by bylo konkretizováno, jaké vstupní hodnoty byly ve výpočtu tímto interním modelem vůbec zohledněny a jaká konkrétní statistická data byla předmětem tohoto srovnávacího výpočtu. Banka v ohledu výdajů žalovaného nijak nevycházela ani z výpisů z účtu žalovaného, ačkoliv je měla k dispozici a měla tak o reálných výdajích žalovaného detailní přehled.

22. Vzhledem k tomu, jak vysoký úvěr byl žalovanému poskytován (, částka, ), a s ohledem na to, jak vysoký byl v tomto případě DSTI index (49,4 %, přičemž doporučená hodnota tohoto indexu je max. 40 %; DSTI – Zvládnu splácet? - Česká národní banka), tedy bylo dle názoru soudu případné očekávat od banky zvýšenou míru obezřetnosti při ověření schopnosti žalovaného úvěr splácet a alespoň minimální snahu o zjištění reálných výdajů souvisejících (alespoň) s bydlením žalovaného, avšak banka se ani nepokusila tyto výdaje objektivizovat a postupovala účelově tak, aby mohla žalovanému úvěr v každém případě poskytnout, neboť výdaje žalovaného vypočetla vztažmo k jeho příjmům jakýmsi modelem, ohledně něhož nebylo konkretizováno (přes výzvu soudu) ani to, s jakými konkrétními statistickými údaji tento model pracoval, jak již bylo výše zmíněno. Vypočtená částka výdajů žalovaného (, částka, měsíčně) pak téměř koresponduje se součtem částek životního a existenčního minima pro rok 2022 (, částka, + , částka, ; Životní minimum 2022 - online kalkulačka od , datum, do , datum, | Kurzy.cz) pročež má soud za to, že v zásadě žádné jiné hodnoty, nežli právě pouze životní a existenční minimum, v interním výpočtu banky ani zohledněny nebyly, což je z hlediska zjištění výdajů alespoň rámcově odpovídajícím reálnému hospodaření fyzických osob v aktuální době zcela dle názoru soudu nedostatečné.

23. Co se týče výdajové stránky žalovaného, právní předchůdkyně žalobkyně se tedy spolehla výhradně na svůj interní model, aniž by po žalovaném vyžádala jakoukoli specifikaci jeho výdajů (nájemní smlouvu, vyživovací povinnosti apod.). Právní předchůdkyně žalobkyně tak zcela rezignovala na zjištění alespoň rámcově reálné výdajové stránky žalovaného (což výše odkazovaná a citovaná judikatura a legislativa podmiňuje zjištěním konkrétních údajů od spotřebitele a jejich ověřením), přičemž v takovém případě nelze postup banky shledat za řádné ověření úvěruschopnosti žalovaného. Takový závěr ostatně vyplývá též např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , dle něhož: „…Neobstojí úvaha odvolacího soudu, že předchůdkyně žalobkyně – banka řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, vycházela-li pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích osob žijících ve společné domácnosti uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu. Podle zjištění soudu prvního stupně šlo o zohlednění pouze statistických nástrojů – tzv. „předpokládaného příjmu“, výdajů na bydlení (, částka, ) a životního minima (, částka, ).“24. Žalobkyně pak sice soudu vztažmo k problematice prověření úvěruschopnosti žalovaného předložila dokument označený jako „Posouzení úvěruschopnosti klienta“, avšak tento dokument není nijak datován, ani není verifikován žalovaným, což znemožňuje ověřit, zda byl vůbec vyhotoven před uzavřením úvěrové smlouvy. Dokument navíc neobsahuje přezkoumatelný interní výpočet výdajové složky žalovaného, zejména s uvedením použitých statistických údajů a důvodů, proč nebyly z hlediska výdajů zohledněny výpisy z účtu žalovaného, když je žalobkyně měla k dispozici (zvláště za situace, kdy žalovaný deklaroval výdaje v nulové výši, což nemohlo odpovídat realitě, a což ani v nejmenším neodpovídalo ani výdajům žalovaného vyplývajícím z výpisů z jeho účtu). Právní předchůdkyně žalobkyně sice disponovala výpisy z účtu žalovaného za období cca rok před žádostí o úvěr, avšak tyto zohlednila toliko pro ověření příjmů tvrzených žalovaným. Z bankovního účtu žalovaného pak v rozhodné době odcházely měsíčně částky v rozmezí , částka, , přičemž v měsících leden, únor, březen, květen a červen 2022 převyšovala odčerpaná částka z účtu žalovaného jeho příjem na totožný účet. Pravidelný příjem žalovaného z pracovní činnosti byl navíc dalece podprůměrný (, částka, měsíčně) a s ohledem na vysoké částky odčerpávané z jeho účtu tedy dle názoru soudu existovaly důvodné pochybnosti o tom, zda bude žalovaný schopen splácet tak vysoký úvěr, jaký mu byl poskytnut. Tyto indicie však právní předchůdkyně žalobkyně nijak nezohlednila, a spolehla se stran výdajové stránky výhradně na svůj interní model pracující s diametrálně nižšími částkami. Takové ověření úvěruschopnosti žalovaného stran jeho výdajové složky soud vyhodnotil jako nedostatečné.

25. K posouzení úvěruschopnosti soud taktéž podotýká, že se věřitel nemůže spokojit pouze s tvrzením dlužníka stran jeho příjmů a výdajů, ale tyto musí i objektivně ověřit, jak uvedl i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“ Banka však stran výdajů žádné konkrétní informace vůbec nezjišťovala, natož aby je nějak fakticky prověřila.

26. Zohlednit je v této věci třeba také to, že žalobkyně sice tvrdila, že banka žalovaného před uzavřením inkriminované úvěrové smlouvy podrobně lustrovala v registru CCB a dalších databázích, avšak k tomuto tvrzení nepředložila žádné důkazy (konkrétní záznamy o lustracích provedených před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy apod.). Z předloženého dokumentu označeného jako „Posouzení úvěruschopnosti klienta“ toliko vyplývá, že požadavek do systému , Anonymizováno, měl být zadán dne , datum, – není však patrný výsledek dotazu, ani to, zda se požadavek týkal osoby žalovaného. Žalobkyně tedy (přes výzvu soudu) neprokázala ani to, že by tyto tvrzené lustrace žalovaného před poskytnutím úvěru vůbec proběhly.

27. Zdejší soud také připomíná rozhodnutí Soudního dvora EU č. C755/22 ze dne 11. 1. 2024, dle něhož mj. „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ I pokud by tedy byl úvěr dlouhodobě splácen či úplně splacen, nelze v případě neprověření úvěruschopnosti úvěrovaného dle názoru zdejšího soudu vycházejícího z odkazovaného rozhodnutí Soudního dvora EU dojít k závěru, že úvěrová smlouva není v důsledku nedostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele absolutně neplatná: „Z toho vyplývá, že s výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, nebrání zásada proporcionality tomu, aby se členský stát rozhodl sankcionovat porušení vnitrostátních ustanovení provádějících článek 8 směrnice 2008/48 neplatností úvěrové smlouvy a zánikem nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků, i když spotřebitel v důsledku tohoto porušení neutrpěl škodlivé následky.“28. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

29. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

30. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

31. Soud tedy uzavírá, že má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému vyplacena částka ve výši , částka, . Žalovaný se zavázal ke splacení uvedeného úvěru v měsíčních splátkách po , částka, , kdy úroková sazba byla stanovena na 8,99 % ročně a RPSN na 9,51 %. Žalovaný z titulu úvěrové smlouvy uhradil celkem , částka, .

32. V řízení však nebylo přes opakované výzvy soudu (jak písemné, tak i ústní poskytnuté při jednání ve smyslu ust. § 118a občanského soudního řádu) prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně ve vztahu k předmětné úvěrové smlouvě dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni, na kterou pohledávka z titulu dané smlouvy přešla, v plné výši přiznat ani žalobou uplatněné úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ).

33. Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla bankou poskytnuta částka ve výši , částka, , žalovaný pak z titulu úvěrové smlouvy uhradil částku ve výši , částka, . Co do částky , částka, se tak žalovaný na úkor žalobkyně, na kterou pohledávka z titulu inkriminované úvěrové smlouvy platně a účinně přešla, o čemž byl žalovaný vyrozuměn (srov. ust. § 1879 a násl. o.z.), bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni nevydal. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení žalobkyni vydal.

34. Splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení pak není zákonem stanovena a není-li určena ani dohodou účastníků, považuje se za den splatnosti den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z dosud nevrácené části bezdůvodného obohacení tedy byla žalovanému uložena ode dne následujícího po dni, kdy byl žalovaný vyzván k plnění předžalobní výzvou, a to v souladu s ust. § 1968 a § 1970 o.z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. V dopisu ze dne , datum, žalobkyně žalovaného vyzvala, aby uhradil celkový dluh, a to do , datum, ; ode dne následujícího je tedy s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení. Soud tak žalobkyni přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení od tohoto data.

35. Co do zbytku uplatněného nároku soud z důvodu absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, , přičemž tato částka představuje 59,88 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 79,94 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 20,06 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky , částka, za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., z částky , částka, za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t. a z částky , částka, za účast na jednání soudu dne , datum, dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 13 odst. 4 a. t. a DPH v sazbě 21 % z částky , částka, ve výši , částka, . Odměna za doplnění žaloby ze dne , datum, přiznána nebyla, neboť argumentace zde uvedená měla a mohla být obsažena již v samotné žalobě.

37. Lhůtu k plnění soud žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní pariční lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená pariční lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční pariční lhůty ke splnění tímto rozsudkem uložených povinností (§ 160 o.s.ř.).