28 C 235/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená anonymizováno údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 33 268 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 24 700 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 6 345 Kč, úroku z prodlení v zákonné výši 11,75 % ročně z částky 31 045 Kč za období od 7. 6. 2022 do zaplacení a na zaplacení částky 2 223 Kč.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 701,86 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 10. 5. 2023 domáhala po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním uzavřené mezi účastníky řízení dne 7. 4. 2022. Na základě smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 24 700 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splatit společně se sjednaným příslušenstvím, tedy s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 180 Kč a s poplatkem za sjednanou službu [anonymizováno] ve výši 165 Kč. Žalované byly dne 7. 4. 2022 na základě smlouvy poskytnuty finanční prostředky ve výši 24 700 Kč. Žalovaná jedenkrát požádala o odklad splatnosti o 30 dní. Splatnost úvěru tedy nastala dne 6. 6. 2022. Žalovaná na úvěr neuhradila ničeho. Žalobkyně požaduje zaplacení jistiny úvěru ve výši 24 700 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 6 180 Kč a poplatek za službu [anonymizováno] ve výši 165 Kč, celkem tedy 31 045 Kč. Pro případ prodlení se žalovaná dále zavázala uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení, této smluvní pokuty se žalobkyně domáhá za období od 7. 6. 2022 do 5. 9. 2022, tedy ve výši 2 223 Kč. Žalobkyně se též domáhá zákonného úroku z prodlení z částky 31 045 Kč. Žalovaná ničeho neuhradila, ani po zaslání předžalobní výzvy ze dne 10. 3. 2023.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala nečinná.

3. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a zákona č. 99/1964 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili, když nesdělili svůj nesouhlas s tímto postupem k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř.

4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

5. Dne 7. 4. 2022 byla mezi účastníky řízení uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru s možností postupného čerpání, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované jako spotřebiteli úvěr v celkové výši 24 700 Kč, který byl čerpán jednorázově téhož dne. Úvěr byl žalované uhrazen převodem na její bankovní účet, jehož číslo bylo uvedeno ve smlouvě. Žalovaná se zavázala žalobkyni peníze vrátit do 7. 5. 2022 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 180 Kč a s poplatkem za službu [anonymizováno] ve výši 165 Kč. Pro případ prodlení s úhradou se žalovaná zavázala uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení a dále se zavázala uhradit náklady spojené s upomínáním ve výši dle sazebníku poplatků. Informace o spotřebitelském úvěru byly žalované poskytnuty prostřednictvím formuláře o spotřebitelském úvěru. (zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním ze dne 7. 4. 2022 včetně všeobecných obchodních podmínek, sazebníku poplatků, souhlasu se zpracováním osobních údajů, fotografie zadní strany občanského průkazu žalované, popisu základních vlastností spotřebitelského úvěru, přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalované, z výpisu z účtu žalované a printscreenu transakce provedené žalobkyní na účet žalované).

6. Před uzavřením smlouvy měla žalobkyně posuzovat úvěruschopnost žalované dle interní metodiky ČNB, s názvem„ obecné principy posuzování a filozofie společnosti“. Žalovaná měla v době posuzování úvěruschopnosti žít ve společné domácnosti s dalšími třemi osobami – z toho dva členové domácnosti žalované mohli hospodařit s jejím příjmem a dva další nebyli ekonomicky aktivní. Výše čistého měsíčního příjmu žalované měla činit 19 876 Kč. Žalobkyně ve výpisu uvedla, že tato výše příjmu měla být z její strany ověřena. Z výpisu ani jiných důkazů předložených žalobkyní však nevyplývá, jakým způsobem k tomuto ověření mělo dojít, a zejména z jakých listin či jiných informačních nosičů žalobkyně výši příjmu skutečně ověřila. Stejným způsobem rezignovala žalobkyně i na ověřování žalovanou tvrzené výše jejích pravidelných měsíčních výdajů ve výši 5 000 Kč. Výdaje domácnosti žalované pak byly stanoveny výpočtem na částku 5 495 Kč, disponibilní příjem žalované pak byl tímto způsobem stanoven ve výši 9 500 Kč. Jako rezervu pro výdaje žalované byla stanovena částka 1 050 Kč (zjištěno z obecných principů posuzování a filozofie společnosti, výpisu o posouzení úvěruschopnosti, výpisu z běžného účtu žalované od [právnická osoba] [anonymizováno] za období od 26. 11. 2021 do 3. 7. 2021, autorizace ověření totožnosti ze dne 7. 4. 2022).

7. Žalovaná úvěr ve sjednaném termínu ani později nevrátila.

8. Žalobkyně zaslala před podáním žaloby dne 10. 3. 2023 žalované výzvu k úhradě částky 36 754,51 Kč jakožto dluhu a částky 9 907,48 Kč jakožto nákladů právního zastoupení; oboje měla žalovaná uhradit ve lhůtě do tří dnů. Žalovaná však ničeho neuhradila ani na základě této výzvy (zjištěno z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 10. 3. 2023 včetně poštovního podacího lístku ze dne 10. 3. 2023).

9. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav posoudil následovně:

10. Žaloba je důvodná pouze zčásti.

11. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byly žalované poskytnuty finanční prostředky. Žalovaná čerpala uvedený úvěr a zavázala se jej uhradit společně s výše popsanými poplatky a úroky, což nesplnila.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit.

15. Soudní dvůr EU ve svém rozsudku č. C -679/18, ze dne 5. 3. 2020, uvedl, že je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 16. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C -679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

17. Z výše uvedeného se podává, že bez ohledu na ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele: uvedený závěr vyplývá též z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. není ustanovením, které lze v otázce posouzení úvěruschopnosti aplikovat, neboť v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES a nikoliv podle § 87 zákona č. 250/2016 Sb. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (není tedy pravdou, že by neprokázání splnění povinnosti k ověření úvěruschopnosti spotřebitele nezpůsobovalo absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, jak tvrdí žalobkyně v doplnění žaloby ze dne 27. 10. 2022).

18. Z judikatury českých soudů pak také vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, [příjmení], BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

19. V tomto kontextu soud dodává, že usnesením č. j. 28 C 235/2023-14 žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a důkazů o tom, zdali a jak byla před uzavřením úvěrové smlouvy úvěrujícím subjektem v případě žalované zkoumána úvěruschopnost žalované a zda a jak byly posouzeny údaje poskytnuté před uzavřením smlouvy žalovanou.

20. Žalobkyně na základě této výzvy v podání ze dne 2. 11. 2023 písemně sdělila, že úvěruschopnost žalované posuzovala výhradně na základě informací získaných od žalované (to bylo zjištěno i z předložených důkazů). Žalovaná měla být před uzavřením smlouvy lustrována v různých registrech (konkrétně v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, registru TelcoScore, registru hledaných osob Policie České republiky, registru politicky aktivních osob (registr Starostové), katastru nemovitostí a v registru„ sankční seznamy“), což však žalobkyně žádným důkazem nepodložila. Žalobkyně na výzvu soudu odkázala na výpis autorizace ověření totožnosti žalované ze dne 7. 4. 2022. Z výpisu pak mělo být dle názoru žalobkyně patrné, že ke dni uzavření úvěru žalobkyně prostřednictvím licence AISP nahlédla na osobní účet žalované č. [bankovní účet]. Tímto náhledem měla žalobkyně dle podání ze dne 2. 11. 2023 ověřit tvrzenou výši příjmu žalované ve výši 19 876 Kč. Žalobkyně však reálný výpis z účtu žalované k datu 7. 4. 2022 soudu v tomto řízení nepředložila; žalobkyně tedy soudu předložila pouze nepodložené tvrzení, že měla do výpisu z tohoto účtu dne 7. 4. 2022 nahlédnout. Žalobkyně k samotnému podání ze dne 2. 11. 2023 předložila výpis z výše uvedeného účtu za období 26. 11. 2021 do 3. 7. 2021, tedy za období o více jak 16 měsíců předcházející době poskytnutí úvěru. Náhled na účet měl být přitom realizován prostřednictvím služby poskytované litevskou společností K UAB, reg. č. 304852516. Soud má v této souvislosti za to, že výpis z účtu, který byl soudu předložen, není s ohledem na své časové ohraničení pro posouzení úvěruschopnosti žalované před sjednáním předmětné úvěrové smlouvy nikterak relevantní, a že žalobkyně z tohoto výpisu nemohla úvěruschopnost žalované adekvátně prověřit. Žalobkyně tak soudu, jak řečeno výše, nedoložila žádné dokumenty, které by prokazovaly, že při ověřování úvěruschopnosti žalované žalobkyně skutečně vycházela z relevantních a reálných údajů, a to zejména ve vztahu k tvrzeným příjmům a výdajům žalované – tyto žalovanou tvrzené informace o její bonitě žalobkyně nijak neověřila a bezvýhradně se na tato tvrzení spolehla, což soud z hlediska prověřování úvěruschopnosti žalované pokládá za postup nedostačující a nevyhovující výše odkazované judikatuře a legislativě.

21. Na základě výše popsaných důkazů předložených žalobkyní soud dospěl k jednoznačnému závěru, že úvěruschopnost žalované v tomto případě dostatečně zkoumána nebyla, a to zejména proto, že úvěrující subjekt rezignoval na dostatečné ověření údajů poskytnutých žalovanou a na zkoumání a ověření reálných příjmů a výdajů žalované (tento závěr je rozveden výše). Vzhledem k tomu rozhodl soud v této věci dle ust. § 115a o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, při kterém by žalovanou opakovaně poučil, a to ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. – takovéto poučení by totiž závěry soudu vygenerované z předložených důkazů nemohly nijak zvrátit.

22. Dle § 588 věty prvé o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

23. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., platí, že„ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 24. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

25. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

26. Jak bylo uvedeno výše, soud má za prokázané, že žalovaná se žalobkyní uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalované vyplacena celková částka 24 700 Kč, kterou žalovaná nevrátila. V řízení ovšem nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni přiznat ani úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalované byla žalobkyní poskytnuta částka v celkové výši 24 700 Kč, žalovaná pak na tento dluh neuhradila ničeho. Co do částky 24 700 Kč se tak žalovaná na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatila, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni nevydala. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalované uložil, aby tuto bezdůvodné obohacení žalobkyni vydala. Co do zbytku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (konstatované z důvodu neprověření úvěruschopnosti žalované) výrokem II. žalobu zamítl. Z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku není možno žalobkyni přiznat ani nárokovanou smluvní pokutu v částce 2 223 Kč.

27. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalované, neposuzoval již soud výši RPSN v celkové sazbě 1431,31 %, z níž není patrné, jaká by byla celková výše poplatků za sjednání úvěru v případě jeho ročního splácení. K objasnění této skutečnosti soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 14. 12. 2023, č. j. 28 C 235/2023-27. Žalobkyně však na tuto výzvu nikterak nereagovala. Soud má však již na základě hodnoty RPSN za to, že úrok byl nadměrně vysoký a tedy lichevní, což z pohledu soudu taktéž způsobuje absolutní neplatnost úvěrové smlouvy jako celku (viz ust. § 1813 odst. 1 o.z., ust. § 576 o.z., ust. § 577 o.z. a ust. § 588 věty prvé o. z.

28. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož:„ Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

29. Vzhledem k tomu, že žalovaná byl v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jejím možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalované stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovanou velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti).

30. V návaznosti na vše výše uvedené a na citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 bylo tedy v souzené věci případné zamítnout i celý nárok žalobkyně na úhradu poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 180 Kč (viz výrok II. tohoto rozsudku) a nepřiznat žalobkyni ani nárok na úrok z prodlení v zákonné výši (přiznána tedy byla pouze nesplacená část jistiny). Nárok na toto příslušenství by žalobkyni případně svědčil až za období po uplynutí jednoměsíční lhůty od právní moci tohoto rozsudku, kterou zdejší soud v tomto řízení stanovil jako pariční lhůtu a zároveň jako okamžik splatnosti nesplacené části jistiny ve výši 24 700 Kč.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 701,86 Kč, přičemž tato částka představuje 48,5 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 74,25 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 25,75 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 331 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 33 268 Kč sestávající z částky 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 500 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč.

32. Písemné podání ze dne 2. 11. 2023 pak z pohledu soudu není účelným nákladem řízení. Veškeré v něm uvedené informace stran prověřování úvěruschopnosti žalované dle názoru soudu jednak mohly a měly být uvedeny již v podané žalobě (zvláště pak za situace, kdy je žalobkyně v tomto řízení zastoupena advokátních kanceláří, jejíž pracovníci si jsou zcela jistě vědomi toho, jaké požadavky jsou ohledně zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele mj. v české zákonné úpravě kladeny na úvěrující subjekty, a taktéž toho, jaké dokazování je v tomto směru povinen z úřední povinnosti provádět soud). V předmětném podání ze dne 2. 11. 2023 nebyly dle soudu obsaženy žádné poznatky, které by nemohly být vtěleny již do samotné žaloby. Nejedná se také o nikterak právně či skutkově složitou věc. Navíc nelze také odhlédnout od toho, že žalobkyně v tomto podání netvrdila ničeho, co by mohlo odůvodnit závěr, že by byla v tomto případě adekvátně zkoumána úvěruschopnost žalované, a neoznačila v tomto ohledu ani žádné relevantní důkazy. Z pohledu soudu se tak v tomto směru jedná o neúčelné vrstvení úkonů právní služby a přiznání nákladů právního zastoupení za toto písemné podání ze dne 2. 11. 2023 by vedlo k neproporcionálnímu a nespravedlivému navýšení dluhu žalované.