28 C 241/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 8 501 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 000 Kč za období od [datum] do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do nároku na zaplacení částky 5 501 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 900 Kč za období od [datum] do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhá po žalovaném zaplacení částky 8 501 Kč s příslušenstvím z titulu rámcové smlouvy o úvěru č. [anonymizována tři slova] ze dne [datum] a z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum]. Na základě těchto smluv byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 3 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit do [datum] a to včetně sjednaných úroků ve výši 900 Kč. Žalovaný úvěr nesplatil a ode dne [datum] se s jeho úhradou nachází v prodlení. Žalobkyně se dále domáhala smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 3 900 Kč za období od [datum] do zaplacení a nahrazení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 3 101 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednání nařízenému na den [datum] se žalovaný nedostavil. Soud konstatuje, že předvolání k jednání bylo žalovanému doručeno do datové schránky dne [datum] – omluvu žalovaného ze dne [datum], odůvodněnou tím, že se v den jednání jako řidič kamionu nebude nacházet v České republice, není možné akceptovat jako včasnou a řádně doloženou. Předvolání bylo žalovanému doručeno téměř dva měsíce před konáním jednání a žalovaný taktéž nikterak nedoložil, že se v den konání jednání skutečně nachází v zahraničí a že má skutečně nenadálé pracovní povinnosti, kvůli nimž se nemůže k jednání dostavit a o nichž by ještě [datum] (tj. ke dni jeho omluvy) nevěděl. Žalobkyně se na jednání taktéž nedostavila, ačkoliv předvolání jí bylo řádně doručeno dne [datum] (z jednání se žalobkyně omluvila dne [datum]). Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Po provedeném dokazování soud zjistil následující:

4. Dne [datum] byla mezi účastníky uzavřena rámcová smlouva o úvěru č. [anonymizována tři slova], na jejímž základě měly být následně uzavírány jednotlivé smlouvy o úvěru. Při sjednávání této smlouvy byla ověřena identita žalovaného prostřednictvím platby ve výši 1 Kč z jeho účtu na účet žalobkyně (zjištěno z rámcové smlouvy o úvěru č. [anonymizována tři slova] a potvrzení [anonymizováno] banky o provedení konfirmační platby dne [datum]).

5. Žalovaný dodal žalobkyni za účelem ověření jeho úvěruschopnosti výpis z jeho bankovního účtu za měsíc září 2018 a výplatní pásku za měsíc leden 2019. Z výpisu z účtu vyplývá, že zůstatek na účtu žalovaného činil dne [datum] částku 1 108,45 Kč, na účtu byla nastavena jedna platba inkasem ve výši 1 734 Kč s označením„ splátka úvěru“. [ulice] výplata žalovaného vyplacená od Dopravního podniku [anonymizováno] [obec] činila 28 558 Kč. Z výplatní pásky za leden 2019 pak vyplývá, že za tento měsíc činila výplata žalovaného částku 30 427 Kč. Z výplatní pásky naopak nevyplývá, kdo byl v lednu 2019 zaměstnavatelem žalovaného a jaká byla jeho pracovní pozice (zjištěno z výpisu z bankovního účtu žalovaného za září 2018 a výplatní pásky žalovaného za leden 2019, z dokumentu týkajícího se prověřování úvěruschopnosti žalovaného).

6. Dále žalobkyně provedla lustraci na webu [webová adresa], z jejíchž výsledků vyplývalo, že žalovaný byl v minulosti u evidovaných úvěrů ve 37případech v prodlení se splátkou, neměl však žádnou exekuci ani insolvenci. Na základě získaných informací považovala žalobkyně žalovaného za úvěruschopného do částky 9 800 Kč (zjištěno z výpisu z lustrace na webu [webová adresa] a z vysvětlení scoringu).

7. Dne [datum] byla mezi účastníky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 3 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit do [datum] a to včetně sjednaných úroků 900 Kč. Úvěr byl žalovanému vyplacen na jeho účet dne [datum]. Informace o úvěru byly žalovanému poskytnuty prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně (zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] včetně čestného prohlášení, potvrzení o platbě ze dne [datum], screenshotu s informacemi o úvěru, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru).

8. Žalobkyně zaslala před podáním žaloby dne [datum] žalovanému předžalobní výzvu k úhradě částky 13 285 Kč (zjištěno z předžalobní výzvy ze dne [datum] včetně poštovního podacího archu).

9. Výpis z komunikace mezi žalobkyní a žalovaným za období let 2018 – 2022 prokazuje, že žalobkyně žalovaného opakovaně urgovala o zaplacení dlužné částky a také se z něho podává, že žalovaný měl vůči žalobkyni v rozhodném období několik dalších dluhů plynoucích z dalších úvěrových smluv, které se žalobkyní uzavřel – upomínky o zaplacení dlužných částek jsou totiž v několika případech datovány ještě před tím, než byla uzavřena inkriminovaná smlouva [číslo].

10. Soud nehodnotil tyto provedené důkazy: výpis z OR na žalobkyni, e-mail ze dne [datum], výňatek z interního předpisu žalobkyně k posuzování úvěruschopnosti, předžalobní výzva ze dne [datum], e-mail od ČNB, když tyto neprokazují relevantní skutečnosti důležité pro rozhodnutí v této věci s ohledem na níže uvedené právní hodnocení.

11. Provedené důkazy soud hodnotil podle § 132 o. s. ř. a po právní stránce věc posoudil následovně:

12. Mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 3 000 Kč, a to bankovním převodem na účet žalovaného.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Soud konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit.

16. Soudní dvůr EU ve svém rozsudku č. C -679/18, ze dne [datum], rozhodl, že je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 17. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne [datum] v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje rozsudek soudního dvora ze dne [datum], sp. zn. C [číslo] jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

18. Z uvedeného vyplývá, že bez ohledu na ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr též vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne [datum], kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. není ustanovením, které lze v otázce posouzení úvěruschopnosti aplikovat, neboť v tomto směru musí soud postupovat podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES a nikoliv podle § 87 zákona č. 250/2016 Sb.

19. Nalézací soud je tedy povinen zkoumat ex officio, zda žalobkyně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného. Ze žalobkyní předložených důkazů však nevyplývá, že by tuto povinnost dostatečně splnila. Soud má naopak za prokázané, že se žalobkyně splnění této zákonné povinnosti nevěnovala s dostatečnou péčí, když v březnu 2019 při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z výpisu z jeho účtu z měsíce září předcházejícího roku a z jediné výplatní pásky žalovaného za leden 2019. U krátkodobých půjček v nízké hodnotě je přitom nutné vycházet z nejaktuálnějších možných podkladů prokazujících úvěruschopnost, jelikož již žádost o podobnou půjčku nasvědčuje možným akutním finančním problémům žalovaného, které mohou mít původ i ve ztrátě jeho příjmů. Předložená výplatní páska navíc neobsahuje žádné údaje o zaměstnavateli žalovaného a o jeho pracovní pozici. Tyto informace nevyplývají ani z jiných dokumentů předložených žalobkyní. Soud tedy předpokládá, že žalobkyně vůbec neznala subjekt, který měl žalovaného zaměstnávat, a nemohla tak ani nikterak ověřit pravost výplatní pásky za leden 2019. Žalobkyně se toliko spolehla a spokojila s údajem uvedeným žalovaným, který nijak neověřila. Z rozhodnutí Soudního dvora EU sp. zn. C [číslo] nebo z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. 1 As 30/2015 přitom vyplývá, že informace o příjmech spotřebitele je třeba ověřit a nelze se na ně pouze bez dalšího spolehnout, jako tomu bylo v tomto případě.

20. Samotná lustrace žalovaného na webu [webová adresa] pak sama o sobě nepostačuje k dostatečnému ověření úvěruschopnosti žalovaného a naopak z ní vyplývá, že žalovaný měl již v minulosti (konkrétně ve 37 případech) opakovaně problémy plnit své závazky z úvěrových smluv řádně a včas. Žalobkyně tak úvěr žalovanému vyplatila, aniž by splnění podmínky úvěruschopnosti žalovaného ověřila s dostatečnou pečlivostí. Z komunikace mezi žalovaným a žalobkyní navíc vyplývá, že žalovaný měl problémy i se splácením jeho předcházejících dluhů, které vůči žalobkyni měl. Žalobkyně navíc neposoudila ani reálné výdaje žalovaného a jeho dosavadní dluhy.

21. Dle § 588 věty prvé o. z., platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. Dle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Soud má za prokázané, že žalovaný uzavřel se žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu byla vyplacena částka ve výši 3 000 Kč. V řízení ovšem nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C [číslo] ze dne [datum] a usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne [datum] tedy zdejší soud z úřední povinnosti nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně posoudil jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo]. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatil a je proto v souladu s § 2991 o. z. povinen žalobkyni částku 3 000 Kč vydat.

24. O příslušenství pohledávky bylo rozhodnuto v souladu s § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Dle § 1958 odst. 2 o. z. nastala splatnost dluhu žalovaného první den poté, kdy byl vyzván k plnění. Za počátek prodlení však soud určil až den následující po doručení žaloby žalovanému, tedy [datum]. Dřívější výzvy nemohl soud považovat za výzvy k plnění, jelikož se jimi žalobkyně na žalovaném domáhala výrazně vyšších částek, než je ta, která byla tímto rozsudkem žalobkyni přiznána.

25. Z výše popsaných důvodů soud zamítl žalobu v rozsahu popsaném ve výroku II. tohoto rozsudku. Ve zbylé části soud žalobě vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal náhradu nákladů žádnému z účastníků řízení, když procesně úspěšnějšímu žalovanému v důsledku jeho neaktivity žádné náklady nevznikly.

27. Lhůtu k plnění soud žalovanému určil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní pariční lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená pariční lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční pariční lhůty ke splnění tímto rozsudkem uložených povinností (§ 160 o.s.ř.).