28 C 262/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Anonymizováno o Anonymizováno s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, s úrokem z prodlení v zákonné výši 12 % ročně z částky , částka, za období od , datum, do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky , částka, s úrokem z prodlení v zákonné výši kapitalizovaným za období od , datum, do , datum, částkou ve výši , částka, , s kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, za období od , datum, do , datum, , s úrokem z prodlení z částky , částka, za období od , datum, do zaplacení v zákonné výši 12,75 % ročně a s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky , částka, za období od , datum, do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, , reg.č.: , tel. číslo, , prostřednictvím své pobočky , právnická osoba, , IČ: , IČO, (dále jako „právní předchůdkyně žalobkyně“ nebo „banka“)) s žalovaným uzavřeli dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému částku ve výši , částka, jako nezajištěný spotřebitelský úvěr. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr včetně smluvních úroků a poplatků řádně splatit. Celková výše měsíčních splátek byla ujednána tak, že splátka bude ve výši minimálně 5 % z dlužné částky (zaokrouhlené nahoru) evidované na úvěrovém účtu k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, nejméně však , částka, . Splatnost splátek byla sjednána k 17. dni každého měsíce. Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru právní předchůdkyni žalobkyně sdělil údaje k posouzení jeho úvěruschopnosti a k posouzení žádosti o úvěr a dále prohlásil, že souhlasí s tím, aby před schválením a uzavřením smlouvy byla jeho solventnost prověřena v registru dlužníků SOLUS. S účinností ke dni , datum, uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalobkyní smlouvu o postoupení portfolia smluv o úvěrech, čímž přešla pohledávka zažalovaným na žalobkyni. Žalovaný porušil smluvní podmínky tím, že se dostal do prodlení s plněním splátek opakovaně, naposledy s více než dvěma splátkami splatnými do dne zesplatnění úvěru. Žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala k úhradě dlužné částky po splatnosti, avšak žalovaný ani přes tyto výzvy svůj dluh zcela nesplnil. Vzhledem k tomu, že žalovaný dlužné splátky neuhradil, žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného s účinností k , datum, k úhradě dlužné částky ve výši , částka, . Jelikož žalovaný na zesplatňovací dopis žalobkyně adekvátně nereagoval a celý svůj dluh nesplnil, žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce zaslala dne , datum, doporučenou poštou předžalobní výzvu k úhradě celé dlužné částky včetně příslušenství ve výši , částka, . Ani poté žalovaný neuhradil žalobkyni na žalobou uplatněný dluh ničeho.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celou dobu řízení nečinný.

3. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, v podání ze dne , datum, uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z údajů uvedených v žádosti, kde žalovaný deklaroval příjem , částka, , výdaje , částka, a nulové splátky. Banka tyto údaje ověřila a doplnila pomocí interních zdrojů a externích registrů – prověřila insolvenční rejstřík, rejstřík SOLUS, rejstřík CBCB a vlastní interní evidenci, aby vyloučila negativní informace o žalovaném, jako jsou podvody, exekuce či porušení AML pravidel. Výsledky všech lustrací byly negativní. Na základě kombinace údajů zjištěných od žalovaného, statistických dat a normativních nákladů banka stanovila životní náklady žalovaného na , částka, . Nové měsíční splátkové zatížení žalovaného činilo , částka, , a po jeho odečtení z příjmu zůstalo žalovanému , částka, na pokrytí jeho životních potřeb, což bylo bankou vyhodnoceno jako dostatečné pro poskytnutí úvěru. Žalobkyně zdůraznila, že postupovala s odbornou péčí v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., a odkázala na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu i na směrnici 2008/48/ES a pokyny EBA, které neukládají povinnost systematicky ověřovat pravdivost údajů spotřebitele, ale umožňují využití vhodných metod včetně ekonomických modelů. Podle žalobkyně je paušalizace závěrů z judikatury nepřípustná, protože postup při posouzení úvěruschopnosti se liší případ od případu. Uvedla, že její postup odpovídá ustálené rozhodovací praxi, která připouští nahrazení tvrzených výdajů ekonomickým modelem, pokud nejsou vyšší než modelové hodnoty, a že z provedeného šetření nevyplynul žádný důvod pochybovat o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

4. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili: žalobkyně výslovně již v podané žalobě a žalovaný konkludentně, když nesdělil svůj nesouhlas s tímto postupem k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř.

5. Soud z listin předložených žalobkyní ve věci zjistil následující skutkový stav:

6. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu č. , hodnota, o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši , částka, . Smluvní strany se dohodly na úrokové sazbě ve výši 26,28 % ročně a RPSN ve výši 29,69 %. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve splátkách, jejichž výše závisela na výši vyčerpaných peněžních prostředků z úvěrového rámce a výši úhrad (smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ).

7. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně dle svého tvrzení prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Vycházela přitom jednak z údajů uvedených žalovaným, kdy žalovaný uvedl, že jeho měsíční příjem činí , částka, . Měsíční výdaje žalovaný uvedl ve výši , částka, . Dále banka vycházela z interních zdrojů a externích registrů – prověřila insolvenční rejstřík, rejstřík SOLUS, rejstřík CBCB a vlastní interní evidenci, aby vyloučila negativní informace o žalovaném, jako jsou podvody, exekuce či porušení AML pravidel. Tímto způsobem právní předchůdkyně žalobkyně stanovila životní náklady žalovaného na , částka, . Dále banka stanovila maximální hranici poměru splátkového zatížení k příjmu. Nové splátkové zatížení činilo , částka, a takové zatížení posoudila žalobkyně vzhledem k příjmům žalovaného ve výši , částka, měsíčně jako přípustné. Žalovaný tak byl žalobkyní vyhodnocen jako úvěruschopný (nedatovaný a žalovaným nepodepsaný protokol o ověření úvěruschopnosti klienta).

8. Pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni smlouvou o postoupení portfolia smluv o úvěrech s účinností od , datum, . Tato skutečnost byla žalovanému oznámena písemně dopisem ze dne , datum, (notářský zápis ze dne , datum, , dopis ze dne , datum, ).

9. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením úvěru, o čemž banka vyrozuměla žalovaného dne , datum, a upozornila jej, že pokud dlužnou částku neuhradí do , datum, , bude úvěr zesplatněn. Jelikož žalovaný ani přes výzvu žalobkyně dlužnou částku neuhradil, žalovaná úvěr ke dni , datum, zesplatnila, o čemž žalovaného vyrozuměla dopisem ze dne , datum, (poslední výzva k úhradě, dopis k zesplatnění úvěru).

10. Žalovaný uhradil z titulu úvěrové smlouvy č. , hodnota, částku v celkové výši , částka, [výpis transakcí (příloha transakce), historie úvěru (příloha ZUV235)].

11. Dne , datum, žalobkyně zaslala žalovanému dopis označený jako Oznámení o právním zastoupení – výzva k úhradě dluhu, v němž žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši , částka, s příslušenstvím, a to ve lhůtě 5 dní od doručení výzvy. Žalobkyně žalovaného v dopise rovněž upozornila na možnost vymáhání dluhu soudní cestou (předžalobní výzva vč. podacího archu ze dne , datum, ).

12. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

13. Žalovaný je občanem , adresa, s bydlištěm na území Česka. V daném případě jde tedy o věc s tzv. cizím (mezinárodním) prvkem, v níž je soud povinen zkoumat svou mezinárodní příslušnost. Soud s odkazem na ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, aplikoval nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), konkrétně pravidlo příslušnosti v čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení. Žalovaný měl bydliště na území České republiky ve smyslu českého práva, na které odkazuje čl. 62 nařízení Brusel I bis. Dána je proto mezinárodní příslušnost českého soudu. Rozhodným právem je v tomto řízení právo české, a to ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

14. Žaloba je důvodná pouze z části.

15. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla banka žalovanému finanční prostředky ve výši , částka, . Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení spolu s příslušenstvím.

16. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“19. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z , datum, , OPR-, právnická osoba, ., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z , datum, , sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).

20. Zdejší soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost poskytovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí adekvátně prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne , datum, , kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze , právnická osoba, (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). V tomto kontextu soud poukazuje na rozhodnutí Soudního dvora EU č. C-449/13, v jehož odůvodnění je mj. uvedeno, že „[p]ouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K tomuto závěru se v rozhodovací praxi často hlásí mj. i zdejší finanční arbitr (viz např. nález finančního arbitra ze dne , datum, , č. j. FA/SR/SU/829/2018-46).

21. Soud tedy zkoumal, zda právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a zda tyto údaje prověřila a vycházela při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného také z jiných zdrojů, než pouze z deklarací žalovaného. Z pohledu soudu právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného dostatečně nezkoumala, resp. žalobkyně nic takového neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím pracovní smlouvy, výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů, nájemní smlouvy apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr. Banka takovéto požadavky na prověření úvěruschopnosti žalovaného ani v nejmenším nesplnila, neboť neověřila příjem žalovaného, ani se nepokusila zjistit (a potažmo ověřit) jeho reálné výdaje, které by případně mohla porovnat se statistickými daty.

22. Po výzvě soudu k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doplnila, jakým způsobem její právní předchůdkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného a uvedla, že u příjmů vycházela z informací žalovaného a výdaje stanovila na základě tvrzení žalovaného a svého interního modelu a externích registrů. Co se týče příjmové i výdajové stránky žalovaného, právní předchůdkyně žalobkyně se tedy bez dalšího spolehla výhradně na tvrzení žalovaného a svůj interní model, aniž by po žalovaném vyžádala jakoukoli specifikaci jeho příjmů a výdajů (pracovní smlouvu, výplatní pásky, nájemní smlouvu, údaje o případné vyživovací povinnosti apod.). Právní předchůdkyně žalobkyně tak zcela rezignovala na reálné zjištění majetkových poměrů žalovaného a na prověření jeho reálných příjmů a výdajů. V takovém případě nelze postup žalobkyně shledat za řádné ověření úvěruschopnosti žalovaného, neboť „[p]ouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ (rozhodnutí Soudního dvora EU č. C-449/13). Soudem učiněný závěr se ostatně opírá též o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , dle něhož „…Neobstojí úvaha odvolacího soudu, že předchůdkyně žalobkyně – banka řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, vycházela-li pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích … uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu. Podle zjištění soudu prvního stupně šlo o zohlednění pouze statistických nástrojů – tzv. „předpokládaného příjmu“, výdajů na bydlení (, částka, ) a životního minima (, částka, ).“23. K posouzení úvěruschopnosti soud na okraj podotýká, že se věřitel nemůže spokojit pouze s tvrzením dlužníka stran jeho příjmů a výdajů, ale tyto musí i objektivně ověřit, jak stanovil i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne , datum, „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“24. Zohlednit je třeba také to, že žalobkyně sice tvrdila, že banka žalovaného před uzavřením inkriminované úvěrové smlouvy podrobně lustrovala v registru CCB, v registru SOLUS a dalších systémech, avšak k tomuto tvrzení žalobkyně nepředložila žádné důkazy (záznamy o lustracích provedených před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy apod.). Žalobkyně tedy (přes výzvu soudu) neprokázala ani to, že by banka tyto tvrzené lustrace žalovaného před poskytnutím úvěru vůbec provedla. Nedatovaný a žalovaným nepodepsaný „protokol o prověření úvěruschopnosti klienta pro úvěry převzaté od Hello bank!“, jehož se žalobkyně dovolávala jako důkazu o řádném prověření úvěruschopnosti žalovaného, pak nemá žádnou vypovídací hodnotu, a to již ze zmíněných důvodů, že je nedatován (není tedy patrno, zda a kdy byly lustrace žalovaného deklarované v tomto protokolu vůbec provedeny) a že není podepsán žalovaným (žádné údaje, které jsou v této listině obsaženy, tak nejsou žalovaným verifikovány jako údaje, které by bance skutečně sdělil; v této souvislosti lze poukázat i na to, že žalobkyně nedoložila ani žádost žalovaného o předmětný úvěr, tudíž není možno ověřit ani to, jaké údaje vůbec žalovaný v žádosti o úvěr deklaroval, a zda tyto údaje případně odpovídají tvrzením žalobkyně obsaženým v nedatovaném „protokolu o prověření úvěruschopnosti klienta pro úvěry převzaté od Hello bank!“).

25. Zdejší soud také připomíná rozhodnutí Soudního dvora EU č. C755/22 ze dne , datum, , dle něhož mj. „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ I pokud by tedy byl úvěr dlouhodobě splácen či úplně splacen, nelze v případě neprověření úvěruschopnosti úvěrovaného dle názoru zdejšího soudu vycházejícího z odkazovaného rozhodnutí Soudního dvora EU dojít k závěru, že úvěrová smlouva není v důsledku nedostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele absolutně neplatná: „Z toho vyplývá, že s výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, nebrání zásada proporcionality tomu, aby se členský stát rozhodl sankcionovat porušení vnitrostátních ustanovení provádějících článek 8 směrnice 2008/48 neplatností úvěrové smlouvy a zánikem nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků, i když spotřebitel v důsledku tohoto porušení neutrpěl škodlivé následky.“26. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

28. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

29. Soud tedy na podkladě výše uvedeného uzavírá, že má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka ve výši , částka, . Žalovaný se zavázal ke splacení úvěru ve splátkách, které měly představovat minimálně 5 % z dlužné částky (bez čerpání podle specifických podmínek a splácení, nejméně však , částka, . Úroková sazba byla stanovena na 26,28 % ročně a RPSN na 29,69 %. Žalovaný uhradil celkem , částka, .

30. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobkyně ve vztahu ke smlouvě dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne , datum, a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni v plné výši přiznat ani žalobou uplatněné úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a jejích písemných podání pak bylo možno bez pochybností uzavřít, že splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného přes písemnou výzvu soudu v tomto případě prokázáno nebylo, neboť žalobkyně zcela rezignovala na jakékoliv pokusy objektivizovat a zjistit reálné příjmy a výdaje žalovaného. Soud tedy ve věci nenařizoval jednání, během něhož by žalobkyni ohledně problematiky prověřování úvěruschopnosti poučoval dle ust. § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu a rozhodl ve věci se souhlasem účastníků dle ust. § 115a občanského soudního řádu. Nařizování jednání a další výzvy žalované k doplnění tvrzení a důkazů by byly toliko nehospodárným a neekonomickým protahování tohoto řízení, neboť nedostatečnost procesu prověření úvěruschopnosti žalovaného je z žalobkyní předložených listin očividná.

31. Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla právní předchůdkyní žalobkyně (na základě absolutně neplatné úvěrové smlouvy) poskytnuta částka ve výši , částka, . Žalovaný pak právní předchůdkyni žalobkyně, resp. žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, uhradil (na základě absolutně neplatné úvěrové smlouvy) částku ve výši , částka, . Co do částky , částka, se tak žalovaný na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni nevydal. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení žalobkyni vydal.

32. Dále soud konstatuje, že splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena a není-li určena ani dohodou účastníků, považuje se za den splatnosti den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z dosud nevrácené části bezdůvodného obohacení tedy byla žalovanému uložena ode dne následujícího po dni, kdy byl žalovaný vyzván žalobkyní k plnění předžalobní výzvou, a to v souladu s ust. § 1968 a § 1970 o.z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně prokázala, že předžalobní výzvu odeslala žalovanému dne , datum, , a že v této výzvě vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky do 5 dnů od jejího doručení. Dle § 573 o. z. se má za to, že zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Soud tedy posoudil jako den doručení předžalobní výzvy datum , datum, . Žalovaný měl dlužnou částku uhradit do 5 dnů od doručení výzvy, tedy do , datum, . Ode dne následujícího, tedy od , datum, , se tak žalovaný octl v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení žalobkyni. Soud tak žalobkyni přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení od tohoto data.

33. Co do zbytku žalobního nároku soud z důvodu absolutní neplatnosti inkriminované smlouvy o úvěru výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádné ze stran nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Převážně úspěšná byl v tomto sporu žalovaný (úspěch žalovaného ve výši 87,50 % vůči úspěchu žalobkyně ve výši 12,50 %), kterému však náklady tohoto řízení vzhledem k jeho pasivitě nevznikly. Soud tedy rozhodl tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran sporu.

35. Lhůtu k plnění soud žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní pariční lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená pariční lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční pariční lhůty ke splnění tímto rozsudkem uložených povinností (§ 160 o.s.ř.).