28 C 29/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částky 11 514,15 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 000 Kč za období od [datum] ve výši 15 % ročně, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 6 795,62 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 7 795,62 Kč za období od [datum] do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 831,68 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 604,52 Kč, s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč a co do nároku na zaplacení částky 3 679,53 Kč.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] po žalované domáhala zaplacení částky 7 795,62 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 7 795,62 Kč od [datum] do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 831,68 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 604,52 Kč, náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč a dále částky 3 679,53 Kč jakožto smluvní pokuty z prodlení. Žalobu odůvodnila tak, že žalovaná dne [datum] uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] („ [právnická osoba]“) smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě obdržela v hotovosti částku 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit spolu s příslušenstvím úvěru ve výši 12 888 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Splatnost poslední splátky pak připadala na [datum]. Před uzavřením smlouvy o úvěru byla dle tvrzení žalobkyně posouzena úvěruschopnost žalované. Žalovaná úvěr nesplatila řádně a včas do sjednané doby splatnosti, celkově uhradila pouze částku 14 000 Kč. Platby žalované byly alokovány do výše 7 204,38 Kč na jistinu úvěru a do výše 6 795,62 Kč na příslušenství. Ohledně zbývající částky 13 888 Kč (7 795,62 Kč na jistině a 6 092,38 Kč na příslušenství) se žalovaná dostala do prodlení, a to nejpozději dne [datum], tj. po dni splatnosti poslední splátky. Společnosti [anonymizováno] dále vzniklo právo na sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávek z [datum] [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovanou žalobkyni. Postoupení bylo žalované oznámeno jak [právnická osoba] (dopisem dne [datum], tak žalobkyní (dopisem ze dne [datum]). Z postoupených nároků, které dle žalobkyně v souhrnu činí 26 172,31 Kč, žalobkyně podanou žalobu požaduje pouze část. Konkrétně žalobkyně požaduje: -) nesplacenou jistinu ve výši 7 795,62 Kč, -) náhradu nákladů mimosoudního vymáhání pohledávky sestávající z částky 39 Kč za odchozí dopis, -) smluvní pokutu ve výši 3 679,53 Kč podle 4. odstavce smlouvy o úvěru, vypočtenou z jistiny 7 795,62 Kč sazbou 0,1 % denně za období od [datum] do [datum], -) nesplacený kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 393,40 Kč, -) nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 660,24 Kč, -) nesplacené náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 694,16 Kč, -) nesplacený inkasní poplatek ve výši 1 344,58 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala nečinná.

3. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání. V tomto kontextu soud dodává, že usnesením č. j. 28 C 29/2023-14 žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a důkazů o tom, zdali byla před uzavřením úvěrové smlouvy úvěrujícím subjektem v případě žalované adekvátně a dostatečně zkoumána úvěruschopnost žalované a zda a jak byly posouzeny údaje poskytnuté před uzavřením smlouvy žalovanou. Žalobkyně na základě této výzvy v podání ze dne [datum] písemně sdělila, že úvěruschopnost žalované posuzovala zejména na základě informací získaných od žalované. S ohledem na tyto žalovanou poskytnuté informace došla úvěrující společnost k závěru, že je žalovaná schopna úvěr splácet. Tato tvrzení žalobkyně podpořila těmito důkazy: platební historie, výňatek smlouvy, 3 výplatní pásky, dotazník v rámci žádosti o úvěr. Na základě těchto (na základě výzvy) předložených důkazů soud dospěl k jednoznačnému závěru, že úvěruschopnost žalované v tomto případě dostatečně zkoumána nebyla, a to zejména proto, že úvěrující subjekt rezignoval na jakékoliv ověření údajů poskytnutých žalovanou v dotazníku, a že nijak nezkoumal reálné výdaje žalované ani pohyb na jejím bankovním účtu (tento závěr je rozveden níže). Vzhledem k tomu rozhodl soud v této věci dle ust. § 115a o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, při kterém by žalovanou opakovaně poučil, a to ve smyslu ust. § 118a o. s. ř.

4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

5. Společnost [anonymizováno] a žalovaná uzavřely dne [datum] smlouvu o úvěru, kterou se [právnická osoba] zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se pak zavázala úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 1 444 Kč, úplatou za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 394 Kč a inkasním poplatkem za inkaso plateb v hotovosti přímo ve svém bydlišti ve výši 2 700 Kč. Celková dlužná částka tak podle smlouvy činila 27 888 Kč a žalovaná se ji zavázala splatit ve 14 splátkách po 1 992 Kč s tím, že první splátka je splatná do měsíce od podpisu smlouvy a každá další splátka pak vždy do dalšího měsíce. Pro případ porušení povinnosti žalované zaplatit jakoukoliv splátku řádně a včas si strany ve 4. odstavci smlouvy sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. V části smlouvy nadepsané jako„ splatnost úvěru a výše úvěru“ byla dále obsažena tabulka obsahující informaci o tom, že pro úvěr se splatností 14 měsíců činí maximální RPSN 272,44 % a úrok 15 % p. a. (prokázáno žádostí o úvěr ze [datum], smlouvou o úvěru z [datum] a standardními informacemi o spotřebitelském úvěru z [datum]).

6. Úvěruschopnost žalované byla [právnická osoba] posouzena tím, že žalovaná předložila k žádosti o úvěr výplatní pásky za měsíce říjen – prosinec 2019 a její pracovní smlouvu. Tyto dokumenty byly ověřeny obchodním zástupcem [právnická osoba]. Deklarované výdaje žalované nebyly nijak ověřovány (prokázáno žádostí o úvěr z [datum], výplatnicemi za měsíce říjen 2019, listopad 2019 a prosinec 2019, dodatkem k pracovní smlouvě ze dne [datum], dotazníkem v rámci žádosti o úvěr).

7. Žalovaná na úvěr uhradila 7 splátek ve výši 2 000 Kč, celkem na něj tedy uhradila částku 14 000 Kč (prokázáno platební historií).

8. Smlouvou o postoupení pohledávek postoupila [právnická osoba] pohledávku za žalovanou žalobkyni (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek z [datum], dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] a potvrzením o zaplacení kupní ceny z [datum]). O postoupení pohledávek informovala žalovanou [právnická osoba] i žalobkyně (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky z [datum] zaslaným žalobkyní žalované a oznámením o postoupení pohledávky z [datum] zaslanou [právnická osoba] žalované včetně poštovního podacího archu).

9. Žalobkyně žalovanou vyzvala k zaplacení dlužné částky ve výši přesahující žalovanou částku (prokázáno dopisem z [datum] včetně poštovního podacího archu a výpisem úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky).

10. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav následovně:

11. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byly žalované poskytnuty finanční prostředky. Žalovaná čerpala uvedený úvěr a zavázal se jej uhradit společně s úrokem a poplatky prostřednictvím 14 měsíčních splátek.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit.

15. Soudní dvůr EU ve svém rozsudku č. C [číslo], ze dne [datum], rozhodl, že je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 16. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne [datum] v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje rozsudek soudního dvora ze dne [datum], sp. zn. C [číslo] jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

17. Z výše uvedeného se podává, že bez ohledu na ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr vyplývá též z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne [datum], kde Ústavní soud vyjádřil názor, že ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. není ustanovením, které lze v otázce posouzení úvěruschopnosti aplikovat, neboť v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES a nikoliv podle § 87 zákona č. 250/2016 Sb. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18.

18. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne [datum], sp. zn. C – [číslo], [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení], kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, [příjmení], BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

19. Jak již bylo zmíněno, soud je tedy s odkazem na výše uvedené povinen zkoumat ex officio, zda právní předchůdce žalobkyně dostál své povinnosti dostatečně posoudit úvěruschopnost žalované. Dále je nutno zkoumat, zdali úvěrující subjekt ověřil údaje poskytnuté spotřebitelem a zdali z hlediska úvěruschopnosti hodnotil jeho faktickou finanční situaci a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr. Ze žalobkyní předložených důkazů však nevyplývá, že by tato povinnost byla v tomto případě adekvátně splněna. Naopak má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně tuto zákonnou povinnost adekvátně nesplnil.

20. Přes výše odkazovanou výzvu soudu nebyly doloženy důkazy k tomu, že by byla před uzavřením smlouvy provedena lustrace žalované v dostupných evidencích (ISIR, registr exekucí, NRKI, SOLUSetc.). Poskytovatel úvěru dle provedeného dokazování před uzavřením smlouvy prověřil příjem žalované, přičemž vycházel ze žádosti o poskytnutí úvěru, tří předložených výplatnic a pracovní smlouvy žalované. Žalovaná v žádosti uvedla, že její měsíční příjem činí částku 17 383 Kč; z výplatních pásek se pak podává, že čistý měsíční příjem žalované činil ve sledovaných třech měsíčních průměrně částku 22 860 Kč, ale že částka bezmála 5 500 Kč měsíčně byla žalované exekučně strhávána. Právě informace o exekučních srážkách ze mzdy žalované měla být pro poskytovatele úvěru indicií pro věnování zvýšené pozornosti při vyhodnocování úvěruschopnosti žalované, k čemuž v daném případě nedošlo – poskytovatel úvěru tuto skutečnost v rámci posouzení úvěruschopnosti žalované nijak nezohlednil. Na prověření reálných výdajů žalované pak poskytovatel úvěru rezignoval a vycházel v tomto směru výhradně z žádosti o poskytnutí úvěru, kde žalovaná uvedla, že její měsíční náklady na bydlení a energie činí 2 000 Kč měsíčně a náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady činí měsíčně 3 410 Kč. Právní předchůdce žalobkyně nezohlednil ani průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto neporovnal se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Nikterak nebyly zhodnoceny ani případné pohyby na bankovním účtu žalované a bilance na tomto účtu – v tomto kontextu dlužno poznamenat, že poskytovatel úvěru si výpis z účtu žalované ani nevyžádal. Soud má tedy v návaznosti na výše uvedené za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně úvěr žalované poskytnul, aniž by adekvátně prověřil její schopnost úvěr splácet. Poskytovatel úvěru zejména nikterak nezkoumal reálné výdaje žalované a nijak neověřil, zda je žalovaná natolik bonitní osobou, aby bylo na místě bez důvodných pochybností předpokládat, že daný úvěr splatí. Poskytovatel úvěru pak neověřil ani údaje o výdajích žalované, obsažené v dotazníku a v tomto směru se toliko spolehl na údaje uvedené žalovanou, což z hlediska zkoumání úvěruschopnosti nelze seznat dostačujícím postupem (srov. také rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

21. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

22. Dle ustanovení § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

23. Podle ustanovení § 1887 o. z. lze postoupit i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

24. Dle § 588 věty prvé o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

25. Dle § 2991 o. z. platí že, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Soud má tedy za prokázané, že žalovaná uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě jí byla vyplacena částka ve výši 15 000 Kč. Tuto částku žalovaná dosud v plné výši nevrátila (zaplatila pouze 14 000 Kč). V řízení ovšem nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně dostatečně zkoumal úvěruschopnost žalované. Ve světle výše uvedeného tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru (žalované tedy nevznikla ani povinnost k úhradě jakýchkoliv nákladů spojených s uplatněním pohledávky). Žalovaná se tak na úkor právního předchůdce žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatila a je proto v souladu s § 2991 o. z. povinna žalobkyni, na kterou dluh přešel, vrátit dosud nevydanou část bezdůvodného obohacení ve výši 1 000 Kč.

27. Ze všech výše popsaných důvodů soud zamítl žalobu v rozsahu uvedeném ve výroku II. tohoto rozsudku. Ve zbylé části soud žalobě vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Povinnost žalované zaplatit zákonný úrok z prodlení vyplývá z § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Předžalobní výzva k úhradě dluhu byla žalované zaslána dne [datum], tudíž se má za to, že byla doručena dne [datum] (viz ust. § 573 o. z.) Lhůta k úhradě dluhu byla žalované stanovena do dne [datum]. Dnem následujícím ([datum]) se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení žalobkyni, na kterou dluh přešel.

28. Lhůtu k plnění soud žalované stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní pariční lhůta by byla pro žalovanou velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená pariční lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční pariční lhůty ke splnění tímto rozsudkem uložených povinností (§ 160 o.s.ř.).

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., které stanovuje, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Převážně úspěšná byla v tomto sporu žalovaná, které však náklady tohoto řízení vzhledem k její pasivitě nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran sporu.