28 C 306/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená anonymizováno údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 60 543,66 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 51 050,25 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 9 493,41 Kč a co do nároků na kapitalizovaný úrok ve výši 2 093,66 Kč za období od 23. 10. 2020 do 27. 4. 2022, na kapitalizovaný úrok ve výši 10 337,59 Kč za období od 28. 4. 2022 do 17. 5. 2023, na úrok ve výši 6,9 % ročně z částky 60 543,66 Kč za období od 18. 5. 2023 do zaplacení a na úrok z prodlení z částky 60 543,66 Kč za období od 18. 5. 2023 do zaplacení v zákonné výši 11,75 % ročně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9 760,26 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 7. 6. 2023 domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 60 543,66 Kč s příslušenstvím, sestávajícím z kapitalizovaného neuhrazeného úroku jednotlivých anuitních splátek úvěru dle harmonogramu splátek do dne jejich splatnosti zkapitalizovaného ke dni splatnosti pohledávky, tj. za období od 23. 10. 2020 do 27. 4. 2022 ve výši 2 093,66 Kč, dále z neuhrazeného úroku se sazbou úroku smlouvy zvýšeného o sazbu zákonného úroku z prodlení, tj. ve výši 18,65 % z jednotlivých splátek jistiny po splatnosti za období od 28. 4. 2022 do 17. 5. 2023 ve výši 10 337,59 Kč, dále ze smluvního úroku ve výši 6,9 % ročně z částky 60 543,66 Kč za období od 18. 5. 2023 do zaplacení a taktéž ze zákonného úroku z prodlení z částky 60 543,66 Kč za období od 18. 5. 2023 do zaplacení.

2. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 23. 10. 2020 smlouvu o hotovostním úvěru (dále jen„ smlouva“), na jejímž základě žalobkyně žalované téhož dne poskytla úvěr ve výši 70 000 Kč a strana žalovaná se zavázala úvěr splatit v 84 měsíčních splátkách v částce 1 053,07 Kč se sjednaným úrokem v sazbě 6,9 % ročně. Jelikož žalovaná porušila své smluvní povinnosti a dostala se do prodlení se splácením splátek úvěru za měsíce únor, březen a duben 2022, využila žalobkyně svého práva a přistoupila dne 27. 4. 2022 k zesplatnění úvěru. Žalovaná přitom svůj dluh neuhradila ani po zaslání předžalobní výzvy dne 19. 5. 2023.

3. Na výzvu soudu ze dne 23. 11. 2023, č. j. 28 C 306/2023-20, žalobkyně dne 28. 11. 2023 sdělila, že o úvěr žalovaná požádala prostřednictvím mobilní aplikace. Žalovaná v žádosti uvedla svůj měsíční příjem ve výši 19 500 Kč. Tuto informaci žalobkyně zkontrolovala oproti příchozím transakcím na účet žalované č. [bankovní účet], vedený u žalobkyně. Žalobkyně k tomuto tvrzení předložila výpisy z účtu žalované, z nichž je dle tvrzení žalobkyně patrné, že žalovanou deklarovaná částka odpovídá průměrnému příjmu žalované v měsících předcházejících úvěrové žádosti. Žalobkyně zhodnotila příjem žalované jako dostatečný k pokrytí splátek i jejích životních výdajů. Žalovaná pak neuvedla žádných splátek jiným úvěrujícím subjektům, mimo žalobkyni. Žalobkyně dotazem do CCB/CBCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaná neměla v době úvěrové žádosti další úvěry se splátkovým zatížením. Po zohlednění výše uvedených skutečností žalobkyně žalované stanovila její maximální zatížení pro novou splátku na částku 14 625 Kč. Splátka nového úvěru, tedy i celkové splátkové zatížení, činilo 1 053,07 Kč.

4. Žalovaná se k žalobě a jejímu doplnění nevyjádřila a zůstala nečinná. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili: žalobkyně výslovně již v podané žalobě, žalovaná konkludentně, když nesdělila svůj nesouhlas s tímto postupem k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř.

5. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

6. Žalovaná a žalobkyně spolu dne 23. 10. 2020 elektronicky prostřednictvím internetového bankovnictví žalované uzavřely smlouvu o hotovostním úvěru„ [anonymizována dvě slova]“ č. [anonymizováno]. Výše úvěru činila 70 000 Kč. Úvěr byl splatný v 84 měsíčních splátkách ve výši 1 053,07 Kč, se splatností nejpozději do 20. 11. 2027. Roční úroková sazba úvěru činila 6,9 %. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) byla stanovena na 12,46 %. Strany sporu si mezi sebou sjednaly též pojištění schopnosti úvěr splácet. Celková částka, která měla být žalovanou uhrazena, činila 103 522,83 Kč a sestávala z jistiny, jednorázového poplatku, pojistného a úroků (prokázáno: smlouvou o vedení účtu u [anonymizováno] ze dne 2. 11. 2019, žádostí o poskytnutí hotovostního úvěru [anonymizována dvě slova] – předschválená nabídka, smlouvou o hotovostním úvěru„ [anonymizována dvě slova]“ č. [anonymizováno] ze dne 23. 10. 2020, sazebníkem bankovních poplatků [anonymizováno] platného od 1. 10. 2021, všeobecnými obchodními podmínkami pro zakládání a vedení účtů fyzických osob, podmínkami pro poskytování hotovostních úvěrů [anonymizováno] platnými a účinnými od 18. 9. 2019, doručenkou SMS autorizačního kódu).

7. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřovala schopnost žalované úvěr splácet. Žalovaná uvedla, že je svobodná, bez vyživovacích povinností, s čistým měsíčním příjmem ve výši 19 500 Kč. V sekci žádosti o poskytnutí úvěru s názvem„ III. ZÁVAZKY“ neuvedla žalovaná ničeho. Informaci o měsíčním příjmu žalované žalobkyně zkontrolovala oproti příchozím transakcím na účet žalované č. [bankovní účet], vedený u žalobkyně. Z výpisu transakční historie z účtu žalované za období od 2. 11. 2019 do 10. 10. 2021 soud zjistil, že dne 15. 1. 2020 na účet žalované došla příchozí platba ve výši 18 947 Kč od [právnická osoba] [anonymizováno]. Od téže společnosti pak žalovaná obdržela dne 14. 2. 2020 platbu ve výši 18 510 Kč, dne 16. 3. ve výši 17 396 Kč, dne 15. 4. 2020 ve výši 19 164 Kč, dne 15. 5. 2020 ve výši 20 338 Kč, dne 15. 6. 2020 ve výši 18 552 Kč, dne 15. 7. 2020 ve výši 19 931 Kč, dne 17. 8. 2020 ve výši 20 082 Kč, dne 15. 9. 2020 ve výši 19 789 Kč a dne 15. 10. 2020 ve výši 19 405 Kč. Žalobkyně zhodnotila příjem žalované jako dostatečný k pokrytí splátek i jejích životních výdajů. Žalovaná pak ke své osobě neuvedla žádných splátek, výdajů či závazků. Žalobkyně proto stanovila životní výdaje žalované odhadem, a to dle svého (blíže nespecifikovaného) interního ekonomického modelu, pracujícího dle tvrzení žalobkyně se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Výši odhadovaných výdajů žalované pak žalobkyně dle uvedeného mechanismu stanovila na částku 3 860 Kč. Žalobkyně dotazem do registru CCB/CBCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaná neměla v době podání úvěrové žádosti žádné další úvěry se splátkovým zatížením. Po zohlednění výše uvedených skutečností žalobkyně žalované stanovila její maximální zatížení pro novou splátku na částku ve výši 14 625 Kč. Splátka nového úvěru, tedy i celkové splátkové zatížení žalované, činilo částku 1 053,07 Kč (prokázáno: printscreeny z interního systému pro ověření úvěruschopnosti žalované, transakční historií účtu za období od 2. 11. 2019 do 10. 10. 2021, transakční historií účtu za období od 11. 10. 2021 do 6. 4. 2023).

8. Z předloženého výpisu z účtu žalované č. [bankovní účet] mj. taktéž vyplývá, že jen za září 2020 měla žalovaná výdaje ve výši 19 723,73 Kč.

9. Žalovaná nehradila splátky úvěru poskytnutého žalobkyní řádně. Z přehledu splátek, které žalobkyně soudu předložila, vyplývá, že žalovaná za měsíc srpen 2021, a dále za měsíce únor, březen a duben 2022, neuhradila na splátky úvěru ničeho. Žalobkyně poslední výzvou k uhrazení dlužné částky ze dne 27. 4. 2022 vyzvala žalovanou k úhradě dluhu do sedmi dnů od doručení výzvy. Žalobkyně žalovanou upozornila, že nedojde-li k uhrazení předmětného dluhu v uvedené lhůtě, je tato výzva zároveň odstoupením od smlouvy ze dne 23. 10. 2023. Z důvodu, že žalovaná dluh neuhradila, došlo s účinností ke dni 27. 4. 2022 k zesplatnění úvěru. Žalovaná dále hradila splátky úvěru nepravidelně, naposledy na dluh hradila dne 20. 7. 2022. Žalovaná na úvěr ke dni 20. 7. 2022 uhradila celkem 18 949,75 Kč, dále již neuhradila ničeho. Žalobkyně žalované zaslala prostřednictvím svého právního zástupce dne 19. 5. 2023 předžalobní výzvu. Žalovaná však i přes tuto výzvu další platbu ve prospěch žalobkyně neprovedla (prokázáno: výpočtem jistiny ve formátu.xls, výpisem z úvěrového účtu – historií úvěru [anonymizováno] od 23. 10. 2020 do 4. 8. 2022, poslední výzvou k uhrazení dlužné částky/odstoupením od smlouvy ze dne 27. 4. 2022 včetně dodejky, předžalobní výzvou ze dne 19. 5. 2023 včetně podacího archu z téhož dne).

10. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

11. Ve věci je přítomen cizí prvek, neboť žalobkyně je právnickou osobou založenou dle práva Polské republiky. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem žalobkyně, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, stanovil soud svoji příslušnost dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle něhož platí, že (cit.)„ Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná má pobyt na území České republiky.

12. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 6 odst. 1 písm. b/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že„ Aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen„ spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen„ obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti“, neboť žalobkyně podniká v ČR svojí organizační složkou a strana žalovaná má bydliště v ČR.

13. Mezi účastníky řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované finanční prostředky. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení.

14. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti (…). povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

17. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C -679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

18. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

19. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

20. Jak bylo výše konstatováno, soud je tedy povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že před uzavřením smlouvy prověřovala schopnost žalované úvěr splácet. Žalovaná před uzavřením smlouvy deklarovala, že je svobodná, bez vyživovacích povinností, s čistým měsíčním příjmem ve výši 19 500 Kč. V sekci žádosti o poskytnutí úvěru s názvem„ III. ZÁVAZKY“ neuvedla žalovaná ničeho. Informaci o měsíčním příjmu žalované žalobkyně zkontrolovala oproti příchozím transakcím na účet žalované č. [bankovní účet], který byl veden u žalobkyně. Z výpisu transakční historie z účtu žalované za období od 2. 11. 2019 do 10. 10. 2021 soud zjistil, že dne 15. 1. 2020 na účet žalované došla příchozí platba ve výši 18 947 Kč od [právnická osoba] [anonymizováno]. Od téže společnosti pak žalovaná obdržela dne 14. 2. 2020 platbu ve výši 18 510 Kč, dne 16. 3. ve výši 17 396 Kč, dne 15. 4. 2020 ve výši 19 164 Kč, dne 15. 5. 2020 ve výši 20 338 Kč, dne 15. 6. 2020 ve výši 18 552 Kč, dne 15. 7. 2020 ve výši 19 931 Kč, dne 17. 8. 2020 ve výši 20 082 Kč, dne 15. 9. 2020 ve výši 19 789 Kč a dne 15. 10. 2020 ve výši 19 405 Kč.

21. Žalobkyně zhodnotila příjem žalované jako dostatečný k pokrytí splátek i jejích životních výdajů. [právnická osoba] sice nebyla v interním výpisu při prověřování úvěruschopnosti uvedena jako zaměstnavatel žalované, soud má však s ohledem na pravidelnost poskytovaných plateb (viz výpis z účtu žalované) za to, že se o zaměstnavatele žalované v inkriminované době jednalo. Žalovaná pak ke své osobě neuvedla žádných závazků, ani nikterak nespecifikovala své výdaje. Žalobkyně proto stanovila životní výdaje žalované odhadem, a to dle svého (blíže nespecifikovaného) interního ekonomického modelu, pracujícího dle tvrzení žalobkyně se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Výši odhadovaných výdajů žalované pak žalobkyně dle uvedeného mechanismu stanovila na částku 3 860 Kč. Žalobkyně dotazem do registru CCB/CBCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaná neměla v době úvěrové žádosti žádné další aktivní úvěry se splátkovým zatížením. Po zohlednění výše uvedených skutečností pak žalobkyně žalované stanovila její maximální zatížení pro novou splátku na částku ve výši 14 625 Kč. Splátka nového úvěru, tedy i celkové splátkové zatížení žalované, činilo 1 053,07 Kč.

22. Soud sice dospěl k závěru, že příjmy žalované ověřila žalobkyně dostatečně; zjištění a ověření příjmů je však s ohledem na výše uvedené judikaturní závěry pouze prvním krokem při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (žalované). Žalobkyně měla v rámci druhého kroku zjistit a ověřit také výdaje žalované, tyto však žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru nejen neověřovala, ale ani si od žalované nevyžádala jakoukoliv jejich specifikaci, na jejímž základě by mohla provést faktické ověření tvrzených výdajů žalované nebo modelový interní výpočet se zohledněním relevantních statistických údajů. Žalobkyně se v zásadě spokojila s neprosto nereálným tvrzením žalované, že žalovaná nemá výdaje žádné (žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že je svobodná a bez vyživovacích povinností a nemá nákladů na bydlení ani dalších jiných závazků). Následný postup žalobkyně, která pro stanovení výdajů žalované vycházela z vlastního interního ekonomického modelu, má soud ve vztahu k prověření úvěruschopnosti za silně nedostatečný, a to již z důvodu, že žalobkyně stanovila výdaje žalované pouze na částku ve výši 3 860 Kč měsíčně, což je dle názoru soudu částka, která nemůže ani v nejmenším odrážet reálné výdaje žalované na její bydlení a obživu. Žalobkyně nezjistila ani to, zdali žalovaná bydlí ve vlastním obydlí či v nájmu, a nemohla tak v tomto ohledu vycházet ani z jakýchkoliv relevantních statistických údajů (o normativních nákladech na bydlení apod.). Soud podotýká, ke dni poskytnutí úvěru, tj. ke dni 23. 10. 2020, činila výše životního minima právě částku 3 860 Kč (viz § 1 Nařízení vlády č. 61/2020 Sb.) – částka životního minima v daném období je tedy totožná s částkou, kterou stanovila žalobkyně svým interním modelem jako odhad měsíčních výdajů žalované. Soud přitom z tvrzení žalobkyně nezjistil, na základě jakého výpočtu interní ekonomický model žalobkyně, pracující dle tvrzení žalobkyně se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů na bydlení, dospěl k částce rovnající se bez dalšího životnímu minimu v daném období. Pokud interní model žalobkyně skutečně při posouzení úvěruschopnosti žalované pracoval i s jinými daty, nežli pouze s převzetím částky životního minima, není tato skutečnost nikterak prokázána a nevyplývá ze žádného důkazu, který žalobkyně předložila. Pokud pak žalobkyně ani nezjišťovala, zdali žalovaná bydlí ve vlastním či nájemním obydlí, nemohla v tomto ohledu dle názoru soudu vycházet ani z jakýchkoliv relevantních statistických údajů o normativních nákladech na bydlení atp., jak již bylo uvedeno výše. Žalobkyně navíc měla před uzavřením úvěrové smlouvy k dispozici výpis z účtu žalované, z něhož je patrné, že výdaje žalované byly v době před poskytnutím úvěru mnohonásobně vyšší, nežli pouze 3 860 Kč měsíčně (jen v září 2020, tj. měsíc před uzavřením úvěrové smlouvy, činily výdaje žalované dle výpisu z jejího účtu částku 19 723,73 Kč). Tyto skutečnosti žalobkyně v rámci interních výpočtů vůbec nezhodnotila a provedené prověření úvěruschopnosti žalované tedy dle názoru soudu nelze označit za dostačující.

23. Soud má za to, že se věřitel nemůže spokojit pouze s tvrzením dlužníka stran jeho příjmů a výdajů, ale tyto musí i objektivně ověřit, jak judikoval i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019„ …součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit) ... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“ Tento závěr platí v souzené věci o to spíše, pokud žalobkyně na základě výpisu z účtu žalované fakticky disponovala informacemi alespoň o části výdajů spotřebitele (žalované). Žalobkyně neověřila tvrzené výdaje žalované v nulové výši, ač měla k dispozici výpis z osobního účtu žalované, který byl navíc veden u žalobkyně, a z něhož bylo patrno, že výdaje žalované jsou mnohem vyšší. Žalobkyně bez dalšího přistoupila ke stanovení výdajů odhadem (toliko na částku rovnající se tehdejšímu životnímu minimu), a to bez zohlednění jakýchkoliv statistických údajů týkajících se normativních nákladů na bydlení apod. (tyto statistické údaje pak ani žalobkyně nemohla efektivně aplikovat, neboť nezjistila a neprověřila ani to, jestli žalovaná bydlí ve vlastním nebo pronajatém obydlí).

24. Soud má tedy s ohledem na výše uvedené za to, že žalovaná neprověřila úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně, když zcela rezignovala na prověření reálných výdajů žalované, a to ačkoliv měla k dispozici výpis z účtu žalované. Pokud žalobkyně pracovala s interním modelem, do něhož zanesla pouze částku životního minima, která nemůže odpovídat reálným výdajům žalované na bydlení a obživu, nedostála žalobkyně dle názoru soudu své zákonné povinnosti adekvátně ověřit schopnost žalované úvěr splatit (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023, č. j. 17 Co 340/2023-54).

25. Dle ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

28. Soud má za prokázané, že žalobkyně se žalovanou uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta celková částka ve výši 70 000 Kč. Sjednaný úrok činil 6,9 % ročně. Žalovaná z titulu předmětné úvěrové smlouvy uhradila žalobkyni toliko částku ve výši 18 949,75 Kč.

29. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované z hlediska jejích výdajů. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné smlouvy. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni přiznat ani úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalované byla žalobkyní poskytnuta částka v celkové výši 70 000 Kč, žalovaná pak žalobkyni uhradila celkem 18 949,75 Kč. Co do částky 51 050,25 Kč se tak žalovaná na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatila, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni nevydala. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalované uložil, aby tuto dosud nevydanou část jejího bezdůvodného obohacení žalobkyni vrátila. Co do zbytku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

30. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož:„ Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

31. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jejím možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalované stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovanou velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti).

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 9 760,26 Kč, přičemž tato částka představuje 68,64 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 84,32 % a úspěchu žalované v rozsahu 15,68 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 422 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 60 543,66 Kč sestávající z částky 3 540 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 1 770 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 3 540 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 9 750 Kč ve výši 2 047,50 Kč.

33. O povinnosti žalované k úhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně rozhodnul soud v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř.