28 C 306/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení Anonymizováno s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši , částka, spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z částky , částka, za období od , datum, do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku žalobkyně na zaplacení částky , částka, spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z částky , částka, za období od , datum, do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši , částka, , k rukám zástupce žalobkyně, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala toho, aby jí žalovaný zaplatil , částka, , dále , částka, na smluvní pokutě a také zákonný úrok z prodlení 14,75 % ročně z částky , částka, za období od , datum, do zaplacení. Tvrdila, že na základě smlouvy o poskytnutí úvěrového rámce a úvěrové karty č. , hodnota, poskytla žalovanému revolvingový úvěr, a že žalovanému byly celkem poskytnuty peněžní prostředky ve výši , částka, . Žalovaný však na úvěr uhradil toliko částku ve výši , částka, . Dále žalobkyně tvrdila, že v důsledku platebního prodlení žalovaného došlo dne , datum, k zesplatnění úvěru a že úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy řádně posoudila pomocí registrů, interního skóringu a statistických a demografických dat. Současně žalobkyně namítala, že bez výslovné námitky spotřebitele nelze v tomto případě z případného neprověření úvěruschopnosti žalovaného vyvozovat neplatnost smlouvy.

2. Žalobkyně ve vyjádření k výzvě soudu ze dne , datum, uvedla, že si je vědoma své zákonné povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a že tuto povinnost v každém jednotlivém případě důkladně naplňuje. Tvrdila, že při posuzování úvěruschopnosti vychází z informací získaných ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, a to jak ze zdrojů veřejných, tak neveřejných, a to zejména z údajů dostupných v rámci Skupiny , právnická osoba, , a dále z informací poskytnutých samotným spotřebitelem. Tyto informace podle svého tvrzení žalobkyně komplexně analyzuje, konfrontuje s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu a na tomto základě rozhoduje, zda a za jakých podmínek spotřebiteli úvěr poskytne. Žalobkyně rovněž uvedla, že proces posuzování úvěruschopnosti je u ní upraven interní metodikou a pravidelně podléhá dohledu České národní banky.

3. Ve vztahu k této konkrétní věci žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr na základě údajů z Registru rizikových subjektů , právnická osoba, , registru SOLUS, interní platební morálky klienta, interního blacklistu, insolvenčního rejstříku, databáze neplatných dokladů Ministerstva vnitra, údajů o příjmu žalovaného a jeho výdajích, údajů o výdajích žalovaného na splátky úvěrů, finanční rezervě a disponibilním příjmu a dále na základě demografických a statistických informací ve skóringovém modelu. Žalobkyně vysvětlila, že dotazy do registrů probíhají automatizovaně online a že věřitelé proto nedisponují fyzickými papírovými výpisy, neboť odpověď z registru či rejstříku je zachována pouze elektronicky v podobě zdrojového kódu. K výsledkům lustrací žalobkyně tvrdila, že v Registru rizikových subjektů nezjistila o žalovaném žádné negativní informace, že v registru SOLUS ověřila, že žalovaný neměl ke dni nahlížení dluhy po splatnosti a že nebyl v platebním prodlení ani v minulosti, a dále, že žalovaný v interní platební morálce neměl negativní platební historii ve společnosti , Anonymizováno, . V interních ani externích blacklistech tak nebyly k žalovanému zjištěny žádné negativní informace. Žalovaný nebyl v rozhodné době ani v insolvenci a jím předložený průkaz totožnosti nebyl veden v databázi neplatných dokladů., právnická osoba, příjmu žalovaného žalobkyně uvedla, že posuzovala jeho výši, stabilitu, pravidelnost, pravdivost a udržitelnost po celou dobu trvání úvěrového vztahu. Tvrdila, že vycházela mimo jiné z dostupných historických informací o žalovaném v rámci Skupiny , právnická osoba, a ze skóringového modelu, jenž hodnotil demografická data, behaviorální data a statistická data. Žalobkyně v této souvislosti konkretizovala, že žalovaný před podpisem smlouvy uvedl čistý měsíční příjem , částka, jako dělník a že tato částka podle statistických dat klientů společnosti , Anonymizováno, se stejnou profesí ve stejné lokalitě Prahy nepřevyšovala průměrný příjem uváděný srovnatelnými klienty. K výdajům žalovaného žalobkyně obecně uvedla, že posuzovala nejen výdaje sdělené žalovaným, nýbrž konfrontovala žalovaným sdělené informace také s instituty státní sociální politiky, zejména s životním minimem, a se statistickými údaji. Žalobkyně dále tvrdila, že po komplexním vyhodnocení dospěla k závěru, že žalovaný bude schopen úvěr splácet dohodnutým způsobem a že sjednaná splátka nemohla ani do budoucna způsobit jeho existenční likvidaci či zadlužení.

5. Žalobkyně dále argumentovala tím, že žalovaný na poskytnutý úvěr zpočátku řádně a včas hradil a že v rámci daného smluvního vztahu uhradil celkem , částka, . Z toho žalobkyně dovozovala, že žalovaný v praxi prokázal schopnost úvěr splácet, a že tedy posouzení úvěruschopnosti muselo být provedeno řádně. Současně výslovně odmítla názor některých soudů, podle nichž následné splácení nemá pro posouzení splnění předsmluvní povinnosti význam. Žalobkyně rovněž poukazovala na spoluodpovědnost spotřebitele podle § 9 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru a zdůraznila, že spotřebitel je povinen poskytovat úplné, přesné a pravdivé údaje, přičemž uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěru může být trestněprávně relevantní.

6. V témže podání žalobkyně obsáhle namítala, že ani případné porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. nemůže vést k závěru o neplatnosti smlouvy bez procesní aktivity spotřebitele. Tvrdila, že pokud by úvěruschopnost žalovaného nebyla posouzena řádně, šlo by nanejvýš o relativní neplatnost smlouvy, k níž soud nepřihlíží bez námitky žalovaného. V této souvislosti odkázala na obecnou preferenci platnosti právních jednání podle občanského zákoníku, na § 574 a § 588 nyní účinného občanského zákoníku, na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, (k tomuto judikátu zdejší soud již na tomto místě uvádí, že se vůbec netýká úvěrové věci, tudíž z něho zdejší soud v tomto řízení nevycházela naproti tomu vycházel z judikatury, která je identifikována níže, a která je v této věci skutečně použitelná pro skutkovou a právní podobnost), na komentářovou literaturu k zákonu č. 145/2010 Sb. a na novější úpravu zákona č. 257/2016 Sb., podle níž má spotřebitel danou námitku neplatnosti uplatnit v tříleté lhůtě. Žalobkyně uzavřela, že je-li žalovaný v řízení pasivní a námitku neplatnosti neuplatnil, má být smlouva posouzena jako platná. Jako důkazy v této souvislosti žalobkyně označila přehled plateb, obchodní podmínky, sazebník a smlouvu o úvěru.

7. Ve vyjádření ze dne , datum, žalobkyně doplnila vyčíslení žalované částky a tvrdila, že částka , částka, představuje splátky splatné do zesplatnění a žalovaným neuhrazené, konkrétně splátku , částka, splatnou dne , datum, , splátku , částka, splatnou dne , datum, a tři splátky po , částka, splatné dne , datum, , , datum, a , datum, . Smluvní pokutu ve výši , částka, žalobkyně vyčíslila jako 10 % z těchto dlužných splátek podle čl. VI odst. 6 obchodních podmínek. , adresa, Kč žalobkyně odůvodnila jako poplatky za zaslání tří upomínek po , částka, , a to upomínek ze dne , datum, , ze dne , datum, a ze dne , datum, . Žalobkyně zároveň uvedla, že upomínky byly žalovanému odesílány obyčejně, a proto k nim nemá k dispozici dodejky. Dále žalobkyně tvrdila, že dne , datum, zaslala žalovanému sdělení o zesplatnění pohledávky, v němž jej vyzvala k úhradě všech dlužných částek včetně smluvních pokut a poplatků za upomínky.

8. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a zůstal nečinný.

9. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), bez nařízení jednání.

10. Soud ve věci na základě žalobkyní předložených důkazů zjistil následující skutkový stav:

11. Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne , datum, na základě žádosti žalovaného smlouvu o poskytnutí úvěrového rámce a úvěrové karty č. , hodnota, (prokázáno: předsmluvním formulářem, smlouvou). Nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky žalobkyně a Sazebník poplatků; žalovaný se s těmito dokumenty před podpisem smlouvy seznámil a odsouhlasil je (prokázáno: obchodními podmínkami, sazebníkem). Žalobkyně se na základě smlouvy zavázala žalovanému poskytnout možnost čerpat revolvingový úvěr až do sjednaného úvěrového rámce ve výši , částka, a žalovaný se zavázal úvěr splácet prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek, společně se sjednanými úroky, poplatky a pojistným. Pro případ nesplnění smluvních povinností se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni smluvní pokutu a poplatky související s upomínkami, které žalobkyně žalovanému zaslala za účelem jeho upomenutí k zaplacení dluhu. Žalovaný se v průběhu trvání smluvního vztahu dostal do prodlení s úhradou více jak tří měsíčních splátek splatných 15. 1., 15. 2., 15. 3., 15. 4. a , datum, (ohledně zaplacení dlužných splátek byl žalovaný písemně upomenut dopisy z , datum, , , datum, a z , datum, , v němž byl žalovaný upozorněn také na riziko zesplatnění úvěru pro případ neprodleného neuhrazení dlužných splátek a taktéž dopisem o zesplatnění ze dne , datum, ) a žalobkyně proto v souladu s obchodními podmínkami následně přistoupila k zesplatnění celého nesplaceného zbytku dluhu, což žalovanému oznámila dopisem ze dne , datum, . Žalobkyně po žalovaném požadovala i zaplacení smluvní pokuty a nákladů souvisejících s upomínáním žalovaného. Žalovaný byl zesplatňovacím dopisem ze dne , datum, současně vyzván k úhradě dlužné částky v dodatečné lhůtě 20 dnů od vystavení dopisu, což však neučinil. Dále soud z předložených listin zjistil, že k , datum, žalobkyně evidovala na úvěrovém účtu žalovaného nulové čerpání a splátku splatnou k , datum, ve výši , částka, , tvořenou jen poplatky. , datum, již žalobkyně evidovala čerpanou částku , částka, ; splátka splatná k , datum, činila , částka, , z čehož jistina byla jen , částka, , úrok , částka, , poplatky , částka, a pojištění , částka, . , datum, činila splátka splatná k , datum, jistinu , částka, , úrok , částka, , poplatky , částka, a pojištění , částka, . , datum, činila splátka splatná k , datum, jistinu , částka, , úrok , částka, , poplatky , částka, a pojištění , částka, . , datum, činila splátka splatná k , datum, jistinu , částka, , úrok , částka, , poplatky , částka, a pojištění , částka, . Žalovanému bylo v rámci předmětného revolvingového úvěru celkem poskytnuto , částka, a žalovaný na úvěr uhradil , částka, . Žalobkyně zaslala žalovanému dne , datum, i předžalobní výzvu, ve které žalovanému stanovila dodatečnou lhůtu k úhradě dluhu do 7 dnů ode dne odeslání výzvy (prokázáno: obchodními podmínkami, přehledem plateb, upomínkou ze dne , datum, , upomínkou ze dne , datum, , upomínkou ze dne , datum, , sdělením o ukončení smlouvy, předžalobní upomínkou včetně podacího archu).

12. Z formuláře označeného jako „Doložka / Žádost / Smlouva o úvěru“ vyplývá, že žalovaný je zde identifikován jako , Jméno žalovaného, , fyzická osoba-nepodnikatel. Ve formuláři jsou uvedeny údaje o osobních, rodinných, bytových a pracovních poměrech žalovaného: profese dělník, pracovní poměr na dobu neurčitou, zaměstnání od , datum, , čistý měsíční příjem , částka, , příjem domácnosti , částka, , výdaje na bydlení , částka, , splátky dalších úvěrů , částka, , rodinný stav ženatý, dvě vyživované osoby a bydlení v podnájmu. Ve formuláři je uveden původní účelový úvěr na notebook, pořizovací cena , částka, , přímá platba , částka, , výše úvěru , částka, , 10 měsíčních splátek po , částka, a sjednané pojištění. Tato listina prokazuje, jaké údaje byly o žalovaném ve formuláři uvedeny, avšak neprokazuje, že tyto údaje byly žalobkyní před uzavřením úvěrového vztahu individuálně ověřeny z nezávislých a věrohodných zdrojů.

13. Obchodní podmínky předložené žalobkyní stanoví, že klient se stává navrhovatelem uzavření smlouvy o úvěru odevzdáním řádně vyplněného a podepsaného formuláře žádost/smlouva včetně originálů dokladů osvědčujících údaje v něm obsažené. Z obchodních podmínek zároveň vyplývá, že součástí formulářové dokumentace byl i návrh klienta na uzavření smlouvy o poskytnutí úvěrového rámce a vydání úvěrové karty. Podle obchodních podmínek měla společnost rozhodnout o poskytnutí úvěrového rámce zejména na základě údajů sdělených klientem v souvislosti se žádostí a s ohledem na jeho platební morálku týkající se původního spotřebitelského úvěru; obchodní podmínky současně obsahují souhlas klienta s tím, aby žalobkyně ověřovala pravdivost údajů uvedených v souvislosti se žádostí i u třetích osob, včetně plátce mzdy, peněžních ústavů a sdružení SOLUS. Z předložených listin však není patrné, že by žalobkyně této možnosti v případě žalovaného konkrétně využila, ani že by k formuláři byly skutečně doloženy originály dokladů osvědčujících údaje o příjmu žalovaného, o jeho zaměstnání, výdajích či dalších závazcích.

14. Ze standardních informací o spotřebitelském úvěru vztahujících se ke kreditní kartě , právnická osoba, vyplývá, že šlo o neúčelový obnovitelný úvěr čerpaný prostřednictvím kreditní karty, výběrem z bankomatu nebo převodem prostředků. Dokument identifikuje pásma měsíčních splátek podle výše čerpané částky, úrokové sazby, RPSN, poplatky za vedení účtu, poplatky za SMS, poplatky za výběry z bankomatu a poplatky a sankce pro případ opožděných plateb. Tento formulář prokazuje předsmluvní informaci o parametrech úvěru, nikoli však samotné individuální posouzení schopnosti žalovaného takový úvěr splácet při zjištění jeho konkrétního příjmu, výdajů, rodinné situace a vyživovacích povinností.

15. Z měsíčních výpisů předložených žalobkyní soud zjistil, že k , datum, byl u smlouvy č. , hodnota, evidován úvěrový rámec , částka, , čerpaná částka , částka, a disponibilní částka , částka, , přičemž splátka k , datum, činila , částka, a sestávala pouze z poplatků, včetně poplatku za zpracování žádosti o vydání karty ve výši , částka, . Následně byl úvěrový rámec v lednu 2024 prakticky celý vyčerpán, neboť k , datum, výpis vykazoval čerpanou částku , částka, , čerpanou mimo jiné ve dvou výběrech z bankomatu po , částka, a prostřednictvím dalších bezhotovostních nákupů. Ke dni , datum, byla stanovena splátka , částka, , z toho jistina , částka, , úrok , částka, , poplatky , částka, a pojištění , částka, ; výpis současně uváděl, že čerpání bylo pozastaveno z důvodu nezaplacení jedné splátky. , právnická osoba, . 3. 2024, , datum, a , datum, již výpisy opakovaně uváděly čerpanou částku , částka, , disponibilní částku , částka, a pozastavení čerpání z důvodu nezaplacení jedné, dvou, tří a následně čtyř splátek.

16. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav posoudil následovně:

17. Žaloba je důvodná pouze zčásti.

18. Žalovaný je občanem Moldavské republiky s trvalým pobytem evidovaným v České republice na , adresa, . V daném případě jde tedy o věc s tzv. cizím (mezinárodním) prvkem, v níž je soud povinen zkoumat svou mezinárodní příslušnost. Soud tedy s ohledem na trvalý pobyt žalovaného evidovaný v Česku na , adresa, dovodil svou pravomoc dle čl. 17 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne , datum, , o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis). Rozhodným právem je v tomto řízení právo české, a to v návaznosti na čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

19. Soud vycházel především z § 497 a násl. obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. o smlouvě o úvěru, dále z § 39 § 40a a § 451 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. o neplatnosti právního úkonu a o bezdůvodném obohacení, také z § 1968 a § 1970 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. o prodlení dlužníka a konečně z § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do , datum, . Vztažmo k výši úroku z prodlení soud aplikoval § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Z procesního hlediska soud vycházel zejména z § 115a a § 142 odst. 2 o. s. ř.

20. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně byla usnesením soudu výslovně vyzvána, aby se k postupu podle § 115a o. s. ř. vyjádřila; nevyjádření se bylo spojeno s procesním následkem, že soud bude mít za to, že žalobkyně s rozhodnutím bez jednání souhlasí. Žalobkyně na tuto část výzvy soudu nereagovala, zatímco žalovaný souhlas s rozhodnutím bez ústního jednání výslovně udělil. Vzhledem k tomu, že spor bylo možno rozhodnout na základě předložených listin a účastníci s tímto postupem souhlasili, byly splněny podmínky § 115a o. s. ř. a ve věci tak bylo rozhodnuto v souladu s tímto ustanovením bez nařízení ústního jednání.

21. Smlouva, z níž žalobkyně dovozuje uplatněný nárok, byla uzavřena v roce 2012, jak plyne z předložené formulářové listiny označené jako „Doložka / žádost / smlouva o úvěru“, opatřené podpisem žalovaného a datací , datum, . V rámci posouzení platnosti smlouvy a soukromoprávních následků její neplatnosti je proto třeba vycházet z právní úpravy účinné v době jejího uzavření, tedy ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do , datum, , a ze zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy. Tento závěr odpovídá i § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., podle něhož se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených před , datum, , řídí dosavadními právními předpisy. Skutečnost, že obchodní podmínky žalobkyně pracovaly s obchodněprávním režimem smlouvy o úvěru, nemůže v poměru ke spotřebiteli vyloučit použití kogentní ochrany spotřebitele podle zákona o spotřebitelském úvěru ani obecná pravidla občanského zákoníku o neplatnosti právního úkonu a o vydání bezdůvodného obohacení.

22. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí věřitel před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací; podle bodu 26 odůvodnění směrnice je cílem odpovědné úvěrování a prevence předlužení spotřebitelů. Tuto povinnost převzal i český zákonodárce do § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. Novelou č. 43/2013 Sb., účinnou od , datum, , byl do tohoto ustanovení výslovně doplněn i následek neplatnosti smlouvy, jestliže věřitel úvěr poskytne, ačkoli z posouzení nevyplývá schopnost spotřebitele splácet. Soudní dvůr EU v rozsudku C449/13 CA Consumer Finance současně vyložil, že věřitel sice nemusí v každém jednotlivém případě mechanicky verifikovat každý údaj tvrzený žadatelem o úvěr zvláštní listinou, avšak nemůže si vystačit s pouhými nepodloženými tvrzeními spotřebitele; musí mít k dispozici konkrétní a věrohodné podklady umožňující skutečné posouzení spotřebitelovy schopnosti úvěr splácet.

23. V projednávané věci žalobkyně důkazní břemeno ohledně prokázání dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy neunesla. Ze spisu nevyplývá, že by žalobkyně před uzavřením úvěrového rámce zjistila a doložila konkrétní, individuální a věrohodné údaje o skutečných příjmech, pravidelných výdajích a dalších závazcích žalovaného. Sama žalobkyně popsala toliko obecný postup prověřování úvěruschopnosti: nahlížení do registrů, kontrolu insolvencí a neplatných dokladů, interní skóring, statistické porovnání příjmu žalovaného ve výši , částka, u profese dělník v Praze a poměřování výdajů podle životního minima a statistických údajů. Obchodní podmínky přitom žalobkyni výslovně umožňovaly pravdivost žalovaným tvrzených údajů včetně údajů o jeho finanční situaci ověřovat i u třetích osob, včetně plátce mzdy, peněžních ústavů a sdružení SOLUS, avšak žalobkyně k tomuto ověření žalovaným sdělených informací u třetích osob nepřistoupila (opak nebyl tvrzen ani prokazován). Obecný skóring, statistika a registry však bez dalšího nemohou nahradit konkrétní a věrohodné zjištění skutečných příjmů a skutečných výdajů konkrétního spotřebitele. Právě to zdůrazňuje Nejvyšší správní soud v rozsudku , spisová značka, a na něj navazující judikatura Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutí , spisová značka, , , spisová značka, a , spisová značka, , podle které statistické modely, registry a životní minimum mohou mít jen podpůrný význam a nemohou nahradit individuální zjištění skutečné ekonomické situace spotřebitele.

24. Na nedostatečnost předsmluvního posouzení nemůže mít vliv ani argument žalobkyně, že žalovaný později na úvěr uhradil celkem , částka, , čímž má být prokázáno, že úvěr zvládal splácet. Povinnost podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. se hodnotí ex ante, tedy ke dni uzavření úvěrového vztahu, nikoli zpětně podle toho, zda spotřebitel po určitou dobu skutečně splácel. Pozdější platební historie proto sama o sobě nedokazuje, že věřitel před uzavřením smlouvy úvěruschopnost řádně prověřil. Tento závěr plyne mj. z rozsudku Soudního dvora EU C755/22. Zdejší soud si je v této souvislosti vědom, že Nejvyšší soud v ročence k rozsudku sp. zn. , spisová značka, shrnul závěr, podle něhož nelze neplatnost smlouvy dovodit jen z absence řádného posouzení úvěruschopnosti, aniž by bylo najisto postaveno, že spotřebitel úvěr objektivně splácet nemohl. Tento výklad však soud v projednávané věci nevyhodnotil jako přiléhavý. Z článků 8 a 23 směrnice 2008/48, jak je vyložil Soudní dvůr v rozhodnutích sp. zn. C-679/18 a zejména sp. zn. C-755/22, plyne, že sankce za porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost musí být účinná, přiměřená a odrazující a že ji nelze podmiňovat dokazováním konkrétních škodlivých následků na straně spotřebitele, a to ani tehdy, byla-li úvěrová smlouva již splněna. Požadavek dalšího dokazování faktické neschopnosti splácet by podle zdejšího soudu oslabil odrazující účinek sankce a odporoval by i samotnému textu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, který neplatnost smlouvy váže již na poskytnutí úvěru v rozporu s požadavkem na adekvátní prověření úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy.

25. Na tomto závěru nic nemění ani procesní pasivita žalovaného, jak již bylo výše naznačeno. Soudní dvůr EU v rozsudku C679/18 judikoval, že vnitrostátní soud musí z úřední povinnosti přezkoumat, zda věřitel splnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a nemůže účinnou ochranu spotřebitele podmínit tím, že spotřebitel vznese zvláštní námitku neplatnosti v určité lhůtě. Obdobně bylo judikováno i v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, jenž zdůrazňuje, že povinnost zkoumat úvěruschopnost chrání nejen jednotlivého spotřebitele, ale i širší veřejný zájem na prevenci předlužení.

26. Soud proto nemohl jen pro pasivitu žalovaného žalobě v plném smluvním rozsahu vyhovět a nemohl převzít argument žalobkyně, že bez námitky spotřebitele musí být smlouva považována za platnou. , právnická osoba, občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. navíc neplatil obecný princip, že každá neplatnost je relativní, není-li výslovně stanoveno jinak. Relativní neplatnost byla v tehdejší právní úpravě upravena v § 40a občanského zákoníku, který taxativně vymezoval případy, kdy se právní úkon považuje za platný, dokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, jeho neplatnosti nedovolá. Porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. mezi tyto případy nepatřilo. Naopak obecné pravidlo § 39 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. stanovilo, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, zákon obchází nebo se příčí dobrým mravům. Jestliže tedy věřitel uzavřel spotřebitelskou úvěrovou smlouvu, aniž s odbornou péčí splnil zákonnou předsmluvní povinnost prověřit schopnost spotřebitele úvěr splácet, šlo i podle tehdejšího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. o neplatnost absolutní, nikoli o neplatnost závislou na výslovné námitce spotřebitele.

27. Tento výklad výslovně potvrzuje i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , který vychází z právní úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. účinné do , datum, , tedy z legislativy relevantní i pro smlouvy uzavírané v roce 2012. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvedl, že ačkoli novela č. 43/2013 Sb. doplnila do § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. výslovnou větu o neplatnosti až s účinností od , datum, , i podle předchozí úpravy bylo třeba dovodit, že smlouva uzavřená bez řádného splnění povinnosti prověřit schopnost spotřebitele úvěr splatit je smlouvou, která svým účelem odporuje zákonu, a je proto smlouvou od počátku absolutně neplatnou podle § 39 občanského zákoníku. Nejvyšší soud současně zdůraznil, že opačný závěr by nedůvodně zvýhodňoval věřitele jen proto, že smlouvu uzavřeli v období, kdy zákon výslovný text o neplatnosti takto uzavřené smlouvy ještě neobsahoval.

28. K témuž závěru vede i eurokonformní výklad dotčené české legislativy. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele vyplývá z čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES; sankce za porušení pravidel přijatých k provedení této povinnosti pak musí být podle čl. 23 téže směrnice účinné, přiměřené a odrazující. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku C679/18 dovodil, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby vnitrostátní soud z úřední povinnosti přezkoumal, zda věřitel dodržel povinnost posoudit úvěruschopnost, jakmile má k dispozici potřebné právní a skutkové okolnosti, a aby v případě zjištěného porušení této povinnosti vyvodil důsledky stanovené vnitrostátním právem, aniž by vyčkával na návrh spotřebitele. Soudní dvůr dále výslovně uvedl, že čl. 8 a 23 směrnice brání takové vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce neplatnosti spojená s povinností spotřebitele vrátit pouze jistinu uplatní jen tehdy, jestliže spotřebitel tuto neplatnost sám namítne.

29. Na použitelnosti závěrů rozsudku C679/18 v této věci nic nemění ani to, že uvedená věc byla Soudním dvorem EU posuzována optikou zákona č. 257/2016 Sb. Rozhodné je, že Soudní dvůr vycházel z čl. 8 a 23 směrnice 2008/48/ES, tedy ze stejného unijního základu, který byl v českém právu již dříve promítnut do § 9 zákona č. 145/2010 Sb. Smyslem povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele je ochrana spotřebitele před nadměrným zadlužením a platební neschopností; tento účel legislativy by pak byl oslaben, pokud by soud mohl porušení povinnosti věřitele přehlédnout jen proto, že spotřebitel je v řízení pasivní, právně neinformovaný nebo si neuvědomuje, že mu námitka neplatnosti může svědčit. Právě toto riziko Soudní dvůr výslovně označil za důvod, proč musí soud zkoumat splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost z úřední povinnosti.

30. Pasivita žalovaného tedy v návaznosti na výše uvedené nemohla vést k závěru, že soud musí inkriminovanou úvěrovou smlouvu považovat za platnou a žalobě vyhovět v plném smluvním rozsahu. Mlčení spotřebitele nelze zaměnit s jeho informovaným a výslovným odmítnutím ochrany, kterou mu poskytuje kogentní spotřebitelské právo. Soudní dvůr v rozsudku C679/18 taktéž připustil, že pokud by se spotřebitel po poučení k uplatnění sankce vyjádřil odmítavě, měl by k této okolnosti soud přihlédnout; z toho však neplyne, že pouhá procesní nečinnost spotřebitele zbavuje soud povinnosti přezkumu problematiky prověření úvěruschopnosti. V této věci žalovaný žádné výslovné stanovisko, že na ochraně plynoucí z neplatnosti smlouvy netrvá, neučinil. Soud proto musel k neplatnosti smlouvy pro nedostatečné prověření úvěruschopnosti přihlédnout i bez jeho námitky a z této neplatnosti vyvodit odpovídající následek: žalobkyni přiznat pouze právo na vydání dosud nevráceného bezdůvodného obohacení žalovaného v rozsahu skutečně poskytnuté a dosud nevrácené jistiny úvěru a ve zbytku žalobu zamítnout.

31. Jestliže tedy žalobkyně neprokázala, že před uzavřením úvěrového vztahu řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., nelze její nárok posoudit jako nárok ze smlouvy o úvěru. Taktéž v režimu právní úpravy účinné v roce 2012 totiž Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. , spisová značka, výslovně dovodil, že i podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do , datum, má nesplnění povinnosti věřitele řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit následek v podobě absolutní neplatnosti smlouvy podle § 39 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., neboť taková smlouva svým účelem odporuje zákonu. Podle § 39 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, zákon obchází nebo se příčí dobrým mravům. Důsledkem tohoto závěru je, že žalobkyni nelze přiznat smluvní úroky, poplatky, pojistné, smluvní pokuty ani jiné platby založené výlučně na neplatném smluvním režimu. Za této situace tedy soud žalobkyni nepřiznal právě smluvní úroky, poplatky, pojistné, náklady upomínek, poplatek za zesplatnění ani smluvní pokutu.

32. Neplatnost předmětné úvěrové smlouvy však neznamená, že si žalovaný může ponechat peněžní prostředky, které mu žalobkyně skutečně poskytla a které jí dosud nevrátil. Podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat; podle § 451 odst. 2 téhož zákona je bezdůvodným obohacením mimo jiné majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Dle § 456 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. se předmět bezdůvodného obohacení vydává tomu, na jehož úkor byl získán, a dle § 457 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. je v případě neplatné smlouvy každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle neplatné smlouvy dostal. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 383/05 vyložil, že § 457 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. je ve vztahu mezi účastníky neplatné smlouvy zvláštním ustanovením k obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 451 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a zakládá vzájemnou restituční povinnost smluvních stran. V projednávané věci tedy žalovaný odpovídá nikoliv za smluvní dluh v podobě úvěrové pohledávky s příslušenstvím, ale za vydání majetkového prospěchu, který získal tím, že mu byly poskytnuty peněžní prostředky na základě neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyni může náležet jen právo na vrácení toho, co žalovanému skutečně poskytla a co mu po započtení dosavadních úhrad nadále zůstalo k dispozici jako jeho bezdůvodné obohacení. Taktéž Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. , spisová značka, právě v poměrech neplatné spotřebitelské úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti aproboval postup, podle něhož se přizná jen rozdíl mezi částkou věřitelem poskytnutou a částkou dlužníkem již uhrazenou. Stejný princip plyne i z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , podle něhož je v případě neplatně uzavřené úvěrové smlouvy a vyplaceného úvěru namístě posoudit vztah účastníků podle § 451 odst. 2 a § 457 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.

33. Žalobkyně pak sice v dopise o zesplatnění vyčíslila „jistinu nesplacenou do rozhodného dne“ částkou , částka, a z výpisů dále plyne, že v neuhrazených splátkách za únor až květen 2024 byla obsažena další jistina ve výši , částka, , , částka, , , částka, a , částka, , tedy dohromady , částka, . Tento údaj však představuje jen účetní zůstatek jistiny při smluvním pořadí započtení plateb, podle něhož se úhrady žalovaného nejprve započítávají na sankce, pojištění a příslušenství a teprve nakonec na jistinu. Jakmile však žalobkyně neprokázala smluvní základ svého nároku, nelze jí přisoudit právo na zaplacení historicky inkasovaných poplatků, úroků a sankcí. Pro režim bezdůvodného obohacení je rozhodný až čistý rozdíl mezi všemi žalobkyní poskytnutými peněžními prostředky a všemi přijatými úhradami žalovaného. Podle vlastních tvrzení žalobkyně i podle přehledu plateb bylo žalovanému v rámci tohoto revolvingového úvěru celkem poskytnuto , částka, a žalovaný na úvěr uhradil , částka, . Dosud nevydané bezdůvodné obohacení žalovaného proto činí , částka, , a právě v tomto rozsahu byla žaloba shledána důvodnou. Ve zbytku, tj. co do částky , částka, , musela být žaloba zamítnuta, neboť se jedná o nároky odvozené od smluvního režimu, které z důvodu neunesení důkazního břemene k řádnému posouzení úvěruschopnosti nemůžou být aprobovány. Soud dodává, že na základě důkazů předložených k písemné výzvě soudu č. j. , spisová značka, bylo možno dospět k jednoznačnému závěru, že úvěruschopnost žalovaného v tomto případě dostatečně prověřena nebyla, a to zejména proto, že úvěrující subjekt zcela rezignoval na zjištění a ověření reálných příjmů a výdajů žalovaného (tento závěr je rozveden výše). Vzhledem k tomu rozhodl soud v této věci v souladu s ust. § 115a o. s. ř., aniž by nařizoval ústní jednání, při kterém by žalobkyni znovu vyzýval k doplnění ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. – tento postup by totiž byl časově i ekonomicky nehospodárný a nepřinesl by do této věci žádné další relevantní poznatky.

34. Pokud jde o prodlení žalovaného a o splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného, soud vyšel z toho, že obecná judikatura k bezdůvodnému obohacení dlouhodobě dovozuje, že není-li splatnost stanovena zákonem ani dohodou, stává se pohledávka z bezdůvodného obohacení splatnou na výzvu věřitele; tento závěr je shrnut v judikatuře Nejvyššího soudu v rozhodnutích sp. zn. , spisová značka, a sp. zn. , spisová značka, a výslovně zopakován i v novějším rozsudku sp. zn. , spisová značka, , který zároveň potvrzuje použitelnost této judikatury i v poměrech § 1958 odst. 2 a § 1960 o. z. Za situace, kdy byl žalovaný v řízení zcela pasivní, soud považoval za přiměřené vyjít ve vztahu na okamžik splatnosti přisouzeného bezdůvodného obohacení analogicky z dodatečné lhůty k plnění poskytnuté žalovanému předžalobní výzvou. Výzva přitom skutkově dostatečně identifikovala spornou pohledávku, i když ji žalobkyně právně kvalifikovala jako smluvní nárok; rozhodující je však v této souvislosti dle názoru soudu především skutkové vymezení pohledávky, nikoli právní kvalifikace. Stěžejní je také to, že v době rozeslání předžalobní výzvy již pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení existovala, a předžalobní výzva tak mohla přivodit splatnost této pohledávky (v její dosud nesplacené výši). Protože žalobkyně žalovaného předžalobní výzvou odeslanou dne , datum, vyzvala k úhradě dluhu do 7 dnů od odeslání dopisu, dostal se žalovaný nejpozději od , datum, do prodlení s vrácením částky odpovídající bezdůvodnému obohacení. Žalobkyni proto náleží i zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 , právnická osoba, prodlení vzniklá v druhém pololetí roku 2024 činí tato sazba 12,75 % ročně, neboť repo sazba České národní banky rozhodná pro druhé pololetí 2024 činila 4,75 % a k ní se připočítává osm procentních bodů. Úrok z prodlení pak mohl být žalobkyni přiznán jen z částky , částka, , nikoli z částky , částka, , jak žalobkyně požadovala. Za období předcházející , datum, pak žalobkyně v návaznosti na závěr o neplatnosti inkriminované úvěrové smlouvy právo na úhradu zákonného příslušenství nemá. Ve zbylém rozsahu byl tedy nárok žalobkyně na zaplacení zákonného příslušenství žalované pohledávky zamítnut.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, , přičemž tato částka představuje 33,74 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66,87 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 33,13 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne , datum, , z částky , částka, za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne , datum, a z částky , částka, za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne , datum, včetně paušální náhrady výdajů ve výši , částka, dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném od , datum, a dvou paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném do , datum, a včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky , částka, ve výši , částka, .

36. Náhradu nákladů právního zastoupení za písemná podání žalobkyně ze dne , datum, a ze dne , datum, soud žalobkyni nepřiznal, neboť je toho názoru, že tyto náklady právního zastoupení nebyly vynaloženy účelně a nemusely být vynaloženy vůbec, pokud by žalobkyně rovnou podala kompletní žalobu včetně všech rozhodných tvrzení a souvisejících důkazů. Požadavky, jimž je nutno vyhovět jednak optikou soudního prověření toho, zda před uzavřením úvěrové smlouvy došlo k adekvátnímu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, a jednak také z pohledu samotného procesu adekvátního zkoumání úvěruschopnosti ze strany poskytovatelů úvěrů, jsou dlouhodobě a již notoricky známé, neboť vyplývají ze zákona o spotřebitelském úvěru, související judikatury (viz rozsudky Soudního dvora EU sp. zn. C-679/18, sp. zn. C-449/2013; rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 a sp. zn. Pl. ÚS 3/20 a viz také rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, a sp. zn. , spisová značka, ) i z evropské legislativy (směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES ze dne , datum, ). Dle názoru soudu tedy mohla žalobkyně velmi jednoduše tvrzení i důkazy v tomto směru reflektovat již v rámci samotné žaloby, kde však těmto aspektům není věnována vůbec žádná pozornost, a to ani náznakem.

37. Soud je toho názoru, že není spravedlivé uložit žalovanému povinnost k náhradě nákladů právního zastoupení ohledně podání žalobkyně ze dne , datum, a dne , datum, (přestože byla podána k výzvám soudu), neboť veškeré v nich uvedené informace stran prověřování úvěruschopnosti žalované dle názoru soudu mohly a měly být uvedeny již v podané žalobě. Pokud je žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce schopna dodatečně a k výzvě soudu doložit tvrzení a důkazy týkající se prověření úvěruschopnosti spotřebitele, měla by toho být v takovémto případě dle názoru soudu schopna již v žalobě, aniž by k tomu byla vyzývána soudem. V předmětných podáních ze dne , datum, a , datum, nebyly dle soudu obsaženy žádné poznatky, které by nemohly být uvedeny již v samotné žalobě. Navíc se nejedná o nikterak právně či skutkově složitou věc a právně zastoupené žalobkyni tedy nic nebránilo v tom, aby již v žalobě uvedla, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla úvěruschopnost žalovaného v tomto případě zkoumána. Z pohledu soudu se v tomto směru jedná o neúčelné vrstvení úkonů právní služby a přiznání nákladů právního zastoupení i za inkriminovaná písemné podání ze dne , datum, a , datum, by vedlo i k neproporcionálnímu a nespravedlivému navýšení dluhu žalovaného.

38. Lhůtu k plnění soud žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní pariční lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená pariční lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční pariční lhůty ke splnění tímto rozsudkem uložených povinností (§ 160 o. s. ř.).