28 C 324/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 56 999 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 26 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 26 000 Kč za období od [datum] do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do nároku na zaplacení částky 30 999 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 8 407,47 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 701,14 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 31 198,96 Kč ve výši 9,75 % ročně za období od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 31 198,96 Kč za období od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení částky 56 999 Kč s příslušenstvím a to s odůvodněním, že se jedná o dluh ze smlouvy o zápůjčce ze dne [datum], kterou žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] Žalované byla na základě smlouvy poskytnuta částka 35 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala uhradit společně s úrokem ve výši 11 535 Kč, poplatkem za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 12 971 Kč a s poplatkem za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 9 237 Kč Celkem se tedy žalovaná zavázala uhradit částku 68 743 Kč a to prostřednictvím 23 měsíčních splátek ve výši 2 865 Kč a 24. splátky ve výši 2 848 Kč. Žalovaná na zápůjčku uhradila pouze částku 9 000 Kč. Na žalobkyni byla pohledávka za žalovanou postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum].

2. Studiem spisu soud zjistil, že ve věci je možné rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů, proto dle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), vyzval usnesením žalovanou, aby se ve lhůtě 7 dnů vyjádřila, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání a poučil ji, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaná na tuto výzvu do současné doby nijak nereagovala. Žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez potřeby nařízení jednání výslovně souhlasila v žalobě. Soud tedy uzavřel, že oba účastníci souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a tímto způsobem pak ve věci rozhodl. V tomto kontextu soud dodává, že usnesením č. j. 28 C 324/2022-17 žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a důkazů o tom, zdali byla před uzavřením úvěrové smlouvy úvěrujícím subjektem v případě žalované adekvátně a dostatečně zkoumána úvěruschopnost žalované a zda a jak byly posouzeny údaje poskytnuté před uzavřením smlouvy žalovanou. Žalobkyně na základě této výzvy v podání ze dne [datum] písemně sdělila, že úvěruschopnost žalované posuzovala na základě informací získaných od žalované (příjmy byly ověřeny nahlédnutím do důchodového výměru; výdaje nahlédnutím do nájemní smlouvy). Tato tvrzení žalobkyně podpořila důkazem: Zákaznickou kartou ze dne [datum]. Na základě těchto (na základě výzvy) předložených důkazů soud dospěl k jednoznačnému závěru, že úvěruschopnost žalované v tomto případě dostatečně zkoumána nebyla, a to zejména proto, že úvěrující subjekt rezignoval na dostatečné ověření údajů poskytnutých žalovanou a na zkoumání a ověření reálných příjmů a výdajů žalované (tento závěr je rozveden níže). Vzhledem k tomu rozhodl soud v této věci dle ust. § 115a o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, při kterém by žalovanou opakovaně poučil, a to ve smyslu ust. § 118a o. s. ř.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala nečinná.

4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

5. Dne [datum] uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o zápůjčce [číslo]. Právní předchůdce žalobce se smlouvou zavázal poskytnout žalované zápůjčku ve výši 35 000 Kč a to v hotovosti při podpisu smlouvy a žalovaná se zavázala zápůjčku navrátit prostřednictvím 23 měsíčních splátek ve výši 2 865 Kč a 24. splátky ve výši 2 848 Kč Celkem se tedy žalovaná zavázala uhradit částku 68 743 Kč, která se skládala z jistiny ve výši 35 000 Kč, úroku ve výši 11 535 Kč, poplatku za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 12 971 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 9 237 Kč (prokázáno smlouvou o zápůjčce [číslo] smluvními podmínkami smlouvy o zápůjčce).

6. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce žalovaná vyplnila zákaznickou kartu – žádost o spotřebitelský úvěr. Žalovaná k jejím příjmům uvedla, že pobírá starobní důchod ve výši 7 396 Kč měsíčně a má ještě druhý, blíže nespecifikovaný, příjem ve výši 10 000 Kč. Její měsíční výdaje žalovaná odhadla na částku 8 500 Kč. Údaje o příjmech a výdajích byly ověřeny nahlédnutím do důchodového výměru a nájemní smlouvy (prokázáno zákaznickou kartou).

7. Žalovaná na zápůjčku uhradila ve dnech [datum], [datum] a [datum] částku 3 000 Kč, celkem tedy uhradila částku 9 000 Kč (prokázáno tabulkou umoření).

8. Dne [datum] uzavřela společnost [právnická osoba] s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které přešla pohledávka za žalovanou na žalobkyni. Žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem ze dne [datum] (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum]).

9. Dne [datum] zaslala žalobkyně žalované předžalobní upomínku (prokázáno výzvou k plnění ze dne [datum]).

10. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav posoudil následovně:

11. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byly žalované poskytnuty finanční prostředky. Žalovaná čerpala uvedený úvěr a zavázal se jej uhradit společně s úrokem a poplatky prostřednictvím 24 měsíčních splátek.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit.

15. Soudní dvůr EU ve svém rozsudku č. C [číslo], ze dne [datum], rozhodl, že je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 16. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne [datum] v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje rozsudek soudního dvora ze dne [datum], sp. zn. C [číslo] jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

17. Z výše uvedeného se podává, že bez ohledu na ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr vyplývá též z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne [datum], kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. není ustanovením, které lze v otázce posouzení úvěruschopnosti aplikovat, neboť v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES a nikoliv podle § 87 zákona č. 250/2016 Sb. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18 (není tedy pravdou, že by neprokázání splnění povinnosti k ověření úvěruschopnosti spotřebitele nezpůsobovalo absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, jak tvrdí žalobkyně v doplnění žaloby ze dne [datum]).

18. Z judikatury českých soudů pak vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne [datum], sp. zn. C – [číslo], [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení], kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, [příjmení], BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

19. Soud je tedy s odkazem na výše uvedené povinen zkoumat ex officio, zda právní předchůdce žalobkyně dostál své povinnosti dostatečně posoudit úvěruschopnost žalované. Dále je nutno zkoumat, zdali úvěrující subjekt ověřil údaje poskytnuté spotřebitelem a zdali z hlediska úvěruschopnosti hodnotil jeho faktickou finanční situaci a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr. Ze žalobkyní předložených důkazů však nevyplývá, že by tato povinnost byla adekvátně splněna. Naopak má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně tuto zákonnou povinnost splnil pouze formálně. Přes výzvu soudu nebyly doloženy důkazy k tomu, že by byla před uzavřením smlouvy provedena lustrace žalované v dostupných evidencích (ISIR, registr exekucí, BRKI, NRKI, SOLUSetc.) a poskytovatel úvěru navíc neznal, neověřil a nehodnotil faktickou výši výdajů a příjmů žalované. O tom svědčí mj. i skutečnost, že žalovaná v žádosti o spotřebitelský úvěr uvedla, že její čistý měsíční příjem činí 7 396 Kč, a že její„ ostatní příjmy“ činí částku 10 000 Kč měsíčně. Z doplnění žaloby ze dne [datum] pak v tomto kontextu vyplývá, že žalující strana neví, z čeho měl tento„ ostatní příjem“ žalované plynout (dle slov žalobkyně se má jednat„ např. o výživné, alimenty, příjmy z podnájmu atd., tyto byly ověřeny na základě sdělení žalované“), přičemž žalovaná k této části tvrzených příjmů ani nedoložila žádné podklady – tyto„ ostatní příjmy“ žalované tak nebyly úvěrujícím subjektem nijak reálně ověřeny (úvěrující subjekt se zde pouze spolehnul na údaje uvedené žalovanou, což je nedostačující a jedná se o postup v rozporu s výše citovanou judikaturou). Jediným hmatatelným podkladem, který žalovaná pro účely posouzení její úvěruschopnosti právnímu předchůdci žalobkyně předložila, je důchodový výměr (na částku 7 396 Kč měsíčně) a nájemní smlouva. Úvěrující subjekt tedy dle názoru soudu rozhodně neměl dostatečně ověřeno, že by byl měsíční příjem žalované skutečně 17 396 Kč (ověřen byl toliko příjem žalované ve výši 7 396 Kč). Výdaje žalované deklarované ve výši 8 500 Kč měsíčně pak byly dle Zákaznické karty také hodnoceny pouze odhadem – tato částka tedy nijak nereflektuje reálné a faktické výdaje žalované. Právní předchůdce žalobkyně např. nezohlednil ani průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto neporovnal se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Právní předchůdce žalobkyně tedy úvěr žalované poskytnul, aniž by adekvátně ověřil její faktické měsíční výdaje a příjmy a aniž by tedy adekvátně prověřil úvěruschopnost žalované.

20. Pokud se jedná o argument žalobkyně, že je toho názoru, že zejména u nižších půjček s kratší dobou splácení nelze po věřiteli spravedlivě požadovat rozsáhlé prověřování pravosti a pravdivosti žalovanou sdělených informací, tak soud konstatuje, že s tímto názorem se ztotožnit nemůže. V případě krátkodobých půjček od nebankovních poskytovatelů lze naopak racionálně předpokládat, že spotřebitel se momentálně nachází ve finanční tísni, kterou potřebuje urychleným způsobem řešit – riziko neplacení je zde proto vyšší a poskytovatel úvěru by to měl v rozsahu prověřování úvěruschopnosti spotřebitele zohlednit. Nadto je třeba zdůraznit, že pro žalovanou v důchodovém věku částka 35 000 Kč rozhodně nemůže představovat„ nižší půjčku“, když se jedná o téměř dvojnásobek jejího deklarovaného měsíčního příjmu (a o téměř pětinásobek jejího ověřitelného příjmu ze starobního důchodu). Ani dobu splácení v délce trvání dvou let dle názoru soudu nelze považovat za krátkou.

21. Podle ustanovení § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

22. Dle ustanovení § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

23. Podle ustanovení § 1887 o. z. lze postoupit i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

24. Dle § 588 věty prvé o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

25. Dle § 2991 o. z. platí že, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Soud má tedy za prokázané, že žalovaná uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě jí byla vyplacena částka ve výši 35 000 Kč. Tuto částku žalovaná dosud v plné výši nevrátila (zaplatila pouze 9 000 Kč). V řízení ovšem nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně dostatečně zkoumal úvěruschopnost žalované. Ve světle výše uvedeného tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaná se tak na úkor právního předchůdce žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatila a je proto v souladu s § 2991 o. z. povinna žalobkyni, na kterou dluh přešel, nevydanou část bezdůvodného obohacení ve výši 26 000 Kč vrátit.

27. Ze všech výše popsaných důvodů soud zamítl žalobu v rozsahu uvedeném ve výroku II. tohoto rozsudku. Ve zbylé části soud žalobě vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

28. Povinnost žalované zaplatit zákonný úrok z prodlení vyplývá z § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Předžalobní výzva k úhradě dluhu byla žalované zaslána dne [datum], tudíž se má za to, že byla doručena dne [datum] (viz ust. § 573 o. z.). Dnem následujícím po doručení výzvy ([datum]) se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení žalobkyni, na kterou dluh přešel.

29. Lhůtu k plnění soud žalované určil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní pariční lhůta by byla pro žalovanou velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená pariční lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční pariční lhůty ke splnění tímto rozsudkem uložených povinností (§ 160 o.s.ř.).

30. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., které stanovuje, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Převážně úspěšná byla v tomto sporu žalovaná, které však náklady tohoto řízení vzhledem k její pasivitě nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran sporu.