28 C 327/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: Anonymizováno ., reg. č. Anonymizováno , sídlem Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 , sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení 36 103,06 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 33 006,42 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba s tím, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 096,64 Kč a kapitalizovaný úrok ve výši 1 064,41 Kč za období od 28. 12. 2021 do 19. 11. 2022, kapitalizovaný úrok ve výši 5 823,76 Kč za období od 20. 11. 2022 do 18. 9. 2023, úrok ve výši 7,9 % ročně z částky 36 103,06 Kč za období od 19. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 36 103,06 Kč za období od 19. 9. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 3 001,29 Kč, k rukám zástupkyně žalobkyně, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 16. 10. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 36 103,06 Kč s příslušenstvím, sestávajícím z kapitalizovaného neuhrazeného úroku jednotlivých anuitních splátek úvěru dle harmonogramu splátek do dne jejich splatnosti zkapitalizovaného ke dni splatnosti pohledávky, tj. za období od 28. 12. 2021 do 19. 11. 2022 ve výši 1 064,41 Kč, dále z neuhrazeného úroku se sazbou úroku smlouvy zvýšeného o sazbu zákonného úroku z prodlení, tj. ve výši 22,9 % z jednotlivých splátek jistiny po splatnosti za období od 20. 11. 2022 do 18. 9. 2023 ve výši 5 823,76 Kč, dále ze smluvního úroku ve výši 7,9 % ročně z částky 36 103,06 Kč za období od 19. 9. 2023 do zaplacení a taktéž z úroku z prodlení v zákonné výši z částky 36 103,06 Kč za období od 19. 9. 2023 do zaplacení.

2. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 28. 12. 2021 smlouvu o hotovostním úvěru (dále jen „smlouva“), na jejímž základě žalobkyně žalovanému téhož dne poskytla úvěr ve výši 40 000 Kč. Strana žalovaná se smlouvou zavázala úvěr splatit v 60 měsíčních splátkách v částce 909,14 Kč se sjednaným úrokem v sazbě 7,9 % ročně. Jelikož žalovaný porušil své smluvní povinnosti a dostal se do prodlení se splácením splátek úvěru za měsíce září, říjen a listopad 2022, využila žalobkyně svého práva a přistoupila k zesplatnění úvěru. Žalovaný přitom svůj dluh neuhradil ani po zaslání předžalobní výzvy ze dne 21. 9. 2023.

3. Na výzvu soudu ze dne 7. 12. 2023, obsaženou v usnesení č. j. 28 C 327/2023-16, žalobkyně dne 8. 12. 2023 sdělila, že žalovaný požádal o úvěr na pobočce banky. Žalovaný v žádosti uvedl svůj měsíční příjem ve výši 35 000 Kč. Tuto informaci žalobkyně zkontrolovala na základě dokumentace předložené žalovaným. Ověřený příjem žalovaného činil 15 599 Kč Žalovaný neuvedl žádných výdajů. Žalobkyně proto stanovila životní výdaje žalovaného po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu, pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení ve výši 5 970 Kč. Žalobkyně zároveň obdobně k ukazateli DSTI stanovila hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu, který v tomto případě po poskytnutí úvěru činil 16,26 %. Žalovaný pak neuvedl žádných splátek jiným úvěrujícím subjektům, mimo žalobkyni. Žalobkyně dotazem do registrů CCB/CBCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti splátkové zatížení ve výši 1 626,54 Kč. Po zohlednění výše uvedených skutečností žalobkyně žalovanému stanovila jeho maximální zatížení pro novou splátku na částku 7 521,01 Kč. Splátka nového úvěru, tedy i celkové splátkové zatížení žalovaného, činilo 2 535,68 Kč.

4. Žalovaný se k žalobě a jejímu doplnění nevyjádřil a zůstala nečinný. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili: žalobkyně výslovně již v podané žalobě, žalovaný konkludentně, když nesdělil svůj nesouhlas s tímto postupem k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř.

5. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

6. Žalovaný a žalobkyně spolu dne 28. 12. 2021 elektronicky prostřednictvím internetového bankovnictví žalovaného uzavřeli smlouvu o hotovostním úvěru „, Anonymizováno, “ č. , Anonymizováno, . Výše úvěru činila 40 000 Kč. Úvěr byl splatný v 60 měsíčních splátkách ve výši 909,14 Kč, se splatností nejpozději do 17. 1. 2027. Splátky byly splatné vždy k 17. dni v kalendářním měsíci. Roční úroková sazba úvěru činila 7,9 %. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) byla stanovena na 13,98 %. Strany sporu si mezi sebou sjednaly též pojištění schopnosti úvěr splácet. Celková částka, která měla být žalovaným uhrazena, činila 54 726,80 Kč a sestávala z jistiny, jednorázového poplatku, pojistného a úroků (prokázáno: smlouvou o vedení účtu u , Anonymizováno, ze dne 28. 12. 2021, žádostí o poskytnutí hotovostního úvěru , Anonymizováno, – předschválená nabídka, smlouvou o hotovostním úvěru „, Anonymizováno, “ č. , Anonymizováno, ze dne 28. 12. 2021, sazebníkem bankovních poplatků , Anonymizováno, platného od 1. 10. 2021, všeobecnými obchodními podmínkami pro zakládání a vedení účtů fyzických osob platných a účinných od 1.7. 2021, úrokovým lístkem , Anonymizováno, účinným od 21. 10. 2022, podmínkami pro poskytování hotovostních úvěrů , Anonymizováno, platnými a účinnými od 18. 9. 2019, doručenkou SMS autorizačního kódu).

7. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalovaný v nedatované žádosti o poskytnutí hotovostního úvěru , Anonymizováno, uvedl, že je ženatý, s vyživovací povinností k dítěti ve věku 6-15 let. Žalovaný v žádosti deklaroval čistý měsíční příjem od ledna 2018 ve výši 35 000 Kč s tím, že je zaměstnán v automobilovém průmyslu jako zaměstnanec na pozici odborníka. Uvedl, že jeho vzdělání je bakalářské, že žije v pronajatém bytě již 59 měsíců a jako občan Sierra Leone pobývá na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu, platného do 24. 6. 2024. V sekci žádosti o poskytnutí úvěru s názvem „III. ZÁVAZKY“ neuvedl žalovaný ničeho. Informaci o měsíčním příjmu žalovaného žalobkyně zkontrolovala oproti příchozím transakcím na účet žalovaného č. , č. účtu, , vedený u společnosti AirBank a.s.. Z výpisu transakční historie z účtu žalovaného za období od 1. 3. 2018 do 31. 3. 2018 a 1. 4. 2018 až 30. 4. 2018 soud zjistil, že dne 15. 2. 2018 na účet žalovaného došla příchozí platba ve výši 16 850 Kč, dne 1. 3. 2018 ve výši 16 358 Kč a dne 14. 4. 2018 ve výši 11 589 Kč od personální agentury, společnosti , právnická osoba, ., a dále v dubnu 2018 nemocenská dávka ve výši 2 025 Kč. Žalovaný v žádosti žádal o poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč, splatného po 60 splátkách ve výši 455 Kč, s roční úrokovou sazbou ve výši 7,9 % a RPSN ve výši 13,75 %. Žádost byla opatřena vlastnoručním podpisem zaměstnance žalobkyně a žalovaného. Žalobkyně na základě vlastního interního modelu zhodnotila příjem žalovaného jako dostatečný k pokrytí splátek úvěru i životních výdajů žalovaného. Žalovaný pak ke své osobě v žádosti neuvedl žádných splátek, výdajů či závazků. Žalobkyně proto stanovila životní výdaje žalovaného odhadem, a to dle svého (blíže nespecifikovaného) interního ekonomického modelu, pracujícího dle tvrzení žalobkyně se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Žalobkyně dotazem do registrů CCB/CBCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný měl v době žádosti o úvěr disponibilní příjem ve výši 11 152,05 Kč, splátku nezajištěných splátkových úvěrů v domácí měně ve výši 1 626,54 Kč s limitem závislým na splácení a průměrný příjem za posledních 6 měsíců ve výši 1 717 Kč. Součet limitů a částek, které měly být žalovaným včetně úroků v domácí měně splaceny, činila 27 565,25 Kč. Žalobkyně zhodnotila, že maximální výše úvěru dostupná pro daný příjem činí 1 000 000 Kč. (prokázáno: žádostí o poskytnutí hotovostního úvěru , Anonymizováno, – předschválená nabídka, printscreeny z interního systému pro ověření úvěruschopnosti žalovaného ze dne 27. 12. 2021, transakční historií účtu vedeného u , Anonymizováno, ., za období od 1. 2. 2018 do 28. 2. 2018, 1. 3. 2018 do 31. 3. 2018 a za období od 1. 4. 2018 do 30. 4. 2018).

8. Z předložené transakční historie z účtu žalovaného č. , č. účtu, za období od 15. 1. 2018 do 17. 10. 2022 mj. taktéž vyplývá, že v lednu 2018 si žalovaný půjčil částku 30 000 Kč, v květnu 2018 částku 20 000 Kč, dne 26. 5. 2021 částku 36 000 Kč a dne 28. 12. 2021 žalovanou částku 40 000 Kč. V období roku 2021, tedy v roce, kdy byl žalovanému žalobkyní poskytnut předmětný úvěr, z něhož vyvstává v tomto řízení řešená žaloba, není z výpisu účtu patrný žádný příjem žalovaného od třetí osoby. Žalovaný na tento účet pouze zasílal pravidelné platby ve výši 1 717 Kč ze svého účtu vedeného u společnosti , jméno FO, .

9. Žalovaný řádně nehradil splátky úvěru poskytnutého žalobkyní na základě smlouvy č. , Anonymizováno, . Z přehledu splátek, které žalobkyně soudu předložila, vyplývá, že žalovaný poslední splátku na jistinu úvěru provedl dne 17. 10. 2022. Žalobkyně poslední výzvou k uhrazení dlužné částky ze dne 21. 11. 2022 vyzvala žalovaného k úhradě dluhu do sedmi dnů od doručení výzvy. Žalobkyně žalovaného upozornila, že nedojde-li k uhrazení předmětného dluhu ve stanovené lhůtě, je daná výzva zároveň odstoupením od smlouvy ze dne 21. 11. 2022. Z důvodu, že žalovaný dluh neuhradil, došlo s účinností ke dni 21. 11. 2022 k zesplatnění úvěru (žalobkyně sice v žalobě uvádí, že úvěr byl zesplatněn již ke dni 19. 11. 2022, avšak odstoupení od smlouvy a zesplatnění úvěru je datováno dnem 21. 11. 2022). Žalovaný dále hradil splátky úvěru nepravidelně, naposledy na dluh hradil pouze ve vztahu k pojištění dne 17. 12. 2022. Žalovaný na úvěr ke dni 17. 12. 2022 uhradil celkem 6 993,58 Kč, dále již neuhradil ničeho. Žalobkyně žalovanému zaslala prostřednictvím svého právního zástupce dne 22. 9. 2023 předžalobní výzvu ze dne 21. 9. 2023. Žalovaný však i přes tuto výzvu další platbu z titulu úvěrové smlouvy č. , Anonymizováno, ve prospěch žalobkyně neprovedl (prokázáno: výpočtem jistiny ve formátu.xls, výpisem z úvěrového účtu – historií úvěru , Anonymizováno, od 28. 12. 2021 do 5. 1. 2023, poslední výzvou k uhrazení dlužné částky/odstoupením od smlouvy ze dne 21. 11. 2022 včetně dodejky ze dne 10. 12. 2022, předžalobní výzvou ze dne 21. 9. 2023 včetně podacího archu ze dne 22. 9. 2023).

10. Předložené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 občanského soudního řádu tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Z jiných, nežli výše popsaných důkazních materiálů, soud nevycházel, neboť dospěl k závěru, že z výše uvedených a popsaných důkazů získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě mohl ve věci spolehlivě rozhodnout.

11. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

12. Ve věci je přítomen cizí prvek, neboť žalobkyně je právnickou osobou založenou dle práva Polské republiky. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem žalobkyně, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, stanovil soud svoji příslušnost dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle něhož platí, že (cit.) „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná má pobyt na území České republiky.

13. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 6 odst. 1 písm. b/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti“, neboť žalobkyně podniká v ČR svojí organizační složkou a strana žalovaná má bydliště v ČR.

14. Mezi účastníky řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení.

15. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

18. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

19. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

20. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

21. Jak bylo výše konstatováno, soud je tedy povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně v tomto směru k písemné výzvě soudu uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet, a to na základě žádosti žalovaného o úvěr, výpisů z účtů žalovaného a interního modelu, kterým žalobkyně stanovila výdaje žalovaného. Žalovaný před uzavřením smlouvy deklaroval, že je ženatý, s jednou vyživovací povinností k nezletilému dítěti ve věku 6 až 15 let a s měsíčním příjmem ve výši 35 000 Kč z pracovního poměru. V sekci žádosti o poskytnutí úvěru s názvem „III. ZÁVAZKY“ neuvedl žalovaný ničeho. Informaci o měsíčním příjmu žalovaného žalobkyně zkontrolovala oproti příchozím transakcím na účet žalovaného č. , č. účtu, , který byl veden u žalobkyně a z výpisu z účtu žalovaného, vedeného u společnosti , jméno FO, ., a to za období od února 2018 do dubna 2018. Z výpisu transakční historie účtu žalovaného vedeného u společnosti , jméno FO, . je přitom patrné, že faktický příjem žalovaného byl oproti příjmu žalovaným deklarovanému prakticky poloviční, když dne 15. 2. 2018 na účet žalovaného vedeného u společnosti , jméno FO, , došla příchozí platba ve výši 16 850 Kč, dne 1. 3. 2018 ve výši 16 358 Kč a dne 14. 8. 2018 ve výši 11 589 Kč od personální agentury, společnosti , právnická osoba, ., a dále nemocenská dávka ve výši 2 025 Kč. Tyto výpisy se navíc vztahují k době více jak tři roky předcházející uzavření předmětné smlouvy o úvěru a na jejich základě tedy zcela evidentně nemohla být posuzována majetková situace žalovaného v době bezprostředně předcházející uzavření inkriminované úvěrové smlouvy (ta byla uzavřena 28. 12. 2021, nikoliv v roce 2018).

22. Žádost žalovaného o půjčku, kterou žalobkyně soudu předložila, pak sice není datována, je z ní však patrné, že žalovaný v rámci žádosti žádal o úvěr v poloviční výši, tj. ve výši 20 000 Kč (úvěr mu byl nakonec poskytnut ve výši 40 000 Kč). Z výpisu z účtu žalovaného vedeného u žalobkyně pak vyplývá, že žalovaný před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy ze dne 28. 2. 2021 čerpal v období od ledna 2018 do května 2021 u blíže neurčených osob další úvěry v celkové výši 86 000 Kč, přičemž poslední z těchto úvěrů byl žalovanému poskytnut teprve dne 26. 5. 2021. Soud tedy zastává názor, že žalobkyně vůbec nemohla adekvátně zhodnotit faktický příjem žalovaného, který by byl vztažmo ke dni uzavření inkriminované úvěrové smlouvy aktuální, jelikož mezi uzavřením smlouvy o úvěru a vygenerováním příjmů žalovaného, které žalobkyně hodnotila, uplynuly více jak tři roky. Žalobkyně tedy neměla žádné údaje o aktuálním příjmu žalovaného, rezignovala na svou povinnost tyto údaje zjistit a zhodnotit, a přesto žalovanému úvěr poskytnula. Navíc žalobkyně nikterak nezohlednila, že žalovaný čerpal v nedávném období před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy další úvěry – tato skutečnost měla dle názoru soudu vyvolat větší obezřetnost žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, avšak nestalo se tak.

23. Žalobkyně navíc soudu doložila listiny, z nichž vyplývá, že při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet žalobkyně vycházela z průměrného příjmu žalovaného za poslední půlrok ve výši 1 717 Kč, což odpovídá zjištěné výši příchozích plateb na účet žalovaného vedený u žalobkyně. Tyto příchozí platby však byly realizovány přímo žalovaným z jeho bankovního účtu vedeného u jiné banky a nejedná se tedy o jakékoliv příjmy žalovaného z pracovní, podnikatelské nebo jiné obdobné výdělečné činnosti. Žalobkyní tvrzená částka maximálního zatížení klienta pro novou splátku ve výši 7 521,01 Kč pak z žalobkyní předložených listin nevyplývá vůbec. I kdyby však tato částka byla žalobkyní nějak podložena, má soud za to, že žalovaný nemohl ze zjištěného průměrného příjmu za posledních 6 měsíců ve výši 1 717 Kč úvěr splácet. Soudu také není jasné, jak žalobkyně dospěla k deklarované částce disponibilního příjmu žalovaného ve výši 11 152,05 Kč – ani tento výpočet z předložených důkazů nikterak nevyplývá. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně neprověřila úvěruschopnost žalovaného, když je patrné, že žalobkyně nedisponovala informacemi o faktických a aktuálních příjmech žalovaného. Z výpisu z osobního účtu žalovaného vedeného u žalobkyně pak žalobkyni muselo být při uzavírání smlouvy o úvěru patrné, že žalovaný příjmy postačujícími ke splacení poskytovaného úvěru nedisponuje, neboť si na tento svůj účet vedený u žalobkyně zasílal toliko platby v průměrné výši 1 717 Kč měsíčně, a to z vlastního účtu vedeného u jiné banky. Jiným příjmem žalovaný v době uzavření úvěru evidentně nedisponoval, a žalobkyni tedy muselo být zcela zřejmé, že žalovaný nebude schopen úvěr dlouhodobě splácet. I přesto, že žalobkyně rezignovala na zjištění aktuálních příjmů žalovaného, byl předmětný úvěr žalovanému poskytnut.

24. Žalobkyně před uzavřením inkriminované smlouvy o úvěru naprosto rezignovala také na zjištění a ověření faktických výdajů žalovaného. Žalobkyně se v zásadě spokojila se zcela nereálným tvrzením žalovaného, že žalovaný nemá výdaje žádné, přestože žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je ženatý a má vyživovací povinnost k jednomu nezletilému dítěti a že bydlí v pronajatém bytě. Výši této vyživovací povinnosti pak žalobkyně nijak nezjišťovala, stejně jako výši nákladů žalovaného na bydlení. Žalovaný navíc žádal o úvěr toliko ve výši 20 000 Kč, tedy ve výši poloviční (úvěr mu byl poskytnut ve výši 40 000 Kč), a žalobkyně navíc ověřovala příjmy žalovaného na základě neaktuálních údajů z roku 2018, jak již bylo zmíněno výše. I v tomto období dalece předcházejícím dni uzavření inkriminované úvěrové smlouvy pak byly příjmy žalovaného zjištěny v poloviční výši, než v žalovaným v jeho žádosti deklarované částce 35 000 Kč měsíčně. Faktickou výši výdajů žalovaného na bydlení pak žalobkyně neprověřovala vůbec a žalovaného ani nevyzvala k tomu, aby své výdaje sám nějak konkretizoval.

25. Postup žalobkyně, která pro stanovení výdajů žalovaného vycházela z vlastního interního ekonomického modelu, má tedy soud ve vztahu k prověření úvěruschopnosti žalovaného za naprosto nedostatečný, a to již z důvodu, že žalobkyně stanovila výdaje žalovaného pouze na částku ve výši 5 970 Kč měsíčně, což je dle názoru soudu částka, která nemůže ani v nejmenším odrážet reálné výdaje žalovaného na jeho bydlení, obživu a výživu nezletilého dítěte. Tato žalobkyní tvrzená částka navíc z žalobkyní předložených listin, v nichž žalobkyně žalovanému na základě interních výpočtů stanovovala možnost dalšího úvěrového zatížení, vůbec nevyplývá. Soud podotýká, že ke dni poskytnutí úvěru, tj. ke dni 28. 12. 2021, činila výše životního minima pro jednu dospělou osobu a jedno nezaopatřené dítě ve věku od 6 do 15 let právě částku 5 970 Kč (viz § 1 Nařízení vlády č. 61/2020 Sb.) – částka životního minima v daném období je tedy totožná s částkou, kterou stanovila žalobkyně svým interním modelem jako odhad měsíčních výdajů žalovaného. Soud přitom z tvrzení žalobkyně nezjistil, na základě jakého výpočtu interní ekonomický model žalobkyně, pracující dle tvrzení žalobkyně se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů na bydlení, dospěl k částce rovnající se bez dalšího životnímu minimu v daném období. Jak bylo zmíněno, žalobkyně pak nikterak nezohledňovala vyživovací povinnost žalovaného a ani rámcově nezjišťovala výši této vyživovací povinnosti. Pokud interní model žalobkyně skutečně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného pracoval i s jinými daty, nežli pouze s převzetím částky životního minima, není tato skutečnost nikterak prokázána a nevyplývá ze žádného důkazu, který žalobkyně předložila. Pokud pak žalobkyně (např. oproti smlouvě o nájmu či jinému relevantnímu důkazu) nezjišťovala, jaká je reálná výše nájemného žalovaného, když tento v žádosti o úvěr uvedl, že žije v pronajatém bytě, nejenže žalobkyně nesplnila svou povinnost zjistit a prověřit faktické výdaje žalovaného na bydlení, ale nemohla dle názoru soudu v rámci svého interního ekonomického modelu ani vycházet z jakýchkoliv relevantních statistických údajů o normativních nákladech na bydlení atp.

26. Soud v návaznosti na výše uvedené uzavírá, že věřitel se nemůže spokojit pouze s tvrzením dlužníka stran jeho příjmů a výdajů, ale tyto musí i objektivně ověřit, jak judikoval i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“ Tento závěr platí dle názoru zdejšího soudu v souzené věci o to spíše, jelikož žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z informací o příjmu žalovaného, které byly více jak tři roky staré, zcela rezignovala na zjištění výdajů žalovaného na bydlení a živobytí a na zjištění výdajů na výživu nezletilého dítěte žalovaného k datu poskytnutí úvěru, a také zcela opomněla (při stanovení výše faktických výdajů žalovaného) skutečnost, že žalovaný je s největší pravděpodobností povinen výživou také ke své manželce (žalovaný v žádosti mj. též uvedl, že je ženatý).

27. Soud má tedy za to, že žalobkyně neprověřila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně, když zcela rezignovala na prověření reálných příjmů a výdajů žalovaného, a to zejména s ohledem na to, že údaj o příjmu žalovaného, z něhož žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti vycházela, byl více jak tři roky starý. Reálné výdaje žalovaného pak žalobkyně nezjišťovala a nevyhodnocovala vůbec a žalovaného v tomto ohledu ani nevyzvala, aby své výdaje nějak specifikoval. Pokud pak žalobkyně pracovala s interním modelem, do něhož zanesla pouze částku životního minima, která z pohledu soudu nemůže odpovídat reálným výdajům žalovaného na bydlení a obživu, nedostála žalobkyně dle názoru soudu své zákonné povinnosti adekvátně ověřit schopnost žalovaného úvěr splatit (srov. také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023, č. j. 17 Co 340/2023-54).

28. Dle ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

29. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

30. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

31. Soud má za prokázané, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta celková částka ve výši 40 000 Kč. Sjednaný úrok činil 7,9 % ročně. Žalovaný z titulu předmětné úvěrové smlouvy uhradil žalobkyni toliko částku ve výši 6 993,58 Kč. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného z hlediska jeho příjmů a výdajů. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy č. , Anonymizováno, . S ohledem na absolutní neplatnost dané úvěrové smlouvy pak soud nemohl žalobkyni přiznat ani úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla žalobkyní poskytnuta částka v celkové výši 40 000 Kč, žalovaný pak žalobkyni uhradil celkem 6 993,58 Kč. Co do částky 33 006,42 Kč se tak žalovaný na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni nevydal. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení žalobkyni vrátil. Co do zbytku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru výrokem II. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

32. Ohledně pariční lhůty, úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož: „Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

33. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v celém průběhu řízení zcela nekontaktní a nebylo tak možno zjistit přiměřenou dobu plnění odpovídající jeho možnostem, ztotožnil soud pariční lhůtu s okamžikem splatnosti dlužné částky (nesplacené jistiny), který nastane po případném marném uplynutí 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu k plnění (splatnost) pak soud ve vztahu k žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční lhůty k plnění (doby splatnosti).

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 001,29 Kč, přičemž tato částka představuje 82,84 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 91,42 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 8,58 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 445 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 36 103,06 Kč sestávající z částky 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 500 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za její doplnění žaloby ze dne 8. 12. 2023, neboť žalobkyně svá tvrzení o prověřování úvěruschopnosti žalovaného doplnila na výzvu soudu a sdělila mu skutečnosti, které měly (a mohly) být již součástí samotné žaloby.

35. O povinnosti žalovaného k úhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně rozhodnul soud v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř.