28 C 348/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 22 709 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 17 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 700 Kč za období od [datum] do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do nároku na zaplacení částky 5 009 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 22 709 Kč za období od [datum] do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, co do nároku na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 575 Kč a co do nároku na zaplacení smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 22 709 Kč za období od [datum] do [datum], se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 445,62 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním uzavřené mezi účastníky řízení dne [datum]. Na základě smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 18 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splatit společně se sjednaným příslušenstvím, tedy s poplatkem za poskytnutí úvěru, s poplatkem za sjednanou službu [anonymizováno] ve výši 660 Kč a s poplatkem za službu Informační SMS servis ve výši 29 Kč. Žalovaná na základě smlouvy postupně vyčerpala částku 17 700 Kč, na úvěr však žalobkyni neuhradila ničeho. Pro případ prodlení se žalovaná zavázala uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení, této smluvní pokuty se žalobkyně domáhá za období od [datum] do [datum]. Žalobkyně se dále domáhá náhrady nákladů spojených s upomínáním dle sjednaného ceníku a to v celkové výši 1 575 Kč a také zákonného úroku z prodlení. Žalovaná nereagovala ani na předžalobní výzvu ze dne [datum].

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala nečinná.

3. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a zákona č. 99/1964 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili, když nesdělili svůj nesouhlas s tímto postupem k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř.

4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

5. Dne [datum] byla mezi účastníky řízení uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru s možností postupného čerpání, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované jako spotřebiteli úvěr v celkové výši 17 700 Kč, který byl čerpán následovně: dne [datum] částkou 3 000 Kč, dne [datum] částkou 6 000 Kč, dne [datum] částkou 6 000 Kč a dne [datum] částkou 2 700 Kč. Úvěr byl žalované uhrazen převody na její bankovní účet, jehož číslo bylo uvedeno ve smlouvě. Žalovaná se zavázala žalobkyni peníze vrátit do [datum] spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 320 Kč, s poplatkem za službu [anonymizováno] ve výši 660 Kč a s poplatkem za službu Informační SMS servis ve výši 29 Kč. Pro případ prodlení s úhradou se žalovaná zavázala uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení a dále se zavázala uhradit náklady spojené s upomínáním ve výši dle sazebníku poplatků. Informace o spotřebitelském úvěru byly žalované poskytnuty prostřednictvím formuláře o spotřebitelském úvěru. (zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním ze dne [datum] včetně všeobecných obchodních podmínek, sazebníku poplatků, souhlasu se zpracováním osobních údajů, fotografie zadní strany občanského průkazu žalované, popisu základních vlastností spotřebitelského úvěru a z výpisu z účtu žalované)

6. Před uzavřením smlouvy měla žalobkyně posuzovat úvěruschopnost žalované dle vlastního dokumentu„ obecné principy posuzování a filozofie společnosti“. Žalobkyně však soudu nedoložila žádné dokumenty, které by prokazovaly, že podle tohoto dokumentu skutečně postupovala, když z výpisu o posouzení úvěruschopnosti a z dokumentu o identifikovaných příjmech žalované není zřejmé, jak žalobkyně k hodnotám uvedeným v dokumentech dospěla, a jaké podklady si k tomu od žalované vyžádala. (zjištěno z obecných principů posuzování a filozofie společnosti, výpisu o posouzení úvěruschopnosti a z dokumentu o identifikovaných příjmech)

7. Žalovaná úvěr ve sjednaném termínu ani později nevrátila.

8. Žalobkyně zaslala před podáním žaloby dne [datum] žalované výzvu k úhradě částky 27 709,02 Kč jakožto dluhu a částky 7 695 Kč jakožto nákladů právního zastoupení, oboje ve lhůtě do tří dnů. Žalovaná však ničeho neuhradila ani na základě této výzvy. (zjištěno z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne [datum] včetně poštovního podacího lístku ze dne [datum])

9. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav posoudil následovně:

10. Žaloba je důvodná pouze zčásti.

11. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byly žalované poskytnuty finanční prostředky. Žalovaná čerpala uvedený úvěr a zavázala se jej uhradit společně s výše popsanými poplatky a úroky, což nesplnila.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit.

15. Soudní dvůr EU ve svém rozsudku č. C [číslo], ze dne [datum], uvedl, že je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 16. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne [datum] v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje rozsudek soudního dvora ze dne [datum], sp. zn. C [číslo] jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

17. Z výše uvedeného se podává, že bez ohledu na ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr vyplývá též z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne [datum], kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. není ustanovením, které lze v otázce posouzení úvěruschopnosti aplikovat, neboť v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES a nikoliv podle § 87 zákona č. 250/2016 Sb. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18 (není tedy pravdou, že by neprokázání splnění povinnosti k ověření úvěruschopnosti spotřebitele nezpůsobovalo absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, jak tvrdí žalobkyně v doplnění žaloby ze dne [datum]).

18. Z judikatury českých soudů pak také vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne [datum], sp. zn. C – [číslo], [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení], kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, [příjmení], BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

19. Soud je tedy s odkazem na výše uvedené povinen zkoumat ex officio, zda právní předchůdce žalobkyně dostál své povinnosti dostatečně posoudit úvěruschopnost žalované. Dále je nutno zkoumat, zdali úvěrující subjekt ověřil údaje poskytnuté spotřebitelem a zdali z hlediska úvěruschopnosti hodnotil jeho faktickou finanční situaci a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr. Ze žalobkyní předložených důkazů však nevyplývá, že by tato povinnost byla adekvátně splněna. Přes výzvu soudu nebyly doloženy důkazy k tomu, že by byla před uzavřením smlouvy provedena lustrace žalované v dostupných evidencích (ISIR, registr exekucí, BRKI, NRKI, SOLUSetc.) a poskytovatel úvěru navíc neznal, neověřil a nehodnotil faktickou výši výdajů a příjmů žalované. Naopak má soud za jednoznačně prokázané, že žalobkyně na svou zákonnou povinnost prověřit úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy prakticky rezignovala. Žalobkyně toliko povšechně uvedla, že žalovaná byla před uzavřením smlouvy lustrována ve veřejně dostupných databázích – centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, registru TelcoScore, avšak k těmto tvrzením i přes písemnou výzvu soudu obsaženou v usnesení č. j. 28 C 348/2022-14 nepředložila žádné důkazy. Úvěrující společnost také neprovedla jakékoliv zkoumání příjmů a výdajů žalované nebo toho, zda je žalovaná osobou natolik bonitní, aby mohla úvěr vůbec v budoucnu splácet. Nebyly zohledněny ani žádné statistické údaje zveřejňované Českým statistickým úřadem. Soud dodává, že u těchto krátkodobých úvěrů je pak prověření úvěruschopnosti naprosto stěžejní a zásadní pro posouzení toho, zdali je úvěrovaný subjekt schopen úvěr splatit. Soud má za zcela očividné, že povinnost náležitého zkoumání úvěruschopnosti nebyla v tomto případě dodržena, a že úvěrová smlouva je tedy absolutně neplatná.

20. V tomto kontextu soud dodává, že usnesením č. j. 28 C 348/2022-14 žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a důkazů o tom, zdali byla před uzavřením úvěrové smlouvy úvěrujícím subjektem v případě žalované adekvátně a dostatečně zkoumána úvěruschopnost žalované a zda a jak byly posouzeny údaje poskytnuté před uzavřením smlouvy žalovanou. Žalobkyně na základě této výzvy v podání ze dne [datum] písemně sdělila, že úvěruschopnost žalované posuzovala na základě informací získaných od žalované. Žalovaná měla být před uzavřením smlouvy lustrována v různých registrech, což žalobkyně žádným důkazem nepodložila. Na základě těchto (na základě výzvy) předložených důkazů soud dospěl k jednoznačnému závěru, že úvěruschopnost žalované v tomto případě dostatečně zkoumána nebyla, a to zejména proto, že úvěrující subjekt rezignoval na dostatečné ověření údajů poskytnutých žalovanou a na zkoumání a ověření reálných příjmů a výdajů žalované (tento závěr je rozveden výše). Vzhledem k tomu rozhodl soud v této věci dle ust. § 115a o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, při kterém by žalovanou opakovaně poučil, a to ve smyslu ust. § 118a o. s. ř.

21. Dle § 588 věty prvé o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. Podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Jak bylo uvedeno, soud má za prokázané, že žalovaná se žalobkyní uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalované vyplacena celková částka 17 700 Kč, kterou žalovaná nevrátila. V řízení ovšem nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C [číslo] ze dne [datum] a bodů 10. – 14. odůvodnění tohoto rozsudku zdejší soud z úřední povinnosti posoudil nezkoumání úvěruschopnosti žalované jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaná se tak na úkor žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatila a je proto v souladu s § 2991 o. z. povinna žalobkyni vydat částku 17 700 Kč. Ohledně zbytku uplatňovaného nároku soudu nezbylo než žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítnout.

24. Vzhledem k tomu, že žalovaná svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnila, dostala se dnem následujícím po splatnosti dluhu, stanoveném na základě předžalobní výzvy ze dne [datum], do prodlení dle § 1968 o. z. a žalobkyni tak vznikl nárok na úhradu zákonných úroků z prodlení dle ust. § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Předžalobní výzva k úhradě dluhu byla žalované zaslána dne [datum], tudíž se má za to, že byla doručena dne [datum] (viz ust. § 573 o. z.). Dnem následujícím po doručení výzvy ([datum]) se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení žalobkyni.

25. Lhůtu k plnění soud žalované stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní pariční lhůta by byla pro žalovanou velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená pariční lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční pariční lhůty ke splnění tímto rozsudkem uložených povinností (§ 160 o.s.ř.).

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 445,62 Kč, přičemž tato částka představuje 55,88 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 77,94 % a úspěchu žalované v rozsahu 22,06 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 135 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 22 709 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Písemné podání ze dne [datum] pak z pohledu soudu není účelným nákladem řízení. Veškeré v něm uvedené informace stran prověřování úvěruschopnosti žalované dle názoru soudu jednak mohly a měly být uvedeny již v podané žalobě (zvláště pak za situace, kdy je žalobkyně v tomto řízení zastoupena advokátních kanceláří, jejíž pracovníci si jsou zcela jistě vědomi toho, jaké požadavky jsou ohledně zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele mj. v české zákonné úpravě kladeny na úvěrující subjekty, a taktéž toho, jaké dokazování je v tomto směru povinen z úřední povinnosti provádět soud). V předmětném podání ze dne [datum] nebyly dle soudu obsaženy žádné poznatky, které by nemohly být vtěleny již do samotné žaloby. Nejedná se také o nikterak právně či skutkově složitou věc. Navíc nelze také odhlédnout od toho, že žalobkyně v tomto podání netvrdila ničeho, co by mohlo odůvodnit závěr, že by byla v tomto případě adekvátně zkoumána úvěruschopnost žalované, a neoznačila v tomto ohledu ani žádné relevantní důkazy. Z pohledu soudu se tak v tomto směru jedná o neúčelné vrstvení úkonů právní služby a přiznání nákladů právního zastoupení za toto písemné podání ze dne [datum] by vedlo k neproporcionálnímu a nespravedlivému navýšení dluhu žalované.