28 C 371/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 25 682,04 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, ve které se žalovaná domáhala zaplacení částky 25 682,04 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 617,15 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 149,60 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 25 682,04 Kč za období od [datum] do zaplacení ve výši 8,5 % ročně a s úrokem ve výši 16,9 % ročně z částky 23 462,04 Kč za období od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalovaném zaplacení částky 25 682,04 Kč s příslušenstvím a to s odůvodněním, že žalovaný dne [datum] uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] ve znění dodatku ze dne [datum], na základě které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému na základě jeho příkazů poskytnout úvěr až do limitu 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal čerpaný úvěr pravidelně splácet a z vyčerpané a nesplacené jistiny hradit úrok ve výši 16,9 % ročně. Úvěr měl být splácen prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 5 % ze sjednané výše úvěrového limitu. Žalovaný se za používání účtu dále zavázal platit poplatek ve výši 50 Kč měsíčně. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas a právní předchůdce žalobkyně proto dne [datum] přistoupil k sesplatnění celého úvěru, o čemž byl žalovaný informován prostřednictvím dopisu. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], s účinností od [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum]

2. Studiem spisu soud zjistil, že ve věci je možné rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů, proto dle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), vyzval usnesením žalovaného, aby se ve lhůtě 7 dnů vyjádřila, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání a poučil ho, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaný na tuto výzvu do současné doby nijak nereagoval. Žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez potřeby nařízení jednání výslovně souhlasila v žalobě. Soud tedy uzavřel, že oba účastníci souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a tímto způsobem pak ve věci rozhodl. V tomto kontextu soud dodává, že usnesením č. j. 28 C 371/2022-15 žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a důkazů o tom, zdali byla před uzavřením úvěrové smlouvy úvěrujícím subjektem v případě žalovaného adekvátně a dostatečně zkoumána úvěruschopnost žalovaného a zda a jak byly posouzeny údaje poskytnuté před uzavřením smlouvy žalovaným. Žalobkyně na základě této výzvy v podání ze dne [datum] písemně sdělila, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala na základě informací získaných od žalovaného. S ohledem na tyto žalovaným poskytnuté informace došla úvěrující společnost k závěru, že je žalovaný schopen úvěr splácet. Tato tvrzení žalobkyně podpořila těmito důkazy: žádostí o úvěr, záznamem o vysvětlení předsmluvních informací, vyjádřením úvěrujícího subjektu a výpisem z účtu č. [bankovní účet]. Na základě těchto (na základě výzvy) předložených důkazů soud dospěl k jednoznačnému závěru, že úvěruschopnost žalovaného v tomto případě dostatečně zkoumána nebyla, a to zejména proto, že úvěrující subjekt absolutně rezignoval na jakékoliv ověření údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr (tento závěr je rozveden níže). Vzhledem k tomu rozhodl soud v této věci dle ust. § 115a o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, při kterém by žalovanou opakovaně poučil, a to ve smyslu ust. § 118a o. s. ř.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal nečinný.

4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

5. Právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], a žalovaný spolu dne [datum] uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo]. Dne [datum] spolu pak uzavřeli dodatek k této smlouvě o revolvingovém úvěru. Právní předchůdce žalobkyně se smlouvou zavázal žalovanému poskytnout revolvingový úvěr, tedy úvěr s možností opakovaného čerpání, v souladu s dodatkem smlouvy až do limitu 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 5 % ze sjednaného výše úvěrového limitu a to společně se smluvním úrokem ve výši 16,9 % ročně a poplatkem ve výši 50 Kč za každé čerpání úvěru. Splatnost splátek byla sjednána k 17. dni kalendářního měsíce. Nedílnou součástí smlouvy byly též všeobecné obchodní podmínky a ceník poplatků (prokázáno smlouvou o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne [datum], dodatkem ke smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne [datum], všeobecnými obchodními podmínkami pro soukromou klientelu platnými od [datum], ceníkem pro soukromou klientelu účinným od 23. 10. 2017).

6. Žalovaný neuhradil splátku splatnou ke dni [datum]. Právní předchůdce žalobce ho na to upozornil výzvou ze dne [datum], kterou ho vyzval k úhradě dlužné částky nejpozději do dne [datum]. Žalovaný byl současně upozorněn, že pokud dlužnou částku ve stanovené lhůtě neuhradí, tak dojde k sesplatnění celého úvěru (prokázáno poslední výzvou k úhradě ze dne [datum]). Žalovaný dluh přesto neuhradil a právní předchůdce žalobkyně proto přistoupil k sesplatnění celého úvěru, což žalovanému oznámil dopisem ze dne [datum] (prokázáno rozhodnutím o okamžité splatnosti celého dluhu ze dne [datum]).

7. Pohledávka za žalovaným přešla z právního předchůdce žalobkyně, společnosti [právnická osoba], na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností od [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum] (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznamem postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího lístku).

8. Dne [datum] žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu, žalovaný přesto na dluh neuhradil ničeho dalšího (poslední výzvou k úhradě ze dne [datum] včetně podacího lístku).

9. V průběhu úvěrového vztahu žalovaný čerpal celkovou částku 67 941,14 Kč a na úvěr uhradil celkovou částku 67 991,43 Kč (prokázáno přehledem celkového čerpání úvěru, kompletním přehledem úhrad).

10. V Žádosti o poskytnutí úvěrového produktu žalovaný uvedl, že je rozvedený, bydlí sám v nájmu, že má příjem ve výši 14 437 Kč a 13 158 Kč, a že nemá žádné měsíční výdaje, kromě splátky 6 200 Kč. Dokumentem právního předchůdce žalobce označeným jako„ Posouzení úvěruschopnosti klienta“ a Záznamem o poskytnutí vysvětlení předsmluvních informací žalobkyně prokazovala zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. V nedatovaném dokumentu označeném jako„ Posouzení úvěruschopnosti klienta“ je mj. uvedeno, jakým způsobem právní předchůdce žalobkyně dospěl k tomu, že je žalovaný schopen úvěr splácet. Z dokumentu je patrno, že právní předchůdce žalobkyně nijak neověřil údaje poskytnuté žalovaným v žádosti o úvěr. Údaj o žalovaným deklarovaných výdajích, který je v dokumentu označeném jako„ Posouzení úvěruschopnosti klienta“ obsažen (1 000 Kč), navíc nesouhlasí se žádostí o úvěr (zde žalovaný uvedl, že jeho měsíční výdaje jsou 6 200 Kč). Výdaje žalovaného (vypočtené bankou jejím interním postupem na částku 7 683 Kč) byly stanoveny toliko interními postupy úvěrujícího subjektu, a nijak se v nich nezrcadlí reálná ekonomická situace žalovaného (úvěrovaného).

11. Záznamem o poskytnutí a vysvětlení předsmluvních informací ze dne [datum] je prokázáno, že žalovanému byly před uzavřením úvěrové smlouvy poskytnuty údaje o splátkách, výši úvěru, úrokové sazbě a celkové částce k zaplacení a o nákladech spotřebitelského úvěru; dále ohledně doby trvání úvěru a procesu splácení.

12. Ve výpise z účtu č. [bankovní účet] za období od prosince 2016 do listopadu 2017 je zachycena ekonomická bilance žalovaného za toto období. V období 5 měsíců před uzavřením smlouvy pak měl žalovaný na účtu na konci měsíce vždy maximálně několikatisícový zůstatek, nepřevyšující 4 000 Kč (v srpnu a říjnu 2017 se jednalo dokonce o měsíční zůstatek minusový). Výdaje žalovaného dosahovaly zpravidla výše několika desítek tisíc Kč měsíčně.

13. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav posoudil následovně:

14. Mezi účastníky řízení byla uzavřena úvěrová smlouva ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému finanční prostředky. Žalovaný čerpal uvedený úvěr a zavázal se jej splácet v pravidelných měsíčních splátkách.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit.

18. Soudní dvůr EU ve svém rozsudku č. C [číslo], ze dne [datum], rozhodl, že je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 19. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne [datum] v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje rozsudek soudního dvora ze dne [datum], sp. zn. C [číslo] jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

20. Z výše uvedeného se podává, že bez ohledu na ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr vyplývá též z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne [datum], kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. není ustanovením, které lze v otázce posouzení úvěruschopnosti aplikovat, neboť v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES a nikoliv podle § 87 zákona č. 250/2016 Sb. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18.

21. Soud je tedy s odkazem na výše uvedené povinen zkoumat ex officio, zda právní předchůdce žalobkyně dostál své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného. Ze žalobních tvrzení a z předložených důkazů však nevyplývá, že by tato povinnost byla řádně splněna. I v případě, že by právní předchůdce žalobkyně prověřoval úvěruschopnost žalovaného, což dokládá v zásadě pouze dokumentem úvěrujícího subjektu označeným jako„ Posouzení úvěruschopnosti klienta“, který není datován a není žalovaným podepsán ani jinak potvrzen, je z předložených důkazů zcela zřejmé, že úvěrující subjekt nijak neověřoval a nehodnotil informace poskytnuté žalovaným v žádosti o úvěr. Posuzování úvěruschopnosti žalovaného tak dle názoru soudu proběhlo pouze formálně (pokud vůbec proběhlo), a to takovým způsobem, že z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného nemohlo vyplynout, že nejsou dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet.

22. Z judikatury českých soudů pak vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne [datum], sp. zn. C – [číslo], [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení], kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, [příjmení], BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

23. V tomto případě nebylo prokázáno, že by takovéto výše popsané posuzování úvěruschopnosti a informací poskytnutých žalovaným proběhlo. K prokázání tvrzení o prověření úvěruschopnosti žalobkyně předložila v zásadě pouze zmíněný dokument úvěrujícího subjektu označený jako„ Posouzení úvěruschopnosti klienta“, který není žalovaným podepsán ani jinak potvrzen, a navíc není ani datován, tudíž nemá žádnou vypovídající hodnotu, neboť z něho není vůbec patrno, kdy mělo ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného dojít. I z tohoto dokumentu navíc vyplývá, že banka stanovila bonitu klienta pouze na základě jím uvedených (a neověřených) údajů a na základě vlastního ekonomického modelu a vlastních propočtů, v nichž nebyla zohledněna faktická ekonomická situace žalovaného, vyplývající například z jeho výpisu z účtu. Tento postup pak soud z hlediska posuzování úvěruschopnosti spotřebitele nepokládá za dostatečný. Z dokumentace předložené žalobkyní pak nevyplývá ani to, že by byl v kontextu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného jakkoliv hodnocen výpis z účtu žalovaného za období od prosince 2016 do listopadu 2017, který byl žalobkyní předložen jako důkaz o tom, že zkoumání úvěruschopnosti žalovaného mělo proběhnout. Z předloženého výpisu z účtu je navíc patrno, že žalovaný měl na tomto účtu v době bezprostředně předcházející uzavření úvěru jen velmi malé (někdy i minusové) měsíční zůstatky – i z toho je dle názoru soudu patrné riziko nesplácení posléze poskytnutého úvěru. Z výpisu ze zmíněného účtu žalovaného č. [bankovní účet] navíc vyplývají mnohem vyšší měsíční výdaje a náklady, než jaké byly kalkulovány právním předchůdcem žalobkyně dle dokumentu označeného jako„ Posouzení úvěruschopnosti klienta“ – i z toho soud dovozuje, že faktické a reálné výdaje a náklady žalovaného právní předchůdce žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostatečně nehodnotil.

24. Záznamem o poskytnutí a vysvětlení předsmluvních informací ze dne [datum] prověření úvěruschopnosti také není prokázáno, neboť z tohoto dokumentu se podává pouze to, že žalovaný byl před uzavřením úvěrové smlouvy poučen o věřiteli, základních vlastnostech úvěru a o nákladech úvěru – údaje o tom, že by proběhlo zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, z této listiny nelze zjistit.

25. Odkaz právního předchůdce žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 ICdo 27/2021 (který je zmíněn v dokumentu označeném jako„ Posouzení úvěruschopnosti klienta“) tedy není dle názoru soudu adekvátní, neboť v tomto zde souzeném případě úvěrující subjekt v rámci aplikovaného interního ekonomického modelu nezohlednil reálné a ověřené náklady a výdaje žalovaného (kalkulováno bylo s částkou výdajů 7 683 Kč, která byla stanovena interně bankou a nijak nereflektovala reálnou situaci žalovaného a jeho faktické výdaje, které dle výpisu z účtu často dosahovaly desítek tisíc Kč měsíčně). Úvěrující nejen, že se spolehl na údaje deklarované žalovaným, ale jak bylo zmíněno, zejména nehodnotil jeho faktické výdaje, neboť z výpisu z účtu žalovaného vyplývají diametrálně odlišné údaje, než s jakými úvěrující subjekt pracoval dle dokumentu označeného jako„ Posouzení úvěruschopnosti klienta“.

26. Podle ustanovení § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

27. Dle ustanovení § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

28. Podle ustanovení § 1887 o. z. lze postoupit i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

29. Dle § 588 věty prvé o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

30. Dle § 2991 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

31. Soud tedy uzavírá, že má za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byla žalovanému vyplacena celková částka 67 941,14 Kč, kterou již žalovaný v plné výši navrátil (viz přehled jeho plateb). Pohledávka poté přešla na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn. V tomto řízení nebylo (přes písemnou výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazů) těmito předloženými důkazy prokázáno, že by byla před uzavřením smlouvy dostatečně zkoumána úvěruschopnost žalovaného a že by došlo k dostatečnému ověření údajů, které žalovaný poskytl úvěrujícímu subjektu před uzavřením úvěrové smlouvy. Naopak žalobkyní předložené a k výzvě soudu doplněné důkazy poukazují na to, že adekvátní zkoumání úvěruschopnosti žalovaného neproběhlo. Také výpis z účtu žalovaného dokládá, že finanční situace žalovaného nebyla bezprostředně před uzavřením smlouvy nijak pozitivní, a že tedy existovalo poměrně vysoké riziko toho, že žalovaný nebude v budoucnu schopen úvěr řádně splatit. Ve světle bodů 10. – 25. odůvodnění tohoto rozsudku tak soud z úřední povinnosti posoudil předmětnou smlouvu o revolvingovém úvěru ve znění jejího dodatku jako absolutně neplatnou. Žalovaný se tak na úkor právního předchůdce žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatil, avšak bezdůvodné obohacení již právnímu předchůdci žalobkyně v plné výši vrátil. Soud dodává, že žalobkyně souhlasila s rozhodnutím dle § 115a o. s. ř. a že byla soudem adekvátní a návodně písemně poučena o tom, jaké důkazy je třeba doložit. Z těchto žalobkyní předložených důkazů je pak z pohledu soudu evidentní, že řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného neproběhlo. Na tomto závěru by dle názoru soudu nemohlo ničeho změnit ani nařízení jednání a poučení žalované dle ust. § 118a o. s. ř.

32. Ze všech výše uvedených důvodů soud zamítl žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., který stanovuje, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Plně úspěšně žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, soud proto rozhodnul, že na náhradu nákladů nemá právo žádný z účastníků.