28 C 383/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem údaje o zástupci pro zaplacení 11 800 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba s tím, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 11 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 800 Kč za období od [datum] do zaplacení ve výši 9 % ročně, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 11 374 Kč, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 11 800 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení žalobkyně se jedná o dluh ze smlouvy o úvěru uzavřené dne [datum], kterou žalovaná sjednala s právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] s.r.o. Žalované byl na základě smlouvy poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit se sjednaným příslušenstvím nejpozději dne [datum].

2. Žalovaná k nároku uvedla, že ho neuznává a navrhla zamítnutí žaloby. Uzavřenou úvěrovou smlouvu považuje za absolutně neplatnou, jelikož před jejím uzavřením úvěrující společnost neprověřovala dostatečným způsobem její úvěruschopnost. Žalobkyně sice tvrdí, že úvěruschopnost žalované byla prověřována ve veřejně dostupných databázích ISIR, [příjmení], CRKI a EUCB, toto tvrzení však nedokládá žádnými důkazy. Dále žalovaná uvedla, že sjednané podmínky smlouvy o úvěru jsou zjevně v rozporu s dobrými mravy, jelikož sjednané RPSN 649 % p.a. výslovně uvedené ve smlouvě téměř 73x překračuje průměrnou hodnotu běžných úrokových sazeb dle vykazovaných statistik ČNB. Nakonec žalovaná uvedla, že žalobkyně nedisponuje aktivní věcnou legitimací, jelikož žalovaná dlužnou částku (bezdůvodné obohacení žalované ve výši 10 000 Kč) v plné výši uhradila právní předchůdkyni žalobkyně.

3. Ve věci bylo na den [datum] nařízeno ústní jednání, ze kterého se žalobkyně řádně omluvila. Jednání proto bylo ve smyslu § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), konáno v nepřítomnosti žalobkyně. Svou absencí (ač omluvenou) na jednání konaném dne [datum] se žalobkyně připravila o dobrodiní eventuálního poučení dle ust. § 118a o.s.ř., které by se případně mohlo týkat neprokázaného zkoumání úvěruschopnosti žalované, eventuálně otázky aktivní legitimace žalobkyně (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 832/2006, 28 Cdo 578/2011, 28 Cdo 1793/2011, 23 Cdo 1870/2020).

4. Na základě předložených listin byl zjištěn následující skutkový stav:

5. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost via [právnická osoba], [IČO], a žalovaná, spolu dne [datum] uzavřely smlouvu o úvěru [číslo]. Úvěrující společnost se smlouvou zavázala poskytnout žalované částku 10 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splatit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 800 Kč nejpozději dne [datum]. Úvěrující společnost poskytla žalované částku 10 000 Kč žalobkyni na její bankovní účet, který žalobkyně ve smlouvě uvedla. (smlouvou o úvěru [číslo] rámcovou smlouvou o úvěru [číslo] formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, výpisem z účtu úvěrující společnosti)

6. Žalovaná na smlouvu o úvěru uhradila celkem částku 14 316 Kč (potvrzeními o provedení plateb, výpisem z účtu žalované)

7. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost vis [právnická osoba], a žalobkyně, spolu dne [datum] uzavřely smlouvu o postoupení pohledávek, přičemž postoupena byla i pohledávka za žalovanou. Žalované bylo postoupení oznámeno dopisem ze dne [datum], který současně obsahoval i předžalobní výzvu. (smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], přílohou [číslo] ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne [datum], oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího lístku)

8. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti relevantní pro rozhodnutí ve věci. (smlouva o postoupení pohledávky ze dne [datum], ujednání o úplatě za postoupení pohledávky ze dne [datum], přehled postoupených pohledávek, prohlášení o pravosti podpisu na listině nesepsané advokátem ze dne [datum], dopis právního zástupce žalované ze dne [datum])

9. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

10. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla sjednána smlouva o úvěru dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaná uzavřela úvěrovou smlouvu v postavení spotřebitele a předchůdce žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele. Smlouva podléhá režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit.

14. Soudní dvůr EU ve svém rozsudku č. C [číslo], ze dne [datum], rozhodl, že je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 15. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne [datum] v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje rozsudek soudního dvora ze dne [datum], sp. zn. C [číslo] jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

16. Z výše uvedeného se podává, že bez ohledu na ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr vyplývá též z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne [datum], kde Ústavní soud vyjádřil názor, že ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. není ustanovením, které lze v otázce posouzení úvěruschopnosti aplikovat, neboť v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES a nikoliv podle § 87 zákona č. 250/2016 Sb. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18.

17. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne [datum], sp. zn. C – [číslo], [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení], kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, [příjmení], BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

18. Jak již bylo zmíněno, soud je tedy s odkazem na výše uvedené povinen zkoumat ex officio, zda právní předchůdce žalobkyně dostál své povinnosti dostatečně posoudit úvěruschopnost žalované. Dále je nutno zkoumat, zdali úvěrující subjekt ověřil údaje poskytnuté spotřebitelem a zdali z hlediska úvěruschopnosti hodnotil jeho faktickou finanční situaci a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr. Ze žalobkyní předložených důkazů však nevyplývá, že by tato povinnost byla adekvátně splněna. Naopak má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně tuto zákonnou povinnost adekvátně nesplnil.

19. V kontextu problematiky úvěruschopnosti soud konstatuje, že přes výzvu soudu (viz usnesení ze dne 9. 11. 2022, č. j. 28 C 383/2022-19) nebyly doloženy žádné důkazy k tomu, že by byla před uzavřením smlouvy provedena lustrace žalované v dostupných evidencích (ISIR, registr exekucí, BRKI, NRKI, SOLUSetc.). Soud konstatuje, že z provedených a (na výzvu) předložených důkazů nevyplývá ani to, že by poskytovatel úvěru měl dostatečné výsledky a podklady k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (žalované), z nichž by nevyplývaly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele (žalované) spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně přes výzvu soudu neprokázala, že by úvěrující subjekt před uzavřením úvěrové smlouvy jakkoliv zkoumal příjmy a výdaje žalované, a že by jakkoliv ověřil údaje, které před uzavřením úvěrové smlouvy žalovaná deklarovala. Na povinnost zabývat se bonitou žalované, jejím disponibilním měsíčním finančním zůstatkem, i na povinnost ověřit příjmy a výdaje žalované, nebo alespoň v tomto ohledu vzít v potaz statistické údaje z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ), úvěrující subjekt dle názoru soudu zcela rezignoval. Jak bylo již výše uvedeno, přes výzvu soudu nepředložila žalobkyně žádné důkazy o tom, že by byla zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy věnována jakákoliv reálná pozornost. Úvěrující subjekt se tedy pouze spolehl na tvrzení žalované o tom, že bude schopna úvěr splatit, a toto její tvrzení nijak neověřil a před uzavřením úvěrové smlouvy nijak neprozkoumal finanční situaci žalované.

20. Lze také poznamenat, že zejména u nižších úvěrů s kratší dobou splácení, poskytovaných od nebankovních poskytovatelů, lze racionálně předpokládat, že spotřebitel se momentálně nachází ve finanční tísni, kterou potřebuje urychleným způsobem řešit – riziko neplacení je zde proto vyšší a poskytovatel úvěru by to měl v rozsahu prověřování úvěruschopnosti spotřebitele zohlednit, což se v tomto případě nestalo.

21. Úvěrová smlouva tedy byla posouzena jako absolutně neplatná pro rozpor s kogentní vnitrostátní zákonnou úpravou a zejména pro rozpor s citovanou evropskou legislativou. Žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalované před poskytnutím předmětného úvěru dostatečným způsobem zkoumána a adekvátně prověřována (k této problematice srov. také např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

22. Dle § 588 věty prvé o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

23. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním s právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. V návaznosti na vše výše uvedené soud práva a povinnosti účastníků řízení vyhodnotil jako bezdůvodné obohacení na straně žalované ve výši poskytnuté jistiny, tj. v částce 10 000 Kč. V řízení však bylo prokázáno, že žalovaná již před podáním žaloby uhradila právnímu předchůdci žalobkyně celkem 14 316 Kč – k vydání bezdůvodného obohacení v plném rozsahu již tedy došlo a žaloba tedy není důvodná. Z důvodu, že žalovaná zaplatila částku přes 10 000 Kč již před uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky mezi úvěrující společností a žalobkyní, žalobkyni dle názoru soudu nesvědčí žádný právní titul, na jehož základě by mohla být její v tomto řízení řešená žaloba úspěšná. Soud tedy žalobu v plném rozsahu jako nedůvodnou zamítnul. Peníze, které žalovaná zaplatila úvěrující společnosti (eventuálně žalobkyni) nad rámec částky 10 000 Kč, jsou dle názoru soudu bezdůvodným obohacením úvěrující společnosti (eventuálně žalobkyně), na jehož vrácení má žalovaná nárok.

25. Jelikož úvěrová smlouva byla soudem vyhodnocena jako absolutně neplatná pro nedostatečné ověření úvěruschopnosti žalované, soud se již dále nezabýval argumentem žalované ohledně toho, že smluvní ujednání ohledně RPSN odporuje dobrým mravům.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 11 374 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 11 800 Kč sestávající z částky 1 580 Kč za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, studium spisu, dvě písemná vyjádření k věci a účast na jednání soudu) včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 9 400 Kč ve výši 1 974 Kč.

27. Lhůtu k plnění (nahrazení nákladů řízení žalované) soud žalobkyni určil ve standardním třídenním trvání, neboť neseznal důvody ke stanovení lhůty delší (§ 160 o.s.ř.).

28. O částečném zastavení řízení vztažmo k částečnému zpětvzetí žaloby učiněnému žalobkyní soud nerozhodoval, neboť žaloba byla nakonec v plném rozsahu zamítnuta na základě výše popsaných důvodů.