28 C 422/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částky 43 269,52 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje co do nároku na zaplacení částky 42 090,67 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 45 535,65 Kč za období od [datum] do [datum] ve výši 10 % ročně, se zákonným úrokem z prodlení z částky 45 012,81 Kč za období od [datum] do [datum] ve výši 10 % ročně, se zákonným úrokem z prodlení z částky 43 941,22 Kč za období od [datum] do [datum] ve výši 10 % ročně, s úrokem ve výši 19,9 % ročně z částky 43 269,52 Kč za období od [datum] do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 43 269,52 Kč za období od [datum] do zaplacení ve výši 10 % ročně.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 178,85 Kč s úrokem ve výši 19,9 % ročně z částky 1 178,85 Kč za období od [datum] do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 178,85 Kč za období od [datum] do zaplacení ve výši 10 %, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 1 931 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost k úhradě částky 43 269,52 Kč s příslušenstvím ve formě zákonného úroku z prodlení a smluvního úroku, a to s odůvodněním, že se jedná o dluh žalovaného ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne [datum].

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal nečinný.

3. Podáním ze dne [datum] žalobkyně soudu sdělila, že žalovaný na uplatňovaný nárok uhradil po podání žaloby částku 56 665 Kč, kterou žalobkyně započetla v částce 42 090,67 Kč na jistinu a v částce 14 574,33 Kč na smluvní úrok a žalobu proto v tomto rozsahu bere zpět.

4. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili, když nesdělili svůj nesouhlas s tímto postupem k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. Soud k tomuto poznamenává, že výzva žalovanému k písemnému vyjádření k přiložené žalobě dle § 114a o. s. ř. a výzva k vyjádření žalovaného ohledně souhlasu s rozhodnutím věci bez nařízení jednání byla uložena na poště dle zapsané adresy žalovaného a připravena k vyzvednutí dne [datum]. Dle výpisu o provedení kontroly datových schránek (viz č.l. 70 spisu) žalovaný ke dni odeslání výzvy (ke dni [datum]) datovou schránkou nedisponoval a doručení soudních písemností a žaloby proto proběhlo řádně.

5. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

6. Žalovaný dne [datum] uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ banka“), smlouvu o úvěru [číslo]. [příjmení] se smlouvou zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 72 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr hradit spolu se smluvním úrokem 19,9 % ročně, a to prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 1 619 Kč. Úvěr měl být splacen nejpozději do [datum]. Úvěr byl sjednán jako účelový, přičemž účelem bylo splacení dluhů vyplývajících z poskytnutí úvěru vedeného bankou na úvěrovém účtu č. [bankovní účet]. Úvěr byl čerpán dne [datum] (smlouvou o úvěru [číslo] ze dne [datum], podklady pre súdné konanie ze dne [datum])

7. Žalovaný neplnil svou povinnost řádně a včas úvěr splácet, banka proto přistoupila k zesplatnění celého nesplaceného zbytku úvěru. Žalovaný o tom byl informován dopisem ze dne [datum] (podklady pre súdné konanie ze dne [datum], rozhodnutím o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne [datum])

8. Před samotným uzavřením smlouvy banka zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Žádost o poskytnutí úvěru byla poskytnuta přes internetové bankovnictví banky v rámci kreditní linky, přičemž linka byla napočtena na základě příjmů žalovaného na jeho bankovním účtu. Příjem byl napočten na částku 16 613 Kč. Následně banka na základě jejího interního ekonomického modelu pracujícího se statistickými daty a s údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, stanovila životní výdaje žalovaného na částku 6 407 Kč. Následně banka dotazem do CCM a vlastních systémů zjistila, že žalovaný v době žádosti o úvěr splácel na kontokorent (který měl sjednaný přímo s poskytovatelem úvěru) částku 1 250 Kč měsíčně, na hotovostní úvěr (který byl taktéž sjednán přímo u banky a byl novým úvěrem konsolidován) splácel částku 1 409 Kč a na další finanční produkty pak splácel měsíčně částku 5 456 Kč. [příjmení] splátkové zatížení v případě poskytnutí úvěru tak činilo částku 8 325 Kč a bylo tedy pro žalovaného příznivější. [příjmení] vyhodnotila žalovaného jako schopného úvěr splácet. (informacemi z CCB, výpočtem kreditní linky)

9. Dne [datum] uzavřela banka s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, přičemž jejím předmětem byla též pohledávka za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum] (smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího archu)

10. Dne [datum] žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dluhu. (předžalobní výzvou ze dne [datum] včetně podacího archu)

11. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav posoudil následovně:

12. Dle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), může žalobce (navrhovatel) vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř. dále stanovuje, že je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Žalobkyně vzala svůj návrh co do částky 42 090,67 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 45 535,65 Kč za období od [datum] do [datum] ve výši 10 % ročně, se zákonným úrokem z prodlení z částky 45 012,81 Kč za období od [datum] do [datum] ve výši 10 % ročně, se zákonným úrokem z prodlení z částky 43 941,22 Kč za období od [datum] do [datum] ve výši 10 % ročně, s úrokem ve výši 19,9 % ročně z částky 43 269,52 Kč za období od [datum] do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 43 269,52 Kč za období od [datum] do zaplacení ve výši 10 % ročně, zpět a soud proto výrokem I. tohoto rozsudku řízení v rozsahu provedeného zpětvzetí zastavil.

13. K meritu věci soud uvádí, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu v době sjednání úvěru účinného zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Na základě úvěrové smlouvy byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 72 000 Kč. Žalovaný čerpal uvedený úvěr a zavázal se jej uhradit společně s úrokem a se sjednanými poplatky prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 1 619 Kč a to nejpozději do dne [datum]. Žalovaný nesplnil svou povinnost hradit splátky úvěru řádně a včas, právní předchůdce žalobkyně proto v souladu s ujednáním úvěrové smlouvy prohlásil celý dluh za splatný, o čemž žalovaného informoval dopisem. Žalovaný pak byl písemně informován i o postoupení pohledávky na žalobkyni.

14. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

15. Dle ustanovení § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

16. Podle ustanovení § 1887 o. z. lze postoupit i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

17. Dle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak od měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

18. Dle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

19. Dle § 1969 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu.

20. Dle ustanovení § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil svoje smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

21. V řízení bylo dostatečně prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla platně uzavřena úvěrová smlouva, přičemž žalovaný vystupoval v postavení spotřebitele – s ohledem na spotřebitelský charakter tohoto závazku se tedy aplikuje též zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru 22. Žalobkyně k výzvě soudu prokázala také to, že před uzavřením smlouvy byla dostatečně zkoumána a prověřována úvěruschopnost žalovaného, a to prostřednictvím interního ekonomického modelu banky pracujícího s historií plateb na účtu žalovaného, vedeném bankou, a se statistickými daty. V době žádosti o úvěr splácel žalovaný na kontokorent, sjednaný u poskytovatele úvěru (banky), částku 1 250 Kč měsíčně a na jiné finanční produkty sjednané u odlišných společností částku 5 456 Kč. Žalovaný současně na hotovostní úvěr sjednaný u poskytovatele úvěru (banky) splácel částku 1 409 Kč měsíčně, přičemž nově sjednávaný úvěr byl účelově vázán na konsolidaci tohoto úvěru. Příjem žalovaného byl na základě pohybu na jeho účtu stanoven na částku 16 613 Kč. Úvěrové zatížení žalovaného v případě poskytnutí úvěru činilo 8 325 Kč (bylo pro žalovaného výhodnější, než splátkové zatížení dosavadní) a jeho disponibilní část příjmu činila částku 8 288 Kč. [příjmení] měla o žalovaném a jeho příjmech i výdajích, včetně splátkového zatížení, dostatečný přehled, neboť žalovaný byl jejím klientem, měl u banky vedený osobní účet, z něhož splácel i další závazky, a měl u banky sjednány i některé další úvěrové produkty. [příjmení] tedy měla zmapované finanční toky na bankovním účtu žalovaného a tím pádem i jeho výdaje a příjmy a z pohledu soudu se tak jeví dostatečným, že v rámci zkoumání úvěruschopnosti vycházela právě z pohybů na tomto účtu, potažmo z vlastního interního modelu. Téměř polovina příjmu žalovaného pak i po odečtení nové měsíční splátky zůstala žalovanému k dispozici. Úvěruschopnost žalovaného tedy byla dle názoru zdejšího soudu v tomto případě zkoumána dostatečným způsobem, vyhovujícím též požadavkům judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz rozhodnutí tohoto soudu sp. zn. 33 ICdo 27/2021, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018).

23. Žalobkyni se předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat žalobní tvrzení, soud proto jejímu návrhu v plném rozsahu, s přihlédnutím k částečnému zpětvzetí žaloby, výrokem II. tohoto rozsudku vyhověl.

24. Lhůtu k plnění soud žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní pariční lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená pariční lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční pariční lhůty ke splnění tímto rozsudkem uložených povinností (§ 160 o.s.ř.).

25. Povinnost žalovaného zaplatit zákonný úrok z prodlení vyplývá z § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Okamžik prodlení žalovaného se odvíjí od data poslední úhrady, kterou žalovaný na dluh realizoval (k této platbě došlo [datum]).

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v částce 1 931 Kč Tyto náklady sestávají ze soudního poplatku v částce 1 731 Kč a z nákladů řízení přiznaných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. v částce 200 Kč, představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky (jednoduchá předžalobní výzva k plnění a žaloba) neboť bylo rozhodnuto ve věci, v niž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč, přičemž bylo rozhodnuto o návrhu žalobkyně podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech (v zásadě totožná žaloba byla podána např. ve věci zdejšího soudu sp. zn. 39 C 494/2021 atd.).

27. Náklady právního zastoupení soud žalobkyni nepřiznal, neboť je v tomto případě nepokládá za účelně vynaložené. Jak konstatoval Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3190/2014„ za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat pouze takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Jakkoli náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat, nelze dané pravidlo vnímat jako absolutní; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu, a to ačkoliv je právo na právní pomoc ústavně garantováno a zakotveno“. Přesně takováto situace dle názoru soudu nastala i v tomto řízení.

28. Pojem„ účelný“ je nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů nadbytečných či nadměrných, které jsou neadekvátní danému případu. Za situace, kdy žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti mj. skupuje pohledávky po splatnosti a posléze je uplatňuje u soudu, a kdy je z obchodního rejstříku žalobkyně (tj. z veřejně dostupného zdroje) patrno, že členem dozorčí rady žalobkyně je advokát, který žalobkyni v tomto řízení zastupuje na základě plné moci, byly dle názoru soudu náklady na právní zastoupení žalobkyně v tomto případě vynaloženy neúčelně. Žalobkyně evidentně disponuje vlastním personálním aparátem, který je schopen podat účinně žalobu, zejména pokud se jedná o takto skutkově a právně jednoduchou věc, jako tomu bylo v tomto případě. Z pohledu soudu tedy žalobkyně zplnomocněného právního zástupce k účinnému bránění svých práv v tomto případě nepotřebovala – její právní zástupce je navíc členem její dozorčí rady, jak bylo uvedeno. Skutečnost, že se nechala žalobkyně pro toto řízení advokátem (členem její dozorčí rady) zastoupit, tak dle názoru soudu směřuje spíše než k účelnému bránění práva k neúměrnému a zbytečnému navyšování nákladů řízení a dá se říci k nepřiměřenému až šikanóznímu sankcionování žalovaného. Soud v tomto kontextu odkazuje i např. na rozhodnutí Ústavního soudu z [datum], sp. zn. II. ÚS 1333/14, či z [datum], sp. zn. I. ÚS 3344/12 nebo na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, neboť je dle názoru soudu lze na tento případ aplikovat. Žalobkyně dle názoru soudu disponuje dostatečným materiálním i personálním vybavením k tomu, aby agendu, jakou je vymáhání postoupených pohledávek z bagatelních úvěrů, mohla vykonávat bez využití právní pomoci advokáta, a to zejména za situace, kdy je právní zástupce žalobkyně v obchodním rejstříku evidovaným členem její dozorčí rady (dlužno v tomto kontextu podotknout, že statutárním orgánem žalobkyně je taktéž zaspaná advokátka).

29. V návaznosti na výše uvedené tedy zdejší soud žalobkyni přiznal pouze náklady v takové výši, které by přiznal nezastoupenému účastníku řízení, a náklady reprezentované zaplaceným soudním poplatkem za žalobu. Přiznání nákladů právního zastoupení by soud v této věci vzhledem k výše uvedenému pokládal za nespravedlivé, nepřiměřené a neadekvátní rozhodnutí, kterým by bylo zasaženo do ústavně garantovaného práva žalovaného na soudní ochranu. Toto právo žalovaného má v této věci vzhledem k jejím okolnostem dle názoru soudu přednost před právem žalobkyně na právní zastoupení, neboť žalobkyně by svá práva mohla v takovýchto věcech bez obtíží hájit i bez využití právní pomoci advokáta (navíc advokáta, který je členem její dozorčí rady). V tomto sporu se dle názoru soudu nejedná o využití ústavně zaručeného práva na právní pomoc, ale spíše o jeho zneužití na úkor žalovaného. Nejedná se tedy o situaci, kdy by byla žalobkyně nepřiznáním náhrady nákladů právního zastoupení vůči ostatním subjektům nějak diskriminována. Náhradu nákladů řízení nelze aplikovat jako mechanismus sankční. V tomto směru lze odkázat také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, v němž Ústavní soud mj. uvedl, že„ vzniklý svébytný systém vymáhání pohledávek, záměrně produkující neúměrně vysoké náklady soudního řízení, který poškozuje či likviduje ve sporu neúspěšné dlužníky a naopak zajišťuje významný prospěch osobám, podílejícím se na uplatňování především bagatelních pohledávek a vymáhání s nimi souvisejících nákladů řízení, znamená nepřípustné sankcionování neúspěšné strany řízení v rozporu s principem proporcionality a dochází tak v důsledku něj de facto k ukládání sankce bez zákona“. Co se rozumí (resp. nerozumí) účelností vynaložených nákladů na právní zastoupení, se pokusil definovat také Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, v němž mj. uvedl, že„ o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nejde tehdy, jestliže zastoupení nesleduje svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale je zneužito ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka.“ Obdobně judikoval i Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 585/17 O nákladech řízení tedy soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.