28 C 73/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částky 174 081,18 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba s tím, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 174 081,18 Kč, spolu se smluvním úrokem ve výši 23,99 % ročně z částky 174 081,18 Kč za období od [datum] do zaplacení, a dále spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 11,75 % ročně z částky 174 081,18 Kč za období od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhala na žalovaném zaplacení částky 174 081,18 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaný dne [datum] požádal o poskytnutí úvěru ke kreditní kartě společnost [právnická osoba], [IČO] (dále také„ původní věřitel“), která žádost akceptovala dne [datum] a poskytla žalovanému na kreditní kartě úvěr ve výši 216 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaný svou povinnost neplnil, poskytnutý úvěr řádně a včas nehradil, původní věřitel proto přistoupil ke dni [datum] k prohlášení celého úvěru za splatný. Původní věřitel dne [datum] postoupil svou pohledávku za žalovaným [právnická osoba] a.s., [IČO] (dále jen„ I- [právnická osoba]“), která dne [datum] postoupila pohledávku žalobkyni. Žalobkyně žalobou uplatňuje nárok na jistinu dluhu společně se zákonným úrokem z prodlení. Žalovaný neuhradil dlužnou částku ani na základě předžalobní výzvy zaslané prostřednictvím právního zástupce žalobkyně.

2. Žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez potřeby nařízení jednání výslovně souhlasila v jejím podání ze dne [datum]; žalovaný se k dotazu soudu v tomto ohledu nevyjádřil a soud tak jeho souhlas presumoval a uzavřel, že oba účastníci souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a tímto způsobem pak ve věci rozhodl. V tomto kontextu soud dodává, že usnesením č. j. 28 C 73/2023-10 žalobkyni explicitně a adresně vyzval k doplnění tvrzení a důkazů o tom, zdali byla před uzavřením úvěrové smlouvy úvěrujícím subjektem v případě žalovaného adekvátně a dostatečně zkoumána jeho úvěruschopnost a zda a jak byly posouzeny údaje poskytnuté před uzavřením smlouvy žalovaným. Dále byla žalobkyně vyzvána, aby tvrdila, a prokázala, kolik peněz žalovaný na úvěr uhradil. Žalobkyně na základě této výzvy v podání ze dne [datum] písemně sdělila, že úvěruschopnost žalovaného byla ze strany úvěrující společnosti vyhodnocena na základě údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o kreditní kartu, kterou k tomu jako důkaz doložila. Žalobkyně dále uvedla, že v rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta úvěrující subjekt porovnával jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, čímž byla vypočítána částka disponibilních příjmů žalovaného. Tato tvrzení žalobkyně i přes výslovnou výzvu soudu nepodložila jediným důkazem. Na základě těchto (na základě výzvy) předložených důkazů soud dospěl k jednoznačnému závěru, že úvěruschopnost žalovaného v tomto případě dostatečně zkoumána nebyla, a to zejména proto, že úvěrující subjekt rezignoval na dostatečné ověření údajů poskytnutých žalovaným a na zkoumání a ověření jeho reálných příjmů a zejména jeho reálných výdajů (tento závěr je rozveden níže), když při hodnocení úvěruschopnosti vycházel výhradně z informací uvedených v žádosti o kreditní kartu, kde byl uveden toliko nepodložený měsíční příjem deklarovaný žalovaným (a nijak neověřený). Vzhledem k tomu rozhodl soud v této věci dle ust. § 115a o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, při kterém by žalobkyni opakovaně poučil, a to ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. Toto poučení soud i z hlediska hospodárnosti a ekonomie řízení pokládá za obsoletní.

3. Po provedeném dokazování soud zjistil následující:

4. Žalovaný dne [datum] podal žádost o [anonymizováno] kreditní kartu. V žádosti uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí částku 30 000 Kč a pochází ze společnosti [právnická osoba], [IČO], jejímž je žalovaný majitelem a současně manažerem/ředitelem. Dále žalovaný uvedl, že bydlí ve vlastní nemovitosti, je ženatý a dosáhl vysokoškolského vzdělání. V žádosti neuvedl žádné údaje ohledně jeho měsíčních výdajů, ze strany úvěrujícího subjektu nebyly tyto údaje ve formuláři ani vyžadovány. Totožnost žalovaného byla ověřena pořízením kopie jeho řidičského a občanského průkazu. Na základě žádosti byl žalovanému poskytnut na kreditní kartě úvěr ve výši 216 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet měsíční povinnou minimální splátkou, která dle obchodních podmínek, které byly nedílnou součástí smlouvy, byla stanovena výpočtem: 3,2 % z aktuálního zůstatku + splátky programů splátek + úrok za poslední období + částka, o kterou je v den vystavení Výpisu z kartového účtu překročen Kreditní limit + všechny nesplacené minimální splátky z předchozích výpisů z kartového účtu + všechny typy poplatků a smluvních pokut nebo 200 Kč, podle toho, která z těchto částek je vyšší, maximálně však aktuální zůstatek (prokázáno žádostí o [anonymizováno] kreditní kartu, oboustrannou kopií občanského a řidičského průkazu žalovaného, obchodními podmínkami poskytovatele úvěru).

5. Žalovaný hradil splátky nepravidelně a původní věřitel dne [datum] úvěr zesplatnil, což žalovanému oznámil dopisem ze dne [datum] (zjištěno z výpisu pohybů na účtu žalovaného a oznámení o okamžité splatnosti kreditní karty ze dne [datum]).

6. Původní věřitel uzavřel se [právnická osoba] a.s. dne [datum] rámcovou smlouvu o postupování pohledávek č. [rok] na základě které byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek č. [rok] [číslo], kterou byla postoupena také pohledávka za žalovaným, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum] (zjištěno z rámcové smlouvy o postupování pohledávek č. [rok] ze dne [datum], smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně příloh a potvrzení o úplatě a z vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího archu). Společnost [anonymizováno] [právnická osoba] uzavřela se žalobkyní dne [datum] další smlouvu o postoupení pohledávek č. [rok] [číslo], kterou byla na žalobkyni postoupena také druhá pohledávka za žalovaným, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum] (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek č. 2018 [číslo] ze dne [datum] včetně příloh a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího archu).

7. Dne [datum] zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu, žalovaný přesto na dluh neuhradil ničeho (zjištěno z předžalobní výzvy ze dne [datum] včetně podacího archu).

8. Žalovaný v době trvání úvěrového vztahu s [právnická osoba], tedy v období od [datum] do [datum], uhradil na úvěr částku v souhrnu 890 660 Kč, přičemž na základě smlouvy o úvěru vyčerpal celkem částku 619 245 Kč. Za období, kdy jako věřitel vystupovala společnost [právnická osoba], tak žalovaný ve vztahu k úvěru ke kreditní kartě uhradil částku o více než 270 000 Kč vyšší, nežli na základě smlouvy čerpal. Na začátku sledovaného zúčtovacího období, tedy ke dni [datum], činila vyčerpaná částka úvěru 108 100,84 Kč (prokázáno z měsíčních výpisů z úvěrového účtu [právnická osoba]).

9. Z dalších provedených důkazů Údaje klienta – fyzická osoba ze dne [datum] a [anonymizována tři slova] ze dne [datum] soud nezjistil žádnou pro řízení relevantní skutečnost.

10. Soud provedené důkazy hodnotil podle ust. § 132 o. s. ř. a po právní stránce věc posoudil následovně:

11. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta možnost čerpat finanční prostředky až do úvěrového rámce 216 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr průběžně splácet pravidelnými měsíčními splátkami, což se mu nějakou dobu dařilo, byť splácel nepravidelně. O těchto skutečnostech nebylo sporu (žalovaný je nijak nesporoval) a soud tedy v tomto ohledu vyšel z žalobních tvrzení a také z důkazů, které prokazují, že úvěrová smlouva byla mezi účastníky řízení uzavřena tak, jak je v tomto bodu odůvodnění tohoto rozsudku popsáno. Soud však dospěl k závěru, že daná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť při procesu jejího uzavírání došlo ze strany úvěrujícího subjektu k porušení jeho povinností daných zákonem č. 145/2010 Sb.

12. Dle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Dle odst. 2 osoba, která je oprávněna zpracovávat údaje o spotřebitelích za účelem posuzování jejich úvěruschopnosti a která je oprávněna poskytovat přístup k těmto údajům třetím osobám, umožní věřitelům se sídlem nebo místem podnikání v jiném členském státě Evropské unie přístup k těmto údajům za stejných podmínek jako věřitelům se sídlem nebo místem podnikání v České republice. Tato osoba uveřejní podmínky přístupu věřitelů k těmto údajům způsobem umožňujícím dálkový přístup. Dle odst. 3 spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Dle odst. 4 pokud je důvodem neposkytnutí spotřebitelského úvěru výsledek vyhledávání v databázi umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, věřitel okamžitě a bezplatně spotřebitele vyrozumí o tomto výsledku a sdělí mu údaje o použité databázi.

13. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je pak taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit.

14. Soudní dvůr EU ve svém rozsudku č. C -679/18, ze dne 5. 3. 2020, konstatoval, že je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 15. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C -679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

16. Z výše uvedeného se podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr vyplývá též z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že ve směru prověřování úvěruschopnosti musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES (která již byla v době uzavření řešené úvěrové smlouvy v účinnosti). Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

17. Z judikatury českých soudů pak vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

18. Zdejší soud byl tedy s odkazem na výše uvedené povinen zkoumat ex officio, zda právní předchůdce žalobkyně dostál své povinnosti dostatečně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Dále bylo nutno zkoumat, zdali úvěrující subjekt ověřil údaje poskytnuté spotřebitelem a zdali z hlediska úvěruschopnosti hodnotil jeho faktickou finanční situaci a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr. Z žalobkyní předložených důkazů však nevyplývá, že by tato povinnost byla v tomto případě adekvátně splněna. Naopak má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně tuto zákonnou povinnost dostatečně nesplnil. Ohledně příjmů žalovaného vycházela úvěrující společnost výhradně z jediné informace uvedené žalovaným v návrhu na uzavření smlouvy o úvěru, tedy z toho, že žalovaný deklaroval (bez jakékoliv verifikace) čistý měsíční příjem 30 000 Kč. Na tuto informaci poskytnutou žalovaným se úvěrující subjekt spolehnul a tato informace uvedená žalovaným tedy nebyla nijak ověřena. Finanční situaci žalovaného úvěrující subjekt pouze odhadnul (viz tvrzení žalované shrnutá v bodě 2. tohoto odůvodnění) a nebylo tedy prokázáno, že by se úvěrující před uzavřením smlouvy pokusil alespoň rámcově zjistit a ověřit reálné měsíční příjmy a zejména výdaje žalovaného. Nejen tedy, že banka neověřovala příjmy žalovaného, ale ani se nijak nedotazovala na jeho výdaje a tyto vůbec nezjišťovala. Tvrzení, že byl žalovaný před uzavřením smlouvy kontrolován v úvěrových registrech, nebylo ze strany žalobkyně ničím podložené, a to ani přes výzvu soudu. [příjmení] pak sice dle žalobních tvrzení ve vztahu k posouzení příjmů a výdajů zohlednila statistické údaje ČSÚ, avšak na údaje o výdajích se žalovaného vůbec nedotázala, tyto nijak nezjišťovala a nemohla tedy ve vztahu k žalovanému žádný relevantní odhad nebo porovnání vygenerovat.

19. Soud uzavírá, že pokud se jedná o problematiku prověřování úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně setrvala čistě v rovině tvrzení a nepředložila prakticky žádný důkaz o tom, že by úvěruschopnost žalovaného byla efektivně (a nikoliv jen formálně) zkoumána. Takovýto postup žalobkyně pak zdejší soud pokládá i v návaznosti na citovanou (zdejší i unijní) judikaturu za zcela nedostačující a nevyhovující. Úvěrující subjekt neměl ucelené a reálné údaje o finanční situaci žalovaného, a nemohl tedy ani efektivně a na základě reálných dat ověřit, zdali je žalovaný skutečně schopen daný úvěr dlouhodobě splácet. Úvěrující subjekt vyšel pouze ze stručného dotazníku, kde navíc nebyly nijak zjišťovány faktické výdaje žalovaného. Žalovaným uvedené údaje pak neprošly žádným ověřením ze strany banky. K tvrzení, že byl žalovaný lustrován v několikerých registrech, žalobkyně přes výzvu soudu nepředložila jediný důkaz a soud má tedy toto tvrzení za neprokázané. Povinnosti uvedené v ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb. tedy nebyly úvěrujícím subjektem splněny.

20. Ve věci došlo k postoupení pohledávky dle ust. § [číslo], § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. a ust. § 1887 zákona č. 89/2012 Sb. (v době uzavření smluv o postoupení pohledávky byl již účinný zákon č. 89/2012 Sb.).

21. Dle ust. § 39 zákona č. 40/1964 Sb., který byl účinný v době uzavření smlouvy, platí, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Dle již výše citovaného ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb. pokud není před uzavřením úvěrové smlouvy adekvátně prověřena úvěruschopnost spotřebitele, je úvěrová smlouva neplatná.

22. Ve věci došlo ze strany žalovaného k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně dle ust. § 451 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., dle něhož bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Žalovaný byl pak povinen toto bezdůvodné obohacení vydat, což však již v plném rozsahu učinil (zákon č. 40/1964 Sb. byl v tomto kontextu aplikován v návaznosti na ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.).

23. Soud má tedy za prokázané, že žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu bylo umožněno čerpat opakovaně úvěr až do sjednaného úvěrového rámce ve výši 216 000 Kč. Žalovaný této možnosti využíval, přičemž úvěr průběžně splácel. Ke dni [datum] činila vyčerpaná částka úvěru 108 100,84 Kč. V době od [datum] do [datum] pak žalovaný z úvěru celkem čerpal částku ve výši 619 245 Kč a uhradil úvěrujícímu subjektu celkovou částku 890 660 Kč. V době, kdy jako věřitel vystupovala [anonymizováno], tedy uhradil žalovaný na úvěr o 270 000 Kč více, nežli vyčerpal, a i po zohlednění počátečního stavu úvěrového účtu (minus 108 100,84 Kč) je tak očividné, že za dobu trvání úvěrového vztahu žalovaný daný úvěr přeplatil. V řízení pak nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně dostatečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a že by skutečně provedl ověření jeho bonity v úvěrových registrech. Ve světle výše uvedeného tedy zdejší soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a neověření jeho bonity v úvěrových registrech jako důvody způsobující absolutní neplatnost předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru, která byla mezi účastníky uzavřena. Při procesu uzavírání smlouvy došlo k porušení zákonné povinnosti úvěrujícího dané v ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb. i v rámci směrnice Rady 2008/48/ES, neboť před uzavřením smlouvy nedošlo k adekvátnímu prověření schopnosti žalovaného jako spotřebitele splácet předmětný úvěr, ani k prověření jeho bonity v úvěrových registrech (tvrzení, že lustrace proběhla, žalobkyně přes výzvu soudu nedoložila žádným důkazem) – i přes nesplnění této povinnosti ze strany úvěrujícího subjektu pak byla předmětná smlouva uzavřena, a dle názoru soudu je tedy absolutně neplatná.

24. Úvěrující subjekt je pak zodpovědný za to, aby si ponechal k dispozici podklady, z nichž při hodnocení úvěruschopnosti spotřebitele vycházel, a pokud je není schopen doložit, je adekvátní to přičíst k jeho tíži. Soud závěrem dodává, že ani skutečnost, že žalovaný kontokorent nějaký čas splácel, nemění nic na tom, že před uzavřením úvěrové smlouvy nebyla dostatečně prověřena jeho úvěruschopnost – postupem času se navíc tento nedostatečný postup úvěrujícího subjektu při prověřování úvěruschopnosti žalovaného projevil i v tom, že žalovaný se dostal do nepovoleného debetu a úvěr již nakonec schopen splácet nebyl.

25. Zdejší soud také připomíná, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky jeho platební neschopnosti, ale zprostředkovaně také úvěrující společnost, a to před negativními vlivy způsobenými exekučním a insolvenčním zatížením populace. Chráněna je taktéž pozice věřitelů samých, neboť v návaznosti na tuto zákonnou povinnost úvěrujících subjektů se snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je přitom věřitel dle názoru soudu povinen provádět s odbornou péčí (viz také ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb.), tedy zejména řádně posuzovat osobní a majetkové poměry spotřebitele z hlediska jeho schopnosti úvěr splácet, primárně porovnáním jeho příjmů a výdajů a dalších okolností, které by mohly mít vliv na řádné splácení úvěru. Úvěrující subjekt (potažmo subjekt, na který tvrzená pohledávka přešla), je pak povinen prokázat, že došlo k adekvátní prověření úvěruschopnosti spotřebitele – to se však v tomto případě přes výzvu soudu nestalo. Poznatky o důkazním břemeni úvěrujícího vychází i z výkladu směrnice Rady 87/102 EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, konkrétně z bodu 26. její preambule, který byl v rozsudku Soudního dvora EU ze dne 18. 12. 2014 ve věci sp. zn. C -449/13 vyložen tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady, což se v tomto případě nestalo – úvěrující měl k dispozici pouze žalovaným vyplněný dotazník, který nebyl nijak verifikován). Tímto procesem má být podle Soudního dvora EU zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně, jako tomu bylo právě i v tomto případě.

26. Úvěrová smlouva tedy byla soudem posouzena jako absolutně neplatná pro popsaný rozpor s kogentní vnitrostátní zákonnou úpravou a zejména pro rozpor s citovanou evropskou legislativou a z ní vycházející zdejší i unijní judikaturou. Žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím předmětného úvěru dostatečným způsobem zkoumána a adekvátně prověřována (k této problematice srov. také např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

27. Žalovaný se tak dle názoru zdejšího soudu na úkor žalobkyně, respektive právního předchůdce žalobkyně, bezdůvodně obohatil, nicméně bezdůvodné obohacení již v plné výši navrátil, pročež je žaloba dle názoru soudu v plném rozsahu nedůvodná. Ze všech výše popsaných důvodů tedy soud žalobu v plném rozsahu zamítnul, jak je patrno z výroku I. tohoto rozsudku.

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., které stanovuje, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Plně úspěšný byl v tomto sporu žalovaný, kterému však náklady tohoto řízení vzhledem k jeho pasivitě nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran sporu.