28 C 83/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Anonymizováno Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupená obecnou zmocněnkyní Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 , Adresa zainteresované osoby 1/0 pro zaplacení 50 097 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje co do nároku žalobkyně na zaplacení částky 10 420,00 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 10 420,00 Kč za období od 21.09.2023 do zaplacení, co do nároku na zaplacení částky 1 267,84 Kč, co do nároku na zaplacení úroku ve výši 59,46 % p.a. z částky 48 300,67 Kč za období od 21.09.2023 do 10.10.2023 a z částky 46 262,67 Kč za období od 11.10.2023 do 14.11.2023, dále co do nároku na zaplacení úroku ve výši 15 % p.a. z částky 2 038,00 Kč za období od 15.11.2023 do 15.11.2023, co do nároku na zaplacení úroku ve výši 15 % p.a. z částky 5 232,00 Kč za období od 16.11.2023 do 15.12.2023, co do nároku na zaplacení úroku ve výši 15 % p.a. z částky 7 120,05 Kč za období od 16.12.2023 do 15.01.2024, co do nároku na zaplacení úroku ve výši 15 % p.a. z částky 7 120,05 Kč za období od 16.01.2024 do 15.02.2024, co do nároku na zaplacení úroku ve výši 15 % p.a. z částky 7 120,05 Kč za období od 16.02.2024 do 18.03.2024, co do nároku na zaplacení úroku ve výši 15 % p.a. z částky 10 420,05 Kč za období od 19.03.2024 do zaplacení, a co do nároku na zaplacení úroku ve výši 69,12 % p.a. z částky 2 038,00 Kč za období od 11.10.2023 do 14.11.2023.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 755 Kč, a to ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně vždy k 20. dni měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabyde právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek s tím, že v případě prodlení se zaplacením, byť jedné splátky se celý zbylý dluh stává splatným.

III. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky ve výši 18 511 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně:z částky 51 066,00 Kč za období od 21.09.2023 do 10.10.2023,z částky 47 766,00 Kč za období od 11.10.2023 do 15.11.2023,z částky 44 466,00 Kč za období od 16.11.2023 do 15.12.2023,z částky 41 166,00 Kč za období od 16.12.2023 do 15.01.2024,z částky 37 866,00 Kč za období od 16.01.2024 do 15.02.2024,z částky 34 566,00 Kč za období od 16.02.2024 do 18.03.2024,z částky 31 266,00 Kč za období od 19.03.2024 do zaplacení,co do nároku na zaplacení částky ve výši 7 143,56 Kč,co do nároku na zaplacení úroku ve výši 9,66 % p. a.:z částky 48 300,67 Kč za období od 21.09.2023 do 10.10.2023,a z částky 46 262,67 Kč za období od 11.10.2023 do 14.11.2023,co do nároku na zaplacení úroku ve výši 15 % p.a:z částky 46 262,67 Kč za období od 15.11.2023 do 15.11.2023,z částky 43 068,67 Kč za období od 16.11.2023 do 15.12.2023,z částky 39 768,67 Kč za období od 16.12.2023 do 15.01.2024,z částky 36 468,67 Kč za období od 16.01.2024 do 15.02.2024,z částky 33 168,67 Kč za období od 16.02.2024 do 18.03.2024,a z částky 29 868,67 Kč za období od 19.03.2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 21.09.2023 dosáhne částky 160 423,00 Kč.

IV. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 13. 3. 2024 domáhala proti žalované zaplacení částky 50 097 Kč představující nesplacený úvěr poskytnutý žalované na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 12. 12. 2022. Na základě této smlouvy, po posouzení úvěruschopnosti žalované, žalobkyně žalované poskytla částku ve výši 50 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit ve 42 měsíčních splátkách po 3 289 Kč spolu s úrokem ve výši 69,12 % p.a., počínaje lednem 2023. Splátka sestávala ze splátky jistiny, úroku a pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 106 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou jednotlivých splátek, čímž žalobkyni vzniklo právo na úhradu smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy o úvěru ve výši 998 Kč za každou splátku po splatnosti delší 30 dnů (splátky č. 7 a 8) a dále na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 200 Kč za každou splátku po splatnosti delší 15 dnů (splátky č. 7 a 8). V důsledku prodlení žalované se splácením došlo ze strany žalobkyně k zesplatnění celého úvěru ke dni 19. 9. 2023, čímž vznikla nová jistina úvěru ve výši 56 576,72 Kč sestávající z nesplaceného úvěru a veškerých dosud nesplacených úroků za poskytnutý úvěr přirostlých ke dni zesplatnění úvěru (8 276,05 Kč). Žalovaná byla povinna takto zesplatněný úvěr uhradit v den zesplatnění, jinak žalobkyni vznikl nárok dle bodu 6.5 smlouvy o úvěru na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení. Žalobkyně po žalované touto žalobou požaduje úhradu částky 56 576,72 Kč s příslušenstvím (nová jistina), částku 998 Kč s příslušenstvím (smluvní pokuta), částku 400 Kč s příslušenstvím (náklady vzniklé v souvislosti s prodlením), úhradu částky ve výši 8 411,40 Kč (přičemž žalobkyně po žalované požaduje úhradu této částky jakožto smluvní pokuty za období od 21. 9. 2023 do data vyhotovení žaloby) a úrok ve výši 69,12 % p.a. z částky 48 300,67 Kč od 21. 9. 2023 do zaplacení. Žalovaná do podání žaloby dluh nesplatila ani na základě výzvy žalobkyně.

2. Žalovaná k podané žalobě uvedla, že má za to, že nebyl dodržen předpokládaný kontraktační proces a že úvěrová dokumentace byla odeslána žalobkyní na nedohledatelný e-mail, a nikoliv na e-mail žalované, který žalovaná žalobkyni sdělila. V podání žalované ze dne 19. 4. 2024 je v tomto ohledu uváděno, že email žalované je , e-mail, , přičemž žalobkyně si uložila nesprávný e-mail , e-mail, . Žalovaná má také za to, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalované s tím, že v předmětné době měla žalovaná řadu bankovních i nebankovních půjček, a pokud by si žalobkyně tyto informace zjistila, měla dojít k závěru, že úvěr neměl být žalované vůbec poskytován. Žalovaná strana má tedy za to, že nedošlo k dodržení ust. § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a že proces ověření úvěruschopnosti žalované byl nedostatečný. Pokud má žalobkyně žalované nějakou částku vracet, jedná se toliko o nesplacenou jistinu.

3. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaný tento skutkový stav:

4. Mezi žalobkyní a žalovanou byl dne 12. 12. 2022 uzavřen návrh na uzavření smlouvy o úvěru/ smlouva o úvěru č. , hodnota, . Výše úvěru byla sjednána na částku 50 000 Kč, celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit, pak činila 133 686 Kč. Doba trvání úvěru byla sjednána 42 měsíců, splátky činily 3 289 Kč včetně pojištění, úroková sazba 69,12 % p.a., RPSN 95,82 %. Pro případ prodlení s úhradou splátky delším 30 dnů byla sjednána smluvní pokuta v částce 499 Kč (čl. 6.1 smlouvy). Pro případ prodlení delšího než 15 dnů byla žalobkyně oprávněna účtovat náklady vzniklé v souvislosti s prodlením částkou 200 Kč (čl. 6.2 smlouvy). V případě prodlení delšího než 65 dnů (čl. 6.3 smlouvy) byla žalobkyně oprávněna poskytnutý úvěr zesplatnit s tím, že již splatné úroky přirůstají k jistině. Zesplatněním také dochází k zániku pojištění. Jestliže nedojde ke dni zesplatnění k úhradě nové jistiny (jistina + úroky), vzniká žalobkyni právo na úhradu smluvní pokuty odpovídající 0,1 % denně z dlužné nové jistiny. V bodě 1.1 části B) smlouvy o úvěru je uvedeno, že poskytovatel (žalobkyně) před uzavřením smlouvy provedl posouzení úvěruschopnosti klienta (žalovaného) (zjištěno z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru – smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne 12. 12. 2022).

5. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 12. 12. 2022 bylo zjištěno, že úvěr č. , hodnota, byl žalované vyplacen dne 12. 12. 2022.

6. Žalobkyně vycházela z toho, že žalovaná má čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 30 909 Kč, a že její celkové měsíční výdaje činí 15 378 Kč (životní minimum 4 620 Kč, splátky na další úvěry poskytnuté žalobkyní ve výši 6 119 Kč a výdaje na bydlení ve výši 4 639 Kč). Žalobkyně došla k tomu, že žalovaná má měsíční finanční rezervu ve výši 14 531 Kč, a že je tedy schopná úvěr splácet. Ohledně osoby žalované žalobkyně vycházela z toho, že žalovaná bydlí ve vlastním obydlí, že nežije ve společné domácnosti s manželem a že má vysokoškolské vzdělání. V kartě klienta je na žalovanou evidován e-mail , Anonymizováno, @, Anonymizováno, (zjištěno z hodnocení klienta k č. smlouvy , Anonymizováno, a z karty klienta k č. smlouvy , Anonymizováno, ). Příjmy žalované žalobkyně ověřila výpisem příchozích transakcí na účtu žalované č. , č. účtu, ze dne 5. 8. 2022 (příchozí částka 43 008 Kč), ze dne 7. 9. 2022 (příchozí částka 34 403 Kč), ze dne 5. 10. 2022 (příchozí částka 25 973 Kč), ze dne 8. 11. 2022 (příchozí částka 32 020 Kč) a ze dne 6. 12. 2022 (příchozí částka 34 735 Kč). Částky na účet žalované zasílal její tehdejší zaměstnavatel, spol. , právnická osoba7. Žalovaná od žalobkyně čerpala také minimálně dva další úvěry (č. , hodnota, dne 9. 2. 2022 a č. , hodnota, dne 12. 4. 2023). V hodnocení klienta k č. smlouvy , Anonymizováno, je uvedeno, že žalovaná má měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 41 980 Kč a celkové výdaje 7 244 Kč s tím, že bydlí ve státním/obecním obydlí, že nežije ve společné domácnosti s manželem a že má dokončenou maturitu. V hodnocení klienta k č. smlouvy , Anonymizováno, je pak uvedeno, že žalovaná má měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 30 672 Kč a celkové výdaje 17 648 Kč s tím, že bydlí ve vlastním obydlí, že nežije ve společné domácnosti s manželem a že má vystudovanou vyšší odbornou školu.

8. Žalovaná úvěr nesplácela řádně a včas. V období od 16. 6. 2023 do 15. 7. 2023 měla sjednán odklad splátek. Žalobkyně tedy v návaznosti na nedobrou platební morálku žalované úvěr č. , hodnota, zesplatnila ke dni 19. 9. 2023 (viz oznámení žalobkyně ze dne 19. 9. 2023, výzva k zaplacení a upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 16. 8. 2023, potvrzení o odkladu splátek ze dne 27. 6. 2023, výzva k zaplacení, upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru číslo , hodnota, ze dne 18. 9. 2023). K úhradě dluhu byla žalovaná vyzvána také předžalobní výzvou ze dne 5. 3. 2024.

9. Žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy č. , hodnota, lustrovala žalovanou v registrech NRKI, BRKI, SOLUS a ISIR (viz záznamy o těchto lustracích). Těmito lustracemi žalobkyně zjistila, že žalovaná nemá ke dni 12. 2. 2022 další dluhy po splatnosti a že s ní ke dni 12. 2. 2022 není vedeno insolvenční řízení. Žalovaná těmito podklady také dokládala, že neměla možnost zjistit, že žalovaná ve sledované době čerpala další úvěry od jiných poskytovatelů. Žalovaná v tomto kontextu předložila Výpis z NRKI ze dne 19. 2. 2024, z něhož vyplývá, že má cekem 13 existujících závazků z úvěrových smluv. Z výpisu vyplývá také to, kdy byly jednotlivé úvěrové smlouvy sjednány a jaké částky ještě žalované zbývají z tohoto titulu na jednotlivé úvěry uhradit.

10. Z dokumentu označeného jako vyčíslení smlouvy č. , hodnota, ke dni 21. 12. 2023 vyplývá, že žalovaná zaplatila z titulu úvěrové smlouvy č. , hodnota, žalobkyni ke dni 21. 2. 2023 částku 26 345 Kč. Následně ve dnech 15. 1. 2024, 15. 2. 2024, 18. 3. 2024 hradila žalovaná na úvěr č. , hodnota, další splátky, a to vždy ve výši 3 300 Kč. Dne 17. 5. 2024 uhradila žalovaná na úvěr č. , hodnota, splátku ve výši 1 000 Kč (viz potvrzení o úhradách ze dne 15. 1. 2024, 15. 2. 2024, 18. 3. 2024 a 17. 5. 2024). Celkem tedy žalovaná z titulu úvěrové smlouvy č. , hodnota, žalobkyni zaplatila částku ve výši 37 245 Kč.

11. V řízení bylo prokázáno i to, že strany sporu smlouvu č. , hodnota, skutečně sjednaly a uzavřely. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a to konkrétně prostřednictvím e-mailu a mobilního telefonu. Žalovaná o úvěr požádala dne 12. 12. 2022. Na telefonní číslo, které žalovaná uvedla (, tel. číslo, ), byla následně zaslána SMS zpráva s potvrzením, že na e-mailovou adresu uvedenou žalovanou (, e-mail, ) byly zaslány úvěrové dokumenty. Poradce, který zprostředkovává úvěr, následně zadal žádost žalované o úvěr do systému žalobkyně. Tento systém vygeneruje jedinečný podpisový kód a platební příkaz, na jehož základě je na uvedený účet žadatele zaslána částka ve výši 1 Kč. Jako variabilní symbol je pak uveden jedinečný podpisový kód (v tomto případě se jednalo o kód , Anonymizováno, ). Žadateli (žalované) byla zaslána další SMS zpráva, kterou má, a to i za pomoci jedinečného podpisového kódu, v odpovědi potvrdit, že souhlasí s parametry úvěru a s podpisem smlouvy a dalších souvisejících dokumentů. Vzhledem k tomu, že se jedná o jedinečný podpisový kód, který byl žadateli zaslán ve formě variabilního symbolu platby ve výši 1 Kč, je tímto zaručeno, že osobou, která dokumentaci takto podepsala, je skutečně žadatel – žalovaná (pouze žadatel má přístup ke svému účtu vedenému na jméno žadatele). Schválení úvěru je oznámeno klientovi oznámením doručeným na e-mailovou adresu, kterou klient uvedl. Součástí tohoto oznámení o schválení úvěru je mj. i oznámení o základních parametrech úvěru (včetně údaje o přesné výši RPSN úvěru), platný splátkový kalendář a jedno vyhotovení smlouvy o úvěru včetně dodatku [viz Oznámení o schválení úvěru č. , hodnota, , karta klienta ke smlouvě č. , hodnota, , listina označená jako „podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru“ (tzv. produkt A), formulář označený jako „základní informace o klientovi číslo smlouvy , Anonymizováno, “ ze dne 12. 12. 2022, potvrzení o odeslání částky 1 Kč ze dne 12. 12. 2022, formulář označený jako „zaslaná SMS informace o vyplacení“ ze dne 12. 12. 2022, listina označená jako „důkaz o přijaté SMS pro vyplacení“ ze dne 12. 12. 2022, listina označená jako „žádost o odklad splátky“ datována 26. 6. 2023 a podepsána žalovanou].

12. Při účastnickém výslechu, s jehož provedením žalovaná výslovně souhlasila, žalovaná uvedla, že od roku 2012 bydlí v nájemním bytě na adrese, na kterou jí bylo také doručováno v rámci tohoto řízení a že je zde včetně energií placeno 16 000 Kč měsíčně. V této částce je zahrnuto nájemné i platby na energie. Z této částky žalovaná platí polovinu, stejně tak, jako tomu bylo v době, kdy došlo ke sjednání smlouvy č. , hodnota, ; nájem byl v době uzavření smlouvy č. , hodnota, stejný jako nyní. Druhou polovinu nájmu platí manžel žalované, s nímž žalovaná předmětný nájemní byt sdílí. Žalovaná uváděla, že v době uzavření úvěrové smlouvy č. , hodnota, měla minimálně 12 dalších úvěrů, které v té době splácela. Na základě těchto úvěrových smluv žalovaná splácela kolem 30 000 Kč měsíčně. Žádné další výdaje nad rámec splátek úvěrů a plateb na nájemné a služby žalovaná v tehdejší době neměla. Co se týká jejího nejvyššího dosaženého vzdělání, žalovaná uváděla, že se jedná o vzdělání středoškolské s maturitou. Žalovaná také uváděla, že po ní před uzavřením úvěrové smlouvy č. , hodnota, nebylo požadováno doložení jejích výdajů. K dotazu, zdali sama žalovaná před tím, než byl předmětný úvěr sjednán, nějakým způsobem dokládala či sdělovala žalující společnosti, že má další závazky, že čerpala a splácí další úvěry od jiných úvěrujících subjektů, žalovaná uváděla, že ano, že toto sdělovala telefonicky paní Rybové, se kterou úvěry čerpané od žalobkyně v dané době řešila.

13. Výše úrokových sazeb korunových revolvingových a kontokorentních úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v ČR v prosinci 2022 činil 9,01 % (zjištěno z Měnové statistiky ČNB II/2023).

14. Žalobkyně po poučení soudu o tom, že neunáší důkazní břemeno ohledně prokázání splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalované, a že má v tomto kontextu označit další důkazy, uvedla, že řádně prověřila úvěruschopnost žalované, a že nad rámec důkazů provedených dne 17. 6. 2024 při jednání soudu žádné další důkazy k prokázání splnění této povinnosti nenavrhuje. Poučení dle ust. § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu v tomto ohledu bylo žalované poskytnuto při jednání soudu konaném dne 17. 6. 2024, a to včetně následků nesplnění výzvy k označení dalších důkazů ohledně prověření úvěruschopnosti žalované.

15. Soud hodnotil provedené listinné důkazy jako pravdivé, neměl důvodu tyto jakkoli zpochybňovat a účastníci vůči nim žádné námitky nevznesli.

16. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 občanského soudního řádu tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Další navržené důkazy soud neprováděl, neboť dospěl k závěru, že z výše uvedených a popsaných důkazů získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě mohl ve věci spolehlivě rozhodnout. Pokud soud provedl jiné, než výše popsané důkazy, nezjistil z nich skutečnosti pro tuto věc stěžejní.

17. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

18. V tomto případě se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaná je občankou Slovenska. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem žalované, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, stanovil soud svoji příslušnost dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle něhož platí, že (cit.) „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná má pobyt na území České republiky.

19. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 6 odst. 1 písm. b/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti“, neboť žalobkyně podniká v ČR a strana žalovaná má bydliště v ČR.

20. Mezi účastnicemi řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované finanční prostředky. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení. Bylo prokázáno (viz bod 11. tohoto odůvodnění), že smlouva č. , hodnota, byla mezi účastnicemi skutečně uzavřena. V tomto kontextu soud zohlednil i chování stran, které následovalo po dni 12. 12. 2022, kdy ke sjednání úvěrové smlouvy č. , hodnota, došlo – žalovaná následně úvěr splácela a požádala také mj. o odklad jeho splátek. Bylo také prokázáno (viz již odkazovaný bod 11. tohoto odůvodnění), že žalobkyně evidovala e-mailovou adresu žalované ve tvaru , e-mail, (tuto mailovou adresu pak žalovaná ve svých podáních označila za správnou), nikoliv v nesprávném tvaru , e-mail, . V tomto kontextu lze také odkázat na ust. § 1744 o. z., dle něhož s přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena, nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo přijme-li plnění. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu včas. Dle názoru zdejšího soudu tedy nelze dospět k závěru, že by úvěrová smlouva č. , hodnota, nebyla uzavřena a že by nebyl dodržen kontraktační proces, jak namítala žalovaná. Úvěrová smlouva č. , hodnota, je nicméně absolutně neplatná, a to z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalované a pro lichevní úrok v sazbě 69,12 % p.a., který byl ve smlouvě sjednán.

21. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

23. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.

24. Podle čl. 23 směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

25. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

26. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020, sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

27. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

28. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

29. Jak bylo výše konstatováno, soud je tedy povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Soud má za to, že zejména výdaje žalované nezkoumala žalobkyně v tomto případě dostatečně (reálné výdaje žalované žalobkyně dle názoru soudu nezjišťovala a neprověřila vůbec). Žalobkyně si od žalované nevyžádala žádnou konkrétní specifikaci jejích výdajů, zejména co se týká výdajů žalované na bydlení. Posouzení výdajů je pak nutné provést vždy. Této povinnosti se není dle názoru soudu možné vyhnout ani při výrazně nadprůměrných příjmech spotřebitele, neboť ze samé podstaty by ani takový spotřebitel nepotřeboval uzavřít úvěrovou smlouvu, kdyby neměl kromě vysokých příjmů také vysoké výdaje. Žalovaná pak ani nijak nadstandardně vysoké příjmy nedeklarovala (kolem 30 000 Kč měsíčně). V tomto kontextu soud poukazuje na rozhodnutí Soudního dvora EU č. C-449/13, v jehož odůvodnění je mj. uvedeno, že „[p]ouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K tomuto závěru se v rozhodovací praxi často hlásí mj. i zdejší finanční arbitr (viz např. nález finančního arbitra ze dne 8. 8. 2019, č. j. FA/SR/SU/829/2018-46). V tomto případě pak žalobkyně nejen, že po žalované nepožadovala žádné doklady o jejích výdajích, ale dokonce nevyžádala od žalované ani žádný její vlastní výdajový údaj, který by pak mohla vyhodnocovat a ověřit (v hodnocení klienta – žalované jakýkoliv údaj o reálných výdajích žalované absentuje).

30. Po žalované mělo být požadováno, aby sdělila, kolik osob s ní sdílí společnou domácnost a informace o formě bydlení (vlastnické, družstevní, nájemní). Následně měla být od žalované vyžádána informace o výši nájemného, nákladech na služby (elektrická energie, plyn, voda; např. údaje o SIPO platbách dokládající výdaje za energie apod. pak může zcela běžně předkládat jakýkoliv spotřebitel – viz rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci sp. zn. 75 Co 207/2021), nákladech na služby elektronických komunikací, výši výživného na osobu, kterou žalovaná dle žádosti o úvěr vyživovala, platbách pojistného a alespoň orientačně o všech dalších nákladech k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb žalované (např. náklady na ošacení, záliby, jízdné, náklady na pohonné hmoty). Žádná z těchto informací od žalované požadována nebyla, tudíž žalobkyně dle názoru soudu nikdy nemohla zjistit a ověřit alespoň rámcově reálné údaje o výdajích žalované. V tomto kontextu je nutno zmínit, že žalovaná prokázala, že v dotčené době bydlela v nájemním bytě, kde platila 7 500 Kč měsíčně za nájemné a služby (v tomto nájemním bytě pak žalovaná bydlí již od roku 2012). Údaje o výlohách žalované spojených s bydlením však žalobkyně po žalované nepožadovala a nijak je při hodnocení úvěruschopnosti žalované nereflektovala a neprověřovala. Lze doplnit, že přestože spotřebitel některé údaje zamlčí, nemůže se poskytovatel úvěru odvolávat na jeho nepoctivost ve smyslu § 6 občanského zákoníku (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 28 Co 279/2020-167, bod 25.).

31. Z provedeného dokazování je také patrno, že údaje o žalované se v rámci jejího hodnocení vztahujícího se ke smlouvám č. , hodnota, , č. , hodnota, a č. , hodnota, , značně liší. V jednom případě žalobkyně pracovala s tím, že žalovaná bydlí ve vlastním bytě, v jednom případě s informací, že žalovaná bydlí v obydlí státním, a v jednom případě s údajem, že se jedná o bydlení nájemní. Ačkoliv pak žalovaná nájemní byt sdílela se svým manželem, v hodnocení klienta je vztažmo ke všem odkazovaným úvěrům uvedeno, že žalovaná bydlí sama. Liší se i údaje o nejvyšším dosaženém vzdělání žalované a jejích příjmech. Soud má tedy za to, že tyto dokumenty nereflektují reálné údaje, které by žalobkyni sdělovala žalovaná, ale že jsou v nich spíše uvedené údaje, které nahodile a podle vlastního uvážení vyplnila osoba, která za žalobkyni se žalovanou úvěry sjednávala.

32. Bez zajímavosti není ani to, že pokud by žalobkyně realizovala úplnou lustraci žalované v databázi NRKI, zjistila by, že žalovaná měla ve sledované době aktivních více než 10 dalších úvěrových produktů, které splácí – vzhledem k absenci této lustrace pak žalobkyně ani nemohla zohlednit tehdejší reálné splátkové zatížení žalované, související s dalšími úvěrovými produkty, které žalovaná ve sledované době splácela. Soud tedy uzavírá, že žalovaná zcela rezignovala na zjištění údajů o výdajích žalované. Vzhledem k tomu, že žalobkyně faktické výdaje žalované nezjistila, nemohla je ani dostatečně prověřit a zohlednit při zkoumání úvěruschopnosti žalované. Povinnost adekvátně prověřit schopnost žalované splatit úvěr č. , hodnota, tedy žalobkyně nesplnila.

33. Soud má za to, že se věřitel nemůže spokojit pouze s tvrzením dlužníka stran jeho příjmů a výdajů, ale tyto musí i objektivně ověřit, jak judikoval i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“ Tento závěr platí v souzené věci o to spíše, pokud žalobkyně na základě výpisu z účtu žalované fakticky disponovala informacemi alespoň o části výdajů spotřebitele (žalované). Žalobkyně neověřila tvrzené výdaje žalované v nulové výši, ač měla k dispozici výpis z osobního účtu žalované, který byl navíc veden u žalobkyně, a z něhož bylo patrno, že výdaje žalované jsou mnohem vyšší. Žalobkyně bez dalšího přistoupila ke stanovení výdajů odhadem (toliko na částku korelující tehdejšímu životnímu minimu), a to bez zohlednění jakkoliv relevantních statistických údajů týkajících se normativních nákladů na bydlení apod. (tyto statistické údaje ani žalobkyně případně nemohla efektivně aplikovat, neboť nezjistila a neprověřila ani to, jestli žalovaná bydlí ve vlastním nebo pronajatém obydlí). Dle názoru soudu tedy neobstojí odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 ICdo 27/2021, neboť žalobkyně v rámci svého interního odhadu nijak nezohlednila reálné výdaje žalované ani relevantní statistické údaje, neboť neměla žádnou představu o tom, jak žalovaná fakticky funguje a hospodaří.

34. Zdejší soud také připomíná rozhodnutí Soudního dvora EU č. C755/22 ze dne 11. 1. 2024, dle něhož mj. „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ I pokud by tedy byl úvěr dlouhodobě splácen či úplně splacen, nelze v případě neprověření úvěruschopnosti úvěrovaného dle názoru zdejšího soudu vycházejícího z odkazovaného rozhodnutí Soudního dvora EU dojít k závěru, že úvěrová smlouva není v důsledku nedostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele absolutně neplatná.

35. Soud má tedy s ohledem na výše uvedené za to, že žalovaná neprověřila úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně, když zcela rezignovala zejména na prověření reálných výdajů žalované, a to ačkoliv měla k dispozici minimálně výpis z účtu žalované. Pokud žalobkyně pracovala s interním modelem, do něhož zanesla pouze částku lehce převyšující životní minimum, a která nemůže odpovídat reálným výdajům žalované na bydlení a obživu, nedostála žalobkyně dle názoru soudu své zákonné povinnosti adekvátně ověřit schopnost žalované úvěr splatit (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023, č. j. 17 Co 340/2023-54).

36. Dle ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

37. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

38. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

39. Soud má za prokázané, že žalobkyně se žalovanou uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta celková částka ve výši 50 000 Kč. Sjednaný úrok činil 69,12 % ročně. Žalovaná z titulu předmětné úvěrové smlouvy uhradila žalobkyni toliko celkovou částku ve výši 37 245 Kč. O částečném zastavení řízení v rozsahu částky 10 420 Kč s příslušenstvím bylo v důsledku částečného zpětvzetí žaloby se souhlasem žalované rozhodnuto ve výroku I. tohoto rozsudku dle ust. § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu).

40. Soud shrnuje, že v tomto řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované z hlediska jejích faktických výdajů. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné smlouvy. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy pak soud nemohl žalobkyni přiznat ani úroky z poskytnuté částky (nebo další akcesorické nároky), neboť v důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy na ně žalobkyni dosud právo nevzniklo (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Na vypořádání vztahů účastnic řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalované byla žalobkyní poskytnuta částka v celkové výši 50 000 Kč, žalovaná pak žalobkyni z titulu předmětné úvěrové smlouvy č. , hodnota, uhradila celkem 37 245 Kč. Ohledně částky 10 420 Kč s příslušenstvím bylo řízení zastaveno a předmětem řízení tak zůstal nárok na zaplacení částky 31 266 Kč s příslušenstvím. Soud tedy dospěl k závěru, že co do částky zbylé nesplacené jistiny (12 755 Kč; výpočet: 50 000 Kč minus částka 37 245 Kč, kterou již žalovaná na dluh uhradila – viz bod 10. tohoto odůvodnění) se žalovaná na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. bezdůvodně obohatila, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni nevydala. Soud proto výrokem II. tohoto rozsudku žalované uložil, aby tuto dosud nevydanou část jejího bezdůvodného obohacení žalobkyni vrátila, a to ve splátkách přiměřených jejím aktuálním majetkovým poměrům. Co do zbytku žalovaného nároku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru výrokem III. tohoto rozsudku žalobu zamítl.

41. Ohledně úroků z prodlení a okamžiku splatnosti částky, která byla žalobkyni v této věci přisouzena, zdejší soud uvádí, že bylo adekvátní vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle něhož: „Obecně shrnuto, ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Nárok na úrok z prodlení v zákonné výši by žalobkyni případně svědčil až v případě, pokud by žalovaná nedodržovala splátkový kalendář, který jí byl v tomto řízení stanoven ve výroku II. tohoto rozsudku.

42. Dalším důvodem absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy č. , hodnota, jsou lichevní a tedy nemravné úroky sjednané ve smlouvě v sazbě 69,12 % p.a.

43. Ustanovení § 1810 a následující o. z. představují základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele, kdy jde o recepci šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

44. Dle § 1813 odst. 1 o.z., tzv. zneužívající klauzule, jsou zneužívající ujednání ta, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

45. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

46. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z. (ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou) je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.

47. Soud se tedy ze své úřední povinnosti zabýval tím, zda, s ohledem na již uvedené ujednání o výši úrokové míry, vůbec došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy, a to v celém rozsahu, případně v jednotlivých ujednání.

48. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

49. Podle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

50. Dle § 577 o.z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

51. Ve světle citovaných § 1813 a § 577 o.z., s ohledem na způsob podnikání žalobkyně, jež staví své podnikání na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů, nelze očekávat, že bez takového ujednání by byla smlouva o úvěru vůbec uzavřena a nelze tak příslušené ujednání o úroku oddělit od zbytku smlouvy, dospěl soud k závěru, že jde o skutečnost, jež způsobuje neplatnost celé smlouvy. Dle rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2023, č.j. 35 Co 345/2022-56, ohledně případné moderace neplatného ustanovení „Nepřípustnost moderace podporuje též četná judikatura Soudního dvora Evropské unie, podle které pokud soud konstatuje neplatnost zneužívajícího ujednání ve spotřebitelské smlouvě, čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS brání právní úpravě členského státu, jež soudu umožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule, ledaže by byl soud na základě neplatnosti zneužívající klauzule nucen rušit smlouvu v plném rozsahu, čímž by spotřebitele vystavil důsledkům, které by ho penalizovaly (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 6. 2012, C-618/10 Banco Español de Crédito; a další navazující rozsudky tohoto soudu, např. C-488/11 Asbeek Brusse a de Man Garabito; C-377/14 Radlinger a Radlingerová, C-349/18 Kanyeba; C-482/13 Unicaja Banco a Caixabank; C-125/18 Gómez del Moral Guasch nebo C-779/18 Mikrokasa).“.

52. V rozporu s dobrými mravy shledává soud zejména sjednanou výši úroků, jež je výrazně (téměř 8x) vyšší, než byla v dané době obvyklá úroková sazba uplatňovaná bankami při poskytování spotřebitelských úvěrů nebo půjček. V tomto ohledu zdejší soud odkazuje na závěry obsažené v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 „(v) rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček“, nebo v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého „nepřiměřená a tedy odporující dobrým mravům je (zpravidla) pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou. Toliko konkrétní zjištění, zda a kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje obvyklou úrokovou míru podstatným způsobem. Teprve stav, kdy tomu tak je, odůvodňuje závěr, že jde o ujednání, které je neplatné pro rozpor s dobrými mravy“.

53. Jak bylo uvedeno, sjednaná míra úroků ve výši 69,12 % ročně výrazně přesahuje výši úrokových sazeb poskytovaných bankami, jež dosahovaly v prosinci 2022, tedy v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, sazby 9,01 % (pro kontokorenty a revolvingové úvěry) ročně. Takto sjednaný úrok odporuje dobrým mravům a je tak ujednáním předvídaným § 1813 o.z. a způsobujícím neplatnost celé smlouvy č. , hodnota, , a to zejména z důvodu, že ujednání o vysokém úroku není od zbytku dané smlouvy o úvěru oddělitelné, neboť žalobkyně by k uzavření smlouvy bez ujednání o vysokém úročení s vysokou pravděpodobností nepřistoupila.

54. V obdobných věcech již mnohokrát rozhodoval Městský soud v Praze, jako soud odvolací, zejména rozhodnutí ze dne 5. 3. 2018, č. j. 68 Co 22/2018-61; ze dne 24. 5. 2018, č. j. 20 Co 106/2018-68; ze dne 16. 4. 2019, č. j. 30 Co 61/2019-90; ze dne 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99 a ze dne 25. 3. 2021, č. j. 70 Co 74/2021-80 a dále č. j. 11 Co 171/2022-80, 11 Co 334/2020-55, 13 Co 346/2021-62, 14 Co 100/2021-126, 17 Co 271/2020-112, 18 Co 48/2021-73, 18 Co 216/2022-72, 19 Co 102/2022-61, 25 Co 64/2022-155, 29 Co 302/2022-75, 53 Co 47/2022-60, 53 Co 181/2022-181, 54 Co 280/2021-151 nebo 55 Co 421/2021-91 ve kterých byl vyjádřen shodný právní názor, a to že se jedná o nepřiměřené ujednání v rozporu s dobrými mravy.

55. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobkyně měla ve věci částečný úspěch, stejně tak i žalovaná. V daném případě pokládá soud i s ohledem na lichevní charakter úvěrové smlouvy za spravedlivé, aby si náklady řízení nesla každá ze stran sporu sama, pročež o nákladech řízení rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozsudku.