28 C 94/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 95 842,18 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 31 515,64 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 31 515,64 Kč za období od [datum] do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku žalobkyně na zaplacení částky 64 326,54 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 562,48 Kč za období od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení v zákonné výši kapitalizovaným částkou ve výši 938,08 Kč za období od [datum] do [datum], s úrokem 13,9 % ročně z částky 94 177,18 Kč za období od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 94 177,18 Kč za období od [datum] do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhala na žalovaném zaplacení částky 95 842,18 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaný dne [datum] uzavřel smlouvu o rychlé půjčce [číslo] to se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“), která dne [datum] postoupila svou pohledávku za žalovaným [právnická osoba] a.s., [IČO] (dále jen„ I- [právnická osoba]“), která dne [datum] postoupila pohledávku žalobkyni. Žalovanému byl na základě smlouvy poskytnut úvěr ve výši 117 147 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr se sjednaným úrokem 13,9 % ročně a s poplatky řádně a včas splatit prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 1 178 Kč. Žalovaný porušil svou povinnost hradit splátky řádně a včas a původní věřitel proto v souladu se smlouvou a s úvěrovými podmínkami celý úvěr ke dni [datum] zesplatnil. Uplatňovaná částka se skládá z neuhrazené jistiny ve výši 94 177,18 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 7 562,48 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 938,08 Kč a z neuhrazených poplatků ve výši 1 665 Kč. Žalovaný neuhradil dlužnou částku ani na základě předžalobní výzvy zaslané prostřednictvím právního zástupce žalobkyně.

2. Žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez potřeby nařízení jednání výslovně souhlasila v žalobě; žalovaný se k dotazu soudu v tomto ohledu nevyjádřil a soud tak jeho souhlas presumoval a uzavřel, že oba účastníci souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a tímto způsobem pak ve věci rozhodl. V tomto kontextu soud dodává, že usnesením č. j. 28 C 94/2023-16 žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a důkazů o tom, zdali byla před uzavřením úvěrové smlouvy úvěrujícím subjektem v případě žalovaného adekvátně a dostatečně zkoumána jeho úvěruschopnost a zda a jak byly posouzeny údaje poskytnuté před uzavřením smlouvy žalovaným. Žalobkyně na základě této výzvy v podání ze dne [datum] písemně sdělila, že úvěruschopnost žalovaného byla ze strany úvěrující společnosti vyhodnocena na základě údajů poskytnutých žalovaným v návrhu na uzavření smlouvy o rychlé půjčce. Doložila k tomu dokumenty označené jako protokol o ověření úvěruschopnosti klienta a [anonymizováno]. Na základě těchto (na základě výzvy) předložených důkazů soud dospěl k jednoznačnému závěru, že úvěruschopnost žalovaného v tomto případě dostatečně zkoumána nebyla, a to zejména proto, že úvěrující subjekt rezignoval na dostatečné ověření údajů poskytnutých žalovaným a na zkoumání a ověření jeho reálných příjmů a výdajů (tento závěr je rozveden níže). Vzhledem k tomu rozhodl soud v této věci dle ust. § 115a o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, při kterém by žalovanou opakovaně poučil, a to ve smyslu ust. § 118a o. s. ř.

3. Po provedeném dokazování soud zjistil následující:

4. Žalovaný s původním věřitelem uzavřeli dne [datum] smlouvu o rychlé půjčce [číslo]. Nedílnou součástí smlouvy byly též úvěrové podmínky. Žalovanému byl na základě smlouvy poskytnut úvěr který byl v částce 70 000 Kč účelově vázán k úhradě dluhu z úvěru poskytnutého na základě smlouvy o úvěru [číslo] s tím, že částka 47 147 Kč bude žalovanému zaslána na jeho bankovní účet a nebude účelově vázána. Žalovaný se zavázal úvěr splatit prostřednictvím 120 pravidelných měsíčních splátek ve výši 1 178 Kč společně s poplatkem za pojištění ve výši 95 Kč měsíčně. Splatnost jednotlivých splátek byla ujednána vždy k 20. dni kalendářního měsíce, úroková sazba byla sjednána ve výši 13,9 % ročně (zjištěno z návrhu na uzavření smlouvy o rychlé půjčce ze dne [datum], dodatku [číslo] ze dne [datum], akceptačního dopisu ze dne [datum] včetně všeobecných obchodních podmínek, ceníku produktů a služeb pro soukromé osoby, produktových podmínek pro osobní úvěry, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru).

5. Žalovaný v návrhu na uzavření smlouvy o rychlé půjčce uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 12 000 Kč a měsíční splátky jeho jiných úvěrů činí částku 4 000 Kč, přičemž k těmto tvrzením ničeho nedokládal. K jeho jiným výdajům (např. na bydlení či dopravu) žalovaný neuvedl nic, ostatně ze strany úvěrující společnosti požadavek na sdělení těchto údajů v návrhu na uzavření smlouvy obsažen není (zjištěno z návrhu na uzavření smlouvy o rychlé půjčce ze dne [datum]).

6. Úvěrující společnost uvedla, že žalovaného prověřila v registrech BRKI, NRKI, SOLUS a insolvenčním rejstříku, přičemž o žalovaném nezjistila žádné negativní skutečnosti. Dále údajně porovnala příjmy a výdaje žalovaného, přičemž vypočtený disponibilní příjmem žalovaného byl dostatečný pro poskytnutí úvěru (prokázáno nedatovaným dokumentem označeným jako Protokol o ověření úvěruschopnosti klienta).

7. Žalovaný hradil splátky nepravidelně a původní věřitel dne [datum] úvěr zesplatnil, což žalovanému oznámil dopisem ze dne [datum] (zjištěno z výpisu pohybů na účtu žalovaného a z dopisu žalobkyně ze dne [datum] včetně podacího archu).

8. Původní věřitel uzavřel se [právnická osoba] a.s. dne [datum] rámcovou smlouvu o postupování pohledávek č. 2018 a dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek č. [rok] [číslo], kterou byla postoupena také pohledávka za žalovaným, což mu bylo oznámeno dopisem ze dne [datum] (zjištěno z rámcové smlouvy o postupování pohledávek č. 2018 ze dne [datum], smlouvu o postoupení pohledávek č. [rok] [číslo] ze dne [datum] včetně příloh a potvrzení o úplatě a z vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího archu).

9. Společnost I- [právnická osoba] uzavřela se žalobkyní dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek č. [rok] [číslo], kterou byla na žalobkyni postoupena také pohledávka za žalovaným, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum] (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek č. [rok] [číslo] ze dne [datum] včetně příloh a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího archu).

10. Dne [datum] zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu, žalovaný přesto na dluh neuhradil ničeho (zjištěno z předžalobní výzvy ze dne [datum] včetně podacího archu).

11. Z dokumentu ze dne [datum] označeného jako [anonymizováno] soud nezjistil žádnou pro řízení relevantní skutečnost.

12. Soud provedené důkazy hodnotil podle § 132 o. s. ř. a po právní stránce věc posoudil následovně:

13. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky, respektive část peněžních prostředků a část byla právním předchůdcem žalobkyně použita pro úhradu dluhu žalovaného z jeho jiné úvěrové smlouvy. Žalovaný čerpal uvedený úvěr a zavázal se jej uhradit společně s úrokem a poplatky prostřednictvím 120 měsíčních splátek.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje musí prověřit.

17. Soudní dvůr EU ve svém rozsudku č. C -679/18, ze dne 5. 3. 2020, rozhodl, že je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 18. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C -679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

19. Z výše uvedeného se podává, že bez ohledu na ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr vyplývá též z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. není ustanovením, které lze v otázce posouzení úvěruschopnosti aplikovat, neboť v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES a nikoliv podle § 87 zákona č. 250/2016 Sb. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

20. Z judikatury českých soudů pak vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

21. Soud je tedy s odkazem na výše uvedené povinen zkoumat ex officio, zda právní předchůdce žalobkyně dostál své povinnosti dostatečně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Dále je nutno zkoumat, zdali úvěrující subjekt ověřil údaje poskytnuté spotřebitelem a zdali z hlediska úvěruschopnosti hodnotil jeho faktickou finanční situaci a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr. Z žalobkyní předložených důkazů však nevyplývá, že by tato povinnost byla v tomto případě adekvátně splněna. Naopak má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně tuto zákonnou povinnost nesplnil. Ohledně příjmů žalovaného vycházela úvěrující společnost výhradně z informace uvedené žalovaným v návrhu na uzavření smlouvy o úvěru, tedy z toho, že žalovaný má čistý měsíční příjem 12 000 Kč. Na tyto údaje se úvěrující subjekt spolehnul a nijak je neověřil, což je zcela nedostačující postup. Ohledně výdajů žalovaného vycházela úvěrující společnost pouze z toho, že žalovaný v návrhu uvedl, že měsíčně již hradí splátky úvěru ve výši 4 000 Kč. Tato tvrzení žalovaného úvěrující společnost žádným způsobem neprověřovala, ohledně výdajů žalovaného se úvěrující společnost dokonce ani nezjišťovala, jaké má žalovaný jiné výdaje (zejména na bydlení), kromě splátek úvěru – nebylo tedy prokázáno, že by se úvěrující před uzavřením smlouvy pokusil alespoň rámcově zjistit a ověřit reálné měsíční výdaje žalovaného, a to alespoň za použití aktuálních statistických údajů ČSÚ. Pracováno nebylo ani s výpisy z účtu žalovaného. Nejen tedy, že banka příjmy žalovaného neověřovala, ale ani se na ně nedotazovala. Tvrzení, že byl žalovaný před uzavřením smlouvy kontrolován v úvěrových registrech nebylo ze strany žalobkyně ničím podložené. Nedatovaný protokol o ověření úvěruschopnosti klienta v tomto případě není adekvátním důkazním prostředkem a nemá žádnou vypovídající hodnotu, neboť z něho není vůbec patrno, kdy mělo ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného dojít, a zda k tomuto zkoumání vůbec došlo před uzavřením úvěrové smlouvy. Žalovaný pak tento dokument nepodepsal, ani jinak nepotvrdil jeho obsah. Soud uzavírá, že pokud se jedná o problematiku prověřování úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně setrvala čistě v rovině tvrzení a nepředložila žádný důkaz o tom, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala.

22. Úvěrová smlouva tedy byla posouzena jako absolutně neplatná pro rozpor s kogentní vnitrostátní zákonnou úpravou a zejména pro rozpor s výše citovanou evropskou legislativou. Žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím předmětného úvěru dostatečným způsobem zkoumána a adekvátně prověřována (k této problematice srov. také např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

23. Podle ustanovení § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)

24. Dle ustanovení § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

25. Podle ustanovení § 1887 o. z. lze postoupit i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

26. Dle § 588 věty prvé o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

27. Dle § 2991 o. z. platí že, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

28. Soud má tedy za prokázané, že žalovaný uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu byla vyplacena celkem částka ve výši 117 147 Kč. Tuto částku žalovaný dosud v plné výši nevrátil (zaplatil pouze 85 681,36 Kč). V řízení ovšem nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně dostatečně zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Ve světle výše uvedeného tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaný se tak na úkor právního předchůdce žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatil a je proto v souladu s § 2991 o. z. povinen žalobkyni, na kterou dluh přešel, nevydanou část bezdůvodného obohacení ve výši 31 515,64 Kč vrátit.

29. Ze všech výše popsaných důvodů soud zamítl žalobu v rozsahu uvedeném ve výroku II. tohoto rozsudku. Ve zbylé části soud žalobě vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

30. Povinnost žalovaného zaplatit zákonný úrok z prodlení vyplývá z § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Předžalobní výzva k úhradě dluhu byla žalovanému zaslána dne [datum], tudíž se má za to, že byla doručena dne [datum] (viz ust. § 573 o. z.). Dnem následujícím po doručení výzvy ([datum]) se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení žalobkyni, na kterou dluh přešel.

31. Lhůtu k plnění soud žalovanému určil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní pariční lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená pariční lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční pariční lhůty ke splnění tímto rozsudkem uložených povinností (§ 160 o.s.ř.).

32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., které stanovuje, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Převážně úspěšný byl v tomto sporu žalovaný, kterému však náklady tohoto řízení vzhledem k jeho pasivitě nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran sporu.