29 C 129/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Balciarem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 82 328 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 29 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5% p.a. od 1.7.2026 do zaplacení.

II. Žaloba se v rozsahu, v němž se žalobkyně vůči žalovanému domáhá zaplacení částky 53 328 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 211,88 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 744,05 Kč, úroku z prodlení z částky 34 048,20 Kč ve výši 12 % p.a. od 22.10.2025 do 30.6.2026, úroku z prodlení z částky 5 048,20 Kč ve výši 12 % p.a. od 30.6.2026 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 29 000 Kč ve výši 0,5 % p.a. od 1.7.2026 do zaplacení a úroku 12 % p.a. z částky 34 048,20 Kč od 22.10.2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla straně žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 82 328 Kč s úrokem a úrokem z prodlení. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně, spol. právnická osoba, IČ IČO (dále jen „věřitel“) uzavřel se stranou žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru: dne 15.7.2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru (dále jen „úvěr“), na jejímž základě věřitel poskytl straně žalované úvěr ve výši 36 000 Kč s úrokem 12% ročně, na který bylo splaceno 7 000 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně k vymáhání nároků ze zápůjčky je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi věřitelem a žalobkyní.

2. Strana žalovaná byla v řízení nečinná.

3. Strana žalovaná je občanem Bulharska. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem strany žalované, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala a která by se ve smyslu čl. 351 Smlouvy o založení ES použila místo nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, tak soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 7 odst. 1 písm. a/ tohoto nařízení, dle kterých platí, že (cit.) „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nárok ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná měla svůj závazek splnit v místě sídla věřitele, tedy v Praze 4.

4. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť věřitel si se stranou žalovanou jako rozhodné zvolily české právo ve smlouvě o úvěru (alinea 1 smlouvy).

5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku, ovšem s tím rozdílem, že ve skutečnosti si věřitel se stranou žalovanou sjednali úrok ve výši 86% p.a. a RPSN ve výši 143,30% (důkazy: smlouva o postoupení pohledávky se seznamem postoupených pohledávek, oznámení o postoupení, potvrzení o zaplacení, zákaznická karta, smlouva o spotřebitelském úvěru se smluvními podmínkami, tabulky umoření, podací lístky). Stran zkoumání úvěruschopnosti strany žalované žalobkyně uvedla, že věřitel posuzoval schopnost strany žalované splácet úvěr s odbornou péčí, a to především na základě údajů poskytnutých stranou žalovanou, která měla dle svého tvrzení dosáhnout měsíčního příjmu 29 871 Kč, další člen domácnosti potom příjmu 24 600 Kč. Rovněž dle svého tvrzení nebyla strana žalovaná v insolvenčním řízení. (důkazy: žádost o úvěr).

6. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích soud k důkazu neprováděl, neboť se jeho odůvodněním necítí být vázán.

7. Z pohledu práva platí u smluv o úvěru následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zákoník“), platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 obč. zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 obč. zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ 8. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28.5.2022 (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Ustanovení § 2 odst. 1 zákona potom definuje spotřebitelský úvěr takto „Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“ 9. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ 10. Na základě skutečnosti uvedených v bodě 5 rozsudku vzal soud za prokázané, že strana žalovaná od věřitele získala na základě úvěru prostředky ve výši 36 000 Kč, z nichž zaplatila 7 000 Kč. Rovněž má soud za to, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky se žalobkyně namísto věřitele stala oprávněnou osobou k vymáhání nároků plynoucích ze zápůjčky vůči straně žalované. Dále však musí soud zhodnotit 3 otázky, a to: (i) zda soud může bez aktivity strany žalované hodnotit, zda byly při uzavření smluv o zápůjčce 1 a 2 splněny podmínky zákona o spotřebitelskému úvěru, (ii) zda podmínky splněny byly a (iii) na jakou částku má žalobkyně vůči straně žalované nárok.

11. Soud má za to, že neplatnost při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti je neplatností absolutní dle § 588 obč. zákoníku, jak ostatně plyne i z rozhodnutí Soudního dvora EU sp.zn. C679/18 ze dne 5.3.2020 o tom, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 12. Soud tedy dále zkoumal, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Z pohledu soudu věřitel úvěruschopnost strany žalované dostatečně nezkoumal, popř. žalobkyně nic takového neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.

13. Soud má za to, že se věřitel nezabýval ani příjmy samotné strany žalované, které nikterak neověřil a vycházel pouze z jejích tvrzení, a už se vůbec nezabýval jejími výdaji. Na základě takto nedostatečných informací mohl věřitel jen stěží dojít k závěru, že strana žalovaná je schopna úvěr splácet. Věřitel nijak nezjišťoval a nehodnotil skutečné příjmy a výdaje a finanční chování strany žalované např. výpisy z účtu strany žalované (jak uvedeno výše), z nichž by věřitel mohl zjistit, zda straně žalované zbývá každý měsíc dostatek finančních prostředků pro splácení závazku.

14. Že potom posouzení úvěruschopnosti dlužníka zahrnuje i prověření informací získaných od dlužníka věřitelem potom stanovil i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“ 15. Soud tak má za to, že se věřitel úvěruschopností strany žalované z pohledu jejích příjmů a výdajů a její finanční kondice nezabýval vůbec, a proto věřitel úvěruschopnost strany žalované nehodnotil s odbornou péčí. Smlouvy o zápůjčce, uzavřené mezi stranou žalovanou a věřitelem, jsou tak neplatné pro rozpor se zákonem.

16. Ohledně posouzení úvěruschopnosti pohledem splacené částky dlužníkem soud vychází z toho, že ani splacení úvěru se nijak nedotýká platnosti úvěrové smlouvy z pohledu zkoumání úvěruschopnosti, jak plyne z rozsudku Soudního dvora EU, který ve věci C 755/22 dne 11.1.2024 rozhodl tak, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ 17. Jsou-li tyto smlouvy neplatné, je strana žalovaná povinna žalobkyni vrátit dle § 87 zákona bezdůvodné obohacení, které tvoří částky, které věřitel poskytl straně žalované jako úvěr, přičemž se nepřihlíží k příslušenství, které si účastníci smlouvy sjednali zaplatit v neplatných smluvních ujednáních. Z tvrzení žalobkyně a důkazů plyne, že na úvěr strana žalovaná získala 36 000 Kč a zaplatila 7 000 Kč. Rozdíl mezi tím, co strana žalovaná získala a kolik zaplatila, tak činí 29 000 Kč. Tuto částku soud žalobkyni jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení přiznal. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

18. Ohledně splatnosti tohoto typu nároku z bezdůvodného obohacení soud vycházel z rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20.4.2022 uvedl, že (cit.) „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. Toto ustanovení tak představuje speciální úpravou vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ve vztahu k ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů a konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud …(srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).“ 19. Pokud pak jde o povinnost soudu určit splatnost jistiny dle možností strany žalované, tak ta neposkytla soudu vůbec žádnou součinnost, soud nemá dostatečné informace o jejích poměrech ani z doby uzavření smlouvy. Soud tak vychází z toho, že sama strana žalovaná byla ochotna splácet úvěr po splátkách 949 Kč týdně a o vedení tohoto řízení je informována již od května 2026. Soud tak uzavřel, že je v možnostech strany žalované zbytek jistiny zaplatit do 30.6.2026, což soud považuje za dostatečnou pro našetření si dlužné jistiny.

20. Jen na okraj potom soud uvádí, že i pokud by žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost strany žalované, přesto by zřejmě byla smlouva neplatná, a to pohledem sjednaného úroku ve výši 86% p.a. a RPSN ve výši 143,30%, které několikanásobně převyšují průměrně sjednané úroky u podobných smluv. Jelikož však byly smlouvy z pohledu soudu neplatné pro nezkoumání úvěruschopnosti, soud se blíže neplatnosti z důvodu výše sjednaných úroků nevěnuje.

21. Jelikož procesně úspěšnější straně žalované žádné náklady nevznikly, nepřiznal je soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. žádnému z účastníků. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.