29 C 136/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Balciarem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 4 500 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce vůči žalovanému domáhá zaplacení částky 4 500 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne 26.3.2022, ve znění jejího upřesnění ze dne 22.4.2022, se žalobce domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 4 500 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce a pan [jméno] [příjmení], jako nájemci, měli od žalovaného, jako pronajímatele, pronajatý byt o velikosti 2+1 v budobě na adrese [adresa], za nájemné ve výši 13 000 Kč měsíčně a zálohy na služby 2 000 Kč, přičemž na začátku nájmu byla žalovanému zaplacena záloha ve výši 15 000 Kč. Po skončení nájmu a po odečtení částky 2 000 Kč za spotřebovanou a dosud nezaplacenou elektrickou energii vrátil žalovaný žalobci část kauce 7 500 Kč, zbytek potom p. [příjmení]. Žalobce tvrdil, že celou kauci zaplatil on, a proto měla být celá kauce vrácena jemu. Od p. [příjmení] měl na kauci obdržet částku ještě částku 1 000 Kč. Žalovaná částka potom představuje kauci 15 0000 Kč minus žalovaným vrácena část kauce 7 500 Kč minus vráceno p. [příjmení] 1 000 Kč minus nezaplacená elektrická energie 2 000 Kč.

2. Žalovaný se bránil tím, že oba nájemci byli uprchlíky, které k němu dovedl úřad starající se o uprchlíky, konkrétně za úřad jednající p. [jméno], který rovněž za nájemce zaplatil jak zálohu 15 000 Kč, tak i dva nájmy po 13 000 Kč. Jelikož byli nájemci 2 osoby, tak každému z nich vrátil polovinu kauce po odečtení nezaplacené elektrické energie ve výši 2 000 Kč. Svůj postup považuje za spravedlivý.

3. Žalobce je občanem Běloruské republiky. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a Běloruskou republikou, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 7 odst. 1 písm. a/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterých platí, že (cit.)„ Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť vrácení kauce se mělo uskutečnit na území České republiky.

4. Rozhodným právem je potom právo české, a to dle čl. 4 odst. 1 písm. c/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že„ V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle článku 3, a aniž jsou dotřeny články 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno takto: smlouva, jejímž předmětem je věcné právo k nemovitosti nebo nájem nemovitosti, se řídí právem země, ve které se nemovitost nachází;“, neboť účastníci řízení a současně smluvního vztahu si rozhodné právo nezvolili a byt, který byl předmětem nájmu, se nachází v České republice.

5. Na základě skutečností, které účastníci sporu učinili nespornými, byly osvědčeny skutečnosti uvedené žalobcem, a které jsou uvedeny v bodě 1 rozsudku, vyjma otázky, který z nájemců hradil kauci 15 000 Kč, což však dle soudu není podstatné, jak je dále osvětleno v bodě 7 rozsudku. Dále bylo zjištěno, že peněžitou jistotu na to, že nájemci zaplatí nájemné a splní jiné povinnosti vyplývající z nájmu ve výši 15 000 Kč (dále jen„ jistota“), žalovaný obdržel od státu z integračního programu cizinců (důkaz: výdajový pokladní doklad [číslo]).

6. Z právních norem, jež jsou pro posouzení věci podstatné, uvádí soud následující: dle § 2254 odst. 1 a 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) platí, že (cit.)„ Ujednají-li strany, že nájemce dá pronajímateli peněžitou jistotu, že zaplatí nájemné a splní jiné povinnosti vyplývající z nájmu nebo ujednají-li si pro případ porušení těchto povinností smluvní pokutu, nesmí jistota a právo na zaplacení smluvní pokuty v souhrnu přesáhnout trojnásobek měsíčního nájemného“ a„ Při skončení nájmu pronajímatel vrátí jistotu nájemci; započte si přitom, co mu nájemce případně z nájmu dluží. Nájemce má právo na úroky z jistoty od jejího poskytnutí alespoň ve výši zákonné sazby.“ Dle § 1877 obč. zák. platí, že„ Je-li dlužník zavázán plnit několika věřitelům oprávněným vůči němu společně a nerozdílně, může kterýkoli z nich žádat celé plnění. Dlužník splní v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádal první.“ Z čl. 4 smlouvy o nájmu bytu plyne, že„ Smluvní strany podpisem této smlouvy stvrzují, že nájemci složili pronajímateli kauci ve výši 15 000 Kč, a to hotově do rukou pronajímatele před uzavřením smlouvy. Tato kauce je vratná po ukončení nájemního vztahu a po vyúčtování a úhradě všech závazků, souvisejících s předmětem této smlouvy.“ 7. Smlouva nikterak neupravovala, kterému z nájemců, zda žalobci či p. [příjmení], bude po ukončení nájmu vrácena jistota. Tuto otázku neřeší ani obč. zákoník. Jelikož povinnost složit jistotu na začátku nájemního vztahu tížila oba nájemce, tak se jednalo o závazek nájemců vůči žalovanému společný a nerozdílný. To znamená, že za splnění této povinnosti odpovídají oba stejně, a je jedno, zda každý z nich zaplatí polovinu jistoty, nebo jeden z nich jistotu celou. Důležité je, že pronajímatel jistotu obdrží, jedno od kterého z nájemců. Při vracení jistoty zase nájemci vystupují jako solidární věřitelé, kdy je jedno, zda (jako v tomto případě) žalovaný každému z nájemců vrátil polovinu z obdržené jistoty, či by vrátil celou jistotu jen jednomu z nich. Žalovaný tedy tuto svoji povinnost splnil a je následně na žalobci, aby vrácení zbylé kauce, za předpokladu, kdy ji platil z prostředků, které stát poskytl výlučně jemu, řešil přímo s p. [příjmení]. Byť tedy soud pohledu žalobce rozumí, žalobě vyhovět nemohl, a proto ji zamítl.

8. Plně úspěšnému žalovanému náležela náhrada nákladů řízení. Jelikož se jí výslovně vzdal, rozhodl soud tak, že náklady řízení nenáleží žádnému z účastníků.