29 C 137/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Balciarem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno opatrovníka pro 51 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 51 000 Kč a nahradit jí, k rukám jejího právního zástupce, na náhradě nákladů řízení částku 8 878,75 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, v jakém se žalobkyně vůči žalovanému domáhá zaplacení úroku 10 % jednorázově z pohledávky 51 000 Kč od 25.10.2024 do 4.11.2024, úroku 10 % p.a. z pohledávky 51 000 Kč od 5.11.2024 do zaplacení a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 51 000 Kč od 5.11.2024 do zaplacení, zamítá.

III. Soud přiznává opatrovníkovi žalovaného, , Jméno opatrovníka, , advokátovi, za jeho zastupování v řízení odměnu ve výši 13 031,70 Kč.

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla straně žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 51 000 Kč s úrokem a smluvním úrokem z prodlení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela se stranou žalovanou dne , datum, smlouvu o zápůjčce (dále jen „smlouva“), na jejímž základě straně žalované dne , datum, poskytla zápůjčku 51 000 Kč a strana žalovaná se zavázala splatit do 10 dnů se sjednaným jednorázovým úrokem 10%, úrokem 10% ročně a smluvním úrokem z prodlení 0,05 denně z dlužné částky po datu splatnosti. Strana žalovaná nezaplatila na svůj dluh nic, a to ani na základě předžalobní výzvy , datum, .

2. Pobyt strany žalované není znám, proto jí soud ustanovil opatrovníka, který navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost strany žalované.

3. Strana žalovaná má občanství Ukrajiny, jedná se proto o věc s cizím prvkem. Pravomoc českého soudu je dána podle čl. 48 odst. 5 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech publikované pod č. 123/2002 Sb. m. s. (cit.) „Pravomoc k řízení o sporu ze smluvního závazku má justiční orgán té smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště, pobyt, sídlo anebo se zde nalézá sporný nemovitý majetek“, neboť strana žalovaná měla/má bydliště na území ČR.

4. Rozhodným právem je podle čl. 48 odst. 1 téže smlouvy (cit.) „Smluvní závazkové vztahy se řídí právním řádem, na němž se účastníci shodli“ právo české, neboť ve smlouvě bylo jako rozhodné zvoleno právo české.

5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku (důkazy: smlouva o zápůjčce, 2x potvrzení o zaplacení částky 51 tis. Kč, předžalobní výzva s dokladem o odeslání). Dle žalobkyně měla při sjednávání zápůjčky prověřovat úvěruschopnost strany žalované tak, že vycházela z tvrzení strany žalované o tom, že má řádné příjmy, nemá dluhy, nejsou na ni vedené exekuce ani insolvenční řízení.

6. Z pohledu práva platí u smluv zápůjčce následující: Dle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) platí, že (cit.) „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“ V § 2392 odst. 1 OZ je uvedeno, že „Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.“ Dle § 2393 odst. 1 OZ platí, že „Neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, je splatnost závislá na vypovězení smlouvy. Není-li o výpovědi ujednáno nic jiného, je výpovědní doba šest týdnů.“ Podle § 2394 OZ platí, že „Bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.“ Dle § 1970 OZ platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 OZ určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ Dle § 2991 odst. 1 a 2 OZ platí, že „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“, přičemž v § 2999 odst. 1 OZ je uvedeno, že „Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.“ Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28.5.2022 (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Ustanovení § 2 odst. 1 citovaného zákona potom definuje spotřebitelský úvěr takto „Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“7. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“8. Na základě skutečnosti uvedených v bodě 5 rozsudku vzal soud za prokázané, že žalobkyně straně žalované poskytla na základě smlouvy zápůjčku 51 000 Kč. Dále má soud za prokázané, že strana žalovaná na svůj dluh nezaplatila nic. Dále však soud musí zhodnotit (i) zda byly při uzavření smlouvy splněny podmínky zákona o spotřebitelskému úvěru a (ii) na jakou částku má žalobkyně vůči straně žalované nárok.

9. Soud má za to, že neplatnost při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti je neplatností absolutní dle § 588 obč. zákoníku, kterou soud musí zkoumat i bez aktivity strany žalované, jak ostatně plyne i z rozhodnutí Soudního dvora EU sp.zn. C679/18 ze dne 5.3.2020 o tom, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Nadto neplatnost smlouvy namítl i opatrovník10. Soud tedy zkoumal, zda žalobkyně posoudila úvěruschopnost strany žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Z pohledu soudu žalobkyně úvěruschopnost strany žalované dostatečně nezkoumala, popř. žalobkyně nic takového neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.

11. Bylo na žalobkyni tvrdit a prokázat, jaké byly příjmy a výdaje strany žalované, a tedy její disponibilní finanční prostředky v měsících před poskytnutím úvěru. Po poučení soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k této otázce uvedla, že při sjednávání zápůjčky vycházela z tvrzení strany žalované o tom, že má řádné příjmy, nemá dluhy, nejsou na ni vedené exekuce ani insolvenční řízení. V doplnění žalobkyně však absentují tvrzení, jakým způsobem ověřovala schopnost strany žalované splácet úvěr stran jejích výdajů a zda měla v období před poskytnutím úvěru dostatek finančních zdrojů pro splácení úvěru, tedy skutečnosti zmíněné v předchozím bodě rozsudku. Pokud žalobkyně netvrdila výše uvedené skutečnosti, ačkoli k tomu byla vyzvána dle § 118a odst. 1 o.s.ř., a uvedla pouze obecná tvrzení o tom, jak v otázce úvěruschopnosti vycházela z ujištění strany žalované, tak neunesla břemeno tvrzení stran posouzení úvěruschopnosti strany žalované. Nedostála-li žalobkyně své povinnosti tvrzení, tak posouzení úvěruschopnosti strany žalované nemohla ani prokázat, jak plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 619/2011 ze dne 20.6.2012 o tom, že (cit.) „Rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl břemeno tvrzení.“12. K posouzení úvěruschopnosti dáke soud podotýká, že se věřitel nemůže spokojit pouze s tvrzením dlužníka stran jeho příjmů a výdajů, ale tyto musí i objektivně ověřit, jak stanovil i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“13. Je-li smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona, je strana žalovaná povinna žalobkyni vrátit dle téhož ustanovení jistotu s přihlédnutím k jejím možnostem, které tvoří částka, jež žalobkyně poskytla straně žalované jako úvěr po odečtení jí zaplacené částky, přičemž se nepřihlíží k příslušenství, které si účastníci smlouvy sjednali zaplatit v neplatných smluvních ujednáních. Z tvrzení žalobkyně a z jí předložených důkazů plyne, že straně žalované poskytla úvěr ve výši 51 000 Kč, z něhož strana žalovaná nesplatila nic. Soud proto žalobkyni přiznal celou jistinu ve výši 51 000 Kč. Ustanovení o sjednaném úroku, sjednaném úroku z prodlení a smluvní pokutě je však neplatné, proto soud žalobu v této části zamítl.

14. Poukazuje-li žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27.9.2023, tak soud vychází z toho, že ani splacení úvěru se nijak nedotýká platnosti úvěrové smlouvy z pohledu zkoumání úvěruschopnosti, jak plyne z rozsudku Soudního dvora EU, který ve věci C 755/22 dne 11.1.2024 rozhodl tak, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ Tím méně pak může žalobkyně tvrdit, že finanční situace straně žalované umožňovala dluh splatit, když na něj nezaplatila nic.

15. Procesně úspěšnější žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení. Pokud by byla úspěšná zcela, náležela by jí částka 19 415,60 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku 2 040 Kč, odměny za 4 úkony právní služby po 3 140 Kč za přípravu a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, jednání soudu při tarifní hodnotě sporu 51 tis. Kč (dle § 6 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 cit. vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů…), dále z paušální náhrady 1 800 za 4 úkony právní služby po 450 Kč dle § 13 cit. vyhlášky) a konečně 21%-ní DPH z odměny a náhrad (dle § 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 3 015,60 Kč. Z těchto celkových nákladů řízení náleží žalobkyni dle § 142 odst. 2 o.s.ř. poměrná část v rozsahu 45,73% jak plyne z této tabulky, tj. 8 878,75 Kč:ZamítnutoŽalovánojistina0,00 Kč51 000,00 Kčkapitalizovaný úrok5 100,00 Kč5 100,00 Kčúrok do 22.10.20254 916,00 Kč4 916,00 Kčsmluvní úrok do 22.10.20258 976,00 Kč8 976,00 Kč18 992,00 Kč69 992,00 Kčneúspěch27,13%úspěch72,87%úspěch -neúspěch45,73%16. Opatrovníkovi žalovaného za jeho zastupování v řízení náleží odměna ve výši 13 031,70 Kč jako odměna za 3 úkony právní služby po 3 140 Kč za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem, vyjádření, jednání soudu (při tarifní hodnotě sporu 51 tis. Kč dle § 6 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů…), dále paušální náhradu 450 Kč za 1 úkon právní služby (dle § 13 cit. vyhlášky) a konečně 21%-ní DPH z odměny a náhrad (dle § 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 2 261,70 Kč. Soud proto opatrovníkovi odměnu v uvedené výši přiznal.