29 C 166/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Balciarem ve věci žalobce: Jméno žalobce v likvidaci, IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozený Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B , narozená Datum narození žalované B bytem Adresa žalované A pro zaplacení 336 508,04 Kč I. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 122 902,59 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba se v části, v nichž žalobkyně vůči žalovaným požaduje zaplatit 213 605,45 Kč společně a nerozdílně, se zamítá.III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne , datum, se žalobkyně domáhá zaplacení částky 336 508,44 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci smlouvy uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl žalobce žalovaným úvěr v celkové výši 8 mil Kč. Z důvodu prodlení žalovaných se splácením poskytnutého žalobkyně úvěr ke dni , datum, zesplatnila, přičemž celková dlužná částka činila 16 766 833,15 Kč, sestávající z:Nesplacená část jistiny7 714 895,08 KčÚrok z úvěru po splatnosti675 841,55 KčSankce po splatnosti ke dni , datum163 052,81 KčPoplatek za vedení účtu (, Anonymizováno, )3 200,00 KčBudoucí úroky z úvěru do konečného splacení úvěru7 501 993,71 KčBudoucí poplatky za vedení účtu do konečného splacení úvěru662 400,00 KčZáporný zůstatek na bankovním účtu (poplatky za vedení účtu od , datum, před zesplatněním úvěru)-45 450,00 Kč2. Částka ve výši 8 291 630,70 Kč byla uplatněna v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem Exekutorského úřadu pro , adresa, , tituly před jménem, , jméno FO, pod č.j. , spisová značka, , a to na základě notářského zápisu s přímou vykonatelností, který byl uzavřen mezi žalobcem jako oprávněným a žalovanými jako povinnými. Žalobkyně v rámci exekučního řízení dne , datum, rozšířila uvedený exekuční návrh v souladu s uvedeným NZ tak, že po podání návrhu, po zesplatnění dluhu ke dni , datum, , se jistinou stala uvedená částka 16 766 833,15 Kč. Z této částky žalobkyně v tomto řízení požaduje uhradit úrok z prodlení v zákonné výši od , datum, (zesplatnění) do , datum, v kapitalizované výši 336 508,04 Kč, kterou žalovaní nezaplatili po výzvách ke splnění dluhu ani po předžalobní výzvě z , datum, .

3. Žalovaní se k žalobě nijak nevyjádřili.

4. Z jednání nařízeného na den , datum, se omluvil žalovaný 2/, doložil pracovní neschopnost, ale nezažádal o odročení. Za žalovaného 1/ byla ze strany spol. , právnická osoba, . obyčejným emailem zaslána omluva a žádost o odročení z důvodu cesty žalovaného 1/ za nemocnou matkou do , Anonymizováno, . Vzhledem k tomu, že nepředložila plnou moc, dokládající, že je oprávněna za žalovaného 1/ jednat, dále že je možné se v soudním řízení zastoupit pouze fyzickou osobou dle § 24 odst. 1 o.s.ř., přičemž se nejednalo o výjimky stanovené v § 26 o.s.ř. a konečně že email spol. , právnická osoba, . nebyl opatřen kvalifikovaným podpisem, tak proto soud k této omluvě nepřihlížel a věc projednal.

5. Žalovaní jsou občany Vietnamské socialistické republiky. Jelikož Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou právní vztah, který je předmětem řízení, neupravuje, soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle 6 odst. 1 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), dle něhož platí, že (cit.) „Pravomoc českých soudů je dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť žalovaní mají na území České republiky evidované své bydliště. Jen na okraj potom soud uvádí, že účastníci sporu si sice sjednali rozhodčí doložku v čl. VII smlouvy o úvěru, ta je však absolutně neplatná (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 489/2015 ze dne 8.7.2015).

6. Podle § 87 odst. 1 ZMPS platí, že „Smlouvy se řídí právem státu, s nímž smlouva nejúžeji souvisí, pokud smluvní strany nezvolily rozhodné právo. Volba práva musí být vyjádřena výslovně nebo musí vyplývat bez pochybností z ustanovení smlouvy nebo z okolností případu.“ Vzhledem k tomu, že si účastníci řízení české právo zvolili na první straně smlouvy o úvěru, dospěl soud k závěru, že rozhodným právem je právo české.

7. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku (důkazy: žádost o poskytnutí úvěru, smlouva o úvěru, zvláštní obchodní podmínky, notářský zápis, exekuční příkaz k důkazům bez připomínek, 3x výzvy k uhrazení pohledávky po splatnosti, předžalobní výzva, vše s doklady o odeslání). Na úvěr žalovaní zaplatili 1 808 220 Kč (důkaz: excelovská tabulka z úhrady úvěrů žalovanými). Dle svého tvrzení měla žalobkyně při sjednávání úvěru prověřovat úvěruschopnost žalovaných tak, že tito předložili čestné prohlášení o veškerých svých dalších závazcích, a stejně tak doložit vlastnické právo k nemovitostem, tvořícím předmět zajištění úvěru a dále oddací list. Dále v čl. V. všeobecných obchodních podmínek výslovně prohlásili, že veškeré tyto doklady (mj. o bezdlužnosti, schopnosti splácet úvěr, vlastnické tituly k předmětu zajištění) jsou pravdivé a platné, žalovaní jsou připraveni a schopni veškeré své závazky z titulu uzavřené smlouvy splnit. Současně potvrdili, že se nenacházejí v insolvenci, exekuci ani úpadkové situaci, stejně tak že nemají žádné jiné nevypořádané závazky po splatnosti Dále pak potvrdili správnost a platnost jimi vyhotoveného soupisu majetku a závazků. Že jsou žalovaní vlastníky nemovitosti a že se nenacházejí v žádném z veřejně dostupných rejstříků (exekuční, insolvenční) si i sama žalobkyně ověřila. O úvěruschopnosti žalovaných konečně vypovídá i to, že úvěr ze začátku řádně spláceli a dokonce požádali o vyčíslení pro případ předčasného splacení (důkaz: žádost o vyčíslení předčasného splacení úvěrů, vyúčtování z , datum, ).

8. Z pohledu práva platí u smluv o úvěru ve znění k , datum, následující: dle § 497 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „ObZ“) platí, že (cit.) „Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Ustanovení § 502 odst. 1 ObZ stanoví, že „Od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.“ Dle § 503 odst. 1 a 2 ObZ platí, že „Závazek platit úroky je splatný spolu se závazkem vrátit použité peněžní prostředky. Jestliže lhůta pro vrácení poskytnutých peněžních prostředků je delší než rok, jsou úroky splatné koncem každého kalendářního roku. V době, kdy má být vrácen zbytek poskytnutých peněžních prostředků, jsou splatny i úroky, které se jej týkají. Mají-li být poskytnuté peněžní prostředky vráceny ve splátkách, jsou v den splatnosti každé splátky splatny i úroky z této splátky.“ V § 504 ObZ je stanovena povinnost, že „Dlužník je povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán.“ Konečně dle § 506 ObZ platí, že „Je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.“ Dle § 517 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) platí, že „Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.“ Dle § 39 obč. zák. platí, že „Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.“ V § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. je uvedeno, že „Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. (2) Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“ Ustanovení § 457 obč. zák. uvádí, že „Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“9. Ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „zákon“) stanoví, že „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Ustanovení § 1 zákona potom definuje spotřebitelský úvěr takto „Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.“10. Na základě skutečnosti uvedených v bodě 7 rozsudku vzal soud za prokázané, že žalobkyně žalovaným poskytla dne , datum, úvěr ve výši 8 mil. Kč. Dále má soud za prokázané, že žalovaní na svůj dluh zaplatili celkovou částku 1 808 220 Kč. Dále však musí soud zhodnotit 3 otázky, a to: (i) zda soud může bez aktivity žalovaných hodnotit, zda byly při uzavření smlouvy o úvěru splněny podmínky zákona o spotřebitelskému úvěru, (ii) zda podmínky splněny byly a (iii) na jakou částku má žalobkyně vůči žalovaným nárok.

11. Soud má za to, že neplatnost při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti je neplatností absolutní dle § 39 obč. zák., jak ostatně plyne i z rozhodnutí Soudního dvora EU sp.zn. C679/18 ze dne 5.3.2020 o tom, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“12. Soud tedy jako druhý krok zkoumal, zda žalobkyně posoudila úvěruschopnost na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Z pohledu soudu žalobkyně úvěruschopnost žalovaných dostatečně nezkoumala, popř. žalobkyně nic takového neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod. Jen tak může věřitel správně dle zákona zjistit, že dlužník je schopen svůj dluh zaplatit. Žalobkyně však zkoumala úvěruschopnost žalovaných pouze tak, že prověřila, zda nemají po splatnosti závazky vůči jiným osobám. To však je jen první naprosto základní krok zkoumání úvěruschopnosti. Dále se spokojila s jejich prohlášením o tom, že nemají další závazky a jsou vlastníky nemovité věci. Z pohledu soudu je takové zkoumání úvěruschopnosti zcela nedostatečné, neboť o schopnosti žalovaných splácet takto vysoký úvěr nevypovídají informace, které měla žalobkyně o žalovaných k dispozici, vůbec nic. Ostatně o tom, že žalovaní nebyli schopni úvěr splatit, vypovídá i skutečnost, že splatili pouhých 22,6% z jistiny úvěru. Žalobkyně tedy žádné objektivní důkazy o příjmech a výdajích žalovaných nepředložila. Na okraj potom soud připomíná, že posouzení úvěruschopnosti dlužníka zahrnuje i prověření informací získaných od dlužníka věřitelem, jak uvedl i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“13. Soud je proto přesvědčen o tom, že úvěruschopnost žalovaných nehodnotila žalobkyně s odbornou péčí, pročež smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky řízení je neplatná pro rozpor se zákonem. Dle soudu potom neobstojí ani argument žalobkyně o tom, že se úvěrschopností žalovaných dostatečně zabývala, což plyne i z toho, že žalovaní úvěr nejprve řádně spláceli. Své povinnosti zkoumat úvěruschopnost případných dlužníků má totiž věřitel dostát před poskytnutím úvěru a nikoliv se až následně splněním této povinnosti zaštiťovat až podle toho, zda a po jakou dobu dlužník úvěr splácel, jak plyne například z rozsudku Soudního dvora EU ve věci C 755/22 ze dne 11.1.2024 (cit.) „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“14. Je-li smlouva o úvěru neplatná, jsou žalovaní povinni žalobkyni vrátit dle § 451 a § 457 obč. zák. bezdůvodné obohacení, které tvoří částka, kterou jim poskytla jako úvěr, přičemž se nepřihlíží k příslušenství, které si účastníci smlouvy sjednali zaplatit v neplatných smluvních ujednáních. Z tvrzení žalobkyně plyne, že žalovaným byl poskytnut úvěr ve výši 8 mil. Kč. Z tvrzení žalobkyně a z jí předložených důkazů plyne, že žalovaní z titulu úvěru zaplatili částku 1 808 220 Kč. Žalovaní tak byli žalobkyni povinni vrátit částku 6 191 780 Kč (tj. 8 000 000 Kč minus 1 808 220 Kč).

15. Žalobkyně požaduje úrok z prodlení v zákonné výši za dobu od 31.5.2014 (zesplatnění) do 29.8.2014 z částky přesahující 16 mil. Kč dle § 517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 1 nař. č. 14/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků… Vzhledem k výše uvedenému má žalobkyně za tuto dobu nárok na zaplacení úroků z prodlení, ovšem toliko z částky 6 191 780 Kč, což odpovídá částce 122 902,59 Kč. Tuto částku proto soud žalobkyni přiznal, ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl:JistinaSplat.dneTyp výpočtuÚrok doProdleníSazbaÚrokyDluh6 1917 80,00 Kč30. 5. 2014Zákonný úrok29. 8. 2014908,050122 902,59 Kč6 314 682,59 Kč16. Procesně úspěšnějším žalovaným žádné náklady nevznikly, proto soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. nepřiznal.