29 C 299/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Balciarem ve věci žalobkyně: Anonymizováno zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Anonymizováno zastoupená opatrovnicí Jméno opatrovnice sídlem Adresa opatrovnice pro zaplacení 79 700 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 41 450 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % p.a. od 10. 6. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, v níž se žalobkyně vůči žalované domáhá zaplacení částky 38 250 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % p.a. od 10. 6. 2024 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

IV. Soud přiznává opatrovníkovi žalované , tituly před jménem, , advokátce za její zastupování v řízení odměnu ve výši 22 264 Kč.

1. Žalobkyně se domáhá vůči straně žalované zaplacení částky 79 700 Kč spolu s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že strana žalovaná je vlastníkem vozidla , SPZ, (dále jen „vozidlo“). Dne , datum, provedla žalobkyně odtah vozidla, které tvořilo překážku na pozemní komunikaci, a umístila jej na jím provozovaném parkovišti. Vůči straně žalované, která ani přes výzvu nic nezaplatila, žalobkyně požaduje náklady odtahu vozidla 1 900 Kč, dále parkovné za 1.-3. den parkování ve výši 250 Kč/den, za 4. – 180 den parkování 400 Kč/den a od 181. dne ve výši 50 Kč/den, celkem tedy 79 700 Kč:Denní sazbaVýšeodtah1 900 Kčparkovné 1.-3. den3250 Kč750 Kčparkovné 4.-180. den177400 Kč70 800 Kčparkovné 181.-411. den12550 Kč6 250 Kčprodej vozidla0 Kč79 700 Kč2. Soud zjistil, že žalovaná měla v ČR evidovaný pobyt do 2.7.2024. Na poslední známou adresu jí nebylo možné doručit zásilky poštou, v ČR neodvádí zákonné odvody jako OSVČ ani tu není zaměstnána. Dle informace od Policie ČR zde měla povolen pobyt rodinného příslušníka, který jí však byl na vlastní žádost ukončen dne 2.7.2024. Soud proto žalované k hájení jejích zájmů ustanovil opatrovníka.

3. Opatrovník namítl, že žalobkyně neprokázala důvod odtáhnutí vozidla, že by žalovaná byla vlastníkem vozidla, že vozidlo parkovalo u žalobkyně po dobu 411 dnů a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 546/2016 uvedl, že by měl soud požadovanou náhradu moderovat vzhledem k ceně vozidla, jež bylo spíše vrakem.

4. Strana žalovaná je občanem Spojených států amerických. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem strany žalované, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 4 odst. 1 písm. a/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterých platí, že (cit.) „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná měla posledně známé bydliště na Praze 4. Soud by byl dále pravomocný i dle § 6 odst. 1 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, dle něhož platí, že (cit.) „Pravomoc českých soudů je dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného“, neboť dle § 86 odst. 2 o.s.ř. se nachází v ČR majetek strany žalované – vozidlo.

5. Rozhodným právem je potom právo české, a to dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), dle něhož platí, že „Nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, právo země, kde škoda vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo kterých zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti“, neboť ke škodě žalobkyně došlo na území ČR.

6. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav: žalobkyně byla zřízena na dobu neurčitou zřizovatelem hl. m. Praha jakožto příspěvková organizace, jejímž předmětem činnosti je dle čl. VI bodu 2.15 zřizovací listiny provádění odtahů vozidel na příkaz strážníků Městské policie hlavního města Prahy a policistů Policie ČR, včetně jejich hlídání a dle bodu 2.17 zajišťování správy a vymáhání neuhrazených pohledávek hlavního města Prahy za odtah a parkovné motorových vozidel, a to dle Pravidel schválených Radou hlavního města Prahy (důkaz: zřizovací listina žalobkyně). Dle nařízení č. 2 z roku 2013 činí maximální cena za jeden nucený úplný odtah vozidla 1 900 Kč a maximální cena za služby parkovišť určených ke střežení vozidel za první až třetí i jen započatý den činí 250 Kč/den, od čtvrtého dne za každý i jen započatý den, maximálně však sto osmdesát dnů ode dne přitažení vozidla na parkoviště činí 400 Kč/den a od sto osmdesátého prvního dne činí 50 Kč/den (nařízení č. 2).

7. Vlastníkem/provozovatelem vozidla je od 22.3.2023 strana žalovaná. Poprvé bylo vozidlo zaevidováno do provozu 11.10.2002, v ČR potom dne 24.3.2009 (výpis magistrátu z registru silničních vozidel). Dne 11.8.2023 bylo žalobkyní vozidlo odtaženo z , adresa, , neboť tvořilo překážku provozu (protokol o odtahu vozidla ze dne , datum, ). Žalobkyni se nepodařila získat adresa strany žalované (žádost žalobkyně z , datum, , odpověď magistrátu z , datum, ). Strana žalovaná žalobkyni požadovanou částku nezaplatila ani přes 2 výzvy směřované na adresu v , adresa, , jež si strana žalovaná nepřevzala (oznámení o odtahu, výzva k převzetí vozidla z , datum, s doklady o odeslání, výzva k úhradě dlužné částky z , datum, s dokladem o odeslání).

8. Po právní stránce soud posoudil věc následovně: dle § 19 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „ZPK“), platí, že v mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny (dále jen "obecné užívání"), pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis9 jinak. Uživatel se musí přizpůsobit stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu dotčené pozemní komunikace.

9. Dle 45 odst. 1 a 4 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, platí, že kdo způsobil překážku provozu na pozemních komunikacích, musí ji neprodleně odstranit; neučiní-li tak, odstraní ji na jeho náklad vlastník pozemní komunikace a že (4) je-li překážkou provozu na pozemní komunikaci vozidlo, rozhoduje o jeho odstranění policista nebo strážník obecní policie, přičemž jde-li o dálnici, zajistí odstranění vozidla na výzvu policisty některá z osob uvedených v odstavci 1; vozidlo se odstraní na náklad jeho provozovatele.

10. Dle § 2953 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména na to, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného. Náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně.

11. Soud věc posoudil takto: v řízení bylo prokázáno, že strana žalovaná je a ke dni 11.8.2023 byla provozovatelem/vlastníkem vozidla – takto je totiž vedená v registru vozidel a žádnými důkazy nebylo tato skutečnost zpochybněna. Soudu je známo, že hlavní město Praha je vlastníkem pozemní komunikace - , adresa, . Žalobkyně je na základě zřizovací listiny oprávněna provádět odtahy vozidel, zajišťovat jejich parkování a následně vůči vlastníkům vymáhat náhradu škody, a to namísto hl. m. Prahy, coby vlastníka pozemní komunikace. Soud má konečně za to, že straně žalované vznikla povinnost uhradit náklady spojené s odtahem vozidla a parkovným v souladu s § 45 odst. 4 zák. cit. zák. o provozu na pozemních komunikacích a dle nařízení č. 2 z roku 2013 v celkové výši 79 700 Kč, tedy cena za jeden nucený úplný odtah vozidla ve výši 1 900 Kč a parkovné ve výši 77 800 Kč.

12. Soud je však toho názoru, že nárok uplatněný žalobkyní je nepřiměřený vzhledem k ceně vozidla, jež bylo poprvé uvedeno do provozu 11.10.2002. V době odtahu tak bylo vozidlo staré 21 rok a 9 měsíců. Byť v řízení nebyla cena vozidla zjišťována, je obecně známou skutečností, že hodnota takto starých vozidel, jež nejsou ničím výjimečná, nepřesahuje 20 – 40 tis. Kč. V takovém případě ale není z pohledu soudu správné, aby žalobkyně za parkování vozidla požadovala o tolik vyšší částku, než kolik činí samotná hodnota vozidla. To navíc za situace, kdy žalobkyni, popř. hl. m. Praze, parkováním vozidel žádná škoda nevzniká, ale parkovné představuje zdroj jejích příjmů. Soud proto v souladu s § 2953 odst. 1 obč. zák požadovanou náhradu snížil v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 546/2016 ze dne 27.9.2017 (sice se vztahovalo na předchozí právní úpravu, jež je ovšem podobná s tou dnešní, proto jsou jeho závěry stále aktuální) „V posuzované věci jde o specifický nárok, který se sice právně kvalifikuje analogicky jako náhrada škody (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2003, sv. 31, s. 149, pod č. 128), což zároveň zakládá oprávnění soudu použít tzv. moderaci, nejde nicméně o případ, kdy oprávněné osobě vzniká újma jako taková; spíše tedy jde o tzv. refundaci nákladů na odtah a umístění vozidla na odstavné ploše, přičemž prostředky plynoucí vlastníku komunikace či jím pověřenému subjektu mohou představovat zčásti i zdroj jeho příjmů. Má-li klasická náhrada škody reparovat způsobenou újmu, přičemž použití moderačního práva je výjimkou, která nastupuje výjimečně k odstranění tvrdosti, jíž by plná náhrada znamenala pro povinnou osobu, musí být u tohoto specifického nároku taková výjimka posuzována šířeji, neboť se nedotýká práva na odstranění nepříznivého zásahu do majetkové sféry poškozeného, nýbrž jeho zákonem upravené činnosti, která má svou výdělečnou stránku. Ve specifických poměrech tohoto typu nároku je proto vedle ostatních obecných kritérií uvedených v § 450 obč. zák. třeba především zvažovat poměr výše požadované částky a zůstatkové ceny vozidla, kdy zjevný nepoměr mezi výrazně nízkou hodnotou vozu oproti vysokým nákladům na jeho dlouhodobé parkování zakládá důvod k moderaci.“13. Vlastník pozemní komunikace může odtah vozidla provést ve 4 případech a podle toho s ním, v případě, že o něj vlastník nejeví zájem, nakládat dále: (a) jako v tomto případě, kdy vozidlo tvoří překážku v silničním provozu dle § 45 odst. 4 zák. o provozu na pozemních komunikacích – v tomto případě veřejné právo oprávnění prodat vozidlo žalobkyni nepřiznává, (b) vozidlo stojí na místě, kde je to dočasně zakázáno, k prodeji může dojít po 6 měsících (srov. § 19b odst. 4 ZPK), (c) vozidlo je vrakem, k prodeji může dojít po 2 měsících (srov. § 19c odst. 2 ZPK) a (d) vozidlo je na komunikaci odstavené po dobu 6 měsíců od skončení STK, k prodeji může dojít po 3 měsících (srov. § 19d odst. 4 ZPK).

14. Je otázkou, jakým způsobem ke snížení požadované náhrady přistoupit. Z pohledu soudu je možné snížit maximální cenu denního parkovného za 1. – 180. den parkovného z 250 Kč, resp. ze 400 Kč/denně na nižší částku, např. 50 Kč/denně jako v případě parkování od 181. dne, nebo požadované denní parkovné ponechat, ale provést snížení prostřednictvím maximální doby, za kterou je parkovné přiznáno. Soud se přiklonil ke druhé variantě stejně jako v případech ve věcech řešených pod sp. zn. 29 C 356/2023, 29 C 109/2024, 29 C 325/2024, kdy dospěl k závěru, že žalobkyni náleží parkovné v maximální výši 39 550 Kč. Tato výše odpovídá době parkování u žalobkyně po dobu 100 dnů, tedy době, za níž je možné prodat vozidlo bez STK dle § 19d ZPK, tedy 90 dnů (3 měsíce), po které žalobkyně nemůže vozidlo prodat a dále parkovné za dalších 10 dnů pro realizaci prodeje vozidla žalobkyní. V tomto konkrétním případě sice žalobkyně nebyla oprávněna vozidlo prodat, ale soud má za to, že na parkovném přiznaná částka 39 550 Kč (i s přihlédnutím k hodnotě vozidla 20–40 tis. Kč) je dostatečným plněním za parkování vozidla v souladu se shora citovanými východisky Nejvyššího soudu. Spolu s odtahem tak soud žalobě vyhověl co do částky 41 450 Kč:Denní sazbaVýšeodtah1 900 Kčparkovné 1.-3. den3250 Kč750 Kčparkovné 4.-100. den97400 Kč38 800 Kč41 450 Kč15. Vzhledem k tomu, že strana žalovaná svůj peněžitý dluh řádně a včas neuhradila, dostala se do prodlení. První výzvu k zaplacení zasílala žalobkyně dne 30.8.2023. Žalobkyně požaduje úrok z prodlení v zákonné výši až od 10.6.2024. S přihlédnutím k § 573 obč. zák. má soud za to, že nárok žalobkyně byl ke dni 9.6.2024 splatný, a poroto jí přiznal úrok z prodlení od 10.6.2024 podle § 1970 obč. zák. ve výši podle nař. č. 351/2013 Sb.

16. Je nepochybné, že zvláště ve větších městech představují odstavená vozidla (a je nerozhodné, zda se jedná o vrak, vozidlo bez STK či vozidlo tvořící překážku na komunikaci), k nimž se jejich vlastníci nehlásí, problém, s nímž si musí obce poradit. Také je nesporné, že vozidla zanechají jejich vlastníci opuštěná v rozporu s právem a na jejich odstranění musí obce vynaložit náklady. Přesto má soud za to, že odstraňování vozidel je službou veřejnosti a nikoli prostředkem pro výdělek obcí. Soud tak zastává názor, že pokud žalobkyně obdrží škodu za odtah a „škodu“ za parkovné v maximální výši 41 450 Kč, jedná se o částku dostatečnou, a to v souladu se stanoviskem výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 546/2016, které dle názoru soudu dopadá na všechny 4 možné situace, kdy může být vozidlo odtaženo, jak je uvedeno v bodě 13 rozsudku.

17. Ve zbývající části 38 250 Kč s úrokem z prodlení od 10.6.2024 proto soud z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl.

18. Jelikož procesní úspěch žalobkyně byl nepatrný – 4%, rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Důvody, pro které soud žalobkyni nepřiznal náklady řízení dle § 142 odst. 3 o.s.ř. jsou dva: (a) zdejší senát rozhoduje všechny věci žalobkyně shodně (viz věci sp. zn. 29 C 356/2023, 29 C 109/2024, 29 C 325/2024), pročež jeho rozhodnutí není pro žalobkyni nikterak překvapivé, a není tedy potřeba využít tato ochranářské ustanovení, které chrání účastníky ve věcech, kdy není dopředu známa výše jeho úspěchu ve věci, a (b) soud má za to, že hl. m. Praha, a tedy i žalobkyně, má dostatek materiálních i personálních zdrojů na to, aby se v řízení zastupovala sama tak, jako na počátku tohoto řízení, přičemž soud vychází např. z rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 376/12 ze dne 14. 3. 2013 „Ústavní soud již ve svých nálezech několikrát konstatoval, že u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým [viz též nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. “19. Opatrovníkovi strany žalované za její zastupování v řízení náleží odměna ve výši 22 264 Kč jako odměna za 4 úkony právní služby po 4 300 Kč za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem, vyjádření k žalobě, jednání soudu dne , datum, a , datum, (při tarifní hodnotě sporu 80 tis. Kč dle § 6 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů…), dále paušální náhradu 1 200 Kč za 4 úkon právní služby po 300 Kč (dle § 13 cit. vyhlášky) a konečně 21%-ní DPH z odměny a náhrad (dle § 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 3 864 Kč. Soud proto opatrovníkovi odměnu v uvedené výši přiznal.