29 C 339/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Balciarem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Anonymizováno, narozený Anonymizováno bytem Anonymizováno pro zaplacení 171 647,67 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 99 670 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75% p.a. od 1.12.2024 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž žalobkyně požaduje vůči žalovanému zaplatit 71 977,67 Kč, úrok z prodlení z částky 11 977,67 Kč ve výši 15% p.a. od 2.8.2023 do zaplacení, úrok z prodlení z částky 111 647,67 Kč ve výši 15 % p.a. od 2.8.2023 do 30.11.2024, úrok z prodlení z částky 99 670 Kč ve výši 2,15% p.a. od 1.12.2024 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 16 262,71 Kč od 4.2.2023 do 1.8.2023, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 9 392,54 Kč od 4.2.2023 do 1.8.2023, úrok z částky 111 647,67 Kč ve výši 10,99 % p.a. od 2.8.2023 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 3 163,40 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni částky 111 647,67 Kč s příslušenstvím a 60 000 Kč na smluvní pokutě. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně, spol. právnická osoba., IČ IČO (dále jen „banka“) uzavřela se žalovaným dne datum smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru (dále jen „smlouva“), na jejímž základě žalovanému poskytla úvěr 120 000 Kč a žalovaný se jej zavázali splácet v měsíčních splátkách se sjednaným úrokem 10,99% ročně. Jelikož žalovaný porušil své smluvní povinnosti a úvěr nesplácel, využila banka svého práva a prostřednictvím dopisu ze dne datum úvěr zesplatnila. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru, smluvní pokuty a příslušenství. Na na úvěr žalovaný zaplatil 20 330 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne datum mezi bankou a insolvenční správkyně žalobkyně. Žalovaní dlužnou částku nesplatili ani po předžalobní výzvě.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal nečinný.

3. Žalovaný je občanem Tunisu, jedná se proto o věc s cizím prvkem. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem strany žalovaného, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovaly, soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle 6 odst 1 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), dle něhož platí, že (cit.) „Pravomoc českých soudů je dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná má na území České republiky evidované své bydliště.

4. Podle § 87 odst. 1 ZMPS platí, že „Smlouvy se řídí právem státu, s nímž smlouva nejúžeji souvisí, pokud smluvní strany nezvolily rozhodné právo. Volba práva musí být vyjádřena výslovně nebo musí vyplývat bez pochybností z ustanovení smlouvy nebo z okolností případu.“ Rozhodným právem je právo české, neboť žalobkyně si se žalovanou jako rozhodné zvolily české právo v čl. 31.1 všeobecných obchodních podmínek.

5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku (důkazy: smlouva o postoupení pohledávek spolu se seznamem postoupených pohledávek, oznámení o postoupení , návrh smlouvy o spotřebitelském úvěru, akceptace návrhu smlouvy, informace o spotřebitelském úvěru VOP banky, prohlášení úvěru za splatný, předžalobní výzva k úhradě pohledávky, výzva k úhradě dlužné částky bankou, výpis banky 1/2021 - úvěrový účet, 8x výpisy z účtu banky - pohyby na účtu, doklady o odesílané poště). Dle žalobkyně mělo být posouzení úvěruschopnosti žalovaného provedeno na základě nahlédnutí do databází NRKI, BRKI, registru SOLUS, insolvenčního rejstříku, nahlédnutím do centrální evidence exekucí. Příjmy ve výši 24 520 Kč žalobkyně ověřila z výpisů z účtu žalovaného. Výdaje ve výši 18 476 Kč (1 890 Kč splátka úvěru a 16 586 Kč ostatní výdaje, tj. strava, bydlení, ošacení, hygiena apod.). Výdaje žalovaného byly dovozeny na základě sdělení žalovaného a ověřením dat ze statistických údajů databáze Českého statistického úřadu s korekcí (důkazy: protokol o ověření úvěruschopnosti, výpisy z účtu žalovaného za dobu od února do dubna 2021 - mzda žalovaného).

6. Z důkazu ceník služeb soud nic podstatného nezjistil, a proto se mu dále nevěnuje.

7. Z pohledu práva platí u smluv o úvěru následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 občanského zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 občanského zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ Dle § 2991 odst. 1 a 2 obč. zákoníku platí, že „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“, přičemž v § 2999 odst. 1 obč. zákoníku je uvedeno, že „Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.“ 8. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28.5.2022 (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 9. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ 10. Na základě skutečnosti uvedených v bodech 5 rozsudku vzal soud za prokázané, že žalovaný od banky vyčerpal úvěr ve výši 120 000 Kč a že na něj zaplatil 20 330 Kč. Rovněž má soud za to, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky se žalobkyně namísto banky stala oprávněnou osobou k vymáhání nároků plynoucích z úvěru vůči žalovaným. Dále však musí soud zhodnotit 3 otázky, a to: (i) zda soud může bez aktivity žalovaných hodnotit, zda byly při uzavření smlouvy splněny podmínky zákona o spotřebitelskému úvěru, (ii) zda podmínky splněny byly a (iii) na jakou částku má žalobkyně vůči žalovaným nárok.

11. Soud má za to, že neplatnost při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti je neplatností absolutní dle § 588 obč. zákoníku, jak ostatně plyne i z rozhodnutí Soudního dvora EU sp.zn. C679/18 ze dne 5.3.2020 o tom, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 12. Soud tedy zkoumal, zda žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Z pohledu soudu banka úvěruschopnost žalovaných dostatečně nezkoumala, popř. žalobkyně nic takového neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.

13. Po výzvě soudu k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doplnila, jakým způsobem banka ověřovala úvěruschopnost, viz bod 5 rozsudku. Banka si řádně ověřila, zda žalovaný nemá závazky po splatnosti a jaký je jeho příjem. To jsou však jen první dva kroky pro ověření schopnosti žalovaného splácet úvěr. Dále musí zjistit jeho výdaje. Soud má za to, že při zjišťování údajů u žadatelů o úvěr nelze vycházet pouze z tvrzení dlužníka, případně jím uváděné údaje dále upravovat, ale je nutné se zabývat skutečně ověřitelnými příjmy a výdaji (např. z výpisů z účtů 2 – 3 měsíce před poskytnutím úvěru) tak, aby bylo zjištěno, jakou částkou může žadatel o úvěr disponovat po zaplacení všech výdajů, přičemž se věřitel nemá spokojit jen s tím, co uvádí dlužník, ale jeho informace si musí ověřit, jak plyne např. z rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“ Pokud výdaje dále banka stanovila dle jakýchsi údajů ČSÚ, které o výdajích konkrétního dlužníka nevypovídají vůbec nic, tak nemohla nabýt přesvědčen, že je žalovaný schopen úvěr splatit. Což se také nestalo.

14. Je-li smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona, je žalovaný povinen žalobkyni vrátit dle téhož jistotu s přihlédnutím k jeho možnostem, které tvoří částka, jež žalobkyně poskytla straně žalovanému jako úvěr po odečtení jím zaplacené částky, přičemž se nepřihlíží k příslušenství, které si účastníci smlouvy sjednali zaplatit v neplatných smluvních ujednáních. Z tvrzení žalobkyně a z jí předložených důkazů plyne, že žalovanému poskytla úvěr ve výši 120 000 Kč, z něhož strana žalovaná splatila pouze 20 330 Kč, k doplacení tak zbývá částka 99 670 Kč. Soud proto žalobě v této části vyhověl, ve zbytku potom žalobu jako nedůvodnou zamítl.

15. Ohledně splatnosti tohoto typu nároku z bezdůvodného obohacení soud vycházel z rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20.4.2022 uvedl, že (cit.) „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. Toto ustanovení tak představuje speciální úpravou vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ve vztahu k ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů a konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud …(srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).“ 16. Pokud pak jde o povinnost soudu určit splatnost jistiny dle možností žalovaného, tak ten neposkytl soudu vůbec žádnou součinnost, soud nemá dostatečné informace o jeho poměrech ani z doby uzavření smlouvy. Soud tak vychází z toho, že již v době před zahájením řízení bylo žalovanému doručeno oznámení o zesplatnění (únor 2023). Soud tak uzavřel, že je v možnostech žalovaného zbytek jistiny zaplatit do 30.11.2024, tj. za 3 roky a 6 měsíců od poskytnutí úvěru, což soud považuje za dostatečnou dobu pro našetření si dlužné jistiny (jedná se o částku cca 2 857 Kč měsíčně).

17. Procesně úspěšnějšímu žalovanému (viz tabulka níže) náklady nevznikly, proto je soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. žádnému z účastníků nepřiznal. Zamítnuto Žalováno jistina 71 977,00 Kč 171 647,00 Kč kapitalizovaný úrok 16 262,00 Kč 16 262,00 Kč kapitalizovaný úrok z prodlení 9 392,00 Kč 9 392,00 Kč úrok 10,99% p.a. do 30.11.2024 16 541,00 Kč 16 541,00 Kč úrok z prodlení do 30.11.2024 22 577,00 Kč 22 577,00 Kč 136 749,00 Kč 236 419,00 Kč neúspěch 57,84% 28,46 Kč úspěch 42,16% úspěch -neúspěch -15,68% 100,00% Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.