29 C 399/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Balciarem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 46 689 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 46 689 Kč spolu s úrokem ve výši 18,90 % ročně z částky 47 900 Kč od , datum, do , datum, , úrokem ve výši 15 % ročně z částky 47 900 Kč od , datum, do , datum, , úrokem ve výši 18,90 % ročně z částky 46 689 Kč od , datum, do , datum, , úrokem ve výši 15 % ročně z částky 46 689 Kč od , datum, do zaplacení, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 46 689 Kč od , datum, do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 1 703,61 Kč od , datum, do , datum, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 768 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 46 689 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne , datum, rámcovou smlouvu č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému aktivován běžný účet č. , č. účtu, . Dne , datum, žalobkyně uzavřela s žalovaným dodatek č. , hodnota, k rámcové smlouvě, na jejímž základě žalovanému poskytla téhož dne kontokorent ve výši 50 000 Kč, přičemž jeho čerpání bylo žalovanému umožněno na bankovním účtu žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný kontokorent řádně a včas nesplácel, proto žalobkyně přistoupila ke dni , datum, k zesplatnění kontokorentu. Po zesplatnění kontokorentu zaplatil žalovaný žalobkyni dne , datum, částku 1 211 Kč, kterou žalobkyně započetla na jistinu kontokorentu. Ke dni podání žaloby se dlužná částka skládá z nesplacené jistiny ve výši 46 689 Kč a z příslušenství. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal v řízení nečinný.

3. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný je státním příslušníkem Tuniska. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Vzhledem ke skutečnosti, že mezi Českou republikou a Tuniskem není sjednána žádná dvoustranná mezinárodní smlouva, tak soud určil pravomoc k projednání dané věci dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Podle čl. 17 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 18 odst. 2 tohoto nařízení je pak dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť se jedná o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu předmětného nařízení a žalovaný jakožto spotřebitel má bydliště na území České republiky.

4. Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž podle něj je rozhodným právem právo české.

5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku (důkazy: rámcová smlouva č. , hodnota, , dodatek č. , hodnota, k rámcové smlouvě, podmínky pro používání kontokorentu 2x, přehled čerpání a splácení kontokorentu, obchodní podmínky 2x, výzva k zaplacení dluhu , datum, s dokladem o odeslání, výpis z běžného účtu, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Dle žalobkyně měla při sjednávání úvěru prověřovat úvěruschopnost žalovaného tak, že vycházela z informací poskytnutých od žalovaného a z interních a externích databází žalobkyně. Dále žalobkyně vycházela z Bankovního registru klientských informací, který zahrnuje i údaje z Nebankovního registru klientských informací. Bankovní registr klientských informací a Nebankovní registr klientských informací jsou zabezpečené databáze údajů o úvěrových vztazích mezi bankami, příp. nebankovními poskytovateli úvěrů, a jejich klienty. Společně sdružují informace od více než šedesáti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, kdy v registrech jsou obsaženy údaje o žádostech o úvěry, čerpání jednotlivých úvěrových produktů, platební morálce aj. Informace v úvěrové zprávě obsažené tedy odrážejí nejpřesnější možný obraz úvěrové historie klienta, a to včetně úvěrů již ukončených na základě svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení). Příjmy žalovaného určila žalobkyně na částku 28 000 Kč, přičemž vycházela z tvrzení žalovaného. Výdaje žalovaného určila žalobkyně celkem na částku 3 860 Kč (důkazy: úvěrová zpráva ze dne , datum, a přehled žádostí o úvěr – aplikační data).

6. Podle § 2662 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zákoník“), platí, že „Smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet.“7. Podle § 2395 obč. zákoník, platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 obč. zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“8. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28.5.2022 (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Ustanovení § 2 odst. 1 zákona potom definuje spotřebitelský úvěr takto „Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“9. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“10. Na základě skutečností uvedených v bodu 5 rozsudku vzal soud za prokázané, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o účtu a smlouvu o úvěru, kdy žalovanému poskytla úvěr až do výše 50 000 Kč, přičemž žalovaný celkem žalobkyni nezaplatil částku ve výši 46 689 Kč. Soud dále zkoumal, zda žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Z pohledu soudu žalobkyně úvěruschopnost žalovaného dostatečně zkoumala, což žalobkyně taktéž prokázala v podání ze dne , datum, . Soud má za to, že žalobkyně řádně zkoumala příjmy a výdaje žalovaného.

11. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva, kterou soud kvalifikuje jako smlouvu o účtu podle § 2662 obč. zákoníku. Dále žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. obč. zákoníku. Žalovaný byl povinen v souladu se smlouvou zaplatit žalobkyni poskytnutou finanční částku spolu s příslušenstvím. Žalovaný však poskytnuté finanční prostředky nesplatil řádně a včas. Taktéž vzal soud za prokázané, že žalobkyně se dostatečně zabývala zkoumáním úvěruschopností žalovaného před poskytnutím úvěru. Soud tedy učinil závěr, že žalovanému vznikla povinnost celý dluh uhradit. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, dospěl soud s ohledem na uvedená zákonná ustanovení k závěru, že žaloba je důvodná, a proto jí v plném rozsahu vyhověl.

12. O příslušenství pohledávky pak rozhodl soud v souladu s § 1968 a § 1970 o. z., ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 768 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 868 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 900 Kč představující 300 Kč za každý ze čtyř úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky – předžalobní výzva, žaloba, doplnění.