32 C 129/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Ptáček Číhalové a přísedících Ing. Jiřího Matese a Ing. Karla Máje ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnancem

I. Určuje se, že okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem dané žalobkyni písemností ze dne datum, je neplatné.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12 164 Kč, a to v měsíčních splátkách po 2 000 Kč, splatných vždy do každého 25. dne příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do zaplacení celé částky, pod ztrátou výhody splátek pokud kterákoliv splátka, nebo její část, nebudou uhrazeny řádně a včas.

1. Rozsudek je odůvodněn v souladu s § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění rozhodném (dále jen o.s.ř.), neboť se účastníci odvolání proti rozsudku vzdali.

2. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Sokolově dne 30. 8. 2019, postoupenou nadepsanému soudu usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 5. 5. 2020, č.j. číslo jednací, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobkyni dne datum, datované shodným dnem, je neplatné. Návrh odůvodnila tím, že žalovaný pracoval jako anonymizována tři slova od datum u žalobkyně coby zaměstnavatele, a to na základě pracovní smlouvy ze dne datum. Dne datum doručil žalovaný žalobkyni písemnost označenou jako„ Oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce“, které odůvodnil tím, že mu žalobkyně neprovedla srážky na stravenky za odpracované dny v květnu a ani mu tyto stravenky neposkytla jako ostatním zaměstnancům, přestože má zaměstnavatel povinnost dodržet zásadu rovného zacházení se všemi zaměstnanci. Žalobkyně má za to, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnance je neplatné, neboť stravenky za měsíc květen neměly být žalovanému poskytnuty, a i kdyby ano, je okamžité zrušení neurčité, když není dostatečně skutkově vymezeno, neboť není uvedeno, kdy mělo dojít ke splatnosti závazku poskytnutí stravenek za měsíc květen rok a kdy uběhlo 15 dní od splatnosti, a současně důvod výpovědi nebyl naplněn, neboť stravenky nejsou mzdou, ani jakoukoliv její částí, ale jedná se o nenárokové plnění ze strany zaměstnavatele.

3. Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 17. 10. 2019, doručeným soudu téhož dne, ve kterém uvedl, že nárok žalobkyně zcela neuznává, neboť mu byla vyplacena chybně mzda v nižší částce. Při jednání před soudem uvedl, že jako osoba právně neznalá uvedl důvod výpovědi chybně, nicméně se domnívá, že mu byla mzda vyplacena v nesprávné výši, což by byl relevantní důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru.

4. Soud má na základě provedeného dokazování pracovní smlouvou ze dne datum, dopisem ze dne datum označeným„ Oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb. zákoník práce“, výplatními lístky za květen rok, červen rok a červenec rok, emailovou komunikací mezi žalovaným a žalobkyní ze dne datum, a ze shodných tvrzení účastníků za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne datum pracovní smlouva, na základě které žalovaný od datum vykonával u žalobkyně práci na pozici anonymizována tři slova. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, se zkušební dobou v délce 3 měsíců. Délka pracovní doby činila 40 hodin týdně, místem výkonu je obec, za vykonanou práci náležela žalovanému základní měsíční mzda stanovená ve mzdovém výměru, s možností přiznání variabilní složky mzdy. Při sjednávání nástupu žalovaného u žalobkyně byly žalovanému přislíbeny mj. benefity v podobě stravenek. Žalovanému byla za květen rok vyplacena mzda za 5 odpracovaných pracovních dnů, za měsíce červen a červenec rok mu byla vyplacena mzda poté, co byla provedena srážka za stravenky. Dne datum doručil žalovaný žalobkyni dokument označený„ oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce“, ve kterém uvedl, že na základě pracovní smlouvy ze dne datum pracuje od datum u žalobkyně, a protože mu žalobkyně dosud nevyplatila mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti, když dosud neprovedla srážky na stravenky za odpracované dny v květnu ani mu tyto stravenky neposkytla jako ostatním zaměstnancům, přestože má zaměstnavatel povinnost dodržet zásadu rovného zacházení se všemi zaměstnanci, oznamuje žalobkyni, že využívá možnosti okamžitě zrušit pracovní poměr podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Z ostatních v řízení provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti právně významné pro toto řízení.

5. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

6. Naléhavý právní zájem u žaloby na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru je dán ze zákona dle § 72 zákona č. 262/2006 Sb. zákoník práce, ve znění rozhodném (dále jen ZP), a není třeba naléhavý právní zájem tvrdit ani prokazovat. S ohledem na to, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobkyni doručeno dne datum a žaloba na určení neplatnosti byla soudu doručena dne 30. 8. 2019, byla žaloba podána včas. Okamžité zrušení pracovního poměru splňuje formální náležitosti stanovené v § 60 ZP, právní jednání bylo učiněno písemně, důvody byly vymezeny dostatečně určitě, když soud uvádí, že neuvedení splatnosti nároku nezpůsobuje neurčitost právního jednání, neboť splatnost nároku vyplývá z § 141 odst. 1 ZP a žalovaný dostatečně vymezil, za který měsíc, tedy květen rok, mu nebyl, dle jeho tvrzení, poskytnut mzdový nárok ve správné výši.

7. Dle § 56 odst. 2 písm. b) ZP může zaměstnanec pracovní poměr okamžitě zrušit jen, jestliže mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti, tj. v případě mzdy za květen rok do 15. dne v měsíci červenci rok.

8. Smysl a účel § 56 odst. 1 písm. b) ZP spočívá v tom, že zaměstnanci umožňuje, aby mohl ihned, bez nutnosti rozvazovat pracovní poměr výpovědí, ukončit pracovní poměr u zaměstnavatele, který porušil svou povinnost uvedenou v § 38 odst. 1 písm. a) ZP vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu a který svou povinnost nesplnil ani v dodatečné lhůtě 15 dnů po splatnosti těchto práv, neboť nelze po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby pro zaměstnavatele, který takto významně porušil svou povinnost z pracovního poměru, nadále pracoval.

9. Soud předně uvádí, s odkazem na § 60 ZP, že ani zaměstnanec nemůže dodatečně měnit důvod okamžitého zrušení pracovního poměru. Proto se soud nezabýval námitkou žalovaného v tom směru, že neměla být mzda za měsíc květen rok vyplacena ve správné výši, když by se jednalo o nepřípustnou dodatečnou změnu důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru, neboť důvod – neposkytnutí stravenek, byl řádně vymezen v okamžitém zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnance.

10. Soud se tedy zabýval povahou stravenek a otázkou, zda neposkytnutí stravenek a s tím spojené provedené srážky ze mzdy naplňuje výše uvedené důvody dle § 56 odst. 1 písm. b) ZP.

11. Za mzdu nebo plat se nepovažují taková plnění poskytovaná v souvislosti s pracovním poměrem, která přímo nesouvisejí s výkonem práce podle pracovní smlouvy (§ 109 odst. 2 ZP). Mzdou nebo platem nejsou podle tohoto kritéria například odměny poskytované v souvislosti s péčí o zaměstnance podle § 224 a násl. ZP, tedy i způsob provádění a financování stravování zaměstnavatelem. Na tomto místě soud uvádí, že je rozdíl mezi stravným, což je zákonný nárok zaměstnance při pracovní cestě, a stravenkami. Stravné je součástí mzdy, oproti tomu stravenka je nenároková a je benefitem ze strany zaměstnavatele. Poskytnutí stravného je tedy povinnost zaměstnavatele, zajištění stravování na pracovišti už ale ne, což znamená, že ani stravenka není nároková a je pouze zaměstnaneckým benefitem a závisí jen na zaměstnavateli, zdali poskytne stravenku, možnost závodního stravování anebo ani jedno. Jedná se tak o samostatný benefit, který může zaměstnavatel poskytovat zaměstnanci nad rámec mzdy.

12. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že nárok na stravenky, tedy benefit ze strany zaměstnavatele, je nenárokovým benefitem. Jako takový není součástí mzdy, ale jedná se o peněžitý příspěvek na stravování poskytnutý formou stravenky, přičemž část její hodnoty je pak zaměstnanci z čisté mzdy strhávána (jak tomu bylo u žalovaného v měsících červnu a červenci rok), a nikoliv, že by část poskytnuté stravenky byla jako jakási forma plnění poskytována jako součást mzdy.

13. S ohledem na skutečnost, že důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru, který žalovaný použil, tedy že zaměstnavatel„ dosud neprovedl srážky na stravenky za odpracované dny v květnu ani mi tyto stravenky neposkytl jako ostatním zaměstnancům“, nelze podřadit pod podle § 56 odst. 1 písm. b) ZP, když nárok na stravenky není mzdovým nárokem a jejich neposkytnutím se zaměstnavatel nemůže dopustit nevyplacení mzdy nebo jakékoliv jejich části, tak, jak předpokládá ZP, dospěl soud k závěru, aniž by se zabýval tím, zda měly být stravenky žalovanému za měsíc květen rok poskytnuty, že nebyly naplněny zákonné důvody pro možnost okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnancem a žaloba je tudíž důvodná.

14. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku a určil, že okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem dané žalobkyni písemností ze dne datum, je neplatné.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 12 164 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 2 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 2 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., včetně 3 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a paušálních náhrad ve výši 1 764 Kč. Pokud se týče stanovení jiné než třídenní lhůty k plnění, soud uvádí, že žalobkyně souhlasila s možností uhradit náhradu nákladů řízení ve splátkách tak, aby byl celý nárok uhrazen v šesti měsíčních splátkách, když žalovaný požádal o tuto možnost s ohledem na jeho finanční situaci. Soud proto stanovil lhůtu k plnění tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku s tím, že povinnost je stanovena pod ztrátou výhody splátek. V souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen hradit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Toto právo nemají osoby, které se ho výslovně po vyhlášení rozsudku vzdaly. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.