32 C 136/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Ptáček Číhalové a přísedících Ing. Jiřího Matese a Ing. Karla Máje ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 43 336 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se částečně, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 24 472 Kč za den 25. 11. 2019 a z částky 18 864 Kč za den 25. 12. 2019, zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 43 336 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 24 472 Kč od 26. 11. 2019 do zaplacení a z částky 18 864 Kč od 26. 12. 2019 do zaplacení, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 25 609,90 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou nadepsanému soudu dne 15. 6. 2020 domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 43 336 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 24 472 Kč od 25. 11. 2019 do zaplacení a z částky 18 864 Kč od 25. 12. 2019 do zaplacení s odůvodněním, že byla od 1. 3. 2019 do 30. 11. 2019 zaměstnána u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 2. 2019 na pozici vedoucí obchodního oddělení. Dle pracovní smlouvy náležela žalobkyni hrubá mzda ve výši 30 000 Kč měsíčně, přičemž mzda jí byla pravidelně vyplácena na bankovní účet. Od doby, kdy se pokusila dohodnout s žalovanou na ukončení pracovního poměru, jí však již žádná mzda uhrazena nebyla. Podle evidence pracovní doby odpracovala žalobkyně v říjnu 2019 celkem 22 dní, tj. 176 hodin, a společně s náhradou mzdy za 1 den čerpání dovolené jí žalovaná určila k výplatě 24 472 Kč. V listopadu 2019 odpracovala žalobkyně 2,5 dne, tj. 22 hodin, kdy společně s náhradou mzdy za 7 dní dovolené a jeden den překážek na straně zaměstnavatele jí určila žalovaná k výplatě 11 534 Kč. Dále byla žalobkyně od 1. 11. 2019 do 15. 11. 2019 v dočasné pracovní neschopnosti, kdy podle žalované žalobkyni náleží částka 7 300 Kč, tj. celkem 18 864 Kč. Oprávněnost těchto nároků potvrdil i Oblastní inspektorát práce [obec]. Žalobkyně vykonávala pracovní činnost pro žalovanou řádně a ke dni ukončení pracovního poměru odevzdala veškeré svěřené pracovní pomůcky a prostředky. Žalovaná ani přes výzvy žalobkyně neuhradila ničeho.

2. Soud vydal platební rozkaz ve znění žalobního návrhu, proti kterému podala žalovaná včasný odpor. V následném vyjádření uvedla, že žalobkyně neodpracovala celý fond pracovní doby za dané období, což vyplývá z údajů GPS, kterou bylo vybaveno služební vozidlo žalobkyně. Zároveň v předmětném období nevykonala přidělenou práci, kterou za ni musel odvést jiný zaměstnanec, konkrétně se jednalo o zpracování mezd zaměstnanců žalované. Rozdíl mezi tvrzenou odpracovanou dobou a skutečnou odpracovanou dobou za období od března do října 2019 činí 2 408 minut.

3. Při jednání konaném dne 18. 5. 2021 účastníci setrvali na svých stanoviscích, jen žalobkyně vzala žalobu co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 24 472 Kč za den 25. 11. 2019 a z částky 18 864 Kč za den 25. 12. 2019 zpět s tím, že s ohledem na text pracovní smlouvy jí nárok na uhrazení zákonného úroku z prodlení vznikl až od 26. dne v měsíci. Žalovaná se zpětvzetím žaloby souhlasila.

4. Dle § 96 odst. 2 věta prvá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění rozhodném (dále jen o.s.ř.), je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

5. Soud postupoval dle § 96 odst. 2 o.s.ř. a řízení částečně, jak je uvedeno ve výroku I., zastavil.

6. Dále žalovaná při jednání doplnila, že žalobkyně jezdila do práce až po začátku pracovní doby a z práce odcházela dříve, rovněž pauzy na oběd byly delší, tedy neodpracovala celý fond pracovní doby. K tomu žalobkyně uvedla, že není pravdou, že neodpracovala celý fond pracovní doby, naopak často pracovala ve větším rozsahu, např. z domova, k čemuž jí sloužil služební notebook.

7. Soud, veden právním názorem uvedeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, žalovanou při jednání vyzval, aby doplnila tvrzení, v jakém rozsahu měsících říjen 2019 a listopad 2019 žalobkyně nepracovala, a dále aby označila a předložila důkazy k tomu, že podle jí vedené evidence pracovní doby žalobkyně v tomto období nepracovala s tím, že současně žalovanou poučil, že následkem nesplnění výzvy může být neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení. Žalovaná ani přes výzvu soudu neuvedla ničeho.

8. Mezi účastníky bylo nesporné, že výpověď byla doručena žalované dne 30. 9. 2019 a pracovní poměr skončil ke dni 30. 11. 2019. Dále bylo nesporné, že žalobkyni byla žalovanou určená k výplatě za měsíc říjen částka 24 472 Kč a v listopadu částka 18 864 Kč.

9. Soud v řízení provedl dokazování v následujícím rozsahu a učinil tato jednotlivá skutková zjištění:

10. Žalobkyně byla u žalované zaměstnána od 1. 3. 2019 do 30. 11. 2019 na pozici vedoucí obchodního oddělení. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, se zkušební dobou 1 měsíc. Mzda byla sjednána v částce 30 000 Kč měsíčně s tím, že tato byla sjednána s přihlédnutím k případné práci přesčas v rozsahu 150 hodin za kalendářní rok. Mzda byla splatná do 25. dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém vznikl nárok na mzdu nebo na některou její složku. Pracovní doba činila 40 hodin týdně, a to od 7:00 do 16:00 hodin, s přestávkou v práci od 11:30 do 12:

30. Nárok na dovolenou činil 4 týdny. Při ukončení pracovního poměru žalobkyně dne 11. 11. 2019 předala [právnická osoba] [anonymizováno] služební vůz [registrační značka], a dne 18. 11. 219 předala žalované notebook. Žalovaná za žalobkyni odvedla zálohu na daň za měsíce březen až listopad 2019 (zjištěno z pracovní smlouvy ze dne 28. 2. 2019, z výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 9. 2019 včetně kopie poštovní obálky, z potvrzení o zaměstnání ze dne 2. 12. 2019 a potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti, předávací protokol [právnická osoba] ze dne 18. 11. 2019, předávací protokol [právnická osoba] ze dne 11. 11. 2019, potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti a sražených zálohách na daň z těchto příjmů a daňovém zvýhodnění ze dne 30. 9. 2020).

11. Žalobkyně v měsíci říjen 2019 odpracovala 172,75 hodin, 3,5 hodiny byla u lékaře a 8 hodin měla dovolenou. Počet pracovních dnů byl 23, z toho 1 den státní svátek. V měsíci listopadu žalobkyně odpracovala 20 hodin, 88 hodin byla nemocná, 4 hodiny u lékaře, 16 hodin činilo neplacené volno. Počet pracovních dnů byl 21 (zjištěno z docházkových listů za měsíce říjen a listopad 2019, určení doby čerpání dovolené ze dne 21. 11. 2019, žádanky o dovolenou ze dne 18. 11. 2019).

12. Žalobkyně vyzvala žalovanou k uhrazení mzdy za říjen 2019 dopisem ze dne 27. 11. 2019, a dále emailem, a dále prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovanou k uhrazení mzdy za měsíce říjen a listopad 2019 dopisem ze dne 11. 5. 2020, doručeným dne 11. 5. 2020 (zjištěno z výzvy k zaplacení dlužné mzdy ze dne 27. 11. 2019 a ze dne 11. 5. 2020 včetně doručenky do datové schránky, z kopie emailové komunikace mezi žalobkyní a žalovanou ve dnech 30. 10. 2019 až 20. 3. 2020).

13. Z kontroly Oblastního inspektorátu práce se podává, že žalovaná neuhradila žalobkyni mzdu za měsíce říjen 2019 a listopad 2019 (zjištěno z informace o výsledku kontroly ze dne 25. 2. 2020, [číslo jednací]).

14. Žalobkyně měla k dispozici služební vůz [registrační značka], který měl lokaci pomocí GPS (zjištěno z knihy jízd – [anonymizováno] [číslo], předávací protokol [právnická osoba] ze dne 11. 11. 2019).

15. Soud neprováděl navržený důkaz výsledkem kontroly Oblastního inspektorátu práce ze dne 31. 1. 2020, když, s odkazem na § 135 o.s.ř., není rozhodnutím tohoto orgánu vázán a současně je soud povinen pro účely rozhodnutí soudu důvodnost nároku žalobkyně posoudit sám. Dále neprováděl další důkazy navržené žalobkyní, a to výslechem žalobkyně a svědkyně [jméno] [příjmení], a to z důvodu nadbytečnosti, když tvrzení žalobkyně rozhodné pro výsledek tohoto sporu měl za dostatečně prokázaná z již provedených důkazů, nadto se navržené důkazy vztahovaly k tvrzení žalované, které, jak bude uvedeného níže, soud za prokázané neměl. Z ostatních v řízení provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti právně významné pro toto řízení.

16. Provedené důkazy soud hodnotil jednotlivě a v jejich souhrnu a považoval je za věrohodné. Pokud jde o obsah a pravost listinných důkazů, pak soud nezaznamenal žádnou okolnost, která by je zpochybňovala, ani účastníci obsah a pravost listinných důkazů nezpochybňovaly, snad jen s výjimkou časů zaznamenaných v knize jízd, nicméně, s ohledem na níže vyslovený právní názor soudu, nebyla správnost a úplnost údajů uvedených v tomto listinném důkaze pro rozhodnutí soudu podstatná, proto se soud touto otázkou již dále nezabýval.

17. Soud po provedeném dokazování učinil následující závěr o skutkovém stavu:

18. Žalobkyně byla u žalované zaměstnána od 1. 3. 2019 do 31. 11. 2019, přičemž za měsíce říjen a listopad 2019 nebyla žalobkyni vyplacena mzda, která byla žalovanou k výplatě určena ve výši za měsíc říjen 2019 v částce 24 472 Kč a za měsíc listopad 2019 v částce 18 864 Kč. Mzda byla splatná vždy do 25. dne v měsíci následujícím po měsíci, kdy byla vykonána práce.

19. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

20. Dle § 38 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění rozhodném (dále jen ZP), je od vzniku pracovního poměru zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem, a zaměstnanec je povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru.

21. Dle § 96 odst. 1 ZP je zaměstnavatel je povinen vést u jednotlivých zaměstnanců evidenci s vyznačením začátku a konce odpracované směny (§ 78 odst. 1 písm. c)), práce přesčas (§ 78 odst. 1 písm. i) a § 93), další dohodnuté práce přesčas (§ 93a), noční práce (§ 94), doby v době pracovní pohotovosti (§ 95 odst. 2), pracovní pohotovosti, kterou zaměstnanec držel (§ 78 odst. 1 písm. h) a § 95).

22. Dle § 109 odst. 1 ZP za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.

23. Dle § 141 odst. 1 ZP mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

24. Dle § 141 odst. 3 ZP pravidelný termín výplaty mzdy nebo platu musí být sjednán, stanoven nebo určen v rámci období uvedeného v odstavci 1.

25. Dle § 142 odst. 5 ZP při měsíčním vyúčtování mzdy nebo platu je zaměstnavatel povinen vydat zaměstnanci písemný doklad obsahující údaje o jednotlivých složkách mzdy nebo platu a o provedených srážkách. Na žádost zaměstnance předloží zaměstnavatel doklady, na jejichž základě mzdu nebo plat vypočetl.

26. Dle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění rozhodném (dále jen o.z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

27. Jak již bylo uvedeno výše, soud vycházel z judikatury Nejvyššího soudu ČR, konkrétně rozhodnutí ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval otázkou, kterou ze stran sporu v řízení o zaplacení mzdy tíží břemeno důkazní a břemeno tvrzení. Dle Nejvyššího soudu prokáže-li zaměstnanec ve sporu o zaplacení mzdy, že vznikl pracovní poměr, ubrání se zaměstnavatel proti zaměstnancově tvrzení, že pro něho v určité době vykonal práci, jen jestliže bude tvrdit a prokáže-li, že podle jím vedené evidence pracovní doby zaměstnanec v této době nepracoval; zaměstnanec má za takového stavu věci právo na mzdu, bude-li tvrdit a prokáže-li, že evidence pracovní doby vedená zaměstnavatelem neodpovídá skutečnosti a že opravdu vykonal pro zaměstnavatele práci.

28. Žalobkyně v řízení unesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně otázky, zda byla u žalované v měsících říjen a listopad 2019 zaměstnána. Dále unesla břemeno tvrzení, že v měsících říjen 2019 a listopad 2019 vykonala práci. Bylo na žalované, aby tvrdila a prokázala, že podle jí vedené evidence pracovní doby, kterou je dle § 96 ZP povinna vést, žalovaná nepracovala v tvrzeném rozsahu. Jelikož žalovaná ani přes výzvu soudu neuvedla ničeho, neunesla břemeno tvrzení a zejména břemeno důkazní, že žalobkyně v rozhodné době nepracovala, když na této skutečnosti nemohlo změnit ničeho ani tvrzení žalované, že žalobkyně dle knihy jízd ve stanovenou pracovní dobu nebyla řádně přítomna na pracovišti, když jedním ze základních podkladů pro výpočet mzdy je evidence docházky, která byla předložena žalobkyní, žalovanou nebyla nijak zpochybněna, a současně byla žalobkyni žalovanou vypočítána mzda určená k výplatě, o jejíž výši rovněž nebylo sporu, právě podle této evidence.

29. Jelikož žalovaná v řízení ani netvrdila ani neprokazovala, že by mzdu určenou k výplatě, kterou žalobkyně učinila předmětem tohoto řízení, a jejíž výše nebyla žalovanou sporována, žalobkyni vyplatila, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná v celém rozsahu, když žalovaná se vůči žalobkyni bezdůvodně obohatila (§ 2991 o.z.), a je tak povinna žalobkyni vyplatit žalovanou částku. Jelikož je žalovaná v prodlení s plněním peněžitého závazku, má žalobkyně nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o.z., v zákonné výši dle a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., který žalobkyni náleží ode dne následujícího po splatnosti dluhu, tj. z částky 24 472 Kč od 26. 11. 2019 do zaplacení a z částky 18 864 Kč od 26. 12. 2019, přičemž žalobkyně, po částečném zpětvzetí žaloby, požaduje úrok z prodlení od data následujícího po splatnosti dluhu, kdy splatnost mzdy vyplývá z § 141 odst. 3 ZP, když pravidelný termín výplaty byl v pracovní smlouvě stanoven nejpozději do každého 25. dne v měsíci.

30. Lhůtu k plnění soud určil jako třídenní od právní moci rozsudku, když neshledal důvody pro její prodloužení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o.s.ř., když žalobkyně měla v řízení jen zcela nepatrný neúspěch a náleží jí tak náhrada nákladů v plné výši. Soud přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v částce 25 609,90 Kč, kdy tyto jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 167 Kč a dále odměnou právního zástupce za 5,5 úkonu právní služby dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT) z tarifní hodnoty ve výši 43 336 Kč, sestávající z částky 2 860 Kč za každý z 5,5 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a 2 AT (příprava a převzetí, jednoduchá výzva k plnění (1/2), podání žaloby, jednání s protistranou ohledně smírného řešení sporu, vyjádření ze dne 10. 3. 2021 a účast na jednání) včetně 6 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT. Dále tvoří náklady náhrada cestovních výdajů dle § 13 odst. 4 AT za cestu právního zástupce osobním automobilem ze sídla advokátní kanceláře k soudu a zpět v částce 1 244,3 Kč (při jízdě celkem 222 km vozidlem se spotřebou motorové nafty 4,43 l /100 km, jak bylo prokázáno technickým průkazem, když sazba základní náhrady za 1 km jízdy činí dle § 1 vyhlášky 289/2020 Sb., u osobních silničních motorových vozidel 4,40 Kč a výše průměrné ceny za 1 litr motorové nafty činí dle § 4 téže vyhlášky 27,20 Kč), a náhrada za promeškaný čas dle § 14 AT za cestu na jednání a zpět v rozsahu 3 hodin, tedy celkem 600 Kč. Dále zástupci žalobkyně náleží DPH z odměny a náhrad v částce 4 068,61 Kč.

32. Náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta žalobkyně v třídenní lhůtě k plnění, když soud neshledal důvody pro její prodloužení, s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o.s.ř.).