43 C 278/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudkyní Mgr. Monikou Tupou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta za účasti: Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Adresa advokáta zastoupena advokátem Anonymizováno sídlem Adresa advokáta o žalobě dle části páté o.s.ř., o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne Anonymizováno č.j. Anonymizováno a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne Anonymizováno č.j. Anonymizováno

I. Žaloba žalobkyně, kterou se domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. j. , Anonymizováno, ze dne , datum, a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu č. j. , Anonymizováno, ze dne , datum, , které by bylo nahrazeno rozhodnutím soudu tak, že by účastnice byla povinna zaplatit žalobkyni částku 21 422 333,17 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 21 422 333,17 Kč jdoucím od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici náklady řízení, ve výši 22 010 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta , Anonymizováno, .

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí dle části V. o.s.ř. Žalobu odůvodnila tak, že dne , datum, bylo právnímu zástupci žalobkyně doručeno rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu (dále jen „Rada ERÚ“) č. j. , Anonymizováno, , ze dne , datum, (dále také jen „Rozhodnutí Rady“), kterým Rada ERÚ rozhodla tak, že I. Rozklad společnosti , právnická osoba, , se sídlem , adresa, , IČ: , IČO, , proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. j. , Anonymizováno, ze dne , datum, (sp. zn. , spisová značka, ) se zamítá a napadené rozhodnutí se potvrzuje., II. Společnosti , právnická osoba, , se sídlem , adresa, , IČ: , IČO, , byla uložena povinnost uhradit společnosti , právnická osoba, , se sídlem , adresa, , IČ: , IČO, , k rukám jejího právního zástupce , Anonymizováno, , advokáta, se sídlem , adresa, , náhradu nákladů řízení o rozkladu ve výši 1 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Rada ERÚ, předmětným Rozhodnutím Rady, tak potvrdila prvoinstanční rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) č. j. , spisová značka, , ze dne , datum, (dále jen „Rozhodnutí ERÚ“). V rámci Rozhodnutí ERÚ bylo rozhodnuto o tom, že návrh Žalobkyně, jímž se domáhala po Žalované zaplacení částky 21 294 051,18 Kč s příslušenstvím odpovídající neoprávněně nárokované a získané (čerpané) podpoře obnovitelných zdrojů energie (dále jen „POZE“); částky 128 281,99 Kč s příslušenstvím, odpovídající vyplacené ceně za činnost povinně vykupujícího v souvislosti s neoprávněně/nezákonně vyrobenou elektřinou a uhrazení náhrady nákladů řízení, se zamítá a dále byla žalované výrokem II. rozhodnutí ERÚ přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 2 600 Kč. V řízení před správním orgánem, tzn. ERÚ bylo rozhodováno ve sporném řízení, dle § 141 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SŘ“), a to dle § 52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „ZPZE“), Anonymizováno, ve spojení s § 17 odst. 7 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), v rozhodném znění (dále jen „EZ“). Jednalo se tedy o spor vyplývající z občanskoprávních, respektive obchodních vztahů a rozhodovaný v přenesené působnosti, ve smyslu § 141 odst. 1 SŘ a § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., Občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“ ). Žalobkyně je toho názoru, že jak Rozhodnutí ERÚ, tak výše uvedené Rozhodnutí Rady jsou vadná a nesprávná, a to v celém rozsahu, a proto, dle § 7 odst. 2 ve spojení s § 244 a násl. o.s.ř. podala tuto žalobu, dle části V. o.s.ř. Žalobkyně tvrdila, že žaloba je podána včas, dle § 247 odst. 1 o.s.ř., ve dvouměsíční lhůtě od doručení rozhodnutí správního orgánu, tj. v dané věci Rozhodnutí Rady, které bylo žalobkyni doručeno prostřednictvím datové schránky právního zástupce žalobkyně, dne , datum, . Žaloba je ve smyslu § 247 odst. 2 o.s.ř. o.s.ř. podána také proti rozhodnutím (respektive jejich výrokům), u kterých již byly, ze strany žalobkyně, vyčerpány všechny řádné opravné prostředky. V textu žaloby je odkazováno na důkazy, které žalobkyně předložila, navrhla a označila k provedení již v průběhu předcházejícího správního (sporného) řízení, vedeného před správním orgánem (ERÚ), dle § 250c o.s.ř. [1: ]

2. Žalovaná provozuje výrobnu elektřiny z fotovoltaických zdrojů umístěné na pozemku parc. č. , Anonymizováno, , v k. ú. , Anonymizováno, (dále jen „, Anonymizováno, “). Předmětná výrobna , Anonymizováno, byla provozována společností , právnická osoba, (vymazána z obchodního rejstříku k , datum, ), IČO: , IČO, , se sídlem , adresa, (dále jen „, Anonymizováno, “), které byla rozhodnutím ERU č. j. , Anonymizováno, , ze dne , datum, (dále jen „Rozhodnutí o Licenci“) udělena licence č. , hodnota, , na výrobu elektřiny v , Anonymizováno, (dále jen „Licence“). V roce 2014 došlo ke zrušení uvedené Licence a jejímu nahrazení licencí na výrobu elektřiny č. , hodnota, , a to rozhodnutím ERU č. j. , Anonymizováno, , které nabylo právní moci dne , datum, . K tomuto došlo v důsledku převodu , Anonymizováno, na žalovaného jako nového provozovatele této výrobny elektřiny , Anonymizováno, . V souvislosti s okolnostmi získání Licence společností , Anonymizováno, (nikoliv tedy přímo s žalovanou) bylo zahájeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu spáchaného společností , Anonymizováno, a fyzickými osobami zapojenými do procesu získání Licence. Tyto osoby včetně společnosti , Anonymizováno, byly uznány vinnými ze spáchání trestného činu, kdy trestní soudy došly k závěru, že pro vydání Licence nebyly v době jejího vydání naplněny všechny předpoklady, především dokončení , Anonymizováno, . K trestnímu řízení lze odkázat na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. , spisová značka, ze dne , datum, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. , spisová značka, ze dne , datum, (dále jen „Rozsudek VS“), případně na navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, č. j. , spisová značka, ze dne , datum, a usnesení Ústavního soudu sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, .

3. Žalobkyně spatřuje nesprávnosti a nezákonnosti napadaných rozhodnutí ERU a Rady ERU a s tím související zásah do práv žalobkyně především v nesprávném právním posouzení věci, ohledně právního závěru, že nárok žalobkyně byl promlčen. K zahájení sporného řízení správního v dané (nyní projednávané) věci došlo ze strany žalobkyně dne , datum, , přičemž žalobkyně měla mít, dle názoru účastnice povědomí o tom, že na její úkor mělo dojít k bezdůvodnému obohacení, již nejpozději dne , datum, , kdy žalobkyně zaslala žalované e-mail, v němž žalované sdělila, že na základě pravomocného Rozsudku VS bylo zjištěno, že výrobna , Anonymizováno, nebyla do provozu uvedena řádně a v souladu s právními předpisy, přičemž z toho důvodu měla být pozastavena výplata podpory pro daný zdroj, tj. předmětnou výrobnu elektřiny. Subjektivní promlčecí lhůta, podle § 621 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“) tak měla skončit nejpozději dne , datum, . Žalobkyně je toho názoru, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, dle § 621 ObčZ, tzn. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčení lhůty, lze spatřovat teprve v řízení dříve vedeném před ERU a evidovaném pod sp. zn. , spisová značka, . Podle názoru žalobkyně nelze přisvědčit názoru účastnice, dle kterého se žalobkyně měla a mohla dozvědět o okolnostech rozhodných pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty již v době, kdy mělo dojít k pozastavení vyplácení podpory účastnici. Žalobkyně odkazovala na judikaturu NS CŘ, podle které určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty závisí na okolnostech případu, přičemž se předpokládá vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je optikou nároku na vydání bezdůvodného obohacení, dle § 621 ObčZ rozhodující vědomost o skutkových okolnostech, na jejichž základě lze učinit úsudek, že k bezdůvodnému obohacení došlo a o osobě povinné k jeho vydání. Pro nárok na náhradu škody pak platí, dle § 620 ObčZ, to samé. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je tak, dle žalobkyně, nutno posuzovat objektivně, tj. nelze si vystačit s konstatováním, že žalobkyně měla učinit manažerské rozhodnutí, spočívající v pozastavení vyplácení POZE účastnici, nýbrž je třeba se zabývat tím, zda v době, kdy tak měla učinit, skutečně žalobkyně měla a mohla mít povědomí o rozhodujících skutkových okolnostech, na jejichž základě bylo možné učinit spolehlivý úsudek o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení, a kdo je osobou povinnou k jejímu vydání. V oblasti podvodů, v souvislosti se získáváním licencí, na základě kterých je pak příslušnými výrobci nárokována a získána (čerpána) POZE, je zcela běžnou (a nepochybně žádoucí) praxí, že neoprávněně získaná licence je příslušným správním orgánem (ERU) poté, co se tento dozví o skutečnosti, že příslušná licence byla získána na základě podvodného jednání, rušena. V takových případech je pak rozhodovací praxí ERU a věcně příslušných soudů potvrzeno, že k počátku běhu objektivní promlčecí lhůty dochází ex actu, a to nabytím právní moci předmětného rozhodnutí, kterým bylo věcně příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto o zrušení příslušné licence.

4. Žalobkyně tak v době, kdy měla učinit manažerské rozhodnutí spočívající v pozastavení vyplácení POZE účastnici, nemohla spolehlivě a bez důvodných pochybností vědět a předpokládat, že ke zrušení licence účastnice nedojde, přičemž žalobkyně nemohla a neměla tak v souladu s výše citovanou judikaturou a zavedenou praxí příslušných orgánů (ERU a věcně příslušných soudů) v této oblasti mít předpokládanou a spolehlivou vědomost o rozhodných skutečnostech rozhodujících pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty. Naopak žalobkyně byla v dobré víře, že ohledně předmětného nároku zatím nedošlo ani k okolnostem zakládajícím actio nata, tj. k počátku běhu objektivní promlčecí lhůty.

5. O počátku běhu promlčecí lhůty, resp. o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, se žalobkyně s ohledem na výše uvedené skutečnosti mohla spolehlivě dozvědět až právě v souvislosti s řízením před ERU vedeným pod sp. zn. , spisová značka, , jak je zřejmé ze stran 14. a 15. rozhodnutí ERU ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, . V tomto rozhodnutí ERU neexistenci nároku na čerpání a vyplacení POZE dovodil tak, že předmětná výrobna účastnice, tzn. , Anonymizováno, nemohla být uvedena do provozu v roce 2010, neboť pro to nebyly splněny energetickým zákonem a souvisejícími právními předpisy předepsané podmínky, a že ani neexistuje přesvědčivý důkaz o tom, že byla výrobna , Anonymizováno, uvedena do provozu v souladu se zákonem a souvisejícími právními předpisy v roce 2011. K formálnímu zrušení nebo změně Licence však ERU nepřistoupil, neboť pro to dle něj nebyly dostatečné důvody. Žalobkyně tedy tvrdí, že skutečnou a spolehlivou vědomost o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, resp. okolností rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, ať už dle § 620 či § 621 ObčZ, mohla žalobkyně nabýt nejdříve dne , datum, , kdy bylo vydáno rozhodnutí ERU ze stejného dne, č. j. , Anonymizováno, . Subjektivní promlčecí lhůta žalobního nároku žalobkyně tak, dle jejího názoru, mohla uplynout nejdříve dne , datum, . Žalobkyně uplatnila v řízení nárok na zaplacení 21 422 333,17 Kč s příslušenstvím. Z toho částku 5 627 229,85 Kč uplatnila jako nárok na zaplacení částky, která odpovídá POZE neoprávněně nárokované a získané účastnicí formou výkupních cen, v období od , datum, do , datum, a částku vyplacenou v rozhodném období za činnost povinně vykupujícího, ve výši 128 281,99 Kč a částku 15 666 821,33 Kč, která odpovídající POZE neoprávněně nárokované a získané účastnicí formou zeleného bonusu, v období od , datum, do , datum, . Podle Rady ERU, část nároku odpovídající POZE neoprávněně nárokované a získané účastnicí ve formě výkupních cen zřejmě nelze přiznat, i kdyby námitka promlčení byla lichá. Rada ERU na str. 9 a násl. Rozhodnutí Rady na obranu své argumentace ohledně neexistence pasivní legitimace na straně účastnice uvedla, že soukromoprávní instituty nemusí být přiléhavé pro použití ve veřejnoprávní oblasti, dodala, že jediný opravdu efektivní prostředek vymáhání neoprávněně čerpané podpory byl do zákona o podporovaných zdrojích energie zakotven až s účinností od , datum, , kdy došlo k novelizaci § 51 tohoto zákona a k zavedení řízení z moci úřední, vedeného Státní energetickou inspekcí bez vazby na nutnost spáchání přestupku ze strany výrobce elektřiny. Žalobkyně odkazovala na judikaturu správních soudů např. (rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, č. j. 59 Af 2/2024-131, ze dne 26. 6. 2024), že tento prostředek nelze, dle právního názoru Krajského soudu v Ústí nad Labem, použít pro vymáhání POZE neoprávněně čerpané před nabytím účinnosti novelizace § 51 ZPZE, neboť takový výklad by byl v rozporu s principem zákazu pravé retroaktivity. Odkaz na novelizovaný § 51 ZPZE tak, dle názoru žalobkyně, není případný. (Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, č. j. 59 Af 2/2024-131, ze dne 26. 6. 2024).

6. Rada ERU, dle názoru žalobkyně, posoudila otázku bezdůvodného obohacení, zcela nesprávně, kdy Rady ERU, jakož i ERU, ve svých rozhodnutích napadených touto žalobou, především pochybila při posouzení otázky naplnění podmínek, pro vydání bezdůvodného obohacení. Především ERU v Rozhodnutí ERU uvádí, že k vydání bezdůvodného obohacení je nezbytná podmínka existence bezprostředního vztahu mezi ochuzeným a obohaceným. Přestože Rada ERU částečně tento názor na str. 10. a násl. Rozhodnutí Rady koriguje a uznává, že odůvodnění Rozhodnutí ERU je v tomto směru do určité míry nesrozumitelné, nepřináší, dle přesvědčení žalobkyně, žádné nové relevantní argumenty, ze kterých by bylo možné dovodit, že mezi žalobkyní a účastnicí, v důsledku neoprávněného nárokování a získání (čerpání) POZE, nevznikl žádný právní vztah. Rada ERU se tak nevypořádává zejména s tím, že přestože při podpoře formou výkupních cen mezi žalobkyní a příslušnými výrobci, stojí povinně vykupující obchodník, konečným příjemcem POZE je vždy příslušný výrobce, tj. v nyní projednávané věci, účastnice. Dle přesvědčení žalobkyně, z právních předpisů nevyplývá, že předpokladem pro vznik závazku na vydání bezdůvodného obohacení nebo k náhradě škody, je potřebná předchozí existence bezprostředního závazku mezi obohaceným a ochuzeným, resp. škůdcem a poškozeným. Pokud by bylo přistoupeno ke skutkovému závěru (jak opakovaně činilo ERU, respektive Rada ERU, jakož i věcně příslušné civilní soudy ve svých dosavadních rozhodnutích, vydaných ve sporech mezi žalobkyní a povinně vykupujícími obchodníky, že celý proces výplaty POZE je na straně povinně vykupujících obchodníků ekonomicky neutrální a povinně vykupující obchodník je pouhým prostředníkem v procesu výplaty POZE, potom nelze přistoupit na argumentaci neexistencí přímého vztahu (vztahu bezprostřednosti) mezi Žalobkyní a účastnicí. Nadto Žalobkyně uvádí, že v posuzovaném případě byly finanční prostředky odpovídající části POZE čerpané v období od , datum, do , datum, vypláceny (ačkoliv prostřednictvím povinně vykupujícího obchodníka), na základě předchozího podvodného jednání společnosti , právnická osoba, (předchůdce účastnice) při procesu získání licence. O tom, že nárok účastnice není oprávněný, přitom účastnice musela vědět, neboť jak vyplývá z odůvodnění na str. 17. rozhodnutí ERU ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , účastnice sídlí na stejném místě jako společnost , právnická osoba, , a z výpovědi pana , jméno FO, před trestním soudem, který je nyní členem představenstva účastnice vyplývá, že pan , jméno FO, se s bývalým jednatelem společnosti , právnická osoba, , osobně znal. Je tedy zřejmé, že účastnice získala finanční prostředky odpovídající POZE, resp. nároku, využitím omylu, resp. na úkor žalobkyně a v tomto smyslu by měl být nárok přiznán žalobkyni, a to v plném rozsahu. Tyto skutečnosti jsou relevantní zejména pro aplikaci právní normy, dle § 2995 ObčZ, jejíž aplikací se však ERU ani Rada ERU v příslušných rozhodnutích vůbec nezabývala. Na straně žalobkyně tedy nutně muselo dojít vyplacením POZE, která byla v rozhodném období neoprávněně nárokována a získaná (čerpána) účastnicí, ke snížení majetku žalobkyně, přičemž k tomuto snížení došlo ve prospěch účastnice. Ve vztahu k části vyplacené POZE formou výkupních cen, platí dle právního názoru ERU, že povinně vykupující obchodník je pouze prostředníkem, který sám POZE neposkytuje, což vyplývá rovněž z dosud zavedené rozhodovací praxe věcně příslušných civilních soudů, na kterou žalobkyně odkazuje. Žalobkyně poukazovala na rozhodovací praxi civilních soudů, rozsudek odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 744/2023-300 ze dne 27. 2. 2024 (dále jen „Rozsudek KS v Českých Budějovicích“), vydaný v odvolacím řízení evidovaném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 Co 744/2023, na další rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích, respektive Městského soudu v Praze, které obsahují obdobné závěry relevantní pro přítomné řízení. Jedná se o pravomocné rozsudky odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 767/2023-202 ze dne 27. 2. 2024 a č. j. 8 Co 909/2023-297 ze dne 27. 2. 2024, jakož i rozsudky odvolacího Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 230/2023-168 ze dne 15. 2. 2024; č. j. 15 Co 257/2023-173 ze dne 25. 1. 2024 a č. j. 15 Co 213/2023-26 ze dne 18. 1. 2024. Žalobkyně považuje Rozsudek KS v Českých Budějovicích (respektive také ostatní zasílané a shora označené rozsudky věcně příslušných soudů a v nich vyslovené právní názory) a v něm vyslovený právní názor odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích za velmi důležitý, pro posouzení souvisejících otázek v přítomném řízení, a to především v otázce aktivní věcné legitimace žalobkyně. V Rozsudku KS v Českých Budějovicích byl, v důsledku podaného odvolání ze strany žalobkyně, posuzován rozsudek soudu prvního stupně vydaný v řízení, ve kterém se žalobkyně domáhala po povinně vykupujícímu obchodníkovi, tj. společnosti , právnická osoba, , IČO: , IČO, , se sídlem , adresa, zaplacení neoprávněně nárokované a získané POZE, kdy k jejímu vyplacení došlo bez právního důvodu, a to na základě licence neoprávněně udělené, resp. neoprávněně získané ze strany příslušného výrobce, tj. společnosti , právnická osoba, , IČO: , IČO, , se sídlem , adresa, . Jednalo se o POZE za období od , datum, do , datum, vyplacené podle § 13 odst. 2 a násl. ZPZE.Rozsudek KS v Českých Budějovicích se mimo jiné zabývá také povahou nároku žalobkyně na vrácení POZE a její aktivní věcnou legitimací. Odvolací soud v bodě 30. Rozsudku KS v Českých Budějovicích uvádí: „Odvolací soud opět ve shodě se soudem prvního stupně ) v situaci, kdy je nesporné, že žalobkyně ze svého vyplatila žalované částku 159 647 481, 39 Kč, tedy částku, která odpovídá podpoře vyplacené žalovanou výrobci (vedlejšímu účastníku). Tato částka, jak bude podáno níže, byla výrobci minimálně částečně vyplacena (v rozsahu odpovídajícím zrušené licenci ze dne , datum, ) neoprávněně. S ohledem na skutkové okolnosti této věci může jít případě bezdůvodného obohacení o skutkovou podstatu plnění bez právního důvodu nebo o skutkovou podstatu plnění z právního důvodu, který odpadl, kdy není nezbytně nutné, aby spolu obohacený a ten, na jehož úkor bylo obohacení získáno, spolu byli v právním vztahu (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.2.2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2018.Z výše uvedeného, dle názoru žalobkyně vyplývá, že nelze tvrdit, že se předmět bezdůvodného obohacení nikterak nedotýká majetkové sféry žalobkyně. Odvolací soud uvádí, že „nemá pochyb“ o aktivní legitimaci žalobkyně ve věci a zdůvodňuje tento závěr tím, že je nesporné, že předmětnou částku žalobkyně vyplatila ze svého majetku, a jedná se tedy o zásah do majetkové sféry žalobkyně. Odvolací soud argumentaci uzavírá v bodě 35. Rozsudku KS v Českých Budějovicích, kde uvádí: „...z konstrukce výplaty podpory z obnovitelných zdrojů energie je jednoznačně zřejmé že tím, kdo má ze zákona fakticky nést tíhu těchto plateb a jehož majetek se o ně má zmenšit (jsou-li splněné zákonné podmínky), je žalobkyně a subjektem, který je oprávněný jako konečný adresát tyto finanční prostředky v podobě podpory přijmout a ponechat si je a jehož majetková sféra se o ně má zvětšit (jsou-li splněné zákonné podmínky), je vedlejší účastník (výrobce).“Z výše uvedeného, jakožto i z celého kontextu Rozsudku KS v Českých Budějovicích vyplývá pasivní věcná legitimace účastnice, jakožto výrobce elektřiny ve věci vedené u zdejšího soudu, zároveň aktivní věcná legitimace žalobkyně k úspěšnému uplatnění a přiznání nároku žalobkyni.

7. Rada ERÚ v Rozhodnutí Rady, pak dle názoru žalobkyně, provedla pouze okrajové posouzení nároku žalobkyně, jako nároku na náhradu škody, kdy především vytýká žalobkyni, že tato neuvedla dostatečná skutková tvrzení k takovému posouzení svého nároku a zároveň opakovaně správní orgán, tzn. ERU a Rada ERU, uvádí, že žalobkyně svůj nárok kvalifikovala především jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně v řízení uplatnila mimo jiné svůj nárok na zaplacení částky ve výši 5 627 229,85 Kč odpovídající POZE neoprávněně nárokované a získané (čerpané) účastnicí v rozhodném období, formou výkupních cen. Tento svůj nárok žalobkyně rámcově kvalifikovala jako možný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nebo na náhradu škody, přičemž právní posouzení ponechala žalobkyně, v souladu s doktrínou, na správním orgánu, tzn. ERU a Radě ERU, jako orgánu veřejné moci s rozhodovací pravomocí. V rámci procesu celého správního (sporného) řízení vedeného dříve před správním orgánem (ERU) žalobkyně uváděla, že je možné tento nárok posoudit optikou obou institutů, tzn. bezdůvodného obohacení či náhrady škody, přičemž bylo na ERU (Radě ERU), aby nárok žalobkyně právně kvalifikoval. Žalobkyně odkazovala na judikaturu, dle které např.nutnost posoudit nárok všemi v úvahu připadajícími instituty akcentuje také rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále též „Nejvyšší soud“) sp. zn. 32 Cdo 4071/2010, ze dne 25. září 2012: „Právní kvalifikace uplatněného nároku (stipulace) obligatorní náležitostí žaloby není (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.). Je-li přesto v žalobě obsažena, není pro soud závazná; je povinností soudu (v duchu zásady „iura novit curia“) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, in www.nsoud.cz). Tím spíše pak není pro soud závazná právní argumentace žalovaného. Z procesního hlediska tedy nelze vytýkat odvolacímu soudu pochybení, jestliže právní úkon žalované posoudil podle jeho obsahu po právní stránce jinak, než jak jej v rámci své procesní obrany kvalifikovala ona sama.“. Rada ERU ovšem právní kvalifikaci nároku do značné míry přenáší na žalobkyni a věc posuzuje z hlediska náhrady škody spíše okrajově.

8. Žalobkyně v průběhu předcházejících správního (sporného) řízení uvedla taková skutková tvrzení a navrhla důkazy, ze kterých lze nepochybně (v případě nepřiznání nároku na vydání bezdůvodného obohacení) dospět k závěru, že účastnice je povinna k náhradě škody žalobkyni. Mezi žalobkyní a účastnicí nebyla v rozhodném období uzavřena písemná smlouva, lze tedy uvažovat především o odpovědnosti za škodu vzniklou porušením zákona, podle § 2910 věty první ObčZ [vzhledem k tomu, že došlo ke snížení majetku žalobkyně, jedná se v přítomné věci spíše o situaci, kdy došlo k zásahu do práva absolutního (vlastnického práva)]. Ke vzniku povinnosti účastnice nahradit způsobenou škodu je tedy nezbytné prokázat naplnění následujících podmínek: a) protiprávní jednání, jímž dojde k zásahu do absolutního práva jiného, účastnice porušila své povinnosti vyplývající ze zákonné úpravy, Licence byla získána účastnicí v důsledku takového porušení a účastnice z toho neoprávněně těžila na úkor žalobkyně, neboť de facto uvedla žalobkyni v omyl a tohoto omylu účastnice Žalovaná zcela neoprávněně využila, a to na úkor žalobkyně,b) protiprávnost jednání účastnice spočívá v tom, že neoprávněně žádala o podporu, resp. v rozhodném období neoprávněně nárokovala a získala (čerpala) POZE, na kterou nebyly splněny zákonné podmínky,c) žalobkyně prokázala, že došlo ke snížení jejího majetku v přímé souvislosti s vyplacením POZE, v důsledku jejího neoprávněného nárokování a získaní (čerpání) ze strany účastnice. Skutečnost, že došlo ke snížení majetku žalobkyně mimo jiné vyplývá též z Rozsudku KS v Českých Budějovicích, který se zabýval skutkově obdobnou záležitost, d) příčinná souvislost mezi porušením zákona a vznikem újmy je v tomto případě naprosto zjevná, neboť nebýt neoprávněného jednání účastnice, nemohlo by dojít k vyplacení POZE a tím ke vzniku újmy na straně žalobkyně, e) důkazní břemeno ohledně zavinění leží, ve smyslu § 2911 ObčZ, na účastnici. Žalobkyně tvrdí, že zavinění na straně účastnice je nepochybně prokázáno v řízení evidovaném ERU pod sp. zn. , spisová značka, , jak bylo též rovněž uvedeno výše v rámci argumentace této žaloby. Je zřejmé, že účastnice o okolnostech neoprávněného získání Licence a nesplnění zákonných podmínek pro její udělení věděla, případně o nich mohla a měla vědět, když se stala novým provozovatelem předmětné výrobny , právnická osoba, .

9. Účastnice se k žalobě vyjádřila tak, že především je toho názoru, stejně jako ERU, že celý žalobkyní uplatněný nárok je promlčen, proto je zbytečné se věnovat ostatním námitkám žalobkyně, které nemohou nic změnit na závěru o nedůvodnosti žaloby. K námitce promlčení vznesené účastnicí v řízení před ERU žalobkyně v žalobě uvádí , že o počátku běhu promlčecí lhůty, resp. o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, se žalobkyně mohla spolehlivě dozvědět až právě v souvislosti s řízením před ERU, vedeným pod sp. zn. , spisová značka, . Z rozhodnutí ERU, ze dne , datum, , čj. , spisová značka, , dovodila , že předmětná výrobna účastnice, tzn. , právnická osoba, nemohla být uvedena do provozu v roce 2010, neboť pro to nebyly splněny energetickým zákonem a souvisejícími právními předpisy předepsané podmínky, a že ani neexistuje přesvědčivý důkaz o tom, že byla výrobna , právnická osoba, uvedena do provozu, v souladu se zákonem a souvisejícími právními předpisy, v roce 2011. K formálnímu zrušení nebo změně licence však ERU nepřistoupil, neboť pro to dle něj nebyly dostatečné důvody. Žalobkyně tedy tvrdila, že skutečnou a spolehlivou vědomost o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, resp. okolností rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, ať už dle § 620 či § 621 ObčZ, mohla žalobkyně nabýt nejdříve dne , datum, , kdy bylo vydáno rozhodnutí ERU ze stejného dne, č. j. , spisová značka, . Subjektivní promlčecí lhůta žalobního nároku žalobkyně tak mohla, dle tvrzení žalobkyně, uplynout nejdříve dne , datum, . Toto tvrzení žalobkyně však, dle vyjádření účastnice není pravdivé, je v příkrém rozporu s tím, jak se žalobkyně chovala, již od roku 2017. Stejně tak z judikatury Nejvyššího soudu České republiky neplyne závěr prezentovaný žalobkyní. Podle ust. § 621 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), platí, že okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. Podle § 629 občanského zákoníku pak platí, že promlčecí lhůta trvá tři roky. Podle ust. § 638 občanského zákoníku platí, že právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.Bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na jeho vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Občanský zákoník v případě bezdůvodného obohacení (stejně jako u práva na náhradu škody) stanoví dvojí promlčecí lhůtu - subjektivní (§ 621) a objektivní (§ 638). Jejich počátek je upraven odlišně a tyto dvě promlčecí lhůty počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jakmile ale uplyne jedna z nich, nelze požadavku na vydání bezdůvodného obohacení vyhovět, uplatní-li "dlužník" námitku promlčení. Jestliže došlo k promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení v důsledku uplynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty, je bez právního významu, zda bylo bezdůvodné obohacení získáno úmyslně, a zda tedy případně v době podání návrhu na zahájení řízení ještě běžela objektivní promlčecí lhůta. Pokud jde o počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, pak pro posouzení tohoto počátku je rozhodný okamžik, kdy se ochuzený dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. I v tomto případě se přitom uplatní pravidlo obsažené v ust. § 619 občanského zákoníku, což znamená, že subjektivní promlčecí lhůta běží nejen od doby, kdy se oprávněný dozvěděl o svém nároku a o tom, kdo je povinen jej plnit, ale případně i od doby, kdy se měl a mohl dozvědět o okolnostech způsobujících počátek běhu promlčecí lhůty. Ochuzený získá vědomost o právu žádat bezdůvodné obohacení, jakmile jsou mu známy rozhodující skutkové okolnosti bezdůvodného obohacení, není však důležité, zda provede správné právní vyhodnocení těchto skutečností. Přitom pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty není potřeba, aby ochuzený získal naprosto přesnou vědomost o výši bezdůvodného obohacení, kterou je oprávněn požadovat. Postačí, získá-li vědomost o tom, v čem bezdůvodné obohacení spočívá. Aplikovala-li účastnice výše uvedené závěry na tento případ, pak zdůraznila následující okolnosti: a) počínaje listopadem 2017 přestala žalobkyně účastnici zcela vyplácet podporu dle zákona o podporovaných zdrojích energie (zákon č. 165/2012 Sb.), přitom až do října 2017 (včetně) tuto podporu vždy řádně a včas účastnici hradila (naposledy byla účastnici vyplacena část podpory za elektřinu vyrobenou v září 2017). Když se účastnice dotázala žalobkyně na důvody tohoto postupu, sdělila žalobkyně žalovanému e-mailem ze dne , datum, , že „na základě pravomocného rozsudku v trestním řízení (Krajského soudu v Brně, č.j. , spisová značka, , změněného rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č.j. , spisová značka, ) bylo zjištěno, že předmětná výrobna nebyla uvedena v roce 2010 řádně a v souladu s právními předpisy do provozu. Z uvedeného důvodu byla výplata podpory pro daný zdroj pozastavena. ” Ve vyjádření ze dne , datum, , které žalobkyně učinila v řízení před ERU, pak žalobkyně blíže vysvětlila, proč výplatu podpory zcela pozastavila: ve vyjádření ze dne , datum, (značka , Anonymizováno, ), které žalobkyně učinila v řízení před ERU, žalobkyně uvedla, že z veřejně dostupných zdrojů se dozvěděla o rozsudku Sp. zn. , spisová značka, , ze kterého vyplývá, že společnost , právnická osoba, , IČ , IČO, , nárokovala provozní podporu z podporovaných zdrojů energie vyrobenou v elektrárně , právnická osoba, ve , Anonymizováno, , na základě páchání trestného činu, konkrétně trestného činu podvodu, podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.Výrobní zdroj nebyl uveden do provozu v souladu s právními předpisy, neboť nedisponoval platnou licencí. Uvedený nedostatek nemohlo zhojit udělení licence navrhovateli, navíc licence udělené v roce 2014. V tomtéž vyjádření žalobkyně uvedla, že ani v roce 2011 předmětná výrobna/zdroj uveden do provozu být nemohl, neboť nedisponoval platnou licencí. Provozní podpora se přiznává na výrobní zařízení, nikoli tzv. ”na výrobce”, který plní povinnosti dané zákonem. Pokud toto výrobní zařízení nebylo uvedeno do provozu v souladu s právem, není možné tento skutek zhojit změnou výrobce nebo provozovatele takového zařízení. Odpůrce nemohl jednat jinak než zastavit výplatu podpory pro předmětné zařízení, neboť by to odporovalo právním předpisům. Dále ve vyjádření ze dne , datum, (značka , Anonymizováno, ) (dále jen „Vyjádření ze dne , datum, “) žalobkyně uvedla, že výplata podpory pokračovala do doby, než bylo relevantními orgány rozhodnuto, t. j. bylo zřejmé, že pro výplatu podpory není nárok. Tento nárok nikdy nevznikl, protože výrobní zdroj nebyl uveden do provozu v souladu s právním předpisy, nedisponoval platnou licencí. V řízení vedeném pod sp. zn. , spisová značka, provedl ERU pouze a jen právní rozbor věci, přičemž mj. uvedl, že účastnice ani v roce 2011 nedisponovalapravomocným rozhodnutím o udělení licence, tedy uvedl totéž, co žalobkyně ve svých podáních a co bylo důvodem toho, proč žalobkyně v listopadu 2017 zastavila výplatu podpory účastnici. Žalobkyně tedy pokračovala s výplatou podpory účastnici do té doby, než zjistila, že na výplatu podpory nemá účastnice nárok s tím, že tento nárok účastnici nikdy nevznikl, jelikož výrobní zdroj nebyl uveden do provozu v souladu s právními předpisy a účastnice tak nikdy nedisponovala platnou licencí. Již v době, kdy žalobkyně odesílala účastnici výše uvedený e-mail, tj. dne , datum, , tak žalobkyně měla k dispozici všechny informace, které ji vedly k závěru, že účastnice nemá a v minulosti ani nikdy neměla na výplatu podpory nárok, a proto tuto podporu přestala účastnici zcela vyplácet. Žalobkyně tak v této době znala (prokázaná vědomost) všechny skutečnosti rozhodné pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, tedy věděla o tom, že došlo k tvrzenému bezdůvodnému obohacení účastnice a kdo je osobu povinnou k jeho vydání. Z výše uvedeného také jednoznačně vyplývá, že tvrzení žalobkyně, že teprve v řízení vedeném ERU pod sp. zn. , spisová značka, se dozvěděla o tom, kdo na její úkor získal bezdůvodné obohacení a kdo je povinen ho vydat, protože že předtím nevěděly o osobě povinné k vydání bezdůvodného obohacení a že pozastavení podpory bylo jen její manažerské rozhodnutí, nejsou pravdivá. Tato tvrzení považuje účastnice za čistě účelová, když jsou v příkrém rozporu s tím, jak se žalobkyně od roku 2017 chovala a jaká vyjádření podávala příslušným úřadům. Na podporu argumentace účastnice, že tříletá subjektivní promlčecí lhůta začala běžet nejpozději dne , datum, , kdy žalobce odeslal účastnici výše zmiňovaný e-mail ze dne , datum, , odkázala účastnice na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, například na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019. Účastnice se tedy plně ztotožňujeme s názorem ERU o promlčení nároku žalobkyně na zaplacení částky 21.422.333,17 Kč s přísl., jelikož nárok uplatňovaný žalobkyní byl s ohledem na podání návrhu až , datum, promlčen, a to bez ohledu na to, zda by byl posuzován z hlediska bezdůvodného obohacení či náhrady škody, neboť v obou případech trvá subjektivní promlčecí lhůta tři roky (§ 629 občanského zákoníku) a v obou případech je nejzazší termín rozhodný pro počátek jejího běhu , datum, . “ Žalobkyně v řízení uplatnila též nárok na náhradu škody ve výši 128 281,99 Kč. Tento nárok založila Žalobkyně na skutečnosti, že vyplácela povinně vykupujícímu obchodníkovi cenu za činnost povinně vykupujícího obchodníka, tj. společnosti , právnická osoba, se sídlem , adresa, , , IČO, v období od , datum, do , datum, . Základním předpokladem pro uplatnění tohoto nároku je nárokování a získání (čerpání) POZE ze strany účastnice, které probíhalo ze strany účastnice protiprávně, jak bylo popsáno a podrobněji rozvedeno výše. Pokud by nedošlo k neoprávněnému nárokování a získání (čerpání) POZE ze strany účastnice, nedošlo by ani k povinnému výkupu účastnicí vyrobené elektřiny ze strany příslušného povinně vykupujícího, tj. shora uvedené společnosti , právnická osoba, , tedy žalobkyně by uvedenému povinně vykupujícímu obchodníkovi nevyplatila ve výše uvedeném rozhodném období cenu za činnost povinně vykupujícího. ERU, respektive Rada ERU, zamítnutí nároku v této části odůvodňují zejména tím, že na majetku žalobkyně nedošlo ke vzniku škody (ke snížení majetku) v důsledku vyplacení ceny za činnost povinně vykupujícího. Toto tvrzení je, dle názoru žalobkyně, nesprávným právním posouzením celého systému financování a vyplácení (poskytování) POZE a opomenutím rozhodovací praxe ERU. Rada ERU tyto skutečnosti zcela opominula a věc zjednodušila, na úkor žalobkyně. K otázce vlastnictví prostředků žalobkyně, z nichž vyplácí POZE (v jakékoliv formě) se žalobkyně vyjadřovala opakovaně. Rada ERU zřejmě směšuje financování POZE (získávání prostředků na jeho vyplácení) a samotné poskytování POZE a zároveň nezohledňuje soukromoprávní povahu žalobkyně. Žalobkyně je akciovou společností založenou za účelem dosažení zisku (toto je zřejmé z veřejně dostupných stanov); žalobkyně tedy není osobou veřejného práva, ani její majetek není složkou státního rozpočtu, jak se patrně snaží tvrdit ERU, respektive Rada ERU; prostředky odpovídající POZE byly a jsou vypláceny z finančních prostředků v majetku žalobkyně, které se skládají ze složek příjmů žalobkyně podle § 28 odst. 1 ZPZE; mezi skutečné výnosy žalobkyně potom zákonodárce výslovně řadí dle § 28 odst. 11 písm. c) ZPZE také peněžní prostředky vymožené v rámci soudních sporů ohledně POZE; zákon tedy přímo předpokládá, že žalobkyně bude, resp. může, vymáhat neoprávněně nárokovanou a získanou (čerpanou) POZE; pouze část prostředků k financování systému POZE plyne od státu ,ve formě dotace dle § 29 ZPZE; u žalobkyně se tedy soustřeďují prostředky pro výplatu POZE a ze své podstaty nelze rozdělit, která část POZE byla poskytnuta z dotace a která část byla poskytnuta z jiných příjmů žalobkyně; dotace dle § 29 ZPZE a její výše je sestavena pro futuro, tedy nikoliv jako sanace či kompenzace konkrétních již vyplacených prostředků, ale do budoucna jako jedna z finančních složek v případě, kdy je zřejmé, že samotné výnosy žalobkyně nepostačí k pokrytí nákladů POZE; jedná se tedy ve svém důsledku o pouhou jednu složku financování POZE. Nárok žalobkyně na náhradu škody ve výši odpovídající poplatku, resp. částky za činnost povinně vykupujícího vyplacené v rozhodném období povinně vykupujícímu obchodníkovi, byl v řízení prokázán, když výše uvedené Rada ERU v Rozhodnutí Rady nevyvrací a uvádí pouze své názory, avšak bez uspokojivých právních argumentů. Proto žalobkyně navrhuje, aby zdejší soud nahradil Rozhodnutí ERÚ a Rozhodnutí Rady svým rozhodnutím tak, že rozhodne o povinnosti účastnice zaplatit žalobkyni částku ve výši 21 422 333,17 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 21 422 333,17 Kč jdoucím od , datum, do zaplacení, nahradí náklady řízení.

10. ERU k výzvě soudu jednak sdělil, že kromě vyjádření k žalobě, práva dle části V. o.s.ř., uplatňovat nebude, požádal jen o doručení soudního rozhodnutí. K žalobě se vyjádřil tak, že žalobkyně se žalobou domáhá nahrazení rozhodnutí ERU a rozhodnutí Rady, neboť je považuje za vadná a nesprávná v celém rozsahu. Jak vymezení vad a nesprávností správních rozhodnutí, tak obsáhlá žalobní argumentace naznačují existenci vícero závěrů správního orgánu vedoucích k zamítnutí návrhu žalobkyně. ERU však upozornil, že rozhodným závěrem je podle rozhodnutí Rady pouze závěr o promlčení návrhem uplatňovaného nároku. To ostatně ovlivnilo další úvahy Rady Energetického regulačního úřadu (dále jen „Rada") k případné existenci nároku na vydání bezdůvodného obohacení, potažmo nároku na náhradu škody, když se v tomto směru vyjadřovala spíše jen v návaznosti na některé námitky žalobkyně. Pokud by tyto úvahy měly snad být nedostatečné anebo dokonce nesprávné, jak se domnívá žalobkyně (s čímž ERU nesouhlasí), pak to nic nemění na závěru o promlčení návrhem uplatňovaného nároku, když za tímto stěžejním závěrem si ERU nadále stojí a považuje jej za správný. K jednotlivým žalobním bodům, zejména tedy k otázce promlčení nároku, ERU odkazuje na správní rozhodnutí, a především rozhodnutí Rady. Ohledně promlčení nároku je ERU uvedla, že podle doktríny pro okamžik rozhodný pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty v případě bezdůvodného obohacení platí, že i v tomto případě se „uplatní § 4 odst. 2, podle něhož se má za to (vyvratitelná právní domněnka), že osoba o určité právně významné skutečnosti ví, jestliže na to lze usuzovat při zvážení všech okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. Poškozený získá vědomost o právu žádat bezdůvodné obohacení, jakmile jsou mu známy rozhodující skutkové okolnosti bezdůvodného obohacení, není však důležité, zda provede správné právní vyhodnocení těchto skutečností. (...) Má-li být bezdůvodné obohacení odškodněno finanční částkou, není pro počátek běhu promlčecí lhůty potřeba, aby poškozený získal naprosto přesnou vědomost o výši bezdůvodného obohacení, kterou je oprávněn požadovat. Postačí, získá-li vědomost o tom, v čem bezdůvodné obohacení spočívá (...) Také není třeba, aby poškozený věděl s naprostou jistotou, která osoba je povinna bezdůvodné obohacení vydat. Postačí získání informací, které vedou k logickému závěru o takové konkrétní osobě.“ [Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek(§1-654, obecná část). Wolters Kluwer. Praha: 2014]. Ve světle výše uvedeného pak nelze opomenout ani to, že „zákonodárce v § 619 NOZ vymezuje obecná pravidla pro stanovení počátku běhu promlčecí doby, která jsou společná více případům promlčení v zákoně upravených, tedy i promlčení náhrady škody a bezdůvodného obohacení. Ustanovení § 620 a 621 NOZ pak konkretizují okolnosti podstatné pro počátek běhu promlčecí lhůty předvídané v § 619 odst. 2. (...) Ve světle zásady vigilantibus iura skripta sunt není logické, aby právní řád poskytoval ochranu osobě, která se vlastní nedbalostí neseznámí s klíčovými podklady přesto, že je má ve své moci a nic jí v takovém jednání nebrání. To by mělo platit stejně pro náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení‘ (DUŠEK, L. K počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. epravo.cz, 28. června 2017, dostupné na: https://www.epravo.cz/top/clanky/k-pocatku-behu-subjektivni-promlceci-lhuty-u-prava-na-nahradu-skody-a-vydani-bezduvodneho-obohaceni-106070.html, cit. dne , datum, ). Okamžik znalosti o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty je určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i objektivně a běh promlčecí lhůty může začít bez skutečné znalosti oprávněného o uvedených okolnostech v případě, že se oprávněný o nich objektivně dozvědět měl a mohl. Předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou nebo ji může předcházet a v takovém případě je rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty ten okamžik, který nastane dříve. Určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, závisí na okolnostech případu, přičemž je u něj předpokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1510/2019). Pokud žalobkyně cituje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1862/2020, z něhož dovozuje, že promlčecí lhůta mohla počít běžet až po zrušení pravomocného správního rozhodnutí, kterým bylo právo na plnění přiznáno, neboť teprve tehdy odpadl právní důvod, na jehož základě bylo plněno, pak ERU považuje tento rozsudek za nepřiléhavý na projednávaný případ. Jednak z toho důvodu, že skutkový stav neodpovídá skutkovému stavu v tomto řízení, a rovněž z toho důvodu, že Nejvyšší soud v něm aplikuje starou právní úpravu, nikoli zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník"). Podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, totiž platilo, že se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nový občanský zákoník ovšem (jak ve vztahu k bezdůvodnému obohacení, tak náhradě škody) „postavil na roveň okamžik skutečného zjištění v zákoně vymezených skutečností a kvalifikované možnosti oprávněného se o takových okolnostech dozvědět. Tato nová úprava je bezesporu bezprostředním projevem zásady vigilantibus iura scripta sunt a ukládá k tíži oprávněného jeho nezájem o ochranu svých práv. Oprávněný samozřejmě nemá povinnost řádně dbát ochrany svých práv, ale musí počítat s následky takového svého nedbalého chování. Výše uvedené potvrzuje i důvodová zpráva k § 619 NOZ, dle které zákonodárce nezamýšlí poskytovat právní ochranu osobě, která se o svá práva z nedbalosti nestará“ (DUŠEK, L. K počátku běhu..., cit. dne , datum, ). Ve světle právní úpravy a citovaných doktrinálních a judikatorních závěrů se ERU domnívá, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty jsou základem trestní rozsudky, o které ostatně žalobkyně samotná v rámci řízení vedeném pod sp. zn. , spisová značka, opřela svoji argumentaci vymezenou v podaném návrhu, když z trestního řízení vyplynulo, že výrobna původně provozovaná společností , právnická osoba, . nebyla uvedena do provozu v roce 2010 a není tedy dán nárok na podporu v sazbě pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010. Jak korigovala Rada, samotné vyhlášení a právní moc rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. , spisová značka, (dále jen „rozsudek Vrchního soudu v Olomouci") nelze sice bez dalšího považovat za rozhodný okamžik pro běh subjektivní promlčecí lhůty, jelikož žalobkyně nebyla účastníkem trestního řízení a s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci se proto nemusela seznámit v den jeho vyhlášení (mohla se s ním seznámit s určitou časovou prodlevou), zároveň však z trestních rozsudků dostatečně vyplývá neoprávněné získání licence pro předmětnou výrobnu, z čehož lze dovodit též neoprávněné získání podpory. ERU je tak nadále přesvědčen, že trestní rozsudky postačují k vědomosti žalobkyně o rozhodných skutečnostech pro uplatňování nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jakož i nároku na náhradu škody, tedy o tom, že s ohledem na neoprávněně získanou licenci byla též neoprávněně vyplacena podpora a její příjemce se čerpáním takto vyplacené podpory bezdůvodně obohatil, potažmo jejím příjemcem byla způsobena škoda. Popírá-li žalobkyně, že již na základě trestních rozsudků jí byly známy skutečnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení či nároku na náhradu škody, považuje ERU tento postoj za ryze účelový a nekorespondující s vlastním jednáním žalobkyně. V této souvislosti ERU odkazuje na e-mail ze dne , datum, , který žalobkyně zaslala žalované, protože v tomto e-mailu se žalobkyně přímo odvolává na trestní rozsudky a odůvodňuje jimi pozastavení výplaty podpory. Pokud potom žalobkyně dospěla k závěru o nutnosti pozastavit výplatu podpory s ohledem na neoprávněné získání licence, pak jí muselo být dostatečně zřejmé, že i již vyplacená podpora byla vyplacena neoprávněně. Argumentuje-li žalobkyně ve vztahu k pozastavení výplaty podpory pouhým manažerským rozhodnutím, je vhodné připomenout další doktrinální pohled, a to, že není důležité, zda poškozený provede správné právní vyhodnocení zjištěných skutečností. Pokud by bylo vzato do úvahy, že žalobkyně zjištěné skutečnosti vyplývající z trestních rozsudků vyhodnotila pouze jako důvod pro manažerské rozhodnutí, aniž by z nich dovodila též nárok na vydání bezdůvodného obohacení, popřípadě nárok na náhradu škody, jedná se právě o doktrínou nastíněný případ, kdy takové vyhodnocení provedené žalobkyní jde de facto k její tíži. Nakonec je nepochybné, že odvolávala-li se žalobkyně v e-mailu ze dne , datum, na trestní rozsudky, kterými odůvodnila pozastavení výplaty podpory a na základě kterých tak prokazatelně věděla o nutnosti pozastavit výplatu podpory z důvodu neoprávněného získání licence, pak lze uvedené datum považovat za nejzazší okamžik, kdy byly žalobkyni známy skutečnosti rozhodné pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty. V tomto směru se pak ERU nemůže ztotožnit ani s tvrzením, že žalobkyně byla v dobré víře, že ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení nedošlo ani k okolnostem zakládajícím počátek běhu objektivní promlčecí lhůty, když se sama výslovně, v e-mailu ze dne , datum, odvolala na trestní rozsudky, z nichž sama mohla vyčíst a patrně vyčetla, že výrobna původně provozovaná společností , právnická osoba, , nebyla uvedena do provozu v roce 2010 a není tedy dán nárok na podporu v sazbě pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010. S ohledem na výše uvedené, lze tedy podle názoru ERU uzavřít, že nárok uplatňovaný žalobkyní, byl s ohledem na podání návrhu až , datum, promlčen, a to bez ohledu na to, zda by byl posuzován z hlediska bezdůvodného obohacení či náhrady škody, neboť v obou případech trvá subjektivní promlčecí lhůta tři roky (§ 629 odst. 1 občanského zákoníku) a v obou případech je nejzazší termín rozhodný pro počátek jejího běhu , datum, . Nad rámec otázky promlčení se ERU stručně vyjádřil k dalším žalobním bodům, když tyto jsou v podstatě vypořádané v rozhodnutí Rady a především jsou pro promlčení nároku žalobkyně bezpředmětné. ERU má za to, že nelze Radě vytýkat nesprávné posouzení otázky bezdůvodného obohacení, popřípadě dále náhrady škody, když návrh žalobkyně nebyl zamítnut na základě posouzení uvedených nároků, nýbrž proto, že oba tyto nároky byly jednoznačně promlčeny. Stejně tak nelze správnímu orgánu vytýkat, že se nezabýval jednotlivými skutkovými podstatami bezdůvodného obohacení, neboť by jejich bližší zkoumání nic nezměnilo na závěru o promlčení nároku. K tomu je ale potřeba též podotknout, že některá žalobní tvrzení jsou nepravdivá, když žalobkyně vytýká jak ERU, tak Radě, že se vůbec nezabývali aplikací ust. § 2995 občanského zákoníku, ačkoli na str. 11 a 12 rozhodnutí Rady je několik odstavců věnováno jednotlivým dalším skutkovým podstatám bezdůvodného obohacení, včetně § 2995 občanského zákoníku. Pokud žalobkyně namítá nesprávné posouzení věcné legitimace stran sporu, a to i ve spojení s údajně chybným náhledem na stav bezprostřednosti, pak považuje ERU za nutné vysvětlit, že v případě podpory poskytované formou výkupních cen nevzniká mezi operátorem trhu (žalobkyní) a výrobcem elektřiny (žalovanou) žádný právní vztah. U této formy podpory podle § 13 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o podporovaných zdrojích energie"), povinně vykupující účtuje operátorovi trhu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za svoji činnost podle množství povinně vykupované elektřiny z jednotlivých druhů obnovitelných zdrojů evidovaných operátorem trhu podle § 10 odst. 3 a operátor trhu je povinen hradit rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za činnost povinně vykupujícího. Podle § 13 odst. 4 téhož zákona, v původním znění, právo účtovat podle odstavce 2 vzniká zaplacením výkupní ceny výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů, a to v rozsahu naměřených nebo vypočtených hodnot vyrobené elektřiny evidovaných operátorem trhu. Zákonná právní úprava je tedy založena na dvou spojených principech. Povinně vykupující, kterými jsou obchodníci s elektřinou, vyplácí podporu formou výkupních cen, a to z vlastních prostředků, ale náklady na tuto podporu nenesou sami. Náklady na podporu nese operátor trhu, který je vyplácí povinně vykupujícím na základě zaplacení výkupní ceny výrobci. To však neznamená, že by existoval vztah mezi operátorem trhu a výrobcem elektřiny, natož aby operátor trhu výrobci elektřiny cokoli vyplácel a výrobce elektřiny se tak mohl na úkor operátora trhu bezdůvodně obohatit. Odkazuje-li žalobkyně na zavedenou rozhodovací praxi civilních soudů, potom z jí citovaného rozhodnutí, podle názoru ERU nevyplývají závěry, které žalobkyně soudu předkládá. Pokud žalobkyně z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 744/2023-300 (dále jen „rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích") dovozuje věcnou legitimaci stran tohoto sporu, neboť z citované části daného rozsudku vyplývá, že žalobkyně ze svého vyplatila částku odpovídající podpoře vyplacené výrobci, a tedy aktivní věcnou legitimaci žalobkyně a pasivní věcnou legitimaci žalované v tomto řízení, pak považuje ERU toto tvrzení za nesprávné. Jak sama žalobkyně uvádí, rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, bylo rozhodováno ve věci sporu mezi žalobkyní a povinně vykupujícím obchodníkem, nikoli tedy mezi žalobkyní a výrobcem. Přitom skutečnost, že konečným adresátem finančních prostředků je výrobce, není ze strany ERU nikterak rozporována. Výrobce ovšem získává prostředky od povinně vykupujícího obchodníka a ze strany operátora trhu mu není z formy podpory v podobě výkupních cen nic vypláceno. Co se týče údajného nedostatečného posouzení nároku žalobkyně optikou institutu náhrady škody, pak ERU v prvé řad poukazuje na jednoznačný závěr o promlčení nároku. Zdá se proto zarážející, proč vzhledem k evidentnímu závěru jak ERU, tak Rady ERU, žalobkyně v podané žalobě namítá, že se jednotlivými nároky správní orgán zabýval nedostatečně. Navíc podle ERU námitka, že žalobkyně v průběhu správního řízení uvedla taková skutková tvrzení a navrhla dostatečné důkazy, ze kterých lze nepochybně dospět k závěru o povinnosti žalované k náhradě škody, je přinejmenším nepřesná a zkreslující. Skutečnost je taková, že žalobkyně ve sporu ponechala na ERU, aby jí uplatňovaný nárok právně kvalifikoval, když sama otázku právní kvalifikace řešila až v podaném rozkladu a v průběhu řízení uplatňovala pouze nárok „z titulu neoprávněně čerpané a získané podpory“. Jakkoli platí, že navrhovatel v rámci návrhu či žaloby, jimiž uplatňuje svůj nárok, není obvykle povinen tento nárok právně kvalifikovat (z hlediska zásady iura novit curia), nelze přehlédnout určitý rozdíl mezi tím, zda navrhovatel požaduje zaplacení vyčíslené částky, protože se protistrana na jeho úkor bezdůvodně obohatila, anebo protože mu protistrana nějakým zákonem predikovaným způsobem způsobila škodu. Tento rozdíl spočívá především v tom, jaká relevantní skutková tvrzení tvoří základ předmětu sporu, neboť do úvahy připadající právní kvalifikace nároku musí teoreticky vyplývat ze skutkových tvrzení, jichž se navrhovatel dovolává. V tomto případě je především zřejmé, že v rámci návrhu na zahájení sporného správního řízení neuváděla žalobkyně prakticky nic, co by svědčilo pro závěr, že by připadalo do úvahy kvalifikovat nárok odlišně než jako vydání bezdůvodného obohacení (náhradu škody ve svých podáních zmiňovala pouze okrajově jako určitý alternativní nárok). ERU v návaznosti na uvedené nesouhlasí ani s tvrzením žalobkyně, že Rada právní kvalifikaci nároku do značné míry přenáší na žalobkyni a věc posuzuje z hlediska náhrady škody spíše okrajově. Toto tvrzení ostatně propojuje dva závěry vyplývající z rozhodnutí Rady, aniž by zohledňovalo jejich význam. Zaprvé, Rada poukázala na skutková tvrzení žalobkyně, jejich relevantnost pro případnou právní kvalifikaci a nedostatečnost pro právní kvalifikaci nároku z titulu náhrady škody. Zadruhé, a to je opakovaně zdůrazňováno, pouhé okrajové posouzení nároku z hlediska náhrady škody nebylo založeno na odlišném názoru na to, kdo má nárok právně kvalifikovat, nýbrž bylo založeno na jednoznačném promlčení uplatňovaného nároku, pro které není třeba dalšího podrobnějšího zkoumání. Vzhledem k výše uvedenému ERU navrhl, aby zdejší soud žalobu, podle § 250i občanského soudního řádu zamítl.

11. V daném případě tedy soud vyšel z toho skutkového stavu, který zjistil ERU. Původně bylo rozhodováno jednak Energetickým regulačním úřadem, rozhodnutím č. j. , spisová značka, z , datum, , kde se , právnická osoba, ., domáhala zaplacení částky 268 584,72 Kč s příslušenstvím, po společnosti , právnická osoba, , kde elektrárna uvedla, že je držitelem licence na výrobu elektřiny č. , hodnota, , která zahrnuje výrobnu elektřiny s názvem , právnická osoba, o celkovém instalovaném výkonu , Anonymizováno, , licence byla udělena rozhodnutím ERU, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , právní moc nastala , datum, . Výrobna původně byla provozována, dnes již neexistující společností , právnická osoba, ., na základě licence vydané dne , datum, , č. , hodnota, , která byla na žádost společnosti, k , datum, zrušena.

12. Dne , datum, , vydal Krajský soud v Brně trestní rozsudek č. j. , spisová značka, a dne , datum, Vrchní soud v Olomouci rozsudek , spisová značka, . Z těchto vyplynulo, že licence č. , hodnota, společnosti , právnická osoba, byla získána neoprávněně, na základě trestného činu, neboť výrobna nebyla v prosinci roku 2010, provozuschopná. Na základě trestních rozsudků, společnost , právnická osoba, přestala, počínaje listopadem roku 2017, elektrárně vyplácet podporu za elektřinu vyrobenou ve výrobně. Elektrárna se domnívala, že uvedený postup , právnická osoba, je nezákonný, žádala ERU, aby uložil , právnická osoba, povinnost vyplácet podporu, formou zeleného bonusu, za elektřinu vyrobenou ze sluneční energie, ve výrobně, v období říjen 2017, listopad 2017 a prosinec 2017, ve výši 268 584,72 Kč. Ačkoliv elektrárna byla přesvědčena, že má nárok na výplatu podpory, jako výrobce uvedený do provozu v roce 2010, rozhodla se akceptovat závěry trestních soudů a požadovala výši podpory, pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011. , právnická osoba, se zde vyjádřila v řízení tak, že podporu zelených bonusů vyplácela, od , datum, . Předtím byla podpora vyplácena formou výkupních cen povinně vykupujícím, společností , právnická osoba, , , právnická osoba, zde uvedla, že se z veřejně dostupných zdrojů dozvěděla o rozsudku krajského soudu, ze kterého vyplývá, že společnost , právnická osoba, ., nárokovala podporu elektřiny z podporovaných zdrojů energie, vyrobenou ve výrobně, na základě páchání trestného činu podvodu, když získala licenci na výrobu elektřiny neoprávněně. , právnická osoba, uváděla, že výrobna nebyla uvedena do provozu, v souladu s právními předpisy, neboť nedisponovala platnou licencí a uvedený nedostatek nemohlo zhojit ani udělení licence v roce 2014, když podpora elektřiny z fotovoltaických elektráren se vztahuje pouze na elektřinu vyrobenou ve výrobnách elektřiny, uvedených do provozu do , datum, , včetně. , právnická osoba, zároveň uváděla, že ani v roce 2011 předmětná výrobna nebyla uvedena do provozu, v souladu se zákonem, protože nedisponovala platnou licencí. Proto , právnická osoba, nemohla jednat jinak, než zastavit výplatu podpory. Zároveň , právnická osoba, odkazovala na nález Ústavního soudu, z 30. května 2018, I. ÚS 946/16. V tomto řízení ERU měl z těch trestních řízení za prokázané, že předchůdce navrhovatele, společnost , právnická osoba, , k získání licence na výrobu, elektřiny dospěla na základě trestného činu, tedy na základě vědomě nepoctivého jednání, tedy podmínky pro vydání rozhodnutí o udělení licence nebyly zjevně splněny, jelikož výrobna nebyla v roce 2010 dokončena a provozuschopná, tedy nedošlo vůbec ke splnění věcných podmínek pro uvedení výrobny do provozu v roce 2010, podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009. I ERU byl nepoctivým jednáním právního předchůdce navrhovatelky uveden v omyl, licence byla z tohoto důvodu udělená, ale nikoliv v souladu s právními předpisy. Společnosti , právnická osoba, neměl vzniknout nárok na podporu v cenách pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010 a tato podpora jí neměla být vyplácena. Z toho ERU dovodil, že nejen společnosti , právnická osoba, ale ani navrhovateli řádně nevzniklo právo na podporu elektřiny vyrobené ve výrobně v cenách pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010. Zabýval se otázkou, zda navrhovateli svědčilo právo na podporu za vyrobenou elektřinu určenou pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011. ERU se nezabýval zákonností rozhodnutí o udělení licence společnosti , právnická osoba, , z , datum, , ale dospěl k závěru, že takovou licencí nebyla materiálně splněna podmínka pravomocné licence na výrobu elektřiny, podle bodu 1.10 cenového rozhodnutí č. 2/2010. Podmínkou uvedení výrobny do provozu v roce 2011, byla realizace připojení výrobny k distribuční soustavě, podle písmene b) bodu 1.10 cenového rozhodnutí 2/2010, bylo věcí navrhovatele, aby takovou skutečnost prokázal odpovídajícím důkazem, ve smyslu ustanovení § 141 odst. 4 správního řádu, pokud tvrdí, že výrobna byla uvedena do provozu v roce 2011. Navrhovatel nedoložil protokol o prvním paralelním připojení, vyhotovený v roce 2011, proto z tohoto pohledu neměl správní orgán co hodnotit, když takovým důkazem nemohl být původní protokol ,ze dne , datum, , který podle trestních rozsudků neměl být vůbec vydán, protože pracovníci společnosti , právnická osoba, , byli uvedeni v omyl, že výrobna je dokončena a provozuschopná. ERU pak dospěl k závěru, že sice původní provozovatel výrobnu postupně dokončoval, v roce 2011 nicméně o těchto dokončeních již provozovatelé distribuční soustavy a ERU neinformoval. Tedy existuje zde nedostatek důkazů, který by, z té rozhodné doby, mohl navrhovatel použít k prokázání skutečnosti připojení výrobny v roce 2011. Skutečnost, že výrobna byla, s velkou pravděpodobností v roce 2011, provozuschopná neznamená, že by v tomto roce splnila všechny podmínky pro vznik práva na podporu za vyrobenou elektřinu v cenách roku 2011, protože tam například mohly být zjištěny nějaké nebezpečné závady nebo nedodělky, které by měly za následek neudělení licence na výrobu elektřiny a nebylo by pak zřejmé, že podmínky cenového rozhodnutí číslo 2/2010 byly skutečně splněny již v roce 2011. ERU to hodnotil tak, že navrhovatel neunesl, ve správním řízení, své důkazní břemeno. Dále ERU konstatoval, že je vysoce nepravděpodobné, že navrhovatel se sídlem shodným, jako měla společnost , právnická osoba, , v době žádosti o zrušení její licence, respektive později, v žádosti o změnu licence, nevěděl o situaci kolem předmětné výrobny, když z usnesení o zahájení trestního stíhání, ze dne , datum, vyplývá, že již od , datum, , probíhaly úkony trestního řízení a současný jednatel se znal s bývalým jednatelem společnosti , právnická osoba, a mohl tedy vědět o nepoctivém jednání právního předchůdce. Proto byl tedy návrh , právnická osoba, proti , právnická osoba, zamítnut.

13. Z rozhodnutí Rady ERU č. j. , spisová značka, z , datum, bylo zjištěno, že rozklad společnosti , právnická osoba, proti rozhodnutí ERU č. j. , spisová značka, ze dne , datum, byl zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno. , právnická osoba, se domáhala zaplacení částky 15 666 821,33 Kč, jako podpory dle zákona o podporovaných zdrojích energie ve formě zeleného bonusu, za období od , datum, do , datum, a částky 5 627 229,85 Kč, podpory, dle zákona o podporovaných zdrojích energie ve formě výkupní ceny za období od , datum, do , datum, a v částce 128 281,99 Kč, výplaty ceny, dle zákona o podporovaných zdrojích energie za činnost povinně vykupujícího. Rada ERU konstatovala, že napadené rozhodnutí, byly patrny dva důvody pro zamítnutí návrhu , právnická osoba, , kdy část nároku ve výši 5 627 229,85 Kč představujících podporu poskytnutou ve formě výkupních cen pro rok 2014 nemůže , právnická osoba, dle závěru ERU nárokovat pro nedostatek aktivní věcné legitimace a celý nárok byl navíc podle napadeného rozhodnutí promlčen. Rada ERU dospěla k závěru, že Energetický regulační úřad počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty správně navázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, neboť z něj, jak sám navrhovatel sdělil, ve spojení s přezkoumaným rozsudkem Krajského soudu v Brně, dostatečně vyplývá neoprávněné získání licence pro předmětnou výrobnu, z čehož lze dovodit též neoprávněné získání podpory, k čemuž Rada s odkazem na doktrínu připomněla, že pro počátek běhu promlčecí doby není potřeba, aby poškozený získal naprosto přesnou vědomost o výši bezdůvodného obohacení, kterou je oprávněn požadoval. Tento závěr Rada ERÚ považovala za posílený zněním e-mailu ze dne , datum, , kterým společnost , právnická osoba, elektrárně zaslala, když se v něm přímo odvolávala na trestní rozsudky a odůvodňovala jimi pozastavení výplaty podpory. Rada ERU dovodila, že pokud přistoupil navrhovatel k zastavení vyplácení podpory, musel si být vědom i neoprávněného získání licence, že tedy i vyplacená podpora byla vyplacena neoprávněně. Rada ERU dospěla k závěru, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nelze určit tak, jak to učinil ERU v napadeném rozhodnutí, protože navrhovatel nebyl účastníkem trestního řízení a bylo třeba zohlednit, že se nemusel seznámit s rozsudkem v den jeho vyhlášení, ale třeba s určitou prodlevou, že tedy ten počátek běhu lhůty nenastal , datum, , přesto považoval za důvodnou námitku promlčení, jestliže navrhovatel , datum, zaslal odpůrci e-mail, v němž se odkazuje na trestní rozsudky, jako důvod pro pozastavení vyplácení podpory. Tento termín lze proto určit jako nejzazší termín pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty. Návrh byl podán až , datum, , bez ohledu na to, zda by byl právně posuzován jako bezdůvodné obohacení nebo náhrada škody, kdy v obou případech trvá subjektivní promlčecí lhůta tři roky. Rada ERU dále konstatovala, že ryze soukromoprávní instituty, bezdůvodné obohacení, náhrada škody, pak nemusí být přiléhavé pro použití ve veřejnoprávní oblasti, kterou podpora využití obnovitelných zdrojů nepochybně představuje a nutně naráží na své zákonné a aplikační limity, kdy jediný opravdu efektivní prostředek vymáhání neoprávněně čerpané podpory byl do zákona o podporovaných zdrojích energie zakotven až s účinností od , datum, , kdy došlo k novelizaci § 51 tohoto zákona a k zavedení řízení z moci úřední vedeného Státní energetickou inspekcí bez vazby na nutnost páchání přestupku ze strany výrobce elektřiny. ERU se vyjádřil ve svém rozhodnutí, tak, že pokud jde o podporu poskytované formou výkupních cen, není zde aktivní věcná legitimace navrhovatele pro neexistenci právního vztahu mezi ním a výrobcem. A v případě podpory poskytované formou zelených bonusů by za splnění dalších podmínek byla aktivní legitimace navrhovatele s ohledem na přímou výplatu podpory navrhovatelem výrobci. Když tedy povinně vykupující, kterými jsou obchodníci s elektřinou, vyplácí podporu formou výkupních cen z vlastních prostředků, ale náklady na tuto podporu nenesou sami. Náklady na podporu nese operátor trhu, který vyplácí povinně vykupujícím na základě zaplacení výkupní ceny výrobci. To však neznamená, že by existoval vztah mezi operátorem trhu a výrobcem elektřiny, natož aby operátor trhu výrobci elektřiny cokoliv vyplácel a výrobce elektřiny se tak mohl na úkor operátora trhu bezdůvodně obohatit. Když rozdíl oproti podpoře vyplácené ve formě výkupních cen oproti zeleným bonusům je tedy takový, že u zelených bonusů je právě operátor trhu tím, kdo podporu vyplácí výrobci.

14. Z emailu zaslaného žalobkyní účastnici, dne , datum, , bylo zjištěno, že žalobkyně sdělila, účastnici, že pozastavuje výplatu podpory, když již počátkem listopadu 2017, přestala podporu vyplácet, s odkazem na existující rozsudky v trestních věcech.

15. Žalobkyně předložila faktury, ze kterých vyplývá požadovaná částka, tabulky přehledů rozdílu mezi výkupní cenou , garantovanou cenou, dle příslušných cenových rozhodnutí ERU a tzv. hodinovou cenou, za dobu od , datum, do , datum, , z těchto je možno zjistit předmětné místo, množství energie za výrobnu, množství při předání obchodů do , Anonymizováno, , datum načtení do , Anonymizováno, a čísla fakturačních dokladů, výpisy ze systému , Anonymizováno, rozpad zúčtovacích dokladů k výrobci , právnická osoba, . – činnost povinně vykupujícího za roky 2014 až 2015. Tyto předložené doklady, ze kterých žalobkyně dovozuje výši svého nároku, účastnice nijak nezpochybňovala, ani v rámci řízení před ERU, ani před zdejším soudem.

16. Žaloba byla podána včas, dle § 247 odst. 1 o. s. ř., tedy ve dvouměsíční lhůtě od doručení rozhodnutí správního orgánu, v dané věci rozhodnutí Rady, které bylo žalobkyni doručeno do datové schránky zástupce , datum, . Žaloba podána podáním z datové schránky , datum17. Po právní stránce soud věc hodnotil především podle těchto zákonných ustanovení.

18. Dle ust. § 250e odst. 2 o.s.ř. soud může vzít za svá skutková zjištění správního orgánu. Možnost zopakovat důkazy provedené před správním orgánem není dotčena.

19. Dle ust. § 250i o.s.ř. soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci správně.

20. Podle § 10 odst. 2 zákona zák. č. 165/2012 Sb., o POZE, povinně vykupující je povinen vykupovat elektřinu z obnovitelných zdrojů, na kterou se vztahuje podpora elektřiny, vyrobenou ve výrobně elektřiny nacházející se na jeho vymezeném území za podmínek podle § 11 a 12. Povinně vykupující nese odpovědnost za odchylku v předávacím místě výrobny elektřiny podle jiného právního předpisu.

21. Podle § 13 odst. 2 zákona o POZE povinně vykupující účtuje operátorovi trhu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za svoji činnost podle množství povinně vykupované elektřiny z jednotlivých druhů obnovitelných zdrojů evidovaných operátorem trhu podle § 10 odst. 3 a operátor trhu je povinen hradit rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za činnost povinně vykupujícího.

22. Podle § 13 odst. 4 zákona o POZE právo účtovat podle odstavce 2 vzniká zaplacením výkupní ceny výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů, a to v rozsahu naměřených nebo vypočtených hodnot podle § 11a evidovaných operátorem trhu.

23. Dle ust. § 28 odst. 1 zákona o POZE, ve znění do 31.12.2021, platilo, že náklady na podporu elektřiny a provozní podporu tepla jsou hrazeny prostřednictvím operátora trhu z finančních prostředků, které jsou tvořeny a)tržbami z plateb složky ceny služby distribuční soustavy a složky ceny služby přenosové soustavy na podporu elektřiny; b) tržbami z plateb za nesplnění minimální účinnosti užití energie při spalování hnědého uhlí, podle § 6 odst. 5 zákona o hospodaření energií, c) dotací z prostředků státního rozpočtu, d) výnosy z dražeb povolenek podle zákona o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů, realizovanými prostřednictvím kapitoly ministerstva. Operátor trhu má právo na úhradu nákladů na podporu elektřiny a provozní podporu tepla dle § 28 odst. 1 zákona o POZE. Operátor trhu tedy disponuje se svěřenými prostředky, které vede na zvláštních účtech, dle § 28 odst. 9 zákona o POZE (znění do 31.12.2021), jeden z prostředků financování podpory představuje dotace ze státního rozpočtu. Poskytovatelem dotace je Ministerstvo průmyslu a obchodu, příjemcem operátor.

24. Dle § 2991 odst. 1 o. z. , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzeném vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

25. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

26. Podle § 609 o.z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. (věta první.).

27. Podle § 610 odst. 1 o.z. k promlčení sud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno (věta první).

28. Podle § 619 odst. 1 o.z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Dle odst. 2 právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

29. Podle § 621 o.z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

30. Podle § 629 občanského zákoníku promlčecí lhůta trvá tři roky.

31. Podle § 638 občanského zákoníku, právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

32. Po zhodnocení shora uvedených skutečností, i zdejší soud dospěl především k závěru, že nárok žalobkyně byl v každém případě, v okamžiku jeho uplatnění u ERU promlčen, když promlčecí doba, i dle názoru zdejšího soudu, začala běžet nejpozději v době, kdy se žalobkyně seznámila s citovanými trestními rozsudku, tedy nikoli v okamžiku jejich vyhlášení, ale nejpozději v únoru 2018 (viz. email žalobkyně z , datum, , kde uvedla, že existenci rozsudků zjistila z veřejných zdrojů). Soud tedy nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že promlčecí lhůta začala běžet až v době, kdy bylo pravomocně rozhodnuto v řízení, kde se naopak účastnice po žalobkyni domáhala výplaty pozastavené podpory (rozhodnutí ERU ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ). V tomto řízení, i dle názoru zdejšího soudu, nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, o kterých by žalobkyně již nevěděla. Lze přisvědčit argumentaci účastnice, jak by se počátek promlčecí doby posuzoval, pokud by účastnice takovou žalobu vůbec nepodala. Žalobkyně v době zastavení výplaty podpory, již v listopadu 2017, poukazovala na to, že účastnice neměla v rozhodné době platnou licenci a tuto nemohla nahradit licence získaná v roce 2014. Z předložených důkazů, zejména trestních rozsudků, důkazů hodnocených ERU a Radou ERU, mohl i zdejší soud dospět k závěru, že výrobna, původně provozovaná společností , právnická osoba, , nebyla řádně uvedena do provozu v roce 2010 a neměla tedy nárok na podporu v sazbě pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010, ale dokonce, že zřejmě neměla nárok ani na podporu v sazbě pro výrobny uvedené do provozu v roce 2011, protože nedisponovala platnou licencí, neexistoval doklad o prvním paralelním připojení v roce 2011, při vědomí toho, že trestní soud toto hodnotil jinak, jen z pohledu dokončenosti výrobny. Předloženými doklady bylo také prokázáno, že částky, které žalobkyně specifikovala a jejichž vrácení se po účastnici domáhá, jí skutečně byly vyplaceny. Pokud jde o část nároku ve výši 5 627 229,85 Kč – podpora formou výkupních cen, zde i zdejší soud dospěl k závěru, že i pokud by nárok žalobkyně nebyl promlčen, žalobkyně není aktivně legitimována k uplatnění takového nároku. Operátor trhu zde vstupuje do zákonného právního vztahu pouze s povinně vykupujícím (třetím subjektem), nikoli však již s výrobcem elektřiny. Naopak operátor je v závazkovém vztahu s povinně vykupujícím, nikoli s výrobcem. I dle názoru zdejšího soudu, jediný opravdu efektivní prostředek vymáhání neoprávněně čerpané podpory byl do zákona o podporovaných zdrojích energie zakotven až s účinností od , datum, , kdy došlo k novelizaci § 51 tohoto zákona a k zavedení řízení z moci úřední, vedeného Státní energetickou inspekcí bez vazby na nutnost spáchání přestupku ze strany výrobce elektřiny. Soud také souhlasí s vyjádření uvedeným v rozhodnutí Rady ERU, že soukromoprávní instituty, bezdůvodné obohacení nebo náhrada škody, nemusí být přiléhavé pro použití ve veřejnoprávní oblasti, kterou podpora využití obnovitelných zdrojů nepochybně představuje a nutně naráží na své zákonné a aplikační limity, viz. otázka platnosti licence. V daném případě původní licence účastnici nebyla zrušena, ale byla nahrazena novou, v roce 2014. Nad rámec uvedeného má zdejší soud i pochybnosti o tom, zda je žalobkyně aktivně legitimována i k vymáhání zbylého nároku, kromě podpory formou výkupních cen, kde dle názoru soudu aktivně legitimována určitě není. Byť žalobkyně odkazuje na shora uvedeno judikaturu, očekává se v tomto směru rozhodnutí kolegia NS ČR, jehož závěry soud nemůže předjímat.

33. Soud proto žalobu žalobkyně podle § 250i o.s.ř. zamítl, neboť správní orgán rozhodl správně.

34. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., plným úspěchem účastnice ve sporu. Náklady byly představovány odměnou za právní zastoupení advokátem, dle vyhl.č. 177/1996 Sb. (a.t.), hodnota úkonu, v okamžiku zahájení řízení , dle ust. §6, §7, § 9 odst. 4 písm. d) a.t. z tarifní hodnoty 50 000 Kč, hodnota úkonu 3 100 Kč, za převzetí zastoupení, dle ust. § 11 odst. 1 písm. a) a.t., vyjádření ze dne , datum, , podle ust. § 11 odst. 1 písm. d) a.t., a 2x paušál 300 Kč, dle ust. § 13 odst. 4 a.t., v tehdy platném znění, od 1.1.2025 dle ust. § 9 odst. 5 z tarifní hodnoty 88 000 Kč, hodnota úkonu 4 620 Kč, za účast u jednání ve dnech , datum, , , datum, , , datum, dle ust.§ 11 odst. 1 písm. g) a.t., a 3x paušál po 450 Kč, dle ust. § 13 odst. 4 a.t., v platném znění, dohromady 22 010 Kč. Platební místo pro náklady řízení bylo stanoveno dle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.