43 C 305/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudkyní Mgr. Monikou Tupou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO žalobkyně Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozen Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 63 620,32 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 000 Kč ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku.

II. V části žaloby, podle které by žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 37 620 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 239,03 Kč, kapitalizovaný úrok 1 206,77 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 29 270,05 Kč od , datum, do zaplacení ve výši 12 % p.a., úrok 8 % p.a. z částky 27 984,46 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovanému domáhala zaplacení částky 63 620,32 Kč s příslušenstvím. Tato částka se měla skládat z částky 27 948,46 Kč odpovídající neuhrazené jistině úvěru, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 1 321,59 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 13 634 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 857,66 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště 5 014,29 Kč, smluvní okuty ve výši 11 844,32 Kč, úroku vyčísleného do , datum, do , datum, z dlužné jistiny ve výši 1 206,77 Kč, zákonného úroku z prodlení od prodlení do , datum, , ve výši 2 239,03 Kč, úroků z úvěru ve výši 8% p.a. z dlužné jistiny úvěru a zákonných úroků z prodlení ve výši 12% p.a. z částky 29 270,05 Kč. Žalobkyně tvrdila, že mezi žalovaným a společností , právnická osoba, . došlo dne , datum, k uzavření smlouvy o úvěru , hodnota, . Na základě této smlouvy žalovaný obdržel prostředky ve výši 30 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy zaplatit úhradu ve výši 14 700 Kč a další platby. Celkovou částku 55 776 Kč se žalovaný zavázal zaplatit ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč do , datum, . Žalovaný poslední splátku zaplatil dne , datum, ve výši 4 000 Kč. Dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně na uhrazení cleé zbývající dosud neuhrazené dlužné částky, shora specifikované.

2. Pohledávka původní věřitelky byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupní pohledávek ze dne , datum, , s účinností od , datum, . Postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno.(smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, , příloha, doklad o úplatě, oznámení o postoupení ze dne , datum, ).

3. Zástupce žalobkyně se k nařízenému jednání dostavil, žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil, bez omluvy, k žalobě se nevyjádřil, soud proto jednal v jeho nepřítomnosti, dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř.

4. Jednotlivá skutková zjištění má soud za prokázaná z následujících důkazů:

5. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, byla dne účastníky byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru , hodnota, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč, v hotovosti, což ve smlouvě potvrdil. Žalovaný zavázal vrátit spolu s částkou úvěru úrok v celkové výši 1 522 Kč, za poskytnutí úvěru zaplatit úplatu 14 700 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu 4 154 Kč, za inkaso plateb v hotovosti v bydlišti poplatek 5 400 Kč. Žalovaný měl dluh splatit ve 14 splátkách po 3 948 Kč, poslední splátka měla být zaplacena do , datum, .(viz. Smlouva o úvěru ze dne , datum, , předpis splátek).

6. Z transakční historie bylo zjištěno, že žalovaný zaplatil jednu a poslední splátku, dne , datum, ve výši 4 000 Kč. Dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené dlužné částky (viz. transakční historie a smlouva).

7. Žalobkyně v žalobě netvrdila nic o tom, jak právní předchůdkyní žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho měsíční příjmy a náklady, případné splátky dalších úvěrů atd. S ohledem na výši celkové částky, kterou měl žalovaný zaplatit, kumulaci jednotlivých nároků, soud již žalobkyni nevyzýval, aby důkazy k tomuto označila a předložila, předpokládal, že pokud by takovými doklady disponovala, tak by je, s ohledem na charakter žaloby označila již v žalobě a k žalobě přiložila. Žalovaný zaplatil jen jednu splátku.

8. Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu předžalobní výzvou (viz výzva ze dne , datum, , podací lístek).

9. Z Databáze ČNB o zápůjčních úrokových sazbách ARAD bylo zjištěno, že dle statistiky úrokových sazeb pro spotřebitelské úvěry pro domácnosti (bez kontokorentů), bylo zjištěno, že běžný úrok v prosinci 2023 byl okolo 9,29 % p. a.

10. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne , datum, byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouvu o úvěru , hodnota, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu se shora uvedenými poplatky a úroky ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Žalovaný zaplatil jen první splátku, dále neplatil, došlo proto k zesplatnění celé částky. Pohledávka původní věřitelky byly postoupena na žalobkyni.

11. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

12. Uvedenou smlouvu soud právně posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřenou adhezním způsobem (§ 1798 a násl. o. z.). Žalovaný na straně úvěrovaného smlouvu uzavřel v postavení spotřebitele a právní předchůdkyně žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele (§ 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z.). Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

13. Soud se dále zabýval , otázkou platnosti této smlouvy ,s ohledem na její mravnost ve smyslu ust. § 580 a 588 o. z., pokud jde o sjednanou výši úrokové sazby, a to zejména s odkazem na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 , dále z rozsudků MS v Praze č.j. 22 Co 197/2019-99, rozsudku MS v Praze č.j. 17 Co 271/2020-112, 30 Co 61/2019-90, atd. Dále soud posuzoval veškeré další poplatky a náklady, které byly ve smlouvě sjednány. Tedy na úvěr ve výši 30 000 Kč, celkové náklady 25 776 Kč. Úrok 1 522 Kč, úplatu za poskytnutí úvěru 14 700 Kč, náklady za vyhodnocení úvěrového případu 4 154 Kč, za inkaso v hotovosti v bydlišti žalovaného 5 400 Kč.

14. S ohledem na výše uvedené zdejší soud uvedenou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Podle názoru soudu musí být hlediskem dobrých mravů posuzována veškerá právní jednání a takovému postupu není nikterak na překážku zákonná úprava zakázaných ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 1813 o. z. či neúměrného zkrácení podle § 1783 o. z. Otázkou absolutní neplatnosti smlouvy se soud musí zabývat v každém případě, i když žalovaný zůstane pasivní.

15. Zdejší soud přihlédl k tomu, že v daném případě se sice jednalo o nebankovní úvěr, nešlo ale o specifický úvěrový vztah, jakým je např. tzv. mikropůjčka na velmi krátkou dobu či v nízké výši v řádu několika tisíců korun (kde by za určitých okolností mohla být vyšší úroková míra nebo celkové další náklady, poplatky akceptovatelné), ani nešlo o úvěr poskytnutý prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra.

16. Právní předchůdkyně žalobkyně požaduje částku 14 700 Kč, jako „úplatu“ za poskytnutí úvěru, tedy skryté úroky, úrok uvádí jen ve výši 1 522 Kč. Pokud jde o tvrzení obdobných společností jako právní předchůdkyně žalobkyně, ohledně vyšší rizikovosti úvěrů, lze odkázat na to, co již opakovaně uvedl Městský soud v Praze ve svých rozsudcích (rozsudek č.j. 30 Co 61/2019-90 ze dne 16. 4. 2019, rozsudek č. j. 22 Co 197/2019- 99 ze dne 24. 10. 2019): ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv). Neplatné ujednání o úroku nelze ani změnit (moderovat) ve smyslu ust. § 577 o. z., neboť by tak tím nedošlo ke spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Nahrazování neplatně sjednaného úroku zásahem soudu by totiž bylo v rozporu s účelem a smyslem ustanovení § 582 o. z., kterým je mimo jiné i preventivní (odrazující) účinek neplatnosti nemravných ujednání. Taková interpretace ust. § 577 o. z. je v souladu s judikaturou Soudního dvora EU, který zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli. Pokud by soud mohl měnit obsah smlouvy, mohlo by to vést k eliminaci odrazujícího účinku pro poskytovatele. Nelze připustit, aby poskytovatelé nabyli dojmu, že sice bude rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, nicméně vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit. To by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat namísto toho, aby byli vedeni se takových praktik střežit (viz např. rozsudek SDEU ze 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito SA proti Joaquínovi Calderónovi Caminovi, C-618/10 nebo rozsudek SDEU ze 7. 11.2019, Kanyeba SA Nijs a Deroga, C-349/18 – C-351/18 ).

17. Dle ust. § 580 odst. 1 o.z. , je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Dle ust. § 588 odst. 1 o.z. , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

19. Dle ust. § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

20. Dle ust. § 577 o.z. jeli důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

21. Rozpor sjednané výše úroku, poplatků a nákladů za poskytnutí úvěru, s dobrými mravy je v daném případě natolik zjevný, že způsobuje absolutní neplatnost ujednání dle § 588 o.z.

22. Zdejší soud dospěl k závěru, že tato neplatnost se týká celé smlouvy, neboť nelze , ve smyslu ust. § 576 a § 577 o.z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

23. Dle ust. § 2395 o.z. , je smlouva o úvěru smlouvou úplatnou, povinnost k zaplacení úroku, případně dalších nákladů a poplatků, za poskytnutí peněžních prostředků je její podstatnou náležitostí.

24. Soud se dále zabýval tím, zda byla splněna povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, což je soud povinen zkoumat ex officio (§ 86 ZSÚ).

25. Podle § 86 odst. 1, 2 ZSÚ poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

28. Shora cit. zákonná ustanovení v rámci implementace směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES zakotvují princip odpovědného půjčování („responsible lending“). Ústavní soud v souvislosti s tímto principem dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/2018). Podle Ústavního soudu lze učinit závěr, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z judikatury citované tímto nálezem – jen samotný dlužník/spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Soudy proto poskytovatele úvěrů musí vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splacení dluhu reálné výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (viz cit. rozhodnutí). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je při zkoumání úvěruschopnosti taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit.

29. Soud je tedy povinen zkoumat ex officio (§ 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 29. 5. 2022), zda věřitel dostál své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Z žalobkyní předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně tuto svou povinnost splnila řádně, nikoli jen zcela formálně. O tom svědčí také to, že žalovaný zaplatil jen jednu splátku.

30. Žalobkyně tak ani netvrdila, ani v řízení neprokázala, že před poskytnutím úvěru byla náležitě prověřena úvěruschopnost žalovaného, přičemž důkazní břemeno v otázce splnění předsmluvní informační a kontrolní povinnosti musí zásadně jít k tíži poskytovatele úvěru, nyní žalobkyně, jinak by byl narušen soulad se zásadou efektivity (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v Ingrid Bakkaus and Others).

31. Zdejší soud učinil závěr o absolutní neplatnosti celé smlouvy s vědomím zásady, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o.z.). V daném případě je však nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokých poplatků, úroku, nákladů na poskytnutí úvěru, vyhodnocení úvěrového případů, nákladů na inkaso, natolik závažný a očividný, že je třeba princip autonomie vůle smluvních stran korigovat zásadou ochrany dobrých mravů.

32. Závěr o neplatnosti smlouvy se nezakládá na ust. § 1813 o.z., neboť toto ustanovení nelze (na rozdíl od výše uvedených ust. § 580 a § 588 o.z.) aplikovat na ujednání o ceně.

33. Pokud šlo o původně požadovanou jistinu úvěru, žalobkyni podle § 2993 o.z. vzniklo právo na vrácení částky 30 000 Kč, kterou právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla, aniž by zde byl platný závazek. Žalovaný zaplatil jednu splátku, ve výši 4 000 Kč. Soud proto rozhodl o povinnosti žalovaného, zaplatit žalobkyni částku 26 000 Kč, jinak by na jeho straně vzniklo bezdůvodné obohacení.

34. Ohledně splatnosti tohoto typu nároku z bezdůvodného obohacení Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již z testu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a ZSÚ vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ. Toto ustanovení tak představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy ve vztahu k § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.. Samotný ZSÚ byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů. Konkrétním účelem § 87 ZSÚ je (kromě ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy. Faktickým důsledkem pro poskytovatele úvěru je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k § 87 ZSÚ uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).

35. Protože soud nemohl ověřit finanční situaci žalovaného, stanovil alespoň lhůtu k plnění delší, pokud soud žalovaný nebyl v prodlení se zaplacením.

36. Ve zbytku žalované částky , tj. co do částky 37 620 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 239,03 Kč, kapitalizovaného úroku 1 206,77 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 29 270,05 Kč od , datum, do zaplacení ve výši 12 % p.a., úrok 8 % p.a. z částky 27 984,46 Kč od , datum, do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a contrario, když procesně úspěšnějším by byl žalovaný, kterému žádné náklady řízení nevznikly.