48 C 221/2019

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Aleny Pavlíčkové a přísedících JUDr. jméno příjmení a jméno jméno ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 182 882 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 182 882 Kč.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 35 216 Kč k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.</b> 1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 248 187 Kč s odůvodněním, že žalovaná je povinna podle vyhlášky č. 125/1993 Sb. hradit žalobkyni pojistné. Převažující činnosti žalobkyně je [anonymizováno] [PSČ] Výroba stavebně truhlářská, proto žalobkyně použila pro výpočet sazbu 8,4 promile. Žalované nastala splatnost pojistného 158 073 Kč a zvýšeného pojistného dle § 12 odst. 9 této vyhlášky ve výši 182 883 Kč za období od 3. čtvrtletí 2016 do 3. čtvrtletí 2018, avšak žalovaná uhradila jen 92 769 Kč. Nedoplatek tak činí 248 187 Kč, a to na dlužném pojistném za 4. čtvrtletí roku 2017 až 3. čtvrtletí roku 2018 65 304 Kč a na penále pak za jednotlivá čtvrtletí 7 430 Kč, 15 948 Kč, 18 647 Kč, 10 001 Kč, 8 435 Kč, 39 772 Kč, 37 035 Kč, 24 484 Kč a 21 130 Kč, celkem tedy 182 883 Kč. Žalobkyně žalovanou dopisem ze dne 14. 9. 2018 a ze dne 3. 7. 2019 upomenula na zaplacení dlužné částky, žalovaná však nijak nereagovala. Žalovaná tak dluží pojistné ve výši 65 304 Kč a zvýšené pojistné dle § 12 odst. 9 vyhlášky č. 125/1993 Sb. ve výši 182 883 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že ji navrhla v celém rozsahu zamítnout, a to z následujících důvodů. Žaloba vychází pouze z údajů, které poskytla sama žalovaná postupem dle obecně závazných právních předpisů. Na straně žalované přitom mohlo dojít k omylu a vadnému vykázání, vypočtené pojistné tak může být zcela jiné. Podle údajů žalované bude následně zbytek jistiny po ověření výše pojistného uhrazen. Bez jakéhokoli upozornění došlo jen k nárůstu dlužného pojistného o stovky procent, což žalovaná považuje za extrémní. Vlastní pojistné je pouze 65 304 Kč, zbytek je penále. Proto žalovaná požádala o prominutí penále vzniklého dle § 12 odst. 9 vyhlášky č. 125/1993 Sb. Žalobkyně nevyzvala řádně žalovanou k plnění na správnou adresu, nebo ji nevyzval vůbec. Žalobkyně neprokazuje doručení dopisů, které doložila k žalobě.

3. Usnesením ze dne 11. 11. 2020, č.j. 48 C 221/2019-53, soud řízení co do částky 65 305 Kč zastavil, jelikož žalovaná tuto částku žalobkyni dne 22. 1. 2020 uhradila.

4. Na jednání dne 14. 7. 2021 žalovaná uvedla, že došlo k vnitrofiremnímu pochybení žalované, jistina není sporná a byla uhrazena. Žalovaná považuje příslušné nárůsty v podstatě sankčních prostředků o 100 % a více nad rámec původní jistiny v souladu s judikaturou Ústavního soudu za neodpovídající, když v dané vyhlášce je uvedeno velmi vysoké procento, navrhla tedy, aby soud na výši penále využil svého moderačního práva.

5. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaný tento skutkový stav:

6. Žalovaná vykázala žalobkyni ke dni 20. 3. 2018 vyměřovací základ na 4. čtvrtletí roku 2016 ve výši 2 373 179 Kč, tedy pojistné ve výši 19 935 Kč, na 1. čtvrtletí roku 2017 vyměřovací základ 2 466 500 Kč, tedy pojistné ve výši 20 719 Kč, na 2. čtvrtletí roku 2017 vyměřovací základ 2 984 375 Kč, tedy pojistné ve výši 16 669 Kč, na 3. čtvrtletí roku 2017 vyměřovací základ 2 008 308 Kč, tedy pojistné ve výši 16 870 Kč, na 4. čtvrtletí roku 2017 vyměřovací základ 2 058 567 Kč, tedy pojistné ve výši 17 292 Kč, na 1. čtvrtletí roku 2018 vyměřovací základ 2 204 468 Kč, tedy pojistné ve výši 18 518 Kč (zjištěno z přehledu pojistného za období 4. čtvrtletí roku 2016 až 1. čtvrtletí roku 2018 ze dne 20. 3. 2018), na 2. čtvrtletí roku 2018 vyměřovací základ 1 714 583 Kč, tedy pojistné ve výši 14 402 Kč (zjištěno z přehledu zákonného pojištění zaměstnanců na období 2. čtvrtletí 2018 ze dne 21. 5. 2018) a na 3. čtvrtletí roku 2018 vyměřovací základ 1 796 781 Kč, tedy pojistné ve výši 15 093 Kč (zjištěno z přehledu zákonného pojištění na období 3. čtvrtletí 2018 ze dne 20. 7. 2018). Dopisem ze dne 14. 9. 2018 upomenula žalobkyně žalovanou na zaplacení dlužného pojistného ve výši 175 346 Kč, z toho 65 304 Kč dlužné pojistné a 110 042 Kč zvýšené pojistné (zjištěno z upomínky ze dne 14. 9. 2018). Dopisem ze dne 3. 7. 2019 žalobkyně opětovně žalovanou upomenula na zaplacení dlužného pojistného v celkové výši 235 126 Kč, tedy ve výši 65 304 Kč za řádné pojistné a 169 822 Kč za zvýšené pojistné (zjištěno z dopisu žalobkyně pro žalovanou ze dne 3. 7. 2019), na to žalovaná e-mailem ze dne 24. 7. 2019 odpověděla, že žádá o zaslání telefonického kontaktu, aby se mohli domluvit na možnosti úhrad nejlépe formou splátkového kalendáře (zjištěno z e-mailu žalované ze dne 24. 7. 2019). Dne 22. 1. 2020 žalovaná uhradila žalobkyni částku 65 305 Kč (zjištěno z výpisu z účtu žalobkyně u [právnická osoba]).

7. Skutková zjištění soud opřel o shora uvedené důkazy, o jejichž pravosti a pravdivosti neměl pochybností. Další důkazy soud neprováděl, neboť dospěl k závěru, že z uvedených důkazů získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě mohl ve věci spolehlivě rozhodnout. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o.s.ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav.

8. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

9. Žalovaná vykázala žalobkyni ke dni 20. 3. 2018 na 4. čtvrtletí roku 2016 až 3. čtvrtletí roku 2018 pojistné ve výši 19 935 Kč, ve výši 20 719 Kč, ve výši 16 669 Kč, ve výši 16 870 Kč, ve výši 17 292 Kč, ve výši 18 518 Kč, ve výši 14 402 Kč a ve výši 15 093 Kč, co do částky 65 304 Kč na tomto pojistném a rovněž penále vzniklé nezaplacením pojistného však včas neuhradila, ačkoliv byla žalobkyní upomenuta a vyjádřila vůli domluvit se na splátkách dlužné částky. Dlužné pojistné uhradila žalovaná až po podání žaloby dne 22. 1. 2020.

10. Soud po důkladném prostudování provedených důkazů posoudil věc po právní stránce následovně:

11. Dle § 205d odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, zaměstnavatelé zaměstnávající alespoň jednoho zaměstnance jsou pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání pojištěni (dále jen "zákonné pojištění") u [obec] [anonymizována tři slova], pokud s ní měli sjednáno toto pojištění k 31. prosinci 1992. Ostatní zaměstnavatelé jsou pojištěni u [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova], případně jejího právního nástupce v České republice (dále jen "pojišťovny"). To se nevztahuje na organizační složky státu.

12. Dle § 205d odst. 7 zákoníku práce bližší podmínky a sazby pojistného stanoví vyhláškou Ministerstvo financí.

13. Dle § 1 odst. 1 vyhlášky ministerstva financí č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, jsou zákonným pojištěním pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (dále jen "zákonné pojištění") pojištěny: a) u [právnická osoba], ti zaměstnavatelé, kteří s ní měli sjednáno toto pojištění k 31. prosinci 1992; takto pojištěny jsou i zaměstnavatelé, na které přejdou práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu při vzniku právního nástupce těchto zaměstnavatelů, b) u [anonymizována tři slova], ostatní zaměstnavatelé.

14. Dle § 12 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb. povinnost platit pojistné vzniká zaměstnavateli, zaměstnává-li alespoň jednoho zaměstnance. Tuto skutečnost je zaměstnavatel povinna bez zbytečného odkladu písemně oznámit organizační jednotce pojišťovny, v jejímž obvodu má zaměstnavatel sídlo (trvalé bydliště) a uvést své identifikační číslo zaměstnavatele nebo jiné označení, které je nahrazuje.

15. Dle § 12 odst. 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb. si pojistné vypočítává zaměstnavatel ze základu stanoveného shodně s postupem pro určení vyměřovacího základu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle zvláštního zákona. Základem pro výpočet pojistného je souhrn vyměřovacích základů za uplynulé kalendářní čtvrtletí všech zaměstnanců, které v tomto období zaměstnavatel zaměstnával. K výpočtu použije sazbu uvedenou v příloze této vyhlášky pro příslušnou kategorii určenou podle převažující základní činnosti tvořící předmět podnikání zaměstnavatele.

16. Dle § 12 odst. 3 vyhlášky č. 125/1993 Sb. je pojistné za I. čtvrtletí každého kalendářního roku splatné do 31. ledna, za II. čtvrtletí do 30. dubna, za III. čtvrtletí do 31. července a za IV. čtvrtletí do 31. října. Pojistné za I. a II. čtvrtletí 1993 je splatné do 31. května 1993.

17. Dle § 12 odst. 7 vyhlášky č. 125/1993 Sb. zaplacení pojistného za celou dobu trvání pojištění a správnost jeho výpočtu je zaměstnavatel povinen prokázat. Jinak se má za to, že pojistné uhrazeno nebylo.

18. Dle § 12 odst. 9 vyhlášky č. 125/1993 Sb., nebylo-li pojistné zaplaceno řádně a včas, zvyšuje se o 10 % dlužné částky za každý započatý měsíc.

19. Soud měl na základě provedeného dokazování a tvrzení účastníků za nepochybné, že žalované vznikla povinnost hradit pojistné na zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání po celé žalované období dle § 205d odst. 7 zákoníku práce z roku 1965 ve spojení s vyhláškou č. 125/1993 Sb. Výši pojistného pak vypočetla sama žalovaná v souladu s § 12 odst. 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb. včetně zatřídění do příslušné kategorie, přičemž ani následně tyto své výpočty nijak konkrétně nezpochybnila a následně dlužné pojistné sama uhradila. Soud měl tedy za to, že v tomto rozsahu žalovaná svůj dluh uznala co do důvodu a výše tím, že na něj v plném rozsahu hradila, to ostatně potvrdila i žalovaná na jednání dne 14. 7. 2021 tím, že uvedla, že základní pojistné není mezi účastníky sporné.

20. Ani co se týče zvýšení pojistného dle § 12 odst. 9 vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterého se rovněž žalobkyně domáhá, žalovaná nijak neuvedla, že na dlužné pojistné hradila jindy, než jak tvrdila žalobkyně, ačkoliv v souladu s § 12 odst. 7 vyhlášky č. 125/1993 Sb. je to právě žalovaná, která má povinnost prokazovat správnost výpočtu nebo úhradu pojistného včas a řádně. Přitom za každý započatý měsíc prodlení dochází dle zmíněného ustanovení ke zvýšení pojistného o 10 %. U pojistného za 3. čtvrtletí roku 2016 činilo zvýšení pojistného 40 %, tj. 7 430 Kč, neboť bylo splatné do 31. 7., avšak žalovaná je uhradila až v listopadu 2016, u pojistného za 4. čtvrtletí roku 2016 80 %, tj. 15 948 Kč, neboť bylo splatné do 31. 10., avšak žalovaná je uhradila až v červnu 2017, u pojistného za 1. čtvrtletí roku 2017 90 %, tj. 18 647 Kč, neboť bylo splatné do 31. 1., avšak žalovaná je uhradila až v říjnu 2017, u pojistného za 2. čtvrtletí roku 2017 60 %, tj. 10 001 Kč, neboť bylo splatné do 30. 4., avšak žalovaná je uhradila opět až v říjnu 2017, u pojistného za 3. čtvrtletí roku 2017 50 %, tj. 8 435 Kč, jelikož bylo splatné do 31. 7, avšak žalovaná je uhradila až v prosinci 2017. Zbývající pojistné žalovaná zaplatila až 22. 1. 2020, avšak žalobkyně vyčíslila zvýšení pojistného ke dni 10. 9. 2019. Zvýšení tak činilo u pojistného za 4. čtvrtletí roku 2017 230 %, tj. 39 772 Kč, za 1. čtvrtletí roku 2018 200 %, tj. 37 035 Kč, za 2. čtvrtletí roku 2018 170 %, tj. 24 484 Kč, a za 3. čtvrtletí roku 2018 140 %, tj. 21 130 Kč Celkem tak zvýšení pojistného skutečně činilo 182 883 Kč, jak požadovala žalobkyně, přičemž na toto zvýšení již žalovaná uhradila 1 Kč, zbývá tak k úhradě částka 182 882 Kč.

21. Ani vypočtenou výši pojistného žalovaná žádným konkrétním způsobem nezpochybnila, pouze uvedla, že navrhuje uplatnění moderačního práva soudu a že žalobkyně ji řádně neupomenula k úhradě pojistného, zvýšení pojistného by tak mohlo být menší.

22. Z provedeného dokazování však vzal soud za prokázané, že žalobkyně žalovanou upomenula k úhradě min. v červenci 2019, neboť na tento dopis žalovaná reagovala a přislíbila jednání o případné úhradě dlužných částek ve splátkách. Musela si tak být svých povinnosti vědoma, rovněž není pravdou, že by k upomenutí žalované nedošlo.

23. K moderačnímu právu pak soud uvádí, že v občanském soudním řízení má soud moderační právo pouze ve vztahu k nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě (viz § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen jako„ o. z.“), ve vztahu k nepřiměřeně vysoké náhradě škody (viz § 2953 odst. 1 o. z.) nebo obecné moderační právo dle § 577 občanského zákoníku, které se však uplatní pouze mezi stranami závazku vzniklého na základě smlouvy. Takové posouzení však ve vztahu k úroku z prodlení, popř. penále stanovenému právním předpisem soudu nepřísluší, přičemž právě zvýšení pojistného dle § 12 odst. 9 vyhlášky č. 125/1993 Sb. má takovou povahu. Soud tak může pouze posoudit, zda daná výše zvýšení pojistného neodporuje v konkrétním případě dobrým mravům a není tak zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z., nebo případně dané ustanovení vyhlášky neaplikovat pro rozpor se zákonem či jiným předpisem vyšší právní síly podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Jelikož k tomuto směřovala argumentace žalované, ačkoliv výslovně neuvedla, že se jedná o nemravné či zneužívající ustanovení, soud posoudil zvýšení pojistného i z tohoto důvodu.

24. Důvod pro nepřiznání zvýšení pojistného žalobkyni však soud neshledal. Předně je nutno uvést, že je základní povinností každého zaměstnavatele řádně odvádět zákonné pojistné na pojištění odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, neboť neodvádění takového pojistného má následně velmi vážné důsledky pro zaměstnance v případě, že skutečně dojde ke škodní události a zaměstnavatel má zaměstnanci plnit. Škody, jež zaměstnanci mohou vzniknout, se spolu s vyšší úrovní cenové hladiny, nákladů na zdravotní pomůcky a vyššími mzdami rovněž zvyšují a je tak nezbytně nutné dbát o to, aby zákonné pojištění zaměstnavatelem bylo hrazeno. Z tohoto pohledu se pak i poměrně vysoká sankce stanovená podzákonným právním předpisem za nehrazení zákonného pojistného soudu nejeví nepřiměřená. V konkrétním případě žalované si tato musela být vědoma své zákonné povinnosti hradit pojistné, již v roce 2016 a 2017 toto však hradila opožděně, a to i o několik měsíců. Pokud tedy žalovaná následně argumentuje, že neměla vědomost o tom, že pojistné nebylo hrazeno, a to v důsledku pochybení účetní nebo jiného zaměstnance uvnitř žalované, aniž by však uvedla konkrétní okolnosti, které jí bránily pojistné hradit, a tyto nějak doložila, nepovažuje soud ani zvýšení pojistného o více jak 100 % za nemravné nebo zneužívající. Pokud by totiž v předmětné době došlo k pracovnímu úrazu zaměstnance žalované a tato musela hradit vzniklou škodu na jeho zdraví, mohlo by dojít k tomu, že se buď danému zaměstnanci nedostane příslušného plnění, čímž se může velmi snadno ocitnout v obtížné životní situaci, nebo se žalobkyni nedostane úhrady příslušných vyplacených plnění. Taková situace je pak zcela nepřijatelná. Žalovaná přitom byla žalobkyní řádně upomenuta o zaplacení dlužného pojistného, ani poté je však neuhradila.

25. Soud proto nedospěl k závěru, že by bylo možné dané zvýšení pojistného ve smyslu § 12 odst. 9 vyhlášky č. 125/1993 Sb. žalobkyni nepřiznat.

26. Na základě výše uvedeného tak soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, a uložil žalované zaplatit zbývající žalovanou částku.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná a vzala částečně žalobu zpět pro chování žalované, která část žalované částky uhradila dne 20. 1. 2020, tedy po podání žaloby, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 35 216 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 9 145 Kč (co do částky 3 256 Kč byl již soudní poplatek žalobkyni vrácen v důsledku zastavení řízení), nákladů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč za každý ze tří úkonů (za předžalobní výzvu k plnění a za 2x písemné podání nebo návrh ve věci samé – žalobu a částečné zpětvzetí ze dne 16. 7. 2020) a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty 182 882 Kč (po částečném zastavení řízení) ve výši 8 420 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení a za účast na jednání soudu – dne 14. 7. 2021), dále paušální náhrada hotových výdajů stanovená dle § 13 odst. 4 a. t. ve výši 300 Kč za každý z výše zmíněných dvou úkonů právní služby, v souvislosti s cestou realizovanou dne 14. 7. 2021 náhrada 3 362,50 Kč za 410 ujetých km (vzdálenost mezi advokátní kanceláří zástupce žalobkyně v [obec] a soudem, tedy tam a zpět, dle mapového portálu mapy.cz) v částce 2 362,50 Kč (27,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při průměrné spotřebě 4,9 l /100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 10 × 30 minut v částce 1 000 Kč podle § 14 a. t. a dále daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 20 802,50 Kč ve výši 4 368,50 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, neboť se jedná o příslušenství pohledávky, tj. hlavní žalované částky (viz § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) a nelze ji tak uplatňovat v rámci nákladů řízení, žalobkyně přitom tuto náhradu v rámci žaloby dle petitu nepožadovala.