55 C 133/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr Pavlem Pražákem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 22 172,25 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 750,44 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1. 10. 2019 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč, splatných vždy 15. kalendářního dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. Co do částky 2 421,81 Kč a co do úroku z prodlení z částky 122,62 Kč od 1. 10. 2019 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 4 943 Kč Kč, a to do 15. dne kalendářního měsíce následujícího po zaplacení poslední ze splátek dle výroku I tohoto rozsudku; nastane-li ztráta výhody splátek dle výroku I rozsudku, se stane splatným i dluh dle výroku III.

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví. Svůj nárok odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně spol. [právnická osoba], která zanikla zahraniční fúzí s žalobkyní (dále jen„ žalobkyně“), poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne 13. 8. 2014 revolvingový úvěr formou úvěrového rámce. Čerpání úvěru bylo evidováno na účtu [číslo] (dále jen„ první úvěr“). Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splácet pravidelnými měsíčními splátkami, což však řádně nečinila. V souladu s podmínkami úvěrové smlouvy žalobkyně tedy dopisem ze dne 22. 8. 2019 od smlouvy odstoupila a vyzvala žalovanou k úhradě dluhu ve výši 31 312,14 Kč, který se stal splatným v celém rozsahu. Poté žalovaná uhradila na tento dluh částku 16 100 Kč, dluží tedy 15 212,45 Kč. Dále žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne 25. 5. 2016 revolvingový úvěr formou úvěrového rámce. Čerpání úvěru bylo evidováno na účtu [číslo] (dále jen„ druhý úvěr“). Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splácet pravidelnými měsíčními splátkami, což však řádně nečinila. V souladu s podmínkami úvěrové smlouvy žalobkyně tedy dopisem ze dne 22. 8. 2019 od smlouvy odstoupila a vyzvala žalovanou k úhradě dluhu ve výši 15 259,80 Kč, který se stal splatným v celém rozsahu. Poté žalovaná uhradil na tento dluh částku 8 300 Kč, dluží tedy 6 959,80 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě formálně nijak vyjádřila. Dne 14. 12. 2020 zaslala soudu pouze emailovou zprávu, kterou soud nemohl považovat za vyjádření ve věci samé, neboť email nebyl opatřen kvalifikovaným elektronickým podpisem ve smyslu § 42 odst. 3 o. s. ř. V tomto emailu žalovaná omluvila svou neúčast na jednání a vyjádřila vůli svůj dluh splatit. S ohledem na omluvu žalované bylo tedy jednáno v její nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř.

3. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav.

4. Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 13. 8. 2014 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru [číslo] první úvěr. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované revolvingový úvěr formou úvěrového rámce do 26 000 Kč. Poskytnuté peníze se žalovaná ve smlouvě zavázala splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však ve výši 500 Kč. K posouzení schopnosti žalované úvěr splácet měla žalobkyně k dispozici údaje o zaměstnání žalované, o jejím příjmu, výši jejích závazků a nákladech na bydlení. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že v případě prodlení je žalovaná povinna zaplatit smluvní pokutu 8 % z každé splátky v prodlení, od 1. 12. 2016 pak 0,1% denně ze splátky v prodlení. (Zjištěno ze smlouvy o úvěru ze dne 13. 8. 2014 – příloha A a všeobecných obchodních podmínek – příloha B a E.)

5. Žalovaná postupně z úvěrového rámce čerpala a řádně splácela. Prodlení se splácením prvního úvěru u žalované započalo v říjnu 2016. Od té doby žalovaná splácela nepravidelně nebo vůbec. (Zjištěno z výpisu z úvěrového účtu – příloha C).

6. Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 25. 5. 2016 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru [číslo] druhý úvěr. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované revolvingový úvěr formou úvěrového rámce do 30 000 Kč. Poskytnuté peníze se žalovaná ve smlouvě zavázala splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však ve výši 500 Kč. K posouzení schopnosti žalované úvěr splácet měla žalobkyně k dispozici údaje o zaměstnání žalované, o jejím příjmu, výši jejích závazků a nákladech na bydlení a dále její řádnou platební morálku dle výše uvedené předchozí smlouvy o prvním úvěru. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že v případě prodlení je žalovaná povinna zaplatit smluvní pokutu 8 % z každé splátky v prodlení, od 1. 12. 2016 pak 0,1% denně ze splátky v prodlení. (Zjištěno ze smlouvy o úvěru ze dne 25. 5. 2016 – příloha D a všeobecných obchodních podmínek – příloha B a E.)

7. Žalovaná postupně z úvěrového rámce čerpala a řádně splácela. Prodlení se splácením druhého úvěru u žalované započalo v lednu 2018. Od té doby žalovaná splácela nepravidelně nebo vůbec. (Zjištěno z výpisu z úvěrového účtu – příloha F).

8. Dne 18. 10. 2018 vyzvala žalobkyně žalovanou k uhrazení dlužné splátky prvního úvěru ve výši 3 284 Kč ve lhůtě 30 dnů. (Zjištěno z dopisu ze dne 18. 10. 2010 – příloha G).

9. Dne 18. 7. 2019 vyzvala žalobkyně žalovanou k uhrazení dlužné splátky druhého úvěru ve výši 4 161 Kč ve lhůtě 30 dnů. (Zjištěno z dopisu ze dne 18. 10. 2010 – příloha H).

10. Když žalovaná ani přes výzvu celou dlužnou splátku neuhradila, žalobkyně dopisem ze dne 22. 8. 2019 v souladu s dohodnutými podmínkami od úvěrové smlouvy odstoupila. K tomuto dni činil dluh žalované na prvním úvěru částku 31 313 Kč a představoval 5 500 Kč na dlužných měsíčních splátkách, 25 151 Kč na úvěrové jistině, 62 Kč na smluvní pokutě a 600 Kč na náhradě nákladů spojených s vymáháním splatného závazku. (Zjištěno z odstoupení od smlouvy ze dne 22. 8. 2019 – příloha CH vč. podacího archu – příloha J).

11. Stejného dne žalobkyně odstoupila stejným způsobem i od smlouvy o druhém úvěru. K tomuto dni činil dluh žalované na druhém úvěru částku 15 260 Kč a představoval 3 096 Kč na dlužných měsíčních splátkách, 12 131 Kč na úvěrové jistině a 34 Kč na smluvní pokutě (Zjištěno z odstoupení od smlouvy ze dne 22. 8. 2019 – příloha I vč. podacího archu – příloha J).

12. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dluhu. (Zjištěno z před žalobní výzvy ze dne 1. 10. 2019 vč. podacího archu – příloha K).

13. Při hodnocení důkazů soud vyšel zejména z toho, že veškeré provedené důkazy vzájemně korespondovaly z hlediska časového i obsahového. Provedené důkazy soud zhodnotil, pokud jde o jejich pravost a vypovídací hodnotu, a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Při hodnocení důkazů soud přihlédl i k emailovému sdělení samotné žalované, která uzavření smlouvy ani výši dluhu nijak nesporovala a svou obranu směřovala pouze k návrhu na konsolidaci jejích dalších dluhů, které však nebyly předmětem řízení. Soud neprovedl navrhovaný dotaz na zájmové sdružení [příjmení] ohledně otázky, zda žalobkyně zjišťovala případnou evidenci žalované v rejstříku dlužníků, neboť i kdyby bylo tvrzení tímto důkazem prokazované pozitivně zjištěno, nemohlo by to na výsledu sporu nic změnit. Kromě toho je navíc soudu z úřední činnosti známo, že toto sdružení archivuje údaje pouze po dobu, která již uplynula, s čímž při jednání uvedl sám zástupce žalobkyně. Tento dotaz by tedy byl bezpředmětný. Žádné další důkazy žalobkyně ani po poučení o předběžném právním názoru soudu nenavrhla.

14. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalované dvakrát úvěrový rámec, který žalovaná postupně čerpala. V prvním případě žalobkyně v rámci zkoumání schopnosti žalované úvěr splácet neprověřila informace o majetkové situaci žalované zjištěné z jejího samotného sdělení a vycházela toliko z nich a z lustrace žalované v databázi dlužníků. Ve druhém případě měla již žalobkyně kromě sdělení samotné žalované informace o řádném splácení prvního úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaná porušila svou povinnost řádně poskytnuté peněžní předky splácet, odstoupila žalobkyně od obou smluv a úvěru. Dluh po odstoupení od smluv činil 31 312,45 Kč na prvním úvěru a 15 259,80 Kč na druhém úvěru. Poté žalovaná na obě pohledávky plnila.

15. Soud po důkladném prostudování provedených důkazů posoudil věc po právní stránce následovně.

16. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

18. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

19. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění do 30. 11. 2016 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

20. Smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou soud kvalifikuje jako smlouvy o úvěru dle § 2395 o. z., které zároveň podléhají režimu spotřebitelského úvěru ve smyslu zákona č. zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

21. Soud se s ohledem posouzení platnosti uzavřených smluv zabýval otázkou, zda žalobkyně splnila svou povinnost posoudit s dostatečnou odborností schopnost žalované poskytnutý úvěr splácet podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/2018). Vzal přitom v potaz veškeré skutečnosti, které vyšly najevo v tomto případě. Soudu neuniklo, že žalobkyně vycházela v případě prvního úvěru jen z údajů poskytnutých samotnou žalovanou a z dostupných rejstříků dlužníků, neprověřila tedy její příjmovou a výdajovou stránku (např. dalšími dotazy na jejího zaměstnavatele či z jiných listin). Podle judikatury Nejvyššího soudu je takový postup nedostatečný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a rozsudek ze dne 30. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Na tom nic nemění ani argumentace žalobkyně, že poměřila poskytnuté údaje obecně známými informacemi o spotřebě domácností. V tomto směru soud přihlédl i k relativně vysokému úvěrovému rámci prvního úvěru (26 000 Kč), který se blíží jedné měsíční průměrné mzdě. Míra důkladnosti zkoumání schopnosti žadatele o úvěr poskytnuté peněžní prostředky splácet musí být podle soudu přímo úměrná výši poskytnutého úvěru.

22. Shora uvedený závěr soud učinil při vědomí právních závěrů Ústavního soudu (viz výše uvedené rozhodnutí), podle kterého je třeba poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splacení dluhu reálné výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Obdobně Nejvyšší soud (viz výše uvedená rozhodnutí) dospěl k závěru, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen dlužníka, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

23. Soud zdůrazňuje, že zákon po věřiteli při zkoumání schopnosti úvěr splácet požaduje odbornou péči. Jedná se o nejvyšší požadavek na kvalitu péče známý v české legislativě (oproti náležité péči, resp. péči řádného hospodáře). Takovou péčí se ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. p) zákona 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat, a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Z gramatického a logického výkladu ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. To, jaké informace jsou k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nutné, zákon výslovně nestanoví, tento požadavek je však vyjádřen judikatorně. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru při zkoumání úvěruschopnosti je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, či doložením výpisu z účtu žadatele apod. Na informace podané jen spotřebitelem se může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 30/2015 nebo také rozhodnutí SDEU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus).

24. Věřitel tedy nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče tedy předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je (jak ostatně uvedla i žalobkyně) rovněž povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu). Tyto je však nutné porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, ne pouze tvrzenými (sic!) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a rozsudek ze dne 30. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

25. Pro posouzení otázky, zda byla úvěruschopnost žadatele řádně zkoumána, mohou být relevantní pouze skutečnosti existující v době bezprostředně předcházející uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr. Nemůže tedy obstát ani argument žalobkyně, že splnění podmínky zkoumání úvěruschopnosti v případě prvního úvěru je vidno z jejího následného řádného splácení.

26. Jelikož v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně nesplnila povinnost dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. zkoumat s odbornou péči schopnost žalované jako spotřebitele úvěr splácet, posoudil soud smlouvu o prvním úvěru jako neplatnou pro rozpor se zákonem a zjevné narušení veřejného pořádku (§ 588 o. z.). Neplatnost úvěrové smlouvy je zákonným důsledkem porušení povinnosti stanovené ust. § 9 zákona č. 145/2010 Sb., a nemůže být zhojena tím, že úvěr byl po určitou dobu řádně splácen.

27. Soud proto práva a povinnosti mezi účastníky, pokud jde o první úvěr, posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalované podle § 2991 o. z., resp. § 2993 o. z., které se dostalo plnění, na základě neplatné smlouvy, a tedy bez právního důvodu. Poskytnuté peněžní prostředky je žalovaná žalobkyni povinna vrátit, a to včetně případného úroku z prodlení. V řízení bylo zjištěno, že na jistině žalovaná dlužila 28 890,64 Kč. Následně na tento dluh žalovaná plnila částku 16 100 Kč, což v řízení tvrdila sama žalobkyně. Soud tedy odečetl od jistiny dluhu plnění žalované, ohledně něhož zanikl dluh splněním podle § 1908 o. z. Pokud jde o výslednou částku 12 790,64 Kč, soud uzavřel, že žaloba je důvodná.

28. K námitce žalobkyně, že soud není oprávněn bez námitky žalované vypořádávat vzájemná práva a povinnosti z nepatlané smlouvy o úvěru lze uvést, že k celkovému vypořádání všech vzájemných plnění právě s ohledem na absenci námitky žalované soud nepřistoupil. Podle soudu je namístě dát žalobkyni zapravdu a přihlédnout k ustanovení § 2993 větě druhé o. z., podle které plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout (sic!) vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalované provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovanou žalobkyni. Nová právní úprava naopak vyžaduje aktivitu žalované, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalované, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytla. K tomu se kloní i odborná literatura (viz např. Petrov, Jan. In: Hulmák, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 –3014) . 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 1915). Tento názor byl navíc vyjádřen i v rozhodnutí soudu v obdobném případě, které soudu předložila žalobkyně (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci 28. 5. 2020, č. j. 75 Co 4/2020-56).

29. Soud v nyní posuzované věci neshledal důvodu se od shora uvedeného výkladu práva ve smyslu § 13 o. z. odchýlit. Aplikováno na nyní posuzovaný případ to znamená, že je na místě přiznat žalobkyni požadovanou neuhrazenou původní jistinu dluhu. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, tato neuhrazená jistina prvního úvěru činila 28 890,64 Kč. Sama žalobkyně však v rámci svých žalobních tvrzení uvedla, že na tento dluh bylo ze strany žalované již plněno 16 100 Kč. Tu částku pak sama žalobkyně v žalobním podání navrhla zohlednit, tj. na dluh žalované započíst. Soud vyšel tedy z tohoto jejího návrhu, který posoudil právě jako námitku vzájemného plnění podle § 2993 věty druhé o. z. Není rozhodné, že ji namísto žalované vznesla sama žalobkyně. Pokud je právem žalované namítnout k započtení ve svůj prospěch vzájemné plnění, pak by se jevilo absurdním, kdyby se stejnými právními důsledky tento návrh na zohlednění vzájemného plnění nemohla vznést („ namítnout“) sama žalobkyně ve prospěch žalované. To vyplývá i ze systematického výkladu shora uvedeného ustanovení ve vztahu k institutu jednostranného započtení, které může jednostranně učinit (i ve svůj neprospěch) kterákoliv ze stran závazku (viz § 1982 o. z.).

30. Kromě tohoto plnění, které navrhla v rámci synallagmatického vypořádání vzájemných plnění zohlednit (započíst) sama žalobkyně, tedy soud již nezkoumal, zda a případně v jaké výši vzniklo naopak žalobkyni bezdůvodné obohacení, když jí žalovaná v průběhu plnění jednotlivých splátek na první úvěr platila nejen na čerpanou jistinu, ale i na (neplatně sjednané) úroky či jiné položky. Zda bude žalovaná svůj případný nárok na vydání tohoto bezdůvodného obohacení proti žalobkyni jakkoliv uplatňovat, je na ní.

31. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalované splácet v případě druhého úvěru, byl z provedeného dokazování již zjištěn odlišný skutkový stav než v případě prvního úvěru. Soud v tomto případě totiž vzal v potaz, že kromě sdělení od samotné žalované měla žalobkyně v případě druhého úvěru již k dispozici i informace o její (v té době) řádné platební morálce. Žalobkyně měla tedy další objektivní zjištění, které když přistoupilo k vyhodnocení pravdivosti údajů od samotné žalované, dosáhlo zkoumání úvěruschopnosti již dostatečné úrovně odborné péče ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě toho tedy soud uzavřel, že tato podmínka platnosti smlouvy byla v případě druhého úvěru splněna, pročež byla v tomto případě uzavřena platně.

32. Z provedeného dokazování bylo, pokud jde o druhý úvěr, zjištěno, že žalovaná čerpala na základě uzavřené smlouvy o druhém úvěru ve smyslu § 2395 o. z. peněžní prostředky, které se zavázala vrátit s úroky v dohodnutých splátkách (§ 2399 o. z.). Svou povinnost řádně a včas čerpané prostředky vracet žalovaná porušila, proto žalobkyně využila svého ve smlouvě sjednaného práva požadovat po žalované zaplacení celého dluhu. Ani poté však žalovaná dlužnou částku zcela neuhradila. S ohledem na výše uvedené soud tedy dospěl k závěru, že žalobní nárok ze smlouvy o druhém úvěru je důvodný co do jistiny úvěru, úroků i dohodnuté paušalizované náhrady nákladů spojených s vymáháním pohledávky. Ty rovněž tvoří příslušenství pohledávky ve smyslu § 513 o. z.

33. Dále bylo z provedeného dokazování zjištěno, že pro případ porušení povinnosti žalované řádně a včas splácet dohodnuté splátky si účastníci úvěrové smlouvy sjednali ve smyslu § 2048 o. z. smluvní pokutu. Vzhledem k tomu, že žalovaná svou povinnost utvrzenou předmětnou smluvní pokutou porušila, dospěl soud k závěru, že žalované vznikla dle shora citovaného ustanovení § 2048 o. z. povinnost hradit kromě výše uvedeného i smluvní pokutu. Uplatněný nárok na ni je tedy rovněž důvodný.

34. Vzhledem k tomu, že žalovaná svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnila, dostala se dnem následujícím po splatnosti dluhu do prodlení, žalobkyně má tedy vůči žalované dále nárok na úroky z prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.) ve výši dle nařízení č. 351/2013 Sb.

35. Na základě výše uvedeného soudu žalobě výrokem I vyhověl co do částky 19 750,44 Kč (12 790,64 Kč + 6 959,80 Kč) s příslušenstvím ve formě úroku z prodlení a ve zbytku žalobu výrokem II zamítl. Pokud jde o pariční lhůtu ke splnění závazku, soud vyhověl žalované a rozhodl tak, že je povinna svůj dluh zaplatit ve splátkách dle (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Při stanovení výše splátek soud vyšel z toho, že částku 3 000 Kč navrhla samotná žalobkyně, když nabízela žalované smír. Zároveň nicméně soud rozhodl o ztrátě výhody splátek ve smyslu § 1931 o. z., podle kterého nesplní-li žalovaná některou splátku, má žalobkyně právo na vyrovnání celé pohledávky.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 943 Kč, přičemž tato částka představuje 78,16 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 89,08 % a úspěchu žalované v rozsahu 10,92 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 19 873,06 Kč (jistina) sestávající z částky 1 900 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. realizovaných po podání návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení a účast na jednání) včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 4 400 Kč ve výši 924 Kč. Dále náklady žalobkyně sestávají z paušály náhrady nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 100 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 1 (podání žaloby, výzva k plnění). Celkové náklady tedy činí 6 324 Kč, z čehož 78,16% je 4 943 Kč.