55 C 169/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr. Pavlem Pražákem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovníkem příjmení jméno příjmení , IČO číslo sídlem anonymizována dvě slova , obec a číslo o zaplacení 600 EUR

I. Žaloba na zaplacení částky 600 EUR se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 6 142 Kč, a to k rukám státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 4, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Opatrovníku žalovaného se přiznává odměna za zastupování žalovaného v tomto řízení ve výši 6 142 Kč.

1. Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky uvedené v záhlaví. Svůj nárok odůvodnil tak, že s žalovaným uzavřel smlouvu, na jejímž základě se žalovaný zavázal za úplatu zajistit žalobci na Ukrajině řidičské oprávnění. Na toto plnění mu žalobce zaplatil zálohu 600 EUR Ani po několika měsících a četných upomínkách však žalovaný řidičské oprávnění nezajistil a žalobce si již řidičské oprávnění obstaral sám, od smlouvy odstoupil a požadoval vrácení zálohy. Při jednání žalobce dále doplnil, že nejprve chtěl řidičský průkaz získat legálně, avšak nakonec nikoliv, a to s vysvětlením, že na Ukrajině a v Mexiku je běžné, že lze řidičské oprávnění získat za peníze, aniž by člověk absolvoval autoškolu.

2. Žalovaný se prostřednictvím svého opatrovníka, který mu byl ustanoven s ohledem nemožnost doručování na známou adresu v cizině, vyjádřil tak, že žalobcův návrh neuznává. Poukázal především na první pravidlo obsažené v § 2998 o. z., podle kterého nelze bezdůvodné obohacení vracet, bylo-li plnění poskytnuto za účelem zakázaným. Navrhl proto žalobu zamítnout.

3. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav.

4. Žalobce a žalovaný se prostřednictvím emailu v průběhu roku 2017 dohodli, že žalovaný za úplatu zajistí pro žalobce řidičské oprávnění skupiny B, a to bez absolvování jakýchkoliv jízd či vykonání zkoušek. (Zjištěno z emailové komunikace mezi účastníky).

5. Žalobce žalovanému poskytl zálohu na úplatu za tuto službu ve výši 600 EUR (Zjištěno z potvrzení o transakci 600 EUR).

6. Žalobce se opakovaně žalovaného dotazoval, zda má všechny potřebné podklady (fotografii, adresu etc.), aby mohl ukrajinský řidičský průkaz žalobci za úplatu obstarat, a upomínal jej k tomuto plnění. (Zjištěno z emailové komunikace mezi účastníky).

7. Dne 27. 8. 2017 žalobce žalovanému oznámil, že vzhledem k průtahům odstupuje od smlouvy a že si řidičské oprávnění zařídil jiným způsobem sám. V návaznosti na to vyzval žalovaného k vrácení zálohy. (Zjištěno z komunikace přes sociální síť Facebook).

8. Žalovaný odmítl zálohu žalobci vrátit a naopak po žalobci požadoval zaplatit na úhradu dalších nákladů souvisejících s odstoupením od smlouvy 100 EUR (Zjištěno z opisu komunikace přes sociální síť Facebook).

9. Provedené důkazy soud hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř., aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Veškeré provedené důkazy vzájemně korespondovaly z hlediska časového i obsahového. Žalovaný neuvedl žádnou skutečnost, která by zavdávala příčinu pochybovat o věrohodnosti a pravosti důkazů a ani žalobce v průběhu řízení pravost a věrohodnost důkazů nenamítl. Žádné další skutečnosti, které by byly příčinou k pochybnostem o věrohodnosti a pravosti důkazů nevyplynuly ani jinak v řízení. Spor se vedl toliko po stránce právní. Proto soud veškeré důkazy hodnotil jako věrohodné a pravé.

10. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Žalobce se přes email dohodl s žalovaným na tom, že žalovaný zajistí za úplatu žalobci na Ukrajině řidičské oprávnění, aniž by žalobce musel absolvovat autoškolu. Za to žalobce zaplatil žalovanému zálohu ve výši 600 EUR Ani po opakovaných výzvách žalovaný žalobci řidičský průkaz nedodal, pročež se žalobce rozhodl od smlouvy odstoupit. To žalovanému oznámil a vyzval jej k vrácení zálohy. Ten zálohu vrátit odmítl a naopak požadoval na úhradu dalších nákladů 100 EUR.

11. Soud po důkladném prostudování provedených důkazů posoudil věc po právní stránce následovně.

12. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalobce je státním občanem Slovenska a žalovaný, ač českým občanem, bydlí na Ukrajině. S ohledem na bydliště žalovaného mimo EU nelze na otázku pravomoci aplikovat nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), což plyne z čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení. Pramenem jurisdikční normy nemůže být ani smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech č. 123/2002 Sb., neboť žalovaný není ukrajinským občanem. Pravomoc českých soudů je však dána dle § 6 odst. 1 z. m. p. s. ve spojení s § 86 odst. 1 o. s. ř. podle kritéria posledního známého bydliště žalovaného v ČR. Ten sám v průběhu řízení soudu sdělil, že jeho poslední bydliště bylo na Praze 4, pročež se zdejší soud zabýval věcí meritorně. Tuto otázku navíc již pravomocně vyřešil v tomto řízení Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 11. 2019, č. j. 11 Co 361/2019-107.

13. Rozhodným právem je na základě čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) právo ukrajinské, neboť v době uzavření smlouvy měl žalovaný, který se zavázal poskytnout žalobci„ službu“ spočívající v obstarání řidičského oprávnění bez nutnosti absolvovat autoškolu, bydliště na Ukrajině. K tomu lze ještě pro úplnost poznamenat, že podle čl. 12 odst. 1 písm. e) tohoto nařízení se právem rozhodným pro smlouvu řídí i důsledky její neplatnosti. Zároveň podle čl. 9 a čl. 21 platí přednost tzv. imperativních ustanovení právního řádu místa soudu. Jde o taková ustanovení, jejichž dodržování je pro stát při ochraně jeho veřejných zájmů zásadní tak, že se jejich použití vztahuje na jakoukoliv situaci, která spadá do oblasti jejich působnosti, a to i bez ohledu na právo, které by se jinak na smlouvu podle předmětného ustanovení použilo.

14. V tomto konkrétním případě je podle právního názoru soudu takovým imperativním ustanovením pravidlo obsažené v § 2998 o. z., podle kterého ta strana, která s vědomím plnila z důvodu, aby druhá strana vykonala něco za účelem zakázaným, nemá právo na to, aby jí její plnění bylo vráceno. Toto ustanovení brání tomu, kdo plnil za účelem, který je z hlediska právního státu nežádoucí, aby se domohl vrácení takového plnění. Příkladem této situace může být plnění za účelem korupce či úplaty za spáchání jiného trestného činu. Tento skutkový děj pak nastal právě v nyní posuzovaném případě. Stejně tak lze za imperativní ustanovení považovat i § 588 větu první o. z. podle které soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. S ohledem na výše uvedené závěry o nutné přednostní aplikaci imperativních ustanovení českého práva soud v zájmu hospodárnosti řízení (§ 6 o. s. ř.) upustil od zjišťování podrobnějšího obsahu ukrajinského závazkového práva a vyšel pouze z toho, jaké podmínky je podle platné právní úpravy třeba splnit pro získání řidičského oprávnění na Ukrajině. Skutečnost, že je třeba pro získání řidičského oprávnění na Ukrajině absolvovat autoškolu, je nordistou, krepu lze ověřit i z veřejně běžně dostupných zdrojů na internetu. Konkrétně upravuje podmínky získání řidičské licence nařízení o postupu při vydávání řidičských průkazů a povolování řízení vozidel z 8. 6. 1993 ve znění pozdějších předpisů. Podle něj žadatel musí mít absolvovat cvičné jízdy v autoškole a následně složit teoretickou zkoušku a praktickou zkoušku. Zapotřebí je i lékařské osvědčení vydané lékařskou komisí. Řidičské průkazy jsou vydávány místním oddělením dopravní policie (viz např. https://www.uamk.cz/informace/mezinarodni-turisticke-informace/details/4/39/ukrajina).

16. Z provedeného dokazování bylo zjištěno (a nebylo ani mezi účastníky sporné), že žalovaný měl podle dohody s žalobcem zajistit řidičské oprávnění pro žalobce v rozporu se shora uvedenými pravidly, a to za úplatu. Smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným tohoto obsahu je tedy nadevší pochybnost absolutně neplatným právním jednáním dle § 588 o. z., a to pro rozpor se zákonem a veřejným pořádkem. Žalobce věděl, že plnění, kterého se mu má od žalovaného za úplatu dostat, je plněním protiprávním a chtěl řidičské oprávnění získat nelegálně, což sám při jednání uvedl. Ve smyslu § 2998 o. z. tedy žalobce vědomě žalovanému poskytl zálohu na plnění zjevně zakázané, které navíc může mít i veřejnoprávní důsledky (a to i v rovině trestního práva). S ohledem na to žalobci nikdy nemohl vzniknout nárok na vrácení předmětné zálohy.

17. Jako naprosto nepřípadnou je třeba odmítnout až absurdně vyznívající námitku žalobce spočívající v rozporu shora uvedeného právního závěru s dobrými mravy. Žalobce se rozhodl, že si za úplatu nelegálně obstará řidičské oprávnění, aniž by splnil zákonné podmínky. Právní závěr o nemožnosti požadovat nazpět plnění vydané za tímto zakázaným účelem je jen jednou ze sankcí, která žalobci za toto jeho protiprávní jednání byla nyní aplikována. Je to právě on, kdo jednal protiprávně a odsouzeníhodně, pročež se sám nemůže své vlastní nepoctivosti dovolávat, což je právní zásada, na niž stojí soukromé právo již od dob práva římského (nemo turpitudinem suam allegare potest).

18. Žalobce během řízení navrhl položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie pro rozpor ustanovení § 2998 o. z. s evropským právem, aniž by však jakkoliv specifikoval, s jakou konkrétní evropskou úpravou má být toto ustanovení v rozporu. Položení předběžné otázky je upraveno čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské Unie. Soudy členských států EU mohou položit SDEU předběžnou otázku v případě nejasnosti ve výkladu smluv či platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Povinnost položit předběžnou otázku mají soudy, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky či hodlá-li se soud odchýlit od ustálené judikatury. V tomto případě však předběžná otázka nesměřovala k získání odpovědi na nejasnosti výkladu unijního práva a soud tedy žalobcův návrh shledal jako zcela neopodstatněný.

19. Žalobce dále navrhl přerušení řízení a předložení návrhu na zrušení ustanovení § 2998 o. z. Ústavnímu soudu pro rozpor Ústavou České republiky. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy předloží věc soud Ústavnímu soudu, dojde-li k závěru, že zákon, který má být použit je v rozporu s ústavním pořádkem. Soud v tomto případě nemá nejmenší pochybnost o tom, že předmětné ustanovení je naopak projevem základních zásad právního státu obsažených v ústavním pořádku České republiky, jakožto státu vybudovaného mj. na úctě k povinnostem vůči druhým, odpovědnosti vůči celku a zásadách občanské společnosti (viz preambuli Ústavy). Je to právě a jen jednání samotného žalobce, které tyto zásady pošlapává. Rozhodnutí žalobce předstoupit se svým nárokem založeným na protiprávním jednání před soud, tedy orgán veřejné moci, pak musí u člověka obdařeného alespoň základní úctou k právnímu státu vyvolávat přinejmenším zdvižení obočí.

20. Na základě shora uvedeného tedy soud uzavřel, že žalobci právo na požadované plnění nevzniklo, pročež žalobu výrokem I zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, že přiznal žalovanému, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6 142 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení opatrovníkem, kterému jakožto advokátu náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”). Soudem ustanoveným opatrovníkem byly vykonány 3 úkony právní služby dle §11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření žalovaného, účast na jednání) náleží mu dle §7 a. t. a § 12a odst. 1 a. t. odměna za zastupovaní žalovaného stanovená z tarifní hodnoty 15 316 Kč (snížená o 20%) ve výši 1 392 Kč za každý ze tří těchto úkonů a dále tři paušální náhrady výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Opatrovník žalovaného je plátcem DPH, náleží mu tedy i náhrada této daně ve výši 1 066 Kč. S ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu pak uložil žalobci uhradit tyto náklad protistrany státu, neboť stát odměnu opatrovníka platí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 109/2010).

22. O přiznání odměny opatrovníkovi žalovaného ve výši uvedené shora soud rozhodl výrokem III podle §140 odst. 2 o. s. ř. Tato částka bude opatrovníku vyplacena po právní moci rozsudku účtárnou Obvodního soudu pro Prahu 4.