55 C 20/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Langhansem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 11 211 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 6 000 Kč od 21. 10. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do částky 5 211 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6 000 Kč od 28. 6. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou, doručenou soudu dne 15. 11. 2021, domáhala proti žalované zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím z titulu nezaplacení poskytnutého spotřebitelského úvěru na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 30. 5. 2019 uzavřené prostřednictvím internetových stránek žalobkyně. Na základě uzavřené smlouvy obdržela žalovaná na svůj bankovní účet finanční prostředky ve výši 6 000 Kč a zavázala se poskytnutý úvěr včetně poplatku za poskytnutí úvěru uhradit nejpozději do 27. 6. 2019. Žalovaná úvěr nesplatila řádně a včas. V důsledku prodlení žalované s úhradou dluhu požaduje žalobkyně kromě úhrady dlužné jistiny ve výši 6 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 211 Kč, zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny za období od 28. 6. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 % smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny ve výši 6 000 Kč od 28. 6. 2019 do 8. 11. 2020 v celkové výši 3 000 Kč. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní upomínku.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala v řízení nečinná.

3. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaná je státní příslušnicí Slovenské republiky, jedná se proto o věc s cizím prvkem. Soud nejprve zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání této věci. Podle čl. 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, platí, že není-li stanoveno jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

4. Ve věci je možné rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, soud proto podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), vyzval účastníky usnesením ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a poučil je, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že souhlasí. Usnesení bylo žalované doručeno fikcí podle § 49 odst. 4 o. s. ř. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání projevila souhlas přímo v žalobě, žalovaná projevila souhlas tím, že se ve stanovené lhůtě k výzvě soudu nevyjádřila (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

5. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav.

6. Mezi žalovanou jako úvěrovanou a žalobkyní jako úvěrující byla dne 30. 5. 2019 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]. Žalovaná o úvěr zažádal online na internetových stránkách [webová adresa]. Žádost o poskytnutí úvěru byla žalované schválena a byl jí poskytnut úvěr ve výši 6 000 Kč. [příjmení] ve výši 6 000 Kč byla žalované poukázána dne 30. 5. 2019 na účet uvedený ve smlouvě o úvěru, jehož vlastníkem a disponentem je žalovaná. (Zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] z potvrzení o platbě ze dne [datum]).

7. Podle čl. V odst. 2 smlouvy [číslo] úvěrovaný bere na vědomí, že vždy při první registraci, před každým poskytnutím úvěru a vždy na pokyn úvěrujícího je povinen zcela na své náklady dodat úvěrujícímu prostřednictvím webové stránky úvěrujícího/klientské sekce kopie dvou různých platných průkazů totožnosti s jeho osobní fotografií a dále kopie výpisů ze všech běžných bankovních účtů úvěrovaného a výplatní pásky za poslední kalendářní měsíc, a to za účelem prokázání své celkové a úplné finanční situace a úvěruschopnosti, když nesplnění těchto povinností může mít za následek neakceptaci návrhu úvěrovaného na uzavření smlouvy ze strany úvěrujícího, tj. neuzavření smlouvy. (Zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo]).

8. Podle čl. XII odst. 5 písm. h) smlouvy [číslo] úvěrovaný prohlašuje, že dle informací, které má k dispozici, není registrován jako dlužník v jakémkoli dlužnickém registru ani není stranou žádného sporu, který by mohl mít vliv na jeho schopnost splatit úvěr. (Zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo]).

9. Poskytnutá částka ve výši 6 000 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru, který po uplatnění slevového kódu (při splnění podmínek jeho uplatnění) činil 1 989,90 Kč, byla splatná jednorázově na bankovní účet žalobkyně nejpozději do 28 dnů od poskytnutí úvěru. V čl. VIII odst. 7 smlouvy [číslo] si strany sjednaly, že pokud se smluvní strany dohodly na snížené výši poplatku za poskytnutí úvěru (tzv.„ slevový kód“) a úvěrovaný se dostane do prodlení s úhradou kterékoli platby dle této smlouvy úvěru, sleva nenabude nikdy účinnosti a úvěrovaný je povinen doplatit úvěrujícímu zbývající část poplatku za poskytnutí úvěru, tj. část, o kterou byl původně snížen. Poplatek za poskytnutí úvěru v plné výši činil 2 211 Kč. Žalovaná ve sjednané lhůtě poskytnutý úvěr včetně poplatku neuhradila. (Zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo]).

10. Podle čl. IX odst. 1 písm. a) smlouvy [číslo] je úvěrovaný povinen zaplatit úvěrujícímu vedle celkových nákladů úvěru dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky, ohledně níž je úvěrovaný v prodlení, a to za každý den prodlení, přičemž smluvní pokuta je splatná den následující po dni takového prodlení. Podle čl. XI odst. 1 smlouvy [číslo] není-li dohodnuto v této smlouvě jinak, korespondence a jiné písemnosti související s touto smlouvou se doručují druhé smluvní straně prostřednictvím Klientské sekce, případně dalšími elektronickými kanály (zejména elektronickou poštou na emailové adresy dle této smlouvy. Podle čl. XI odst. 2 písm. a) smlouvy [číslo] zpráva je doručena v případě doručování elektronickou poštou okamžikem jejího úspěšného odeslání na server odchozí pošty odesílatele. Podle čl. XII odst. 6 písm. d) smlouvy [číslo] úvěrovaný prohlašuje, že souhlasí s tím, aby mu úvěrující zasílal skrze klientskou sekci a/nebo prostřednictvím elektronické pošty na email úvěrovaného veškeré informace a dokumenty vztahující se k této smlouvě. (Zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo]).

11. Žalovaná byla emailovou zprávou ze dne 13. 10. 2021 odesílanou na emailovou adresu, která je uvedena v záhlaví smlouvy [číslo] jako emailová adresa úvěrované, vyzvána k úhradě dluhu sestávajícího z jistiny ve výši 6 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 211 Kč, zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 28. 6. 2019 do 13. 10. 2021 vyčísleného ve výši 1 343,09 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny od 28. 6. 2019 do 8. 11. 2020 vyčíslené ve výši 3 000 Kč a náhrady nákladů advokáta, a to do 7 dnů od doručení výzvy k úhradě dluhu. (Zjištěno z předžalobní upomínky ze dne [datum]).

12. Provedené důkazy soud hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního rádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž provedl všechny důkazy žalobkyní označené, žalovaný nenavrhl ani nepředložil důkazy žádné. Veškeré důkazy vzájemně korespondovaly z hlediska časového i obsahového. V řízení dále nevyplynula žádná skutečnost, která by zavdávala příčinu pochybovat o pravosti a věrohodnosti listinných důkazů. Nic takového v řízení netvrdil ani žalovaný. Proto soud veškeré provedené důkazy hodnotil jako věrohodné a pravé 13. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Žalovaná uzavřela s žalobkyní v květnu 2019 adhézním způsobem smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které jí byl poskytnut úvěr ve výši 6 000 Kč. Úvěr se zavázala vrátit do 28 dnů od jeho poskytnutí spolu s příslušenstvím. Žalovaná neuhradila ničeho.

14. Soud po důkladném prostudování provedených důkazů posoudil věc po právní stránce následovně.

15. Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž dle čl. 6 je rozhodným právem právo české.

16. Mezi žalobkyní a žalovanou byla adhezním způsobem podle § 1798 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Žalovaná uzavřela smlouvu úvěru v postavení spotřebitele a žalobkyně na straně úvěrující v postavení podnikatele. Smlouva podléhá režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSÚ“).

17. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Podle § 75 ZoSÚ, je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

19. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

20. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

21. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 30. 5. 2019 uzavřena smlouva, kterou soud kvalifikuje jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. a taktéž jako smlouvu spotřebitelskou (§ 1810 o. z.). Co se týče poskytnutí samotného předmětu úvěru, ten byl žalované poskytnut převodem na bankovní účet uvedený žalovanou. Soud proto učinil právní závěr, že smlouva o úvěru skutečně uzavřena byla a žalované tak vznikla povinnost vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s příslušenstvím (§ 2392 odst. 1 o. z.).

23. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je podle § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť žalobkyně neposoudila schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr (spotřebitelský úvěr), resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna tento úvěr splácet.

24. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.

25. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 26. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ 27. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

28. V nyní souzené věci není jasné a z důkazů nevyplývá, že by žalobkyně jako poskytovatel úvěru dostatečným způsobem posuzovala úvěruschopnost žalované, posuzovala její dosavadní dluhy, skutečné příjmy, příp. její vyživovací povinnosti a ostatní majetkové poměry. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by žalobkyně činila sama aktivně jakékoliv kroky za účelem zkoumání úvěruschopnosti žalované. Žalované byla pouze uložena povinnost předložit výpisy z jejích bankovních účtů za poslední měsíc a dále žalovaná v rámci kontraktačního procesu prohlásila, že podle informací, které má k dispozici, není registrována jako dlužník v jakémkoli dlužnickém registru ani není stranou žádného sporu, který by mohl mít vliv na její schopnost splatit úvěr, což však nelze považovat za doklady dostatečně vypovídající o finanční situaci žalované. Z ničeho navíc nevyplývá, že by žalovaná byla prověřena prostřednictvím insolvenčního rejstříku bankovního i nebankovního registru klientských informací a s jakým výsledkem a z jakých konkrétních informacích o majetkových poměrech žalobkyně při poskytování úvěru u žalované vycházela.

29. Podle § 87 odst. 1 věta první ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Z důkazů nevyplývá, že by poskytovatel úvěru měl takové výsledky k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, z nichž by nevyplývaly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou.

30. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

31. Soud posoudil práva a povinnosti účastníků řízení jako vztah z bezdůvodného obohacení na straně žalované, a to ve výši poskytnuté jistiny v částce 6 000 Kč. Žalovaná byla prokazatelně vyzvána k úhradě dlužné částky emailovou zprávou ze dne 13. 10. 2021, kdy splatnost dluhu byla do 20. 10. 2021; žalovaná se dostala do prodlení dne 21. 10. 2022 a od této doby byl žalobkyni přiznán zákonný úrok z prodlení ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v souladu s § 1970 o. z.

32. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud žalobě vyhověl co do částky 6 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 21. 10. 2021 do zaplacení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb (výrok I.) Ve výroku II. soud žalobu zamítl co do částky 5 211 Kč skládající se z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 211 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 000 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 6 000 Kč od 28. 6. 2019 do zaplacení.

33. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně a žalovaná měly ve věci úspěch jen částečný a jejich úspěch resp. neúspěch byl stejný; soud proto vyslovil, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.