55 C 22/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr Pavlem Pražákem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 17 320 Kč

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 17 320 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 4 765,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 800 Kč, ohledně kterého bylo pravomocně řízení zastaveno usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 7. 2019, č. j. 12 C 40/2019-48, domáhal po žalované původně označené Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti ČR zaplacení částky 17 320 Kč. Svůj nárok odůvodnil tak, že žalovaná jakožto poddlužník neprováděla dle usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 3. 2017, č. j. 45 E 9/2017-18, srážky z důchodu [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov (dále též jen„ povinný“), který je dlužníkem žalobce na základě pravomocného platebního rozkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 10. 2016, č. j. 123 C 41/2016-14, kterým bylo povinnému uloženo zaplatit žalobci částku 112 000 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 13. 9. 2010 do zaplacení. Povinný vykonával nejprve trest odnětí svobody ve Věznici Valdice, odkud byl dne 15. 5. 2018 přemístěn do Věznice v Ostrově. Z měsíčního příjmu povinného ve výši 4 529 Kč měla žalovaná strhávat povinnému a vyplácet na pohledávku žalobce částku 2 165 Kč, což však nečinila. Za období od 15. 5. 2018 do 31. 12. 2018 žalovaná na pohledávku žalobce nevyplatila částku 17 320 Kč (8 x 2 2165 Kč). Žalobce při podání žaloby poukázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2018 č. j. 57 A 95/2018-51, kterým bylo určeno, že zásah žalované spočívající v neprovádění srážek z účtu povinného zřízeného a vedeného žalovanou, na uspokojení pohledávky žalobce v rozsahu jdoucím do poloviny finančních prostředků přijatých na účet povinného, která není určena na uspokojení pohledávek uvedených v § 25 odst. 4 zák. o výkonu trestu, je nezákonný. Žalované bylo týmž rozsudkem zakázáno pokračovat v porušování žalobcova práva na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že ji navrhla v celém rozsahu zamítnout, a to z těchto důvodů. Při rozúčtování přijatých peněz na účet povinného postupovala žalovaná v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 6. 4. 2017 sp. zn. US 1351/16, a to tak, že příjem (invalidní důchod) ve výši 4 529 Kč poukazovaný na účet zřízený a vedený žalovanou rozdělila v souladu s ust. § 25 odst. 1 zák. o výkonu trestu ve spojení s § 6 nařízení generálního ředitele [anonymizována dvě slova] ČR č. 14/2018 a vedla na podúčtech: a) podúčet kapesného s označením„ K“, b) podúčet sociálního kapesného s označením„ S“, c) podúčet úložného s označením„ U“, d) podúčet osobní s označením„ O“, e) podúčet rezerva s označením„ R“, f) podúčet exekuce s označením„ E“, g) podúčet cestovné s označením„ C“, h) podúčet zdravotní s označením„ Z“, i) podúčet peněz pro dítě s označením„ D“, j) podúčet sociální poukázka s označením„ V“ (nejedná se o peníze odsouzeného). Povinný měl v evidenci dvě pohledávky spadající pod pohledávky dle § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu. V prvním případě se jednalo o pohledávku na základě usnesení č. j. 45 E 9/2017-18, a to pouze z části, kterou je přikázání peněžité pohledávky v částce 5 600 Kč Okresnímu soudu v Pardubicích jako soudní poplatek za návrh výkonu rozhodnutí. Ve druhém případě se jednalo o exekuční příkaz soudního exekutora Mgr. Homoly č.j. 030 EX 17957/15-61 ze dne 4. 8.2017 na částku 15 662 Kč ve prospěch oprávněného Okresního soudu pro Prahu 4. Invalidní důchod byl povinnému s odkazem na ustanovení § 25 zákona o výkonu trestu a § 16 NGŘ č. 14/2018 rozdělen na dvě poloviny, jedna polovina v částce 2 265 Kč se převedla na podúčet osobní,,O“ a druhá polovina v částce 2 264 Kč na podúčet rezerva,,R“. Z podúčtu,,R“ byly dle ustanovení § 35 odst. 1 zákona o výkonu trestu a § 8 odst. 4 vyhlášky MSp č. 10/2000 Sb. uhrazeny na základě rozhodnutí ředitele věznice náklady výkonu trestu ve výši 1 500 Kč za kalendářní měsíc. Zbylá částka 764 Kč byla převedena na podúčet exekuce,,E“ a odeslána k umoření první pohledávky shora uvedené. Finanční prostředky, které byly převedeny na podúčet,,O“, sloužily k osobní potřebě povinného tak, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ČR IV. ÚS 1351/16, tzn. k nákupu věcí osobní potřeby, případně k pořízení léků. Ponechání jedné poloviny invalidního důchodu, který byl povinnému zaslán na účet vedený věznicí, za účelem nákupu věcí osobní potřeby, případně pořízení léků, mělo opodstatnění především ve skutečnosti, že tento druh příjmu zpravidla podléhá exekuci již u plátce (Česká správa sociálního zabezpečení). V případě, že by bylo povinnému sráženo i z této poloviny invalidního důchodu, byl by tímto krácen na svých právech (viz nález Ústavního soudu IV. 1351/16). Pohledávka žalobce nespadala pod pohledávky uvedené v § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu, které bylo nutno hradit přednostně. Ze shora uvedených důvodu nebylo tudíž na pohledávku žalobce ničeho sráženo.

3. Studiem spisu soud zjistil, že ve věci je možné rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů, proto dle ustanovení § 115a o. s. ř. vyzval účastníky usnesením sdělení, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání a poučil je, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že souhlasí. Výzva byla žalované doručena dne 4. 7. 2019. Žalobci byla doručena dne 10. 7. 2019. Na odeslanou výzvu nebylo do současné doby ze strany žalované nijak reagováno a žalobce s rozhodnutím věci bez jednání výslovně souhlasil. Soud tedy uzavřel, že oba účastníci souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a tímto způsobem pak ve věci rozhodl.

4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav.

5. Povinnému bylo uloženo pravomocným platebním rozkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 10. 2016, č. j. 123 C 41/2016-14 zaplatit žalobci částku 112 000 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 13. 9. 2010 do zaplacení. (Zjištěno z platebního rozkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 10. 2016, č. j. 123 C 41/2016-14).

6. K uspokojení shora uvedené pohledávky žalobce nařídil Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 3. 3. 2017, č. j. 45 E 9/2017-18 proti povinnému výkon rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky, kterou má povinný za dlužníkem povinného, jímž je žalovaná [příjmení] – [ulice] [anonymizováno] České republiky z důvodu úschovy a správy peněžních prostředků na účtu povinného. Toto usnesení nabylo právní moci 1. 4. 2017 (Zjištěno z usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 3. 2017, č. j. 45 E 9/2017-18).

7. Žalovaná byla o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vyrozuměna dne 6. 4. 2017 (Zjištěno z rozsudku zdejšího soudu ze dne 26. února 2020, č. j. 38 C 100/2019 - 170).

8. Povinný vykonával v rozhodné době od 15. 5. 2018 do 31. 12. 2018 trest ve věznici Ostrov nad Ohří a žalovaná spravovala v rámci toho jeho účet. Měsíční příjem povinného v tomto období představoval invalidní důchod ve výši 4 529 Kč. Ten žalovaná rozdělila na dvě poloviny. Z první poloviny invalidního důchodu povinného (2 264 Kč) žalovaná uhradila jeho náklady výkonu trestu ve výši 1 500 Kč za kalendářní měsíc a zbytek ve výši 764 Kč poukázala na částečné umoření jeho jiných dluhů povinného vůči jiným věřitelům. Druhou polovinu invalidního důchodu povinného ve výši 2 265 Kč žalovaná ponechala povinnému pro jeho osobní potřebu. (Nesporné tvrzení účastníků, které vzal soud podle § 120 odst. 3 o. s. ř. za své skutkové zjištění).

9. Při hodnocení důkazů soud vyšel zejména z toho, že veškeré provedené důkazy vzájemně korespondovaly z hlediska časového i obsahového. Dále soud přihlédl k tomu, že účastníci byli ve při toliko, pokud jde o právní hodnocení věci a po skutkové stránce byla jejich tvrzení zásadně shodná. Provedené důkazy soud tedy zhodnotil, pokud jde o jejich pravost a vypovídací hodnotu, a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav, přičemž dospěl k závěru, že v řízení nevyvstala žádná skutečnost, která by zavdávala příčinu k pochybnostem o pravosti a věrohodnosti provedených důkazů. Další důkazy soud neprováděl, neboť dospěl k závěru, že z uvedených důkazů získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě mohl ve věci spolehlivě rozhodnout, a to zejména jednak s ohledem na to, že spor mezi účastníky se odehrával toliko v rovině právní, a jednak v zcela obdobné věci za jiné bylo již pravomocně rozhodnuto zdejším soudem v řízení vedeném pod sp. zn. 38 C 100/2019.

10. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Žalobce má za povinným vykonatelnou pohledávku. Povinný byl v žalovaném období ve výkonu trestu a žalovaná spravovala jeho účet, jehož příjmem byl invalidní důchod. Při správě účtu žalovaná postupovala tak, že měsíční příjem povinného rozdělila na dvě poloviny, přičemž z první poloviny strhla náklady výkonu trestu a zbytek použila k úhradě dluhů povinného vůči jiným věřitelům. Druhou polovinu pak ponechala povinnému.

11. Soud po důkladném prostudování provedených důkazů posoudil věc po právní stránce následovně.

12. Podle § 312 a násl. o. s. ř. je jedním ze způsobů výkonu rozhodnutí výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného. Podle § 314 o. s. ř. jakmile nabude usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí právní moci, vyrozumí o tom soud oprávněného a dlužníka povinného, jemuž soud doručí vyrozumění do vlastních rukou. Podle 314a odst. 2 o. s. ř. dlužník povinného vyplatí pohledávku, jestliže je již splatná, oprávněnému v den, který následuje po doručení vyrozumění podle § 314; není-li pohledávka povinného v tento den dosud splatná, vyplatí ji oprávněnému, jakmile se stane splatnou. Podle § 315 odst. 1 o. s. ř. nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku podle § 314a odst. 2, může oprávněný proti dlužníku povinného vlastním jménem podat návrh na výkon rozhodnutí, jestliže jej mohl podat povinný, jinak se domáhat vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí o. s. ř., popřípadě v řízení podle zvláštního zákona.

13. V tomto případě se žalobce domáhal postupem podle § 315 odst. 1 o. s. ř. na žalované vyplacení pohledávky povinného, vykonávajícího trest odnětí svobody, na finanční prostředky uložené na účtu povinného spravovaného žalovanou. Žalovaná byla povinna tyto finanční prostředky vyplatit žalobci na základě pravomocných usnesení Okresního soudu v Pardubicích o nařízení výkonu rozhodnutí, poté, co jí byla doručena vyrozumění, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci (6. 4. 2017) a poté, co se pohledávka povinného stane splatnou (tzn. poté, co na účtu povinného budou v jednotlivých měsících připsány finanční prostředky).

14. Žalovaná byla při provádění srážek zároveň vázána zákonem č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, (dále jen„ ZVTOS“), který v § 25 stanoví pravidla pro příjem peněz odsouzených a nakládání s nimi. Podle § 25 odst. 1 věta první ZVTOS pokud byly odsouzenému do věznice zaslány peníze, převedou se na jeho účet zřízený a vedený věznicí a odsouzený se o tom vyrozumí. Podle § 25 odst. 4 ZVTOS neuhradí-li odsouzený rozsudkem stanovenou škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem, pro který se nachází ve výkonu trestu, pohledávky spojené s trestním řízením, pohledávky vzniklé v souvislosti s poskytnutím nebo zajištěním zdravotních služeb a úhrady regulačních poplatků a doplatků nad rámec veřejného zdravotního pojištění, soudní a správní poplatky a škodu nebo nemajetkovou újmu, kterou způsobil [anonymizována dvě slova] během výkonu trestu, může k úhradě za poskytnuté zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění a nákupu podle § 23 použít pouze polovinu peněžních prostředků podle odstavce 1 věty první a zbývající část peněžních prostředků může použít jen na úhradu těchto pohledávek; to neplatí pro peníze výslovně zaslané na úhradu nákladů uvedených v odstavci 1 větě třetí.

15. Předmětem sporu bylo zejména právní posouzení otázky, jaká část finančních prostředků, přijatých a uložených na účet povinného zřízený a vedený věznicí, může být k uspokojení pohledávky žalobce použita, a to s ohledem na § 25 odst. 4 ZVTOS, a dále i s ohledem na to, že zdrojem finančních prostředků zasílaných na účty povinných byl v obou případech důchod, jejž povinným vyplácí ČSSZ.

16. Oběma těmito skutečnostmi se – byť pro případ daňové exekuce – zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 4. 2017, č. j. IV. ÚS 1351/16. Žalovaná se uvedeného nálezu dovolávala, když zdůrazňovala jeho závěr, že nelze důchod exekučně postihnout dvakrát – jednou u plátce a podruhé žalovanou. Ústavní soud v uvedeném nálezu skutečně uvádí, že dávky důchodového zabezpečení představují z hlediska daňové exekuce příjem postavený naroveň mzdě, a je třeba ve vztahu k nim uplatnit ochranu (v podobě tzv. nezabavitelné částky) obsaženou v ust. § 278 o. s. ř., a to i tehdy, představují-li jinou peněžitou pohledávku povinného (např. pohledávku za věznicí, která osobě ve výkonu trestu odnětí svobody vede účet dle § 25 odst. 4 ZVTOS). Žalovaná však zřejmě přehlédla, že porušení povinnosti zkoumat, zda postihované pohledávky povinného nepocházejí z důchodového pojištění, Ústavní soud v daném případě vytkl správci daně, nikoli žalované. Ve vztahu k žalované Ústavní soud naopak uvedl, že jí nepřísluší zkoumat, z jakého zdroje pocházejí peněžní prostředky zaslané osobě ve výkonu trestu odnětí svobody do věznice. Věznice je však povinna při výkonu trestu odnětí svobody postupovat v souladu se ZVTOS a toliko v jeho mezích, sama skutečnost, že vykonatelný exekuční příkaz nezohledňuje specifická ustanovení upravující výkon trestu odnětí svobody, věznici takové povinnosti nezbavuje. Ve vztahu k § 25 odst. 4 ZVTOS Ústavní soud věznici vytkl, že porušila práva povinného na ochranu vlastnictví, když prováděla srážky z účtu povinného k úhradě pohledávek vyjmenovaných v § 25 odst. 4 ZVTOS (v daném případě pohledávek spojených s trestním řízením) nad hranici jedné poloviny stanovené uvedeným ustanovením a neumožnila povinnému s prostředky až do výše této jedné poloviny disponovat.

17. Na uvedený nález Ústavního soudu navázal rozsudek Nejvyššího správního soudu 6 As 317/2017-38 ze dne 20. 12. 2017, jenž jinými slovy zopakoval závěr, že zatímco soudní exekutor (správce daně vykonávající daňovou exekuci) je odpovědný za dodržování pravidel stanovených pro výkon rozhodnutí, resp. pro exekuci, věznice je zodpovědná za dodržování pravidel určených v ZVTOS. Ohledně pravidel § 25 odst. 4 ZVTOS potom Nejvyšší správní soud upřesnil, že jestliže pohledávka vymáhaná na základě exekučního příkazu nespadá pod pohledávky vyjmenované v § 25 odst. 4 ZVTOS, lze zbylou polovinu finančních prostředků na účtu odsouzeného vyplatit v souladu s exekučním příkazem. V podrobném rozboru § 25 odst. 4 ZVTOS Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud má odsouzený neuhrazené dluhy vyjmenované v § 25 odst. 4 ZVTOS, potom mu věznice polovinu (finančních prostředků) zablokuje k úhradě těchto dluhů, které pak nelze uspokojovat nad rámec takto blokované poloviny. Říká-li ovšem citované ustanovení, že odsouzený může k nákupům podle § 23 odst. 1 ZVTOS a úhradě zdravotních služeb v takovém případě použít pouze polovinu finančních prostředků přijatých na svůj účet, reflektuje tím toliko skutečnost, že má-li odsouzený k dispozici nějaké prostředky, zákon jej omezuje v tom, na co je může použít, neznamená to ovšem, že celá tato polovina musí být nutně dostupná a vyčerpaná k uvedeným úhradám. Nejvyšší správní soud též vysvětluje, že na rozdíl od osob nenacházejících se ve výkonu trestu odnětí svobody, jejichž ochrana spočívá v ponechání nezabavitelné části příjmu za účelem uspokojování základních životních potřeb povinného a jeho rodiny, odsouzenému ve výkonu trestu odnětí svobody jsou jeho základní životní potřeby zajišťovány ve věznici, aniž by musel disponovat nějakými finančními prostředky. Není tedy rozumného důvodu vykládat ust. § 25 odst. 4 ZVTOS tak, že polovina finančních prostředků musí zůstat odsouzenému plně k dispozici.

18. Ze shora uvedené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu vycházel i soud ve shora zmíněném řízení vedeném pod sp. zn. 38 C 100/2019, přičemž vyhovující rozsudek za předchozí období byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, č. j. 39 Co 161/2020-212. V nyní posuzovaném řízení, které se týká období navazujícího, pak soud nemá důvodu se jakkoliv od shora uvedených právní závěrů ve smyslu § 13 o. z. odchylovat.

19. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť pohledávka žalobce za povinným nebyla pohledávkou vyjmenovanou v § 25 odst. 4 ZVTOS (jednalo se o pohledávky ze soukromoprávních vztahů). Proto byla žalovaná povinna provádět srážky z finančních prostředků povinného přijatých na jeho účet vedený věznicí až do výše jedné poloviny těchto prostředků. Žalobce se domáhal částky odpovídající srážce z prostředků povinného ve výši 2 165 Kč měsíčně, tedy méně než jedné poloviny. Celkem je tedy žalovaná povinna žalobci vyplatit 17 320 Kč, což odpovídá osminásobku částky 2 165 Kč. Proto soud žalobě výrokem I vyhověl. Lhůta k plnění byla stanovena třicetidenní, a to s přihlédnutím ke specifickým podmínkám žalované jakožto státní instituce, která vyžaduje delší čas pro schválení peněžitých transakcí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

20. Pokud jde o návrh na rozšíření žaloby ze dne 13. 5. 2019, kterým žalobce navrhoval rozšířit předmět řízení ohledně svých dalších pohledávek za jinými povinnými a o příslušenství, ten byl s ohledem na procesní stav řízení s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení pravomocně zamítnut usnesením zdejšího soudu ze dne 17. 4. 2020, č. j. 55 C 22/2020-89. Předmětem řízení tedy nebylo žádné příslušenství z žalované částky.

21. Jako nedůvodnou soud shledal námitku„ vnitřní úpravou postupu žalované při správě finančních prostředků osob ve výkonu trestu“. Za situace, kdy se shora uvedená judikatura včetně nálezu Ústavního soudu jednoznačně shodla na výkladu ZVTOS ve vztahu k úpravě výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky, nebylo třeba řízení vůbec doplňovat vnitřními normami žalované, neboť nemohou mít aplikační přednost před zákonem.

22. Stejně tak nedůvodná je námitka žalované ohledně aplikace § 16 odst. 8 ZVTOS, podle kterého odsouzenému, který není zařazen do práce, neodmítl bez závažného důvodu práci a neměl v období jednoho kalendářního měsíce jiný příjem nebo jiné finanční prostředky ve výši alespoň 100 Kč, poskytuje věznice jedenkrát za měsíc balíček, který obsahuje základní věci osobní potřeby. Rozhodnutí soudu není s touto úpravou v rozporu. Nelze souhlasit z žalovanou, že by odsouzený, jemuž jsou každý měsíc do věznice doručeny finanční prostředky, a zároveň je postižen výkonem rozhodnutí, neměl nárok na poskytnutí balíčku a byl by na tom teoreticky hůř než ten odsouzený, který žádné finanční prostředky nepobírá. Úprava ve ZVTOS totiž nestanoví, že by se o částku 100 Kč snižovala srážka povinného z došlých finančních prostředků při výkonu rozhodnutí. K tomu lze ještě poznamenat, že úhrada dluhů, tedy i těch nespadajících pod § 25 odst. 4 ZVTOS, je v zájmu nejen osob oprávněných, ale i povinných. Obdobné platí i pro § 18 ZVTOS o užívání telefonu odsouzenými a § 23 téhož zákona.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 o. s. ř., tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení převážně úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 939 Kč, což odpovídá 91,17% celkových nákladů žalobce ve výši 4 320 Kč. Neúspěch žalobce představuje částku 800 Kč (4,42 %), ohledně ní vzal žalobce svou žalobu zpět, procesně tedy zavinil zastavení řízení, úspěch žalobce představuje přiznaná částka 17 320 Kč (95,58%). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 17 320 Kč sestávající z částky 1 820 Kč za jeden úkon právní služby (převzetí věci a příprava zastoupení) uvedený v § 11 odst. 1 a. t. včetně paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a dále nákladů účastníka nezastoupeného advokátem dle § 151 odst. 3 OSŘ v částce 1 200 Kč (čtyři úkony před převzetím právního zastoupení – podání žaloby, podání dvou vyjádření a podání odvolání).