55 C 231/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr. Pavlem Pražákem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 10 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 8 600 Kč od 2. 7. 2015 do 31. 12. 2015 7,05 % ročně z částky 8 600 Kč od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2016 7,05 % ročně z částky 8 600 Kč od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016 7,05 % ročně z částky 8 600 Kč od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017 7,05 % ročně z částky 8 600 Kč od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017 7,50 % ročně z částky 8 600 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 8,00 % ročně z částky 8 600 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 8,75 % ročně z částky 8 600 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019 9,00 % ročně z částky 8 600 Kč od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019 a dále do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba žalobkyně se do co částky 1 400 Kč s příslušenstvím zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Jelikož předmětem tohoto řízení bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč (přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky), soud se ve smyslu ust. § 157 odst. 4 a § 202 odst. 2 o. s. ř. omezil při odůvodnění rozhodnutí pouze na předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a právní posouzení věci.

2. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím. Žalovaný uzavřel dne 14. 10. 2008 se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o půjčce [číslo] (dále jen„ Smlouva“).

3. Pokud jde o úrok z půjčky, svou žalobu vzala po výzvě soudu, aby doplnila svá tvrzení o mravnosti sjednané výše úroku, zpět. Soud tedy řízení částečně zastavil usnesením ze dne 26. 8. 2020, č. j. 55 C 231/2020-22.

4. Žalobkyně výslovně souhlasila s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil a ve smyslu ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. se tak má za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne 14. 10. 2008 s žalovaným smlouvu, na základě které se zavázala žalovanému v hotovosti poskytnout půjčku ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal půjčku splatit v 53 pravidelných týdenních splátkách po 320 Kč spolu s pevně stanoveným souhrnným poplatkem ve výši 6 960 Kč. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému v hotovosti částku ve výši 10 000 Kč. Žalovaný půjčku řádně a včas nehradil. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila předmětnou pohledávku na spol. [anonymizována dvě slova] a ta následně na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn. Průměrná úroková sazba spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření smlouvy činila 13,87 % ročně.

6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

7. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je zahraniční právnická osoba se sídlem v Maltské republice a žalovaný státním příslušníkem Slovenské republiky, a v dané věci se tedy jedná o řízení s cizím prvkem, zabýval se soud otázkou pravomoci českých soudů věc projednat a rozhodnout. Jelikož se poslední známé bydliště žalovaného nacházelo na území České republiky, je dána pravomoc českých soudů na základě čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž dle čl. 6 je rozhodným právem právo české, neboť věřitel ze smlouvy o půjčce měl sídlo v ČR.

8. Z hlediska časového soud aplikoval na zjištěný skutkový stav právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013, konkrétně pak zejména ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do tohoto data (dále jen„ obč. zák.“). K tomuto závěru dospěl na základě aplikace ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

9. Aktivní legitimace žalobkyně ve věci je dána dle § 524 a násl. obč. zák., když předmětná pohledávka na ni byla postoupena.

10. Smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně soud kvalifikoval jako smlouvu půjčce podle § 657 obč. zák. a dále se zabýval otázkou platnosti této smlouvy s ohledem na její mravnost ve smyslu § 39 obč. zák., a to s odkazem na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 či na něj odkazujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019. Vzal při tom v potaz, že souhrnný poplatek je třeba ve smyslu právní kvalifikace v tomto případě hodnotit jako úrok, neboť je cenou za poskytnuté peníze. Ve smlouvě samotné není totiž uvedeno, že by měl poplatek pokrývat jakékoliv jiné plnění či služby poskytnuté žalovanému (např. hotovostní inkaso splátek či podobně). V nyní posuzovaném případě byl tedy sjednán úrok ve výši 6 960 Kč za půjčku ve výši 10 000 Kč na 53 týdnů, tj. při přepočtu na procentní sazbu činil 68,29 % ročně. Tato sazba převyšovala průměrnou sazbu komerčních půjček poskytovaných bankami více než čtyřnásobně. S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako částečně neplatnou ve smyslu § 41 obč. zák., a to pokud jde o sjednaný úrok. Důvodem této částečné neplatnosti smlouvy je rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák.

11. K tomu lze ještě poznamenat, že soud žalobkyni s ohledem na předvídatelnost svého rozhodnutí usnesením ze dne 5. 8. 2020 vyzval, aby doplnila svá tvrzení o tom, že poskytnutý úrok nepřesahoval dvou až trojnásobek průměrného úroku. Reakcí žalobkyně bylo pouze částečné zpětvzetí žaloby ohledně požadovaného kapitalizovaného úroku, aniž by však zohlednila, že žalovaný podle jejího tvrzení obsaženého v žalobě již na dluh plnil, a to částkou 1 400 Kč. I přesto požadovala stále celou jistinu.

12. Nemravné a neplatné ujednání o úroku nelze nahradit (moderovat). Takové nahrazování nemravného úroku zásahem soudu by bylo v rozporu s účelem a smyslem ustanovení § 39 obč. zák., kterým je mj. i preventivní (odrazující) účinek neplatnosti takových ujednání. V tomto ohledu soud odkazuje na judikaturu Soudního dvora EU, který zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání obdobných nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli. Pokud by soud mohl měnit obsah smlouvy, mohlo by to vést k eliminaci odrazujícího účinku pro poskytovatele. Nelze připustit, aby poskytovatelé nabyli dojmu, že sice bude rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, nicméně vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit. To by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat, namísto toho, aby byli vedeni se takových praktik střežit (viz např. rozsudek SDEU ze 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito SA proti Joaquínovi Calderónovi Caminovi, C -618/10).

13. Na základě výše uvedeného soud tedy žalobě vyhověl pouze co do částky uvedené ve výroku I, která odpovídá poskytnuté peněžní částce žalovanému po odečtení toho, co žalovaný podle tvrzení samotné žalobkyně zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, dostal se dnem následujícím po splatnosti dluhu do prodlení, žalobkyně má tedy vůči žalovanému dále nárok na úroky z prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák.) v zákonné výši. Lhůta k plnění byla stanovena obecná (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

14. Ve zbytku, tj. co do zbytku požadované jistiny soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Důvodem zamítnutí žaloby, co do zbytku jistiny, je skutečnost, že v tomto rozsahu dluh žalovaného zanikl splněním podle § 559 odst. 1 obč. zák.

15. O nákladech řízení soud rozhodl podle poměrného procesního úspěchu ve věci dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na ust. 146 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalobkyně byla v řízení úspěšná co do částky 8 600 Kč. Žalovaný měl naopak procesní úspěch ve věci v části, v níž byla žaloba zamítnuta (částka 1 400 Kč) a ohledně níž bylo řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby (částka 6 960 Kč), tj. celkem 8 360 Kč. Při přepočtu na procenta odpovídá úspěch žalobkyně pouhým 50,71 %. Je tedy zjevné, že úspěch obou stran je téměř rovnocenný.