55 C 270/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr. Pavlem Pražákem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovníkem příjmení jméno příjmení , advokátem sídlem adresa o zaplacení částky 7 120 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 120 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 827,80 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 319,77 Kč, s úrokem ve výši 16,90 % ročně z částky 5 000 Kč od 25. 8. 2020 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši10, 00 % ročně z částky 5 000 Kč od 25. 8. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 6 934 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

III. Opatrovníkovi žalovaného se přiznává odměna za výkon funkce opatrovníka ve výši 2 200 Kč.

IV. Státu právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo.

1. Jelikož předmětem řízení bylo peněžité plnění (bez příslušenství – úroků z prodlení) nepřevyšující částku 10 000 Kč (bagatelní spor, § 157 odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na §202 odst. 2 o. s. ř.), soud se omezil při svém zdůvodnění rozhodnutí pouze na závěr o skutkovém stavu a právní posouzení věci.

2. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené v záhlaví z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] dne 10. 9. 2018 na základě které byl žalovanému dle tvrzení žalobkyně poskytnut úvěr ve výši 5 000 Kč. Za poskytnuté prostředky se žalovaný zavázal platit úrok ve výši 16,90 % p. a. a dále poplatky dle platného ceníku. S ohledem na prodlení žalovaného se splácením splátek žalobkyně od smlouvy o úvěru odstoupila a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.

3. Žalovaný navrhl prostřednictvím svého opatrovníka žalobu zamítnout. Namítal, že výše dluhu není dostatečně prokázána předloženými důkazy (zejména, pokud jde o poplatky). Dále namítal, že náklady by měly být případně žalobkyni přiznány jen ve výši dle § 14b advokátního tarifu.

4. Studiem spisu soud zjistil, že ve věci je možné rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů, proto dle ustanovení § 115a o. s. ř. vyzval účastníky usnesením sdělení, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání a poučil je, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že souhlasí. Výzva byla žalovanému doručena dne. Žalobkyně svůj souhlas s rozhodnutím věci bez jednání vyjádřila již ve svém žalobním návrhu. Žalovaný s tímto postupem souhlasil.

5. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Žalobkyně na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 10. 9. 2018 poskytovala žalovanému finanční za smluvní úrok 16,90 % p. a. s tím, že žalovaný se zavázal hradit poskytnutý úvěr formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 5 % ze sjednané výše úvěrového limitu, tj. ve výši 250 Kč vždy v 5. den každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem bezprostředně následujícím po měsíci, ve kterém byla uzavřena smlouva. Úvěr žalovaný nesplácel a dostal se tak do prodlení. Žalobkyně dne 10. 1. 2020 úvěr prohlásila za okamžitě splatný. Výše pohledávky žalobkyně činí 5 000 Kč na jistině úvěru, 2 120 Kč na poplatcích, 827,80 Kč na kapitalizovaném smluvním úroku ve výši 16,90 % p. a. počítaného z jistiny úvěru do 24. 8. 2020, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 319,7 Kč z řádně a včas nesplacených částek ode dne, kdy se žalovaný dostal do prodlení do 24. 8. 2020 a dále běžícího smluvního úroku ve výši 16,90 % p. a. z částky 5.000 Kč za období od 25. 8. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 5.000 Kč za období od 25. 8. 2020 do zaplacení.

6. Soud po důkladném prostudování provedených důkazů posoudil věc po právní stránce následovně. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je státním občanem Moldávie. Pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout je dána podle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), když úvěr poskytnutý žalovanému měl být poskytnut v České republice (shodně viz i rozsudek Soudního dvora EU ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. C -249/16). Rozhodným právem je pak právo české, neboť tak bylo ve smlouvě sjednáno v souladu s čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

7. Žalobkyni vznikl nárok na plnění vůči žalovanému z titulu smlouvy o úvěru (§ 2395 o. z.), neboť účastníci uzavřeli smlouvu, podle které se žalobkyně zavázala poskytnout ve prospěch žalovaného peněžní prostředky, které také poskytla, a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok a další poplatky dle sazebníku. Vzhledem k tomu, že žalovaný svou povinnost ze smlouvy neplnil, odstoupila žalobkyně po právu (§ 2001 o. z.) od smlouvy, čímž vznikla žalovanému v souladu se smlouvou povinnost splatit celý dluh.

8. Námitky žalovaného ohledně nedostatečného prokázání tvrzení žalobkyně nejsou důvodné, neboť skutkový závěr, uvedený výše, plyne z důkazů, které žalobkyně předložila. Tyto důkazy soud vyhodnotil jako věrohodné a pravé, neboť v řízení nevyšlo najevo nic konkrétního, co by zavdávalo důvod k závěru o opaku. Ani sám žalovaný navíc nic explicitního nenamítal. Není důvodná ani jeho námitka ohledně požadovaného kapitalizovaného příslušenství (uvedené v žalobě jako za období od 10. 9. 2018 do 24. 8. 2020) ve vztahu ke zjištění, že úvěr byl dne 5. 5. 2019 vyrovnán a pak znovu čerpán v září 2019. Nelze totiž přehlédnout, že kapitalizované příslušenství, podávající se z podkladů k žalobě, odpovídá v součtu položkám účtovaným právě až po druhém načerpání úvěru.

9. Vzhledem k tomu, že žalovaná svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnila, dostala se dnem následujícím po splatnosti dluhu do prodlení, žalobkyně má tedy vůči žalované dále nárok na úroky z prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.) ve výši dle nařízení č. 351/2013 Sb. Bylo tedy rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku I. Lhůta k plnění byla stanovena obecná (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6 934 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 7 120 Kč sestávající z částky 1 500 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 400 Kč ve výši 1 134 Kč. Soud v tomto případě nesdílí názor žalovaného, že jde o žalobu subsumovatelnou pod ustanovení § 14b a. s. (obdobně viz např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015, č. j. 93 Co 681/2014-11, publ. ve Sborníku komentované judikatury, ATLAS consulting 2015).

11. Výrokem III. soud rozhodl tak, že opatrovníkovi žalovaného, který je advokátem, přiznal odměnu za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení a vyjádření ve věci). Vzhledem ke skutečnosti, že ustanovení § 9 odst. 5 a. t. stanovující mimo jiné tarifní hodnotu pro výpočet odměny opatrovníka ustanoveného soudem účastníku řízení, jehož pobyt není znám, bylo v této části zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (ÚS 3279/2019), vzal soud za tarifní hodnotu v souladu s § 8 odst. 1 a. t. částku 7 120 Kč. V souladu s § 6 odst. 1, § 7 a § 12a odst. 1 a. t. pak určil sazbu odměny ve výši 1 200 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. Dále opatrovníkovi žalovaného náleží paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby dle § 13 odst. 4 a. t. Soud tak přiznal celkem 3 630 Kč (vč. DPH 21%). Odměna a náhrada hotových výdajů bude po právní moci rozsudku vyplacena prostřednictvím účtárny Obvodního soudu pro Prahu 4.

12. O náhradě nákladů státu bylo rozhodnuto výrokem IV podle § 148 o. s. ř. tak, že státu právo na náhradu nevzniklo, neboť jediným nákladem byla odměna opatrovníka žalovaného. Tyto náklady pak nese stát (shodně viz Putna, Mojmír. In: Drápal, Ljubomír a kol. Občanský soudní řád I, II. 1.vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 996.).